Přísaha v Bibli

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači. V dnešním pořadu se budeme věnovat tématu přísaha v Bibli. Ve většině náboženství se člověk utíká pod ochranu božstva, když chce dát svým vlastním slovům slavnostní záruku, ať už jde o potvrzení slibu nebo o zdůraznění pravdivosti svého tvrzení. V celém průběhu Starého zákona se setkáváme s lidmi, kteří jedni druhým skládají přísahy při uzavírání dohod. V První knize Mojžíšově čteme o setkání Abraháma s Abímelekem. Uzavřeli spolu smlouvu a stvrdili ji přísahou, že nebudou bojovat jeden proti druhému. Abímelek řekl Abrahámovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi, v níž jsi pobýval jako host.“ Abraham tedy řekl: „Jsem hotov přísahat.“… Proto se to místo nazývá Beer-šeba (to je Studně přísahy), že tam oba přísahali.“ (Gn 21,22-24.31)
Přísahalo se také na znamení neodvolatelnosti daných slibů. V době praotců se při přísaze vkládala ruka na klín. Setkáme se s tím u Abraháma i Jakuba. „Když se přiblížil den Izraelovy smrti, zavolal svého syna Josefa a řekl mu: „Jestliže jsem získal tvoji přízeň, vlož prosím ruku na můj klín a prokaž mi milosrdenství a věrnost: Nepohřbívej mě prosím v Egyptě! Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě.“ Odpověděl: „Zachovám se podle tvých slov.“ Izrael řekl: „Přísahej mi.“ Tedy mu přísahal.“ (Gn 47,29-31)
Přísaha zaručuje také pravdivost tvrzení v běžném životě. Často se přísahalo formulí: „Jakože živ je Hospodin, udělám to ta to…“  Setkáme se s touto formulí při rozhovoru krále Davida a jeho přítele Jonatana: „Tvůj otec určitě ví, že jsem získal tvou přízeň…Nicméně, jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, od smrti mě dělí jen krůček.“ (1 Sam 20,3)  Stejná formule se používala i při věrohodnosti proroctví. Prorok Eliáš řekl králi Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť…“ (1 Kr 17,1)
S dovoláváním se Boží autority je často spojeno svolávání trestů na křivopřísežníky. Používá se formule: „ať je Hospodin svědkem toho ta toho…“ Tuto formuli najdeme u rozhovoru Gileádských starších s Jiftáchem. Starší se zavázali: „Ať Hospodin, který to slyší, je mezi námi svědkem, že všechno uděláme podle tvých slov.“ (Sd 11,10) To vysvětluje proč Izraelský národ často přisuzoval přísahu samotnému Hospodinu. Zvláště když šlo o uzavření smlouvy, potvrzení daných zaslíbení, zvěstování blížícího se soudu nebo zdůraznění neochvějnosti daného slova. V Páté knize Mojžíšově čteme: „Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského.“ (Dt 7,8) Po tom, co Abrahám byl připraven obětovat svého syna Izáka, čteme v Bibli: „Přísahal jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel  a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Gn 22,16-18)
Přes oporu, kterou má přísaha v přítomnosti spravedlivého soudce, existuje křivopřísežnictví. Odsuzuje ho desatero: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (Ex 20,7) Člověk nesmí křivě přísahat ve jménu Hospodina. Na což opakovaně upozorňovali i proroci. Prorok Jeremiáš upozorňuje: „Ale vy spoléháte na klamná slova, jež nejsou k užitku. Smí se krást, vraždit, cizoložit, křivě přísahat, pálit kadidlo baalům a chodit za jinými neznámými bohy?“ (Jr 7,8-9) Podobně varuje také prorok Malachiáš: „Vás však přijdu soudit, křivopřísežníky, utiskovatele námezdníků, vdov a sirotků, ty, kdo odpírají právo bezdomovci a mě se nebojí, praví Hospodin zástupů.“ (Mal 3,5)
Po návratu z babylónského vyhnanství se objevuje další zlořád. Přísahy s odvoláním na Boha ve zcela nepřístojných situacích. Pravděpodobnost křivé přísahy přitom narůstá. V knize Sirachovec čteme varovná slova: „Nezvykej svá ústa, aby přísahala, vyslovovat jméno Svatého ať se ti nestane návykem. Jako otrok, který je při výslechu bez ustání bičován, neujde podlitinám, tak i ten, kdo přísahá a stále se dovolává Boha, nebude od hříchu očištěn. Člověk, který často přísahá, dopouští se mnoha nepravostí a důtky se z jeho domu nevytratí. Když se proviní, hřích na něm ulpí, nedbá-li toho, zhřeší dvojnásob; přísahá-li křivě, nebude ospravedlněn, a jeho dům se naplní pohromami.“ (Sir 23,9-11) Mudrci upozorňují na tento stav, ne proto, aby zakázali přísahy, ale aby přivedli ke správnému docenění takového kroku a tak jej vyhradilo pro slavnostní příležitost. Aby lidé nepřísahali při každé maličkosti, ale aby si brali Boha jako svědka při důležitých věcech.
V Novém zákoně najdeme několik výroků o přísaze. Sám Ježíš nikdy nepřísahá. Když jde o potvrzení pravdivosti jeho slov, tak je spojuje se slavnostním obratem „Amen, amen, pravím vám…“ Na některých místech, jako v průběhu horského kázání, které uslyšíme tuto neděli, zakazuje svým učedníkům přísahat: „Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: `Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.´ Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží;  ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;  ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď `ano, ano – ne, ne´; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,33-37) Člověk nemůže přísahat při něčem, co patří Bohu, protože je to mimo jeho moc. Řeč jeho stoupenců se má opírat jedině o bratrskou upřímnost.
Ježíš velmi příkře odsuzuje zlehčující kasuistiku znalců Zákona, kteří doporučují různé metody zlehčení dané přísahy. Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: `Kdo by přísahal u chrámu, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při chrámovém zlatu, je vázán.´ Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje? Nebo: `Kdo by přísahal při oltáři, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při oběti na něm, je vázán.´ Slepci, co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm a při všem, co na něm leží.  A kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm a při tom, kdo v něm přebývá.  Kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím a při tom, který na něm sedí.  Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“ (Mt 23,17-23)
Před veleradou je Ježíš zapřísahán veleknězem: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Mt 26,63-64) Ježíš tak nepřímo uznává cenu přísahy, kterou stvrzuje před platnou autoritou své poslání.
Apoštol Pavel odsuzuje křivopřísežnictví a sám nikdy nepoužívá Ježíšem odsouzené formulace nebo v tehdejším židovství běžné formy přísahy. Přesto se občas dovolává Boží autority pro důležitá tvrzení. Například v prvním listu Soluňanům si bere Boha za svědka své nezištnosti: „Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!… Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali.“ (1 Te 2,5.10)
Ostatní novozákonní autoři jsou podobně zdrženliví jako Ježíš. V Jakubově listu najdeme výklad k Ježíšově nauce z horského kázání Matoušova evangelia: „Především nepřísahejte, bratří moji, ani při nebi ani při zemi ani při ničem jiném. Vaše `ano´ ať je vždy `ano´ a `ne´ ať je `ne´, abyste nepropadli soudu.“ (Jak 5,12) List Židům však přesto uznává význam a důležitost dobré přísahy: „Lidé totiž přísahají při někom větším a přísaha je zárukou, kterou končí každý spor. Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou.  A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.“ (Žid 6,16-18) Lidská přísaha by měla být stejně trvalá a neměnná jako Boží přísaha a zaslíbení. O ní se Nový zákon několikrát zmiňuje. Nejčastěji právě v listu Židům. Přísaha je většinou vztažena k Mesiáši. Nový zákon zachovává Ježíšům postoj k mezilidské upřímnosti, jeho úcta k Boží velikosti vyhrazuje přísahu opravdu jen vážným situacím.
O přísaze uslyšíme na konci nedělního evangelia. Ježíš s něm varuje před křivou přísahou a před přísahou vůbec. Uslyšíme: „Vůbec nepřísahejte, ani při nebi, ani při zemi…“ (Mt 5,34-35)

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3