Ř 13,8-10

Jiří Voleský

 

Jako druhé čtení uslyšíme příští neděli úryvek ze 13. kapitoly listu Římanům. Chceme-li tomuto úryvku správně porozumět, musíme nejprve objasnit hlavní pojem, který vybrané tři verše určuje. Tímto pojmem je „láska“. Objevuje se jak na začátku, tak na konci úryvku, přičemž v jeho středu jsou ve stejném významu použita slovesa s významem „milovat“. Jak slovo „láska“, tak „milovat“ jsou v řeckém originále vyjádřeny pojmy, které mají – narozdíl od češtiny – stejný slovní kořen. Řecký výraz pro lásku – agapé – má v Novém zákoně jedinečné postavení. Je to jeden z nejčastějších novozákonních výrazů. Naše slovo „láska“ má oproti němu širší význam, přičemž je navíc v dnešní době silně zatíženo výlučně fyzickým chápáním lásky. V řečtině však máme větší výběr pro vyjádření významového odstínu slova láska, než nám nabízí čeština. „Láska“ bývá v antické řecké literatuře nejčastěji vyjadřována slovem „erós“. „Erós“ označuje hlavně citovou lásku, která se vyjadřuje fyzickým kontaktem. Je to tedy především označení pro lásku mezi mužem a ženou. „Filia“ pak označuje všeobecnější skutečnost lásky mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci či mezi přáteli. Tělesnost a citovost je zde do značné míry utlumena. Biblická „agapé“ je však pro tehdejší řeckou literaturu pojmem téměř neznámým. Je to skoro výlučný termín pro vyjádření ideální skutečnosti vztahu mezi Bohem a člověkem – a přeneseně pak mezi věřícími navzájem, přičemž křesťanská etika rozšiřuje tuto lásku na všechny lidi vůbec, dokonce i na nepřátele. V celém Novém zákoně se s tímto slovem setkáváme výhradně pro označení Boží i lidské lásky. Sporadicky je zde uvedeno i označení pro lásku „filia“, přičemž tento pojem do značné míry ztrácí svou teologickou náplň. Má svůj teologický význam snad pouze u Jana, kde se objevuje v trojí Petrově odpovědi na otázku vzkříšeného Ježíše, zdali ho miluje. Ježíš používá řeckého „agapé“, zatímco Petr, vědom si nedávné zrady svého mistra, odpovídá sice kladně, nicméně se neodvažuje použít pro svůj vztah ke Kristu slova „agapé“. Ví, že plná a obětavá věrnost, která je v tomto pojmu podstatně obsažena, jím byla před několika dny těžce zraněna.

Co tedy vyjadřuje „agapé“? Obecně můžeme říci, že jeho obsah je střízlivý vztah lásky, ve kterém je zvláštní důraz položen na ochranu cti milovaného, na přátelské přijetí, na obětavou věrnost. Protože v sobě nezahrnuje prvek citového vzplanutí, přitažlivé sympatie a tělesného kontaktu, je vítaným pojmem pro popsání podstaty vztahu mezi Bohem a člověkem. Přitom však nesmíme opomenout, že odpovídající hebrejský výraz zahrnuje v sobě citovost a do fyzičnosti zacházející něžnost. Především proroci vyjadřují krásnými obrazy tuto něžnou, citovou stránku Hospodinovy lásky k národu. Tak čteme u proroka Ozeáše: Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. …Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. Z tohoto pohledu je v Boží lásce k člověku zahrnuta i žárlivost, hněv a trest. Když Hospodin vyjadřuje ústy proroka svou rozhněvanou spravedlnost vůči nevěrnému člověku, jde o výraz věrné a horoucí lásky, kterou Bůh miluje svého tvora, kterého učinil výlučně pro sebe.

Bůh miluje člověka vždy jako první, člověk pouze Jeho nekonečnou lásku opětuje. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska; ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás,…čteme v Prvním listu Janově.

Boží láska člověka plně respektuje, ctí jeho svobodu až do krajnosti. Právě v Ježíšově ukřižování se nejočividněji ukazuje tato maximální úcta a respektování člověka z Boží strany. Ze strany člověka se láska uskutečňuje posvátnou bázní před Bohem. Úcta k Bohu, vyjadřující se bázní před ním, je důležitou stránkou lidské lásky k Bohu, jíž člověk opětuje jeho láskyplný vztah.

Boží láska je dále neotřesitelně věrná, nikdy neupouští od vztahu, který jednou navázala. Člověk je neustále vybízen, aby tento rys Boží lásky opětoval. Přitom však člověk upadá stále znovu do nevěrnosti. Proroci ostře kárají lidskou nevěrnost vůči Bohu. Přitom si s oblibou vypůjčují obraz manželství. Hospodin jako věrný a starostlivý manžel je stále znovu podváděn nevěrností a nespolehlivostí svého národa, tedy lidí, kteří jsou přirovnáni k cizoložné, nevěrné manželce. Prorok Ozeáš tuto skutečnost vyjádřil nejen slovy, ale také prorockým skutkem: Hospodin mi řekl: „Jdi opět a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici. Právě tak miluje Hospodin izraelské syny, i když se obracejí za jinými bohy a milují koláče z hroznů.“

Obětavost Boží lásky jako její třetí podstatný prvek, je zjevná v zástupném umírání Božího Syna na kříži. Boží sebeobětování za člověka jde tak daleko, že se nabízí v otevřené lásce i tomu, kdo je vůči ní naladěn nepřátelsky a odmítavě. Pavel to jednoduše vyjadřuje těmito slovy: Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

Boží láska k člověku je tedy uctivá, respektuje svobodu a individualitu milovaného, je dokonale věrná a nezištně obětavá. Tato Boží láska k člověku je vzorem a pramenem pro lidskou lásku k Bohu. Ale nejen tento vztah má být stále kvalitnější. Vtělením Božího Syna se Bůh solidárně s člověkem ztotožňuje. Ježíšovými ústy vyzývá člověka, aby lásku, kterou se učí poznávat a napodobovat podle Božího příkladu, obracel nejen k Bohu, ale i k druhým lidem, kteří se stávají zvláštním prostorem pro setkání se samotným Bohem. Člověk je totiž stvořen k Božímu obrazu a Kristovým vtělením se skrze křest stává bezprostředně účastným na Božím životě. Tím pádem se láska k Bohu nikdy nesmí oddělovat od lásky k člověku. Jestliže tedy apoštol Pavel hovoří ve druhé části svého listu Římanům o lásce mezi lidmi, je tím myšlena právě tato respektující, věrná a obětavá Boží láska, jež se stává ideálním a dokonalým vzorem pro každou lidskou lásku.

Křesťan, který uvěřil v tuto Boží lásku a zakusil ji skrze Ducha svatého, který mu byl darován ve křtu, se má stávat nositelem této lásky. A my jsme uvěřili v lásku, kterou má Bůh k nám, říká se na jiném místě v Písmu. Pavel spojuje velice intenzivně lásku s vírou. V listě Galaťanům čteme: V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se projevuje láskou. Víra je tedy především viditelná v tom, jak člověk napodobuje Boha v jeho respektující, věrné a obětavé lásce. Tato láska však není podle apoštola Pavla asketickou ctností, ke které se dospěje po heroickém výkonu, je darem Boha, který ji bezprostředně dává, a tím k ní člověka uschopňuje skrze Ducha svatého, který je „vylit“ do srdce věřícího křesťana. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Duch svatý je učitelem a vychovatelem k této lásce, je však zároveň její silou a praktickým uskutečňovatelem. Skutečnost, že člověk je vyzýván k tak těžké praxi, která předpokládá nezištné zapomínání na sebe a obětavost, není tedy pozváním k tvrdé a náročné práci na sobě, je spíš radostným odevzdáním se do mocného a uchvacujícího proudu Boží lásky, která se rozlévá do celého světa působením Ducha svatého. Boží láska, projevující se skrze Ducha svatého, je pak základní a cílovou skutečností tohoto světa. Jen ona je schopna dát člověku tolik postrádanou jistotu a neotřesitelnou důvěru. Na konci 8. kapitoly listu Římanům apoštol píše: Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Toto nádherné shrnutí celého spásného Božího díla pro člověka skrze smrt a vzkříšení jeho Syna, je zároveň jedním z nejkrásnějších vyjádření moci a přitažlivosti Boží lásky, kterou má člověk s pomocí Ducha svatého napodobovat.

Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku.

Spravedlnost je jednou ze základních ctností, která tvoří řád lidské společnosti. Požadavek dopřávat každému, co mu spravedlivě patří, vnáší do lidského soužití spokojenost, jistotu a mír. Tuto skutečnost vyžaduje apoštol jako zásadní pravidlo pro veškeré mezilidské vztahy. Bez lásky se však lehce může stát bezduchou pořádkumilovností, která může vytlačit ze společnosti radost a potěšení. Láska musí být silou, která spravedlnost proniká a oživuje. Pravá láska, která je dosažitelná jen u Boha, je pak vždy pro člověka nedostatečně napodobovaným ideálem. Z tohoto pohledu nemůže nikdo říci, že už je dokonalý či opravdu milující. Vždy zůstává druhým dlužen tuto lásku v mnohém a podle Pavla si má být tohoto dluhu neustále vědom, což má vnímat jako povzbuzení.

Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon.

Skutečnost, že naplněním zákona je láska, charakterizuje nejen křesťanství, ale i židovské náboženství. Snad s jednou výjimkou. Pro věřícího Žida je bližním věřící příslušník jeho národa. S touto výlučností je třeba chápat etické prohlášení Třetí knihy Mojžíšovy: Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Toto pravidlo bylo chápáno mezi Židy v době Ježíšově jako etické shrnutí takzvané druhé desky Desatera, která upravuje mezilidské vztahy. Ježíš se k tomuto shrnutí Zákona přiznává, ale rozšiřuje pojem „bližní“ na všechny lidi, neomezuje ho na souvěrce či soukmenovce podle národnostního původu. Krásnou ilustrací je zde podobenství o milosrdném Samaritánovi. Dává výraznou odpověď na otázku: Kdo patří mezi „bližní“? Samaritán je jako symbolická postava – zahrnující všechny cizí, nepřátelské či opovrhované lidi – výstižným a přitom jednoduchým vyjádřením všeobecnosti lásky křesťana, který musí neustále bojovat proti pokušení vztahovat své napodobování Boží lásky jen k lidem, kteří jsou pro něho důležití, blízcí, sympatičtí či přátelští. Všechny konkrétní morální příkazy a zákazy lze tedy zjednodušeně shrnout do praxe lásky, která se projevuje respektováním každého člověka, vytrvalou věrností a nezištnou obětavostí vůči všem. Konkrétní, praktické projevy tohoto zásadního postoje jsou pak podmíněny okolnostmi a situací: Vždyť přikázání „nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý“, a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Naplněním lidské etiky není úzkostlivé nebo na asketický výkon zaměřené dodržování morálky. Radostná láskyplnost je základem a náplní veškerého společenského života – takového, jaký chce Bůh.

Láska bližnímu neubližuje.

Jak jednoduché a přitom geniálně výrazné shrnutí praktického projevu lásky! Mnohem podrobnější rozvedení tohoto „neubližování“, které je podstatným projevem mezilidské lásky, nacházíme v proslulé 13. kapitole Prvního listu Korinťanům:

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3