Ř 12,1-2

Jiří Voleský

 

Krátký úryvek z Pavlova listu Římanům nás uvádí do druhé důležité části epištoly. Jedná se o praktická morální pravidla každodenního života, která jsou formována pod zorným úhlem křesťanské víry. Nejedná se však jen o praktickou morálku, která by byla jakýmsi samostatným oborem řešícím pouze problém správného jednání ve všedním životě, ale jde o vnější projev vnitřního přesvědčení křesťanské víry, která nutně zahrnuje a určuje celé lidské jednání, smýšlení a postoje. Napomenutí a povzbuzování k naplňování těchto pravidel v praktickém životě je tak jen nutným důsledkem a nerozlučným pokračováním hlásání víry v evangelium. Přijetí víry v hlásané evangelium je jednou stranou mince, jejíž druhou stranou je proměna vnitřních postojů, smýšlení a jednání věřícího člověka. Tato druhá strana evangelia není pouhým důsledkem přijaté nauky. Je s obsahem radostné zvěsti o Ježíši Kristu podstatně a nerozlučně spojena. Z tohoto hlediska je neporozuměním evangeliu jak názor, že pouhé vnitřní přesvědčení stačí k přátelství s Bohem, tak i opačný pohled, podle něhož nezáleží na tom, v co člověk věří, jen když správně jedná. Jedno bez druhého je torzo evangelia, které je tak zmrzačeno a odsouzeno k živoření či úplnému odumření. Pod tímto náhledem jsou psány také Pavlovy epištoly, které nejdříve podávají věroučné základy a pak povzbuzují k projevům víry v praktickém, každodenním životě. Kdo opravdu věří, nepřijímá pouze nauku jako abstraktní přesvědčení, ale odevzdává se živé osobě Boha, který člověka do základů proměňuje a uschopňuje jednat jinak, než je toho schopen člověk nevěřící. Ideál tohoto jednání je Ježíš Kristus, který jako člověk dokonale uskutečnil jednotu mezi vnitřním přesvědčením a vnějším projevem tohoto přesvědčení. Přijmout evangelium je tedy celostní záležitost, nic na člověku a v člověku není vyňato ze skutečnosti evangelia. Pravdy evangelia jsou pak živým a silným pramenem, který tryská a zavlažuje vše, co člověk prožívá a utváří – jak vnitřně, tak i navenek. Vraťme se však k našemu úryvku. Dva verše, které máme před sebou, otevírají druhou část listu, která se zaměřuje na praktická pravidla plynoucí z víry v Ježíše Krista. Této části se říká povzbuzení. Adresáti jsou vybízeni, aby se s výzvou zcela ztotožnili a uskutečňovali ji ve svém praktickém životě. V řečtině se význam tohoto slova pohybuje mezi dvěma póly. Na jedné straně stojí pojmově přísnější „napomínat, pobízet“; na druhé straně jemnější a povzbudivější „obhajovat, prosit, těšit, přimlouvat se“. Obojí je důležité. Bůh, který skrze svého vyslance – apoštola – vyzývá člověka k určitému smýšlení a jednání, nečiní to způsobem nekompromisně suchým, nýbrž vyzývá člověka k jednání, které je motivováno osobní angažovaností, zaujetím pro věc, nadšením, hlubokou důvěrou ve zdar požadované věci. Skutečnost, ke které je člověk vybízen, je totiž zároveň smyslem jeho života, uskutečňováním prožívaného štěstí a plností, po které člověk v hloubi duše touží. Nejedná se tedy v žádném případě o jakýsi asketický výkon, který má člověku po jeho maximálním vypětí zajistit Boží přízeň, nýbrž jde o samotné prožívání Boží spásy, která člověku přináší osobní štěstí a naplnění života. Soustřeďme se tedy pod tímto zorným úhlem na následující dva verše.

Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: …

V tomto vybídnutí, které uvozuje celý nabádavý oddíl listu, se jasně ukazuje celý obsah pobízení. Je zde myšlenka napomenutí, vybízení, ale též zdůraznění Božího milosrdenství, které je posilujícím prostředkem pro poslušné ztotožnění s obsahem napomínání. Boží dobrota, která se vůči člověku projevuje odpuštěním, trpělivostí a štědrou láskou, získává člověka pro praktické naplňování evangelia v soukromém i veřejném životě. Napomínání a pobízení zaznívá však z úst apoštola, který je jimi též vázán. Proto se s posluchači nebo čtenáři ztotožňuje tím, že je nazývá svými bratry. Pavel je pouze prostředníkem Božích požadavků. Také on sám, stejně jako jeho posluchači, je vázán naplňováním toho, co bude následovat. Pavel s oblibou používá obrazu rodinných vztahů, aby podpořil naléhavost a zároveň důvěrnou starostlivost a odpovědnost. Tak čteme v 1. listu Soluňanům: …jako Kristovi apoštolé jsme vám mohli dát pocítit svou moc. Ale my jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Něžné mateřské hýčkání dětí slouží apoštolovi jako obraz starostlivé péče o životní praxi věřících křesťanů. Jak krásný způsob napomínání! Kéž by sloužil jako inspirace a návod i pro naše napomínání těch, za které neseme odpovědnost. Pavel nás uvádí do světa Boží milosti, která se projevuje tím intenzivněji, čím ochotněji je poslušností k následujícím napomenutím přijímána. Nejde tedy o podmínku pro přijetí Boží milosti a spásy, ale o projev a důsledek přijetí Boží spásné činnosti. Nacházíme zde velice důležitý pohled na křesťanskou morálku. Je-li morálka odtržena od živého a milujícího vztahu k Bohu, pozbývá svého významu a dostává se do oblasti služby sobectví a pýše. Člověk je pak velice blízko přesvědčení, že sám na základě své dobré morálky zasluhuje odměnu od Boha. Tento postoj Ježíš velice ostře kárá, neboť v něm spočívá veliké nebezpečí sebeklamu, který pak lze člověku jen těžko vymluvit. Člověk ješitně slouží svému sobectví – nikoli Bohu, přičemž je zároveň mylně přesvědčen, že tímto jednáním si u Boha zajišťuje jeho přátelství a milost. Ekonomické pravidlo tohoto světa „něco za něco“ však ve světě Božím neplatí, neboť člověk je plně závislý tvor, kdežto Bůh je plně svobodný Stvořitel a Pán. Boží milost může být jen s vděčnou pokorou nezaslouženě přijímána, nikdy však vynucena jako spravedlivá odměna za morální výkon.

Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou!

Zde musíme pro správné pochopení obsahu napomínání upřesnit smysl původního textu. Otrocky přeložen zní následovně: Dávejte k dispozici svá těla jako živou oběť, která je svatá a Bohu milá. Jde o liturgický způsob vyjadřování. Konkrétní obsah celého napomínání se má stávat neustálým bohoslužebným přinášením oběti, která je tímto způsobem živá, zahrnuje celou lidskou existenci – a jako taková je svatá, tedy zcela Bohu náležející, jemu milá a příjemná. Pavlův výraz „tělo“ můžeme vyjádřit slovy „celá lidská existence“. Z Pavlových listů vyplývá, že se zde opravdu jedná o celostní pojetí člověka, na rozdíl od našeho zúženého pojmu „tělo.“ V listu Korinťanům čteme: Jako je tělo živočišné, tak je i zduchovnělé. Stojí přece v Písmu: První člověk, Adam, se stal živou bytostí, poslední Adam však bude oživujícím duchem. Tělem tedy není míněna pouze fyzická hmota, která je oživena duší a jinak je odsouzena k zániku, nýbrž celá lidská existence, k jejíž podstatě patří „tělesnost“. Ta je hříchem odsouzena k smrti, ale Boží milostí zároveň povolána k věčnému životu. Obojí rozměr: časnost a smrtelnost na jedné straně, věčnost a neporušitelnost na straně druhé, patří nerozlučně k podstatě celé lidské existence. Biblickému chápání je do značné míry cizí řecké myšlení, které poměrně ostře rozlišuje mezi smrtelným břemenem těla a nesmrtelnou podstatou duše, jež je schopna žít samostatně bez těla. Podle bible je tělo podstatným vyjádřením celé existence člověka. V 2. listu Korinťanům čteme: Ano, pokud jsme v této pozemské schránce – „v těle“- , vzdycháme a tíží nás to; nechtěli bychom být svlečeni, tedy opustit tělo, ale toužíme, abychom byli nadto ještě přioděni –rozumí se tělesnou nesmrtelností a dokonalostí, aby tak byla smrtelná schránka pohlcena životem. Tělo je zároveň nezbytné ke komunikaci s druhými lidmi i s Bohem. O tom jasně čteme v Pavlově napomínání, které objasňuje nepřístojnost a zhoubnost hříchu smilstva: Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Smím tedy vzít údy Kristovy a udělat z nich údy, které patří nevěstce? Chraň Bůh! Copak nevíte, že kdo se oddá nevěstce, že je s ní jedno tělo? …Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Téměř bychom mohli na základě těchto citátů říci, že „tělo“ je v biblickém chápání zaměnitelné s pojmem „člověk“, ovšem člověk ve svém jednání. Výrok „člověk je tělo“ má na základě biblického způsobu vyjadřování svou hlubokou pravdu. Jestliže tedy v neděli uslyšíme „přinášejte sami sebe“, jde nejen o překlad, ale zároveň výklad obratu „přinášejte svá těla“. Bytostné odevzdání Bohu, které se projevuje v celé tělesné existenci člověka, v jeho komunikaci s vnějším světem, je tedy tou zásadní bohoslužbou, ke které jsme povoláni. Jednoduše a konkrétně řečeno: vše, co myslíme, prožíváme, mluvíme a děláme, má být celostně odevzdáváno Bohu jako jemu milá oběť. Tato oběť je živá, svatá a Bohu milá. Tyto přívlastky nacházíme opakovaně při popisu Hospodinových vlastností. Hospodin je Bohem „živým, svatým a milosrdným“. Pavel má patrně na mysli úzké sepětí jednajícího člověka se samotným Bohem. Boží život propůjčuje věřícímu křesťanu živé a obětavé odevzdání Bohu. Boží svatost posvěcuje člověka, který je křtem ponořen do Boží svatosti, tedy oddělenosti od všeho profánního, světského, které podléhá zániku. Boží shovívavost, dobrota a milosrdenství je potom základem pro ztotožňování člověka s těmito Božími vlastnostmi a dosažení milosti odevzdáním se Bohu jako oběť. Celá lidská existence, která nalézá svou novou kvalitu ve křtu, je pozvána a vtažena do neustálé bohoslužby, která je Bohu milá, a tím se stává neutuchajícím pramenem milosti a požehnání. Tato bohoslužba se projevuje neustálým odevzdáváním Bohu ve vší vnitřní i vnější činnosti člověka. Jak se potom tato neustálá – Bohu milá – bohoslužba prakticky nacvičuje, máme obsaženo v důležitém slově následující věty: To ať je vaše duchovní bohoslužba. Slovo „duchovní“ znamená především veškerou vnitřní činnost, která má vztah k myšlení, uvažování, rozhodování a vnitřním postojům. Jestliže Ježíš a později apoštolé volali lidi ke změně smýšlení, oslovovali právě tu oblast lidské existence, která je rozhodující a prvotní pro veškeré lidské jednání. Snad bychom mohli zjednodušeně říci: „Neustálou vnitřní myšlenkou na odevzdávání Bohu se stávejte obětníkem i obětí, která je Bohu milá a která přináší plný a plodný život, tedy požehnání a štěstí.

Následující verš nás již vede ke konkrétnějšímu výkladu, jakým směrem se má neustálé přinášení Bohu milé oběti ubírat: A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.

Bohulibá bohoslužba, projevující se neustálým vnitřním postojem celistvé odevzdanosti Bohu, zakotvuje člověka v jiném světě, nežli je tento pozemský svět. Pozemský svět je podroben neposlušnosti vůči Bohu, tedy hříchu. Tím je zároveň odtržen od Dárce a Vládce života a propadá tak nutně smrti a zániku. Chce-li si člověk život zachránit nebo nechat znovu darovat, nesmí se přizpůsobovat smýšlení, stupnici hodnot a zaměření světa, který s Bohem nepočítá nebo si jej utváří ke „svému obrazu“ – místo aby jej pokorně a vděčně poslouchal. Celá křesťanova existence musí mít nutně jinou identitu, než jakou má člověk nevěřící, musí své těžiště, východisko i cíl a smysl všeho, co dělá a prožívá, zasazovat do Božího světa, do Boha samotného. To se zároveň musí zpětně odrazit na praktickém chování člověka, které již není určováno všeobecným trendem či módou, ani intenzívní starostí o úzkostlivé zajištění života v tomto světě, ale jen neustálým hledáním Boží vůle. Boží vůle je pak poznatelná právě neustálým odvážným krokem opuštění tohoto světa a odevzdáním Bohu. Člověk je v tomto věrném odevzdání Bohu schopen nacházet a poznávat silové pole Boží vůle, která jediná je s to učinit lidský život dobrým, krásným a šťastným.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3