Ř 11,13-32

Jiří Voleský

 

O 20. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme ve druhém čtení úryvek z listu Římanům. V Pavlových slovech je shrnuto, co apoštol rozvedl podrobněji v předcházejících řádcích. Pavel se s hrdostí představuje jako apoštol pohanů. Nepřestává však být Izraelitou, milujícím svůj národ a zápasícím o jeho spásu. I jeho služba pohanům, aby dosáhli spásy, je nakonec službou Židům, neboť to má u nich vzbudit žárlivost, která je má dovést k obrácení. V tajuplném Božím plánu spásy přinesla paradoxně právě jejich zatvrzelost spásu pro celý pohanský svět. Když už jejich negativní postoj přinesl světu tolik dobrodiní, což teprve až se plně obrátí ke Kristu? To bude znamenat pro celý svět úplné vzkříšení z mrtvých. Když Bůh někoho vyvolí a povolá, je jeho rozhodnutí věčné a neodvolatelné. Jestliže tedy jednou Izraele vyvolil, nikdy se ho nevzdá, stále bude zápasit o jeho spásu, kterou nakonec navzdory lidské tvrdošíjnosti prosadí, a tajemným vedením rozšíří na celé lidstvo. Skutečnost, že tedy Bůh dopouští lidskou tvrdošíjnost, neposlušnost a nevěrnost, používá nakonec k dovršení svého původního spásného plánu pro celé lidstvo. Jestliže tedy dopustil neposlušnost Izraele, použil jí ve své moudrosti ke spáse pohanů a spásu pohanského světa opět použije jako prostředku ke vzbuzení žárlivosti Izraele, jež tento národ nakonec přiměje k obrácení a plné záchraně.

O čem však Pavel píše v předcházejících myšlenkách konkrétně? Zpočátku se zaměřuje na svobodu Božích rozhodnutí, která se nedá vtěsnat do žádného logického schématu a zůstává pro člověka nakonec vždy hlubokým tajemstvím, jež musí respektovat a pokorně přijímat. Bůh tedy může z tohoto pohledu vyvolit ke svým spásným plánům, koho chce – bez ohledu na jeho zásluhy a předpoklady. Tak Bůh jednal konkrétně v dějinách se svým národem: Izákovi dal již předem, nezávisle na jeho projevech, přednost před Izmaelem, Jakubovi před Ezauem. Faraona naopak předem volí jako nástroj k představení své moci – proto mu zatvrzuje srdce. Jestliže jednou v této svrchované svobodě vyvolil izraelský národ, může nyní své vyvolení svobodně přesunout na „nového Izraele“, tedy na ty, kteří navzdory svému pohanskému původu přijímají víru v Ježíše Krista, Božího Syna. To však neznamená, že své původní vyvolení tímto svobodným krokem ruší. Izraelité zůstávají ve středu Božího zájmu, jejich přednostní vyvolení trvá skrze ty, kteří v židovském národě víru v Krista přijali. Těch je však jen malý hlouček, nicméně právě tento malý zbytek věrných je výmluvným naplněním Ozeášova a Izaiášova proroctví. Tito proroci již dávno předpovídali, že jen malý zbytek Izraele bude opravdu Bohu věrný – a tedy zachráněný. Apoštol však zároveň jasně vnímá snahu svého národa dosáhnout Boží spásy. Kde je tedy chyba? V té skutečnosti, kterou již Pavel podrobně rozebíral v minulých kapitolách svého listu do Říma. Je to mylný způsob porozumění Božímu ospravedlnění, které z hlediska Izraele spočívá ve skutcích podle Mojžíšova Zákona, kdežto podle Pavlova bezprostředního poznání se cesta k ospravedlnění otevírá jen přijetím víry v Ježíše Krista. Zde je „kámen úrazu“ pro všechny zbožné Izraelity. Další Pavlova otázka míří ke konkrétnímu osudu nevěřících Izraelitů. Bude Izrael pro svou nevíru zavržen? Nebude! Právě pro onen věrný zbytek Izraelitů, kteří víru přijali, bude Izrael zachován při životě a jednou v plnosti zachráněn. Tento fakt ilustruje Pavel příkladem z dějin národa. Prorok Eliáš si stěžuje Hospodinu na zoufalou duchovní situaci svého národa. Zdá se mu, že všichni jsou zaprodaní pohanské modloslužbě, že jediný, kdo ještě opravdu zůstává Hospodinu věrný, je on sám. Hospodin jej však těší a poučuje, že plných sedm tisíc mužů mu zůstává v Izraeli věrných. To je poměrně velké množství lidí, ačkoli se na první pohled zdá, že všichni jsou zkažení. A právě pro tento malý zbytek věrných v národě stojí za to, aby se prorok i nadále angažoval v Boží věci, která se nakonec vítězně prosadí. Malý zbytek věrných není tedy překážkou pro uskutečnění spásy celého národa. K tomu přistupuje tajemný Boží plán s lidstvem, podle kterého právě nevíra Izraele je hybným motorem pro přijetí víry pohanským světem. Co se zdá být v lidských očích malé a špatné, je použito Boží všemohoucností a moudrostí k velkolepé záchraně celého stvoření. Jestliže tedy skrze lidskou nevíru a slabost působí Bůh tak úžasné věci, což teprve až tato slabost a nevíra bude proměněna v sílu a oddanost. To se už Pavel ani neodvažuje domýšlet. To musí být tak převratná skutečnost, jako je vzkříšení z mrtvých. Obrácením celého Izraele ke Kristu, o němž je Pavel skálopevně přesvědčen, bude do celého světa vlit nový život, a to právě v místech, kde se zdá, že vládne smrt a hřích. Věnujme se však nyní nedělnímu úryvku.

Bratři! Vám, bývalým pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a alespoň některé z nich zachránit.

Apoštol se v tomto verši přiznává, že jeho služba pohanům v hlásání evangelia není odtržena od úsilí zvěstovat Ježíše Krista Židům. Pavel má neustále na mysli záchranu svého národa. Jestliže se s tak velkou pečlivostí a námahou věnuje misii mezi pohany, dělá to také s úmyslem oslovit své soukmenovce. Jestliže se nedali oslovit Pavlovým kázáním, bude na ně jistě působit šíření Boží spásy mezi pohany. To je snad povede ke spasitelné žárlivosti, jež může dát do pohybu ochotu k obrácení. Skutečnost, že se něco takového očividně neděje ve větším měřítku, není pro apoštola překážkou v přesvědčení, že k obrácení stejně jednou dojde. Nyní se musí spokojit „alespoň s některými“, kteří se prostřednictvím jeho misie mezi pohany nechají oslovit – a tím Bohem zachránit.

To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem.

Věty nesmíme chápat ve smyslu příčiny a účinku. Vysvětlení Pavlova prohlášení musíme hledat ve 12. verši: Když však už pád Izraelitů znamená pro svět bohatství a obrácení jejich malého počtu pohany obohatilo, tím spíše se to ukáže, až se židé obrátí v plném počtu! Pohanský svět je tajemným Božím plánem veden ke smíření s Bohem, ačkoli ti, kdo měli toto smíření přijmout jako první, byli vyloučeni, plán smíření nepřijali. Přesto však právě jejich existence je příčinou příchodu Boží spásy. Celý svět, celé lidstvo je tedy podle Pavla závislé na Bohem vyvoleném Izraeli. Tato myšlenka jasně vyplývá z kontextu celých tří kapitol.

Co teprve bude znamenat, až budou znovu přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!

Skutečnost, že Izrael byl přechodně vyloučen ze spásy a smíření s Bohem, se stala pro okolní svět možností a jakousi branou pro konkrétní dějinné přijetí zvěsti o Boží spáse skrze víru v Ježíše Krista. Snad si zde můžeme dovolit úvahu, jak by se asi uskutečňovala misie mezi pohany, kdyby celý Izrael přijal víru v Krista. Nebylo by to v dějinných souvislostech spíše do jisté míry překážkou rychlému a všechny sociální vrstvy zasahujícímu rozšíření evangelia? Jistě, tyto myšlenky asi neměl Pavel na mysli, ale snad byly alespoň částečně zahrnuty do celého jeho pojetí dějin spásy pro celý svět. Apoštol pomýšlí spíš na židovský přístup ke zbožnosti, který podle jeho mínění vychází z lidské iniciativy, jež si chce svým vystupňovaným poznáním a úsilím nejprve „zasloužit“ Boží milost, teprve následně ji může přijmout. Kdyby se takové smýšlení uchovalo souběžně s vírou v Ježíše Krista, bylo by to jistě mocnou překážkou pro rozšíření evangelia v pohanském světě. To musel Pavel nejen vidět, ale i bezprostředně zakoušet ve své činnosti hlasatele evangelia. Ti, kdo přijali křesťanství jako Židé, chápali obyčejně svou novou, vykoupenou existenci jako vyvrcholení celých dějin Božího působení v jejich národě. Viděli ji nerozlučně spjatou s celým dosavadním způsobem zbožnosti a chápání Boží vůle. Důsledkem byl požadavek přijetí celého židovského kultu a praktické židovské zbožnosti. Tato skutečnost, kterou se bezpochyby snažili mnozí křesťané ze židovství prosadit proti Pavlovi v prostředí křesťanů z pohanství, musela na nově příchozí působit jako těžké břemeno, které kalí svobodný a radostný pohled na Boží lásku, zjevenou především v Kristově smrti a vzkříšení. Zde se opět dostáváme k předešlému Pavlovu pojednání o ospravedlnění. Z celého myšlenkového procesu můžeme snad společně s Pavlem domýšlet i to, co je apoštolem pouze naznačeno, nikoli však plně rozvedeno. Pavel je přesvědčen o budoucím obrácení celého izraelského národa k víře v Krista: Část Izraele se zatvrdila, dokud nevstoupí do církve pohané v plném počtu, a tak bude zachráněn celý Izrael, …obě skutečnosti jsou na sobě navzájem závislé. Obrácení pohanů je závislé na zatvrzelosti Izraele, obrácení Izraele je naopak závislé na plném počtu obrácených pohanů. Na první pohled paradox, ale přesto má svou jasnou logiku. Zatvrzelost Izraele umožňuje na jedné straně rychlé a celoplošné rozšíření víry v evangelium v celém pohanském světě. Jediné, co je žádáno, je odevzdání člověka živé osobě Zmrtvýchvstalého, tedy víra. Jakmile bude tento velkolepý plán uskutečněn, i Židé budou podle Pavla jakousi svatou žárlivostí pohnuti k obrácení ke Kristu. Snad si můžeme dovolit i trochu psychologizovat. Když Židé uvidí, jak Bůh blahodárně působí mezi pohany na základě jejich víry v Ježíše Krista, sami budou nakonec přemoženi tímto pohledem, vyvolávajícím žárlivost. Také oni poznají, že to, co hledají po věky v přísné věrnosti Zákonu, se jim otevírá jedině ve víře v Ježíše Krista. Jakmile dospějí k tomuto poznání, bude to pro celé stvoření znamenat plné zapojení do skutečnosti všemohoucího života, který zaplavuje i temnoty smrti a proměňuje je ve zmrtvýchvstání.

Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné.

V tomto verši musíme uvážit, že přeskakujeme celý delší oddíl, hovořící o dvou symbolických obrazech, které přibližují tajemství izraelského národa. Je to obraz „prvních chlebů“ a „ušlechtilé olivy“. Jsou-li první chleby svaté, je svaté i celé těsto, a když je kořen svatý, jsou i větve svaté. Tak čteme v úvodu do obsáhlejšího rozvedení tohoto obrazu. „První chleby“ a „kořen“ je národ Izrael. Ten je na základě Božího vyvolení svatý, tedy zcela Bohu náležející. Nyní jsou s jeho vyvolením spojeni skrze víru i pohané – jako ostatní „posvěcené chleby“ a „naroubované olivové větve“. Jako jsou první svaté chleby a kořen bezpodmínečně nutné pro ostatní posvěcení pokrmu a naroubování nových větví, tak je též Izrael bezpodmínečně nutný pro vznik a existenci církve. Zarážející myšlenka! Existence Izraele jako vyvoleného Božího národa je nutným předpokladem pro existenci křesťanské církve. Zde není myšleno pouze období před Kristem, nýbrž nadčasová existence, tedy i současnost. Vždyť Bůh se rozhodl skrze jeden národ uvést do celého světa spásu a toto rozhodnutí je neodvolatelné.

Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože Židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.

Tyto řádky jsou jakýmsi novým shrnutím předcházejících úvah. Zde končí celé pojednání o spáse Izraele. Na konci se nachází krásný hymnus na Boží moudrost a dobrotu, který uslyšíme v následující neděli. Posledním slovem je tedy: „milosrdenství“. Bůh vítězí nad každou lidskou malostí, zatvrzelostí, nechápavostí a hříchem svým všezahrnujícím milosrdenstvím. Milosrdenství je všemohoucí síla, která nakonec vítězně naplní celé stvoření záchranou před hříchem a smrtí, tedy životem věčným.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3