První list Soluňanům

Petr Mareček

 

Sbírka Pavlových listů zahrnuje dva dopisy, které apoštol adresoval církevní obci v Soluni neboli Tesalonice. Tyto dopisy byly dobře známé již od počátku církevní tradice. Sv. Ignác z Antiochie znal První list Soluňanům a odvolává se na něj ve svém listu do Efezu na počátku 2. století. Muratoriho fragment uvádí tento list jako Pavlův.

Pavlovo autorství bylo od počátku církve jednomyslně uznáváno. Pavel, Silván a Timotej jsou jmenováni na začátku tohoto dopisu jako jeho autoři (1 Tes 1,1). I když je dopis psán v první osobě množného čísla, Pavlovo stanovisko má vždy přednost před názory ostatních. Tato skutečnost je zřejmá nejen z charakteru počátečního kázání (srov. 2,1-11), ale i z Pavlovy touhy navštívit tuto křesťanskou obec (2,18). Dopis neobsahuje žádný náznak, který by potvrzoval domněnku, že by se Silván a Timotej podíleli na napsání dopisu.

Ve Skutcích apoštolů je Silván nazýván jménem Silas. Není však pochyb o tom, že se jedná o stejnou osobu. Buď měl Silván dvě jména, podobně jako Pavel, nebo je Silvanus latinská forma téhož semitského jména, které je pořečtěno jako Silas.

Apoštol Pavel přišel do Soluně z Filip (1 Tes 2,2) při své druhé misijní cestě, kde založil církevní obec (1 Tes 1,9n). Vyprávění Skutků apoštolů dodává doplňující poznámku, že Pavel byl doprovázen Silasem (srov. Sk 16,39n). Dobu Pavlova pobytu v Soluni lze těžko odhadnout. Skutky apoštolů (17,2) mluví o třech sobotách, kdy apoštol Pavel kázal v židovské synagoze. Jedná se však o nedostatečný údaj. Z textu samotného listu (1 Tes 5,12) je možné odhadnout Pavlův pobyt na dva až tři měsíce. Ze svědectví listu Filipanům (Fil 4,16) vyvozují někteří biblisté delší dobu Pavlova pobytu v Soluni. Zůstává nicméně sporné, zda tato doba stačila k dostatečné organizaci církevní obce. Po svém odchodu měl Pavel v úmyslu přijít do Soluně ještě dvakrát, ale satan mu v tom zabránil (1 Tes 2,17-20). Potom tam vyslal z Atén alespoň svého spolupracovníka Timoteje (1 Tes 3,1n.6), který mu doručil radostnou zprávu o víře a lásce v této církevní obci (1 Tes 3,6-8). Místo Pavlova pobytu při napsání dopisu je nám neznámé. Lze je odhadnout pouze na základě hypotéz. Zmínka o Timoteovi a Silvánovi (1 Tes 1,1), kteří se podle Skutků apoštolů (18,5) setkali s Pavlem v Korintu, přináší možnost vzniku tohoto listu v tomto městě. Z této hypotézy se dá odvodit též doba napsání. První list Soluňanům byl napsán pravděpodobně v roce 50 po Kristu.

Město Soluň neboli Tesalonika se nachází v nejzazší části Termaického zálivu. Bylo založeno v roce 315 př. Kr. králem Kassandrem, který je pojmenoval po své manželce, nevlastní sestře Alexandra Velikého. Soluň byla dobyta Římany v roce 168 př. Kristem. Římané z ní učinili v roce 146 př. Kr. hlavní město provincie Makedonie. Po bitvě u Filip v roce 42 př. Kr. se Soluň stala „svobodným městem“ s vlastním senátem, shromážděním lidu (Sk 17,5) a vlastními magistráty (srov. Sk 17,6.8). Město mělo velký význam pro obchod díky své výhodné poloze. Nacházelo se totiž na významné obchodní cestě Via Egnatia, která byla pokračováním římské cesty Via Appia. Toto město bylo proslulé rovněž svým přístavem, který patřil mezi největší v Egejském moři. V Soluni žili především Řekové a helenizovaní Makedonci. V městě však žilo rovněž mnoho Židů, což dokazuje existence synagogy, o které se zmiňují Skutky apoštolů (17,2) a kterou je možné předpokládat podle textu samotného listu (1 Tes 2,14-16). Soluň měla též přitažlivou sílu kulturního a náboženského centra. Archeologické vykopávky a literární svědectví dosvědčují úctu k egyptským bohům (Sarapis, Isis, Dionysus) v tomto městě.

Do Makedonie přišel Pavel na své druhé misijní cestě společně se Silasem a Timotejem. Nejdříve založil církevní obec ve Filipech. Odtud pokračoval Pavel v doprovodu Silase do Soluně (srov. Sk 17,1), a to na konci roku 49 nebo na začátku roku 50. Podle svého obvyklého misijního postupu začal Pavel kázat nejdříve Židům (1 Tes 2,14), neměl však velký úspěch, neboť podle Skutků apoštolů (17,2) zde nemohl kázat déle než tři soboty. Pavlovým kázáním se nechali přesvědčit někteří Židé a také mnoho bohabojných Řeků (Sk 17,4). Pavel pak nepochybně svolával své věrné v Jásonově domě (Sk 17,5). Po pobouření města, které vyvolali Židé kvůli Pavlovu kázání, byli Pavel a Silas předvedeni před magistrát, tj. představené města. Hned potom opustili město a vydali se do Beroje. Když Pavel hlásal evangelium v Soluni, pracoval ve dne v noci, aby nebyl nikomu na obtíž (1 Tes 2,9). Zde se mu také dostalo nejméně dvakrát hmotné pomoci od filipské církevní obce (srov. Fil 4,16). Z Prvního listu Soluňanům je zřejmé, že církevní obec v Soluni tvořili především křesťané z pohanství, kteří se obrátili od model k Bohu (1 Tes 1,9; srov. 2,14) a kteří se živili převážně ruční prací, pracovali v přístavu nebo byli otroky: Pavel je povzbuzuje, aby se věnovali své práci a získávali si obživu vlastníma rukama (1 Tes 4,11). Po překonání všech překážek se stala církevní obec v Tesalonice příkladem všem věřícím v Makedonii, v Achaji a mnoha dalších oblastech (srov. 1 Tes 1,6-9).

První list, adresovaný církevní obci v Soluni, představuje docela přesný obraz církve na počátku: jakým způsobem bylo hlásáno radostné poselství a jaký byl život prvních křesťanů, kteří byli neustále vystavováni různým těžkostem a nepochopení okolního světa. Teologie celého listu je zaměřena na očekávání „druhého Kristova příchodu“ (srov. 1,9n; 2,19; 3,13; 4,13-18; 5,23).

Pavlova zvěst v Soluni připravuje pozdější nauku o Nejsvětější Trojici. Na začátku dopisu podává Pavel zprávu o tom, co se proslýchalo v Makedonii a v Acháji o víře v Boha soluňských křesťanů: „Obrátili jste se od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu“ (1,9-10). Středem Pavlova poselství je obrácení k jedinému, živému a pravému Bohu. V celém dopisu se neustále zdůrazňuje, že Bůh je středem všeho: soluňská církev je „v Bohu Otci“ (1,2; srov. 2,4); Pavel vzdává díky Bohu za tyto věřící, kteří jsou „Bohem milovaní“ (1,2-4); soluňští křesťané rozšířili všude „víru v Boha“ (1,8); Pavel jim zvěstoval „Boží evangelium“ (2,2.8.9), které je doopravdy „slovo Boží“ (2,13). Věřící jsou povoláni plnit „Boží vůli“ (4,3); a tentýž Bůh přivede všechny, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, spolu s Ním k životu (4,14). Na druhé straně vyjadřuje dopis stejnou úctu též Božímu Synu, Ježíši Kristu, jehož zmrtvýchvstání je představeno jako základ jeho moci vykoupit člověka od Božího „hněvu“. Jeho druhý příchod je dovršením Božího díla spásy, které se skrze Něho uskutečňuje (2,19; 3,13; 4,16; 5,2.23). Pavel připomíná, že jeho kázání evangelia bylo dílem Ducha svatého, který probudil víru u Soluňanů (1,5-6). Duch svatý je eschatologickým darem ohlášeným proroky a zároveň vnitřním zákonem nové smlouvy (4,8; srov. Ez 36,27-28; Jer 31,31-34).

Jako odpověď na vyslovené pochybnosti Soluňanů objasňuje Pavel své učení o údělu zemřelých (4,13-17). Má v úmyslu rozptýlit jejich pochybnosti a neznalost ohledně tohoto důležitého bodu nauky, aby tak znovu objevili pravý smysl křesťanské naděje (4,13). Z tohoto důvodu připomíná především událost, na které se zakládá jejich víra: „Věříme, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých“ (4,14a). Na základě této skutečnosti vyvozuje důsledek, který se týká zesnulých křesťanů: „ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede Bůh spolu s Ním k životu“ (4,14b). Jinými slovy: Kristus je „prvotina“ (srov. 1 Kor 15,20) a jeho vzkříšení by nemělo smysl, kdyby jeho důsledkem nebylo vzkříšení těch, kdo v něho věří. Je zajímavé, že Pavel označuje v první osobě množného čísla ty, kteří budou žít v okamžiku druhého příchodu Páně, a tím se také započítává mezi tyto věřící (srov. 4,15.17). Avšak ihned potom dodává upřesnění: „den Páně přijde jako přichází zloděj v noci“ (5,2) a vybízí k bdělosti (5,3-6), což je podobně vysloveno v evangeliích (srov. Mt 24,42-44; Mk 13,28-37).

Dopis, který posílá apoštol Pavel do Soluně, není adresován jednotlivci, ale „církvi“ (1,1), ve které má být veřejně přečten (5,27). Soluňská církev je v dopise představena jako nový Izrael, kterého si Bůh zamiloval a vyvolil (1,4; srov. 2 Tes 1,11). Vznik církevní obce je přímým ovocem působení Ducha, který též doprovázel hlásání evangelia (1,5). Pouto, které navzájem spojuje jednotlivé členy církevní obce, spočívá v božských ctnostech: ve víře, naději a lásce (1,3). Hlavní úsilí věřících má směřovat ke svatosti, což je vůle Boží a Boží povolání (4,3.7). Svatost je úzce spojena s bratrskou a sesterskou láskou, o níž se Pavel domnívá, že není třeba mnoho psát: „Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi“ (4,9). Vznikající církev se zřetelně odlišuje od židovského světa, s kterým se vztahy spíše zostřují (srov. 2,15-16). V soluňské církevní obci se již objevují křesťané, kteří zastávají úlohu představených (5,12), avšak všichni křesťané jsou vyučeni samotným Bohem (4,9). Mají si navzájem pomáhat a žít mezi sebou v pokoji (5,13-14). V církevním společenství má důležitou roli též modlitba s dary Ducha svatého (5,19-21).

První list Tesalonickým je nejstarším spisem Nového zákona. Umožňuje nám nahlédnout do způsobu Pavlova hlásání evangelia a do života rodící se církve, která není skupinou stejně smýšlejících lidí, nýbrž skupinou Bohem vyvolenou, která vírou odpověděla na jeho volání.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3