Ř 1,1-7

Jiří Voleský

 

Svatý Pavel se drží při svém úvodu do listu Římanův všeobecně platným pravidlům pro otevření každého dopisu. Pro antický úvod, či pozdrav na začátku každého psaní se skládal ze 3 částí: uvedení pisatele, adresáta a přání zdraví, příp. štěstí, či požehnání. Všechny tyto tři prvky máme v úryvku, nad kterým se chceme v následujících minutách hlouběji zamyslet. Pavel však daleko a do široka přesahuje tento stručný rámec. Kdybychom se pokusili podle všeobecného vzoru stručně vzoru formulovat tento stručný pozdrav tak, jak by jej formuloval obyčejný člověk při obyčejné příležitosti, zněl by asi následovně: Pavel – křesťanům v Římě – milost Vám a pokoj od Boha. Byla to tedy vždy pouze jedna stručná věta, která poskytovala ty nejdůležitější informace pro čitatele dopisu. Ve staré době však existoval i mnohem obšírnější způsob dopisního úvodu, který byl oblíbený hlavně na východě, ve starém Orientu. Zde lidé otevírali každý dopis slavnostnější a hlouběji nábožensky formulovanými dvěma i více větami, které již v tomto jakémsi nadpisu v sobě zahrnovaly zkrácený obsah toho, co bude následovat. Tímto způsobem bylo obvyklé psát hlavně slavnostní výnosy vládců nebo důležitých politických, či náboženských osobností. Byly to obvykle listy oficiálně určené pro širší společnost, ne-li zcela veřejné. Možná, že i Pavel již v tomto smyslu chápal své listy, které sice adresoval konkrétním lidem nebo skupině lidí, které však zamýšlel zprostředkovat mnohem širším okruhům společnosti, ne-li celé církvi. V každém případě byly Pavlovy listy v tomto smyslu stále více chápány a přijímány. Pavel zde v bohaté a ve velice zhuštěné podobě hromadí jednu důležitou myšlenku za druhou, když chce především popsat a shrnout svůj úřad a poslání, kterým je vzhledem k Římanům pověřen. Nešetří slovy hlavně když se dotýká předmětu svého poslání: evangelia o Božím Synu. V bohatém a vyčerpávajícím popisu své Bohem svěřené autority se Pavel představuje křesťanské obci, která jej osobně nezná, sv. Pavel totiž dosud v Římě nebyl. Podívejme se však nyní na jednotlivé myšlenky našeho úryvku.

“Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti”: Sv. Pavel používá svého jména v latinské formě – Paulus, vlastním hebrejským jménem se jmenuje Saul. Byla to v celé době helenismu a později římské nadvlády všeobecná praxe pro “přejmenovávání” z domorodých jmen do podobné formy jména, která měla řeckou, příp. latinskou formu. Samotný Pavel o sobě nikdy nepíše jako o Saulovi, tedy nikde neudává své židovské jméno. To máme doloženo jen ze Skutků apoštolských. Je dále zajímavé, že v Řím Pavel nejmenuje spoluodesílatele, jak to bylo jeho zvykem. Uvádí jen sebe samého. Snad tím chce zdůraznit, že to, co následuje je “jeho” evangelium, které nepřijal od jiného člověka, nýbrž bezprostředně zjevením od samotného Boha. Za toto evangelium je připraven též zcela zodpovídat před Bohem i před lidmi. Na mnohých místech jeho listů, především tam, kde je jeho nadpřirozená autorita otřesena, můžeme sledovat až radikální a nesmlouvavé zdůrazňování vlastní autority, a tím pro adresáty předložena bezprostřední a radikální nutnost tuto Bohem svěřenou autoritu Pavlovu uznat a poslušně přijmout. To se částečně výrazně zračí i v následujících řádcích, i když ne polemickým způsobem. Pavel se zprvu označuje za “služebníka”. Musíme však zohlednit řecký originál, kde stojí “dulos”, což doslovně znamená “otrok”. Jistě, jsou mnohé doklady, kde se toto označení chápe v přeneseném slova smyslu, např. při starozákonních označení pro Abraháma, Mojžíše, krále Davida, proroků a jiných význačných osobností ve smyslu “služebník”, ale Pavel má patrně na mysli skutečně “otroctví”. Ne však v ponižujícím slova smyslu, ale jako vyjádření pro bezpodmínečnou poslušnost, připravenost ve všem si být vědom povinnosti, ne dobrovolnosti služby a naprosté náležení Pánu, jako jeho majetek. Pavel se tedy v tomto označení chápe jako nástroj a majetek Pána, kterému je povinen bez nároku na odměnu sloužit. Druhé sebeoznačení – “povolaný za apoštola“, vyjadřuje na rozdíl od prvního, které se vztahuje k Pánu, spíše poslání a úřad vzhledem k lidem. Pavel zde zdůrazňuje svou autoritu vzhledem k ostatním lidem, kterou obdržel bezprostředně od Boha. Jistě, i ostatní křesťané jsou “povoláni” k víře, ale to se děje prostřednictvím slyšení a uvěřění evangeliu Ježíše Krista, kdežto Pavel je povolán, jak to konkrétně vyslovuje na začátku listu Galaťanům, bezprostředně samotným Bohem, který mu zjevuje svého Syna Ježíše Krista jako svrchovaného Pána. Zde totiž zcela jednoznačně čteme: “Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem,…”. Svatý Pavel je tak hluboko přesvědčen o svém bezprostředně Bohem uskutečněném povolání, že je takřka nemožné vysvětlovat tuto jeho jistotu psychologickými či společenskými pohnutkami. Zde se Pavel řadí mezi starozákonní proroky Mojžíše, Izaiáše, Jeremiáše, kteří též své povolání obdrželi přímým zásahem Božím. Pavel si je však vědom svého výlučného postavení, jako hlasatele naplnění starých prorockých zaslíbení, je prorokem “posledního času”. Obrat “určený k hlásání radostné zvěsti” zní v doslovném tvaru “vyvolený (ve smyslu odloučený od ostatních) pro evangelium Boží”. Apoštol nazývá svou zvěst a pozvání k víře evangeliem, tedy radostnou zvěstí o hlubokém a osvobozujícím zásahu Boha do lidských dějin. Zde tedy končí apoštolovo představení své osoby. Pavel je tedy majetkem a nástrojem Ježíše Krista, božského Pána, který mu uložil hlásat lidem svou radostnou zvěst. Jakou náplň má toto Boží evangelium hlásané Pavlem, je stručně, ale výstižně vylíčeno v následujících řádcích. Pro dopisní úvod je tento popis Pavlovy zvěsti netypický, ano jedinečný. Pavel tím chce již na počátku svého pojednání zhuštěně vyjádřit a představit své učení. Píše totiž do obce, kterou osobně nikdy nenavštívil, která ještě neslyšela jeho kázání.

“Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu”: Pavel, podle ustáleného židovského zvyku podepírá spolehlivost své zvěsti posvátnými spisy. Odvolává se přímo na starozákonní proroky, kteří podle jeho slov již v minulosti zaslibovali do budoucnosti příchod a naplnění radostné zvěsti o Boží spáse. Snad bychom ještě lépe vyjádřili skutečný význam Pavlovy výpovědi následujícím překladem: “Bůh ji (rozumí se radostnou zvěst) už předem zvěstoval skrze své proroky ve svatých Písmech …”. Apoštol je tedy patrně přesvědčen, že již ve starozákonní zvěsti je obsažen smysl a budoucí naplnění evangelia o Ježíši Kristu, nejen že se zde předpovídá jeho budoucí příchod. Tím dostává jeho evangelium plnou autoritu a spolehlivost i na základě již v prorocké době uskutečněných Božích zjevení. Náš “Starý Zákon” tedy není evangeliem nahrazen, či dokonce zrušen, naopak: Pavel jej slavnostně prohlašuje za závazné a spolehlivé Boží slovo, které již obsah evangelia v sobě nese. Náplní evangelia je osoba, nejen nějaké učení, případně dějinná událost. Touto osobou není nikdo jiný, než samotný Boží Syn. Avšak apoštol chce popsat, jaký je tento Boží Syn, jakým způsobem ovlivnil lidské dějiny a naplnil jejich smysl. O tom hovoří následující 2 verše.

“Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán”: V tomto zhuštěném vyjádření podstaty osoby Ježíše Krista můžeme vycítit slavnostní, liturgické vyznání provokřesťanské víry. Pohled je zaměřen na dvojí stránku Ježíšovy osoby, jako člověka a jako Božího Syna. Snad byla podobná formulace prvokřesťanským “Credem”, přičemž Pavel toto “Credo” prohlubuje a rozvíjí a tím chrání před nepochopením. Mohlo snad původně znít následovně: “Ježíš Kristus, který pochází z potomstva Davidova – prohlášen za Božího Syna vzkříšením z mrtvých”. Toto vyjádření víry v Ježíše Krista mohlo původně vzniknout na půdě židokřesťanství, kde přesvědčení o Ježíšově božství již za jeho pozemského života bylo jistě přijímáno s většími obtížemi než u pohanokřesťanů. Podle této domnělé původní formulaci víry byl Ježíš Mesiášem, zaslíbeným potomkem krále Davida, na něhož se vztahovalo jedno z nejstarších zaslíbení budoucího “pomazaného” Božího, jenž zachrání a vysvobodí věřící Boží lid od všech nepřátel, především od hříchu a smrti. Toto prastaré proroctví a zaslíbení adresované Davidovy, máme popsáno v 2. knize Samuelově: “Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. … Já mu budu otcem a on mi bude synem. … Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn.” Toto Proroctví proroka Nátana stárnoucímu králi Davidovi se stává nejen v praxi izraelského království, ale i v prorockých zvěstech o Božích zaslíbeních ústřední nadějí do budoucnosti Izraele. Ježíš, který z rodu Davidova pocházel, tedy byl oním zaslíbeným potomkem, který jako zvláštní Boží “pomazaný”, tedy mesiáš, upevní svůj trůn navěky. Z tohoto pochopení je i vysvětlitelná touha lidí, kteří jsou svědky Ježíšových zázraků, prohlásit jej za krále. Ježíš je na základě také tohoto proroctví přijímán a chápán jako eschatologický a věčný král neboli Pán – kyrios Božího lidu. Druhá část vyznání pak obrací pohled na jeho synovství Boží. Zdá se však, že původní pochopení v židokřesťanských kruzích bylo, že Ježíš Kristus byl přijat za Božího Syna až Božím zázračným a všemohoucím aktem vzkříšení. Při něm je Ježíš Kristus slavnostně Bohem “posazen na trůn” jako věčný vládce a jeho Syn – Pán. Pavel však navazuje na širší pochopení Ježíšova Božího synovství a zároveň z vlastní zkušenosti čerpá přesvědčení, že Ježíš byl Božím Synem již před svým zmrtvýchvstáním silou a mocí ducha svatosti, či posvěcení. Nejedná se zde patrně o Ducha svatého jako Boží Osoby, nýbrž o vžitý opis pro projevy Boha v dějinách světa. Bůh zjevuje v určitých situacích a skrze určité lidi svou “slávu”, jež je zřetelným projevem jeho působení a přítomnosti. Je to především při stěžejních starozákonních zjeveních, příp. při starozákonní liturgii při schráně úmluvy, či později v Jeruzalémském chrámě. Tato “sláva” Boží je téměř synonymem pro Boží působivou přítomnost samotnou, tedy pro samého Boha, který proniká do lidských dějin a dává se člověku poznat a zakusit. Tato Boží “sláva” tedy přebývá v Ježíšovi a projevuje se především v jeho zmrtvýchvstání. Kristovo zmrtvýchvstání je zde doslovně skutečně jako aktivní čin samého Ježíše, ne jako pasivní vzkříšení mrtvého Ježíše Bohem. Z toho jasně plyne již podstata vyznání víry v Ježíšovo Boží synovství, které je již skutečností a pravdou pozemského historického života člověka, Davidovce Ježíše, již od jeho narození. Na konci tohoto krátkého křesťanského vyznání víry se Pavel opětným pojmenováním Ježíše vrací k původní myšlence, kdo tedy Ježíš je pro praktický vztah věřícího k němu. Je naším Pánem, kterému jsme skrze víru zavázáni poslušností a mesiášem (řecky Kristem), jehož příchod byl předpovídán již starozákonními proroky a jenž naplnil svým příchodem a dílem všechna starozákonní zaslíbení.

Vraťme se ale následujícím veršem zpět k apoštolu Pavlovi: “Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všechny národy”. Apoštol jmenuje dva dary, které jsou mu věnovány Pánem: milost a apoštolské poslání. Milost, řecké “charis” zde na základě srovnání s jinými místy Pavlových listů, kde hovoří o milosti, která mu byla společně s apoštolátem Bohem dána, znamená osobu samotného Ježíše Krista a jeho evangelium. Milost tedy, která je apoštolovi dána, je osoba Božího Syna, která se mu v lásce vydává a jej naplňuje, a zároveň jeho učení a dílo, které člověka osvobozuje odpuštěním od úhlavního nepřítele lidského štěstí a smyslu jeho života, totiž hříchu a tím i od konečného slova smrti. Z tohoto daru již nutně vyplývá i poslání Pavla: stát se apoštolem, tedy vyslancem Boží zvěsti pro ostatní lidi. Bůh je Bohem lásky, vztahu a společenství, nezasloužené dary Jeho milosti jsou zároveň posláním pro příjemce, který je nyní vázán dávat a pomáhat lidem dál, tak jako to dělá Bůh. “Ochotné přijetí víry”, ke kterému má obdarovaný apoštol přivádět ostatní lidi, je v originále doslovně “poslušnost víry”. Pro sv. Pavla je tedy víra především poslušností vůči Boží vůli, která se projevuje především skrze evangelium Ježíše Krista. Poslušnost vůči Bohu, který k člověku promlouvá nejvýrazněji a nejmilostivěji ve svém Synu, je pro Pavla téměř s vírou totožná, neboť jedině tak se stává opravdu účinnou a živou. K této poslušnosti víry vede Pavel “všechny národy”. Za slovem “národy” se skrývá význam “pohanské národy”, tedy všichni, kteří nejen že neznají Krista a jeho evangelium, ale ani Boha Izraele. To je specifický a jedinečný úkol Pavla mezi ostatními apoštoly a misionáři pocházejícími ze židovství. Pavel je k němu přiveden Božím zjevením, skrze které pochopil, že starozákonní náznaky o pohanské bohoslužbě izraelskému Bohu se stávají v Ježíši Kristu skutečností. Boží záchrana a spása člověka, skrze kterou se mu otevírá přístup k Bohu a tím k věčnému naplněnému životu, je nabízena nejen vyvolenému národu, ale všem lidem, kteří jsou přeci již při stvoření přijati jako Boží přátelé a společníci.

“K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal”: I křesťané v Římě jsou převážně původem pohané, ale i jim je určeno radostné poselství o Boží spáse. Ne proto, že by si to apoštol přál a pro to pracoval, ale proto, že samotný Ježíš Kristus, Boží Syn si je volá a obdarovává svou zvěstí, dílem a osobou.

“Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista”: Bůh předchází své volání k následování své vůle láskou, kterou člověka miluje a bez podmínky přijímá. Hlásání evangelia se pak stává podnětem k praktickému naplňování Boží spasitelné a zachraňující vůle, jež vede do “stavu svatých”. “Svatost”, k níž jsou věřící povoláni, je dokonalým náležením Pánu, oddělením od ostatního temnotě beznaděje propadajícího světa. Milost a pokoj jsou pak největšími, všeobsahujícími Božími dary nabídnuté člověku skrze Ježíše Krista. Milost je pramenem spásy, pokoj jejím naplněním.

Celý Pavlův úvod do jeho listu adresovanému do Říma je naplněn teologicky důležitými myšlenkami a dává nahlédnout do intenzívní víry nejen apoštola, ale celé prvokřesťanské církve. Platí však i nám, kteří v něm můžeme spatřovat pozdrav a modlitební přání člověka zvlášť Bohem omilostněného, který svou poslušností vůči Bohu a nezištným nasazením všech svých sil oslovuje nejen křesťany své doby, ale celé dvoutisícileté dějiny křesťanského světa. Též my, věřící v Krista, jsme pozváni k plodům Kristovy radostné zvěsti, jež nás může naplnit jistotou a zažíváním Boží zachraňující přítomnosti. Ta nám dodává jistotu naděje na náš věčný život a na naše budoucí vzkříšení. i v každodenní přítomnosti. To vše se projevuje skrze působení milosti a všezaplavujícího pokoje, který je nám darován jako základ k celoživotnímu štěstí.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3