Prorok

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat zajímavému tématu: „prorok v Bibli“. V prvním čtení často slyšíme slova některého z proroků. Tuto neděli to budou slova proroka Jeremjáše. V evangeliu budeme číst o Ježíšově první předpovědi utrpení. Celým tímto úryvkem a jeho souvislostmi jsme se již zabývali v našem včerejším pořadu. Dnes si povíme o prorocích v souvislosti s celou Biblí.

Na Blízkém Východě, na území Mezopotámie a také Egypta žilo mnoho zaříkávačů, mágů a věštců. Být někým takovým bylo běžným povoláním. Tito lidé zprostředkovávali rozhovor mezi božstvy a člověkem. Když stál člověk před důležitým rozhodnutím, ptal se na radu věštce nebo mága. Na královských dvorech starověkého Orientu byli věštci a vykladači znamení, kteří vládcům předpovídali budoucnost. Velkou roli přitom hrála astrologie, která má svůj původ v Mezopotámii – u Sumerů a Babylóňanů. Přes Řecko se pak rozšířila i do Evropy, ve které v současné době hojně kvete.

Asi nás napadnou otázky: V čem se Izrael lišil? Nebyli snad izraelští proroci současně také jasnovidci a mágy? Podívejme se na tento problém blíže. Hadači a věštci vypovídali většinou na základě pozorování přirozených věcí. Někteří věštili z letu ptáků, jiní z chování zobajících slepic. Dalo se také věštit z vnitřností zvířat, šumu větru v korunách stromů nebo z mraků na obloze. Takovéto praktiky byly Izraelitům přísně zakázány. Před vstupem do Zaslíbené země zvěstoval Mojžíš všem lidem takzvaný „zákon o prorocích“, který najdeme v Páté knize Mojžíšově, v osmnácté kapitole:

„Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, neuč se jednat podle ohavností oněch národů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti (…) Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha. Tyto pronárody, které si podrobíš, poslouchají mrakopravce a věštce, ale tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil“ (Dt 18,9-22).

Prorok nemá za úkol vyhovět lidské zvědavosti, ale má zvěstovat Boží vůli, podle které mají lidé jednat. Středem prorocké zvěsti není budoucnost, ale současnost. Proroci volali po obrácení od hříchu. Proto často mluví o soudu a budoucím trestu, který si na sebe hřešící člověk svolává. Proroci často hlásají trest, který však člověk může změnou chování odvrátit. Člověk je tvor svobodný, a proto záleží na jeho vůli. Pohanští věštci oznamovali naproti tomu vždy nevyhnutelný osud, který potká člověka. Osud, který člověk i přes svou svobodnou vůli nemůže změnit, a proto mu nezbývá nic jiného, než jej odevzdaně a pasivně přijmout. Hadači a věštci bývali zaměstnáni a dobře placeni panovníkem nebo jiným bohatým člověkem. Prorok naproti tomu mluvil nečekaně, často proti vůli panovníka, což mu přineslo časté pronásledování.

Vysvětlili jsme si rozdíl mezi věštci a proroky. Nyní se zaměřme na proroky a jejich působení v izraelském národě. Začněme takřka od „Adama“. Podle jedné biblické zmínky v První knize Mojžíšově je za prvního proroka považován už Abrahám. Bůh řekl ve snu Abímelekovi o Abrahámovi a jeho ženě:

„Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu“ (Gn 20,7).

Za prvního skutečného proroka můžeme považovat Mojžíše. On je Božím vyslancem, poslaným do Egypta. Má zvláštní postavení mezi lidmi i samotnými proroky. Hospodin řekl Árónovi a Mirjam: „Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu. Ne tak je tomu s mým služebníkem Mojžíšem. Má trvalé místo v celém mém domě. S ním mluvím od úst k ústům ve viděních, ne v hádankách. Smí patřit na zjev Hospodinův“ (Nm 12,6-8). Mojžíš nebývá většinou nazýván prorokem. Takto je označován pouze v Páté knize Mojžíšově. Mojžíš je víc než prorok, protože mluvil s Bohem od úst k ústům, setkal se s ním tváří v tvář. V této knize čteme:

„Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář“ (Dt 34,10).

Proroci se hojně vyskytovali v dějinách izraelského národa. V období soudců se mluví o celých skupinách „prorockých žáků“, kteří byli neukáznění a používali některých kananejských praktik. K lepšímu rozlišení od těchto proroků se v hebrejštině začíná používat výrazu nábí, což znamená povolaný. Pro Eliáše a Elizea se používá titulu „muž Boží“. Mezi proroky nebyli jen Hospodinovi poslové, ale také proroci Bálovi – a také falešní proroci, kteří byli samozvanci na tomto poli.

Mezi proroky existuje také určitá kontinuita. Prorocký duch se předává. Sám Hospodin předává tohoto ducha z Mojžíše na sedmdesát izraelských mužů. Na Elizea přechází prorocký duch Eliášův po Eliášově zmizení v ohnivém voze. Izajáš je obklopen svými učedníky. A také Jeremjáš má u sebe svého přítele, proroka Barucha. V písních o Hospodinově služebníkovi vidíme velmi jasně jeho prorocké povolání. Hospodinův služebník je prorockým učedníkem a současně učitelem. V knize Izajáš čteme: „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem“ (Iz 50,4). Proroctví se začínají zapisovat. Všimněme si, že Ezechielovi už Bůh nevkládá do úst jen slova, ale celou knihu. Po návratu z babylónského vyhnanství se formuje prorocká tradice z minulosti Izraele. Takzvaný Druhý Izajáš se opírá o starobylá Hospodinova proroctví. Ve čtyřicáté páté kapitole čteme: „Jen ať se poradí spolu. Kdo to od pradávna ohlašoval? Kdo to oznamoval předem? Cožpak ne já, Hospodin? Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne“ (Iz 45,21). Všichni proroci jsou pod vlivem jednoho Ducha Božího. Proroci získávají díky tomuto duchu ve zjevení poznání, které člověk nemá z vlastního rozumu.

Proroci měli své jedinečné postavení v Izraeli. Král, kněz a prorok byly třemi základními pilíři společnosti. Dokud existoval stát, byli někteří proroci rádci králů. Patřil k nim například prorok Nátan, který působil za života krále Davida, pak také proroci Gad, Elizeus, Izajáš a v některých případech i Jeremjáš. Jejich povinností bylo určit, zda králova politika odpovídá Boží vůli, zda je v souladu s Božím plánem spásy. Navzdory tomu, že prorok měl významné postavení ve společnosti, nemůžeme mluvit o nějakém úřadu proroka. Úřad byl královský a kněžský. Prorok je výlučný svým povoláním, Božím obdarováním. Skutečnost, že proroci byli pro Izraele darem, lze nejvíce pocítit v době Makabejské a na přelomu letopočtu. V dobách, kdy proroci mizí, očekávají všichni napjatě příchod slíbeného proroka. V První knize Makabejské čteme o Šimeónovi: „Židé a jejich kněží se usnesli, aby byl Šimeón natrvalo jejich vládcem a veleknězem, dokud by nepovstal zaslíbený věrný Prorok (1 Mak 14,41). Za těchto okolností můžeme také lépe pochopit nadšené přijetí, jakého se dostalo kázání Jana Křtitele.

Dříve než se budeme věnovat prorokům v Novém zákoně, přibližme si několik důležitých událostí z prorockého života. Mezi takovéto mezníky určitě patří povolání za proroka. V Bibli najdeme podrobně popsáno povolání Mojžíše, Samuela, Ámosa, Izajáše, Jeremjáše, Ezechiela a také Hospodinova služebníka. Mojžíš se vzpouzí, vymlouvá, nechce být trnem v oku lidem a faraónovi, ale nakonec svůj úkol přijímá. Samuela Bůh třikrát volá: „Samueli, Samueli!“ (1 Sam 3,10). Samuel byl okamžitě připraven přijmout Boží slovo a na toto volání reaguje slovy: „Mluv, tvůj služebník slyší!“ (1 Sam 3,10). Jeremjáš je zasvěcen už v matčině lůně. Z první kapitoly jeho knihy čteme Boží slovo: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě národům za proroka“ (Jer 1,5). Podobně je vyvolen také Hospodinův služebník, o kterém se dozvídáme ze čtyř písní v knize Izajáš. Čteme zde:

„Hospodin mě povolal z života mateřského, od nitra mé matky připomínal moje jméno. (…) Řekl mi – ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím“ (Iz 49,1.3).

Člověk se nestal prorokem jen na několik hodin denně. Nešel ráno do práce a odpoledne z práce. Proroctví zasáhlo celý jeho život. Mnohá proroctví byla doprovázena vysvětlujícími gesty. Připomeňme si život proroka Ozeáše. Aby zdůraznil svou zvěst, je mu dáno za úkol vzít si prostitutku a mít s ní děti. Děti pak dostávají symbolická jména – Jizreel, Lórucháma, to je Neomilostněná a Lóami – to znamená Nejste můj lid. Prostitutka však Ozeáše opouští a Hospodin ho posílá za ní, aby ji přemluvil, přivedl nazpět. Odkazuje tak na Izraele, který se nedrží Hospodina, ale chodí za jinými bohy. Hospodin jej však nezavrhne, ale neustále mu dává další šanci. Jeremjáš má na Boží příkaz zůstat svobodný. Nemá mít ženu ani děti. Podobně Ezechiel – je vdovec a má jím zůstat. Smrt jeho ženy má být pro Izraele předzvěstí o pádu Jeruzaléma.

Zvěst, kterou proroci hlásali, se často nelíbila králi nebo vládnoucí vrstvě.Prorok byl mnohdy nepřijat. Připomeňme si opět písně o Hospodinově služebníkovi. Tento služebník musí trpět, dokonce být zabit za hříchy mnohých. Proroci nemají příliš mnoho vyhlídek na úspěch. Sám Bůh vkládá Izajášovi do úst tato slova: „Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte. Srdce toho lidu obal tukem, (…)aby srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven“ (Iz 6,9-10). Izajášovo kázání má za následek ještě větší zatvrzelost izraelského národa. Ezechiel měl kázat ať ho někdo poslouchal nebo ne. Měl ukázat lidem, kdo a jaký je Hospodin.

Proroci museli často za svou zvěst položit i svůj vlastní život. Za vlády krále Achaba a jeho ženy Jezábel bylo mnoho proroků vyvražděno. Bible se zmiňuje o Eliášovi, kterému se podařilo uprchnout. Toto vyvražďování pokračovalo také za králů Manase a Jojakima. Jeremjáš se o této skutečnosti zmiňuje jako o něčem naprosto běžném, když říká: „Váš meč požíral vaše proroky jako lev, který hubí“ (Jr 2,30). Z této všeobecně známé skutečnosti vychází Ježíš, když říká:

 „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni“ (Mt 23,37).

Nový zákon je v mnoha ohledech naplněním Starého zákona. Důležitým spojovacím článkem je kniha proroka Izajáše. V ní jsou shrnuta mnohá starozákonní proroctví. V této knize najdeme čtyři písně o Hospodinově služebníkovi. Tato postava je ztotožňována s Ježíšem Kristem. V sedmé kapitole najdeme také známý verš: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel! (Iz 7,14), který cituje Matouš ve svém evangeliu. Evangelia také často citují texty, které mluví o odmítnutí nabídky spásy.

Spojujícím článkem mezi Starou a Novou smlouvou je Jan Křtitel. S Ježíšovým narozením je spojeno mnoho proroctví – Zachariášovo, Simeonovo a prorokyně Anny. Prorocký charakter má pak zvláště jeho předchůdce Jan. Díky jeho hlásání je znatelný rozdíl mezi Ježíšem a proroky. Ti měli za úkol ukazovat na něj, on je cílem jejich činnosti – v Ježíšovi přichází k lidem spása. Jan přivádí lidi na poušť, varuje před blížícím se hněvem a oznamuje příchod spásy. Mluví o Ježíšově příchodu slovy proroka Izajáše:

„Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! (Mt 3,3).

Nový zákon vyzdvihuje zvláštní rysy Ježíšova pozemského života, na kterých můžeme vidět, že jsou naplněním Písma – zejména proroků. Nejzřetelnější je to u Ježíšovy smrti a vzkříšení. Ježíšova smrt je často vysvětlena jako splnění prorockých předpovědí. Při zatčení v Getsemanské zahradě řekl Ježíš:

„Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co napsali proroci“ (Mt 26,56).

V Ježíšovi se naplnila mnohá proroctví. On je očekávaným Prorokem s velkým P, který všem lidem přinesl spásu. Proto je vrcholem a korunou všech proroků.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31