Ř 15,4-9

Jiří Voleský

 

List Římanům píše Pavel sice do křesťanské obce, kde ještě nikdy nebyl, můžeme však právem předpokládat, že některé křesťany z Říma zná a ví o jejich problémech. Řím, jako hlavní město Říše, bylo zároveň obchodním a kulturním centrem, které bylo na svou dobu dobrými komunikacemi spjato s celou říší. Zde byl jistě tím pádem i velice čilý cestovní ruch, který zajišťoval všem, kteří chtěli město navštívit nebo zde měli k vyřízení jiné záležitosti, ubytování i všechny možnosti pro zajištění nově příchozích, případně jen krátkodobých návštěvníků. Čilý kontakt s východními částmi říše byl jistě i vítanou možností pro židy žijící v Římě, aby mohli bez problémů navštěvovat Palestinu, účastnit se náboženských poutí a být zároveň svědky vzniku nové skupiny věřících židů, kteří uvěřili v Ježíše jako Mesiáše a Božího Syna. Někteří z nich mohli být osloveni Kristovou zvěstí, snad i uvěřili v jeho zmrtvýchvstání, můžeme snad i předpokládat, že se stali křesťany. Ti po svém návratu z Jeruzaléma zpět do Říma jistě o své zkušenosti a víře hovořili s ostatními lidmi a některé z nich mohli získat pro víru v Ježíše jako Mesiáše a Božího Syna. Tak snad mohla vzniknout a rozvinout se křesťanská obec v Římě. Je to jistě jen teorie, spolehlivé dokumenty nebo důkazy o příchodu křesťanů do Říma nemáme, ale je to snad jedna z nejpravděpodobnějších teorií. Vraťme se však zpět k Pavlovi. Náleží-li 16. kapitola k původnímu listu, vyplývá z toho, že Pavel zná celou řadu křesťanů ve městě, ačkoli tam ještě nikdy nebyl. To je pak vysvětlitelné jen tím způsobem, že je musí znát ze setkání mimo Řím, snad z Efezu nebo jiných oblastí. Při častém a intenzívním osobním kontaktu římských obyvatel s okolním světem, by to pak tolik nepřekvapovalo. Zaměříme-li se pak konkrétně na dnešní úryvek listu, cítíme z něho, že je psán značně osobním tónem, který prozrazuje Pavlovu starost o křesťany v Římě v jejich zcela specifických záležitostech. Je nutné pro celistvé pochopení těchto slov otevřít Písmo sv. a přečíst si i začátek 15. kapitoly, ještě lépe celou předcházející 14. kapitolu. Sv. Pavel v ní řeší prostřednictvím napomenutí a povzbuzení zcela jedinečný případ konfliktu a napětí v římské křesťanské obci: Hovoří o “slabých” a “silných”, které napomíná ke vzájemné toleranci a obětavé lásce. Z textu vyplývá, že za “slabými” se pravděpodobně skrývají křesťané ze židovství, ze “silnými” naopak křesťané z pohanství. “Slabí” totiž lpí na rituálním dodržování požívání jen určitých nábožensky nezávadných pokrmů a úzkostlivě zohledňují ve svém praktickém životě určité dny týdnu, příp. roku, které jsou kulticky závazné k určitému omezujícímu chování. Tato praxe byla typická pro Židy, kteří na základě Mojžíšova zákona úzkostlivě dbali na rituální čistotu jídla a svědomitě dodržovali složité předpisy pro svěcení určitých posvátných dnů v roce /např. sobotu/. To však muselo být poměrně velikým problémem pro společné scházení a jídlo s pohanokřesťany. Jedni se tak pro druhé museli nutně stávat břemenem, případně překážkou pro toto společné scházení. Pavel v předcházejících řádcích nabádá “silné” k toleranci a solidaritě, “slabé” naopak k velkodušnosti a větší svobodě. Bezprostředně před začátkem našeho úryvku se hovoří o Kristu jako příkladu a vzoru snášenlivosti, obětavé lásky a pokory. To je podpořeno slovy Písma: “Potupy těch, kdo tě tupili, padly na mne”. Kristus nese zástupně urážky, které jsou adresovány někomu jinému /zde samozřejmě myšlen Bůh, v Pavlově myšlenkovém sledu však zevšeobecněno/. Jako Kristus zapírá sám sebe a své zájmy v ohledu na druhé, jejichž problémy a utrpení sám s láskou nese, stává se tímto jednáním příkladem pro obě skupiny křesťanů, které mají problémy se společným sjednocením smýšlení i společenství. V tomto smyslu je třeba číst a chápat celý dnešní úryvek.

„Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději”: Podobnou myšlenku máme vyjádřenou i v jiných Pavlových listech, uveďme alespoň jedno místo z 1. listu Korinťanům: “To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků”. Tato věta z 10. kap. listu uzavírá výstražné příklady ze SZního vyprávění o putování Izraelitů pouští. Zde se přes veliké Boží milosti a zázraky většina lidí proviňovala nevěrou, neposlušností, nevděčností a neustálou reptající nespokojeností. Proto Božím výchovným působením na ně stále znovu přicházely tvrdé tresty, které vedly až k vyhubení celého pokolení, jemuž byla upřena hlavní naděje celého pouštního putování, totiž nový svobodný domov v zaslíbené zemi. Sv. Pavel chápe vše, co bylo v Písmu kdysi zapsáno, jako poučení a napomenutí pro přítomnost. Každý starobylý příběh z Písma se tak stává symblolickým a typickým vzorem pro určitý způsob jednání člověka a Boha, který má všeobecnou platnost pro všechna následující pokolení. Svého zvláštního naplnění pak dosahuje “na přelomu věků”, kdy se uskutečňují všechna Boží zaslíbení zvěstovaná proroky a zároveň všechen Boží spravedlivý soud a trest pro zlé. Tento “přelom věků” je ustanoven Kristovým příchodem a jeho dobou, tedy obdobím církve. V našem úryvku odkazuje Pavel vzhledem k předcházejícím napomenutím na Kristův příklad obětavé lásky, která byla zaslíbena jako Boží milost již Starým Zákonem a v Kristově době se má naplňovat i ve společenství lidí, kteří svou vírou ke Kristu patří. Touto hlubokou teologickou myšlenkou spojuje Pavel minulost s přítomností i budoucností a vše zaměřuje na spásné působení Boží v Kristu. Lidé, kteří nosí prostřednictvím křtu jeho jméno, mají vznešenou povinnost se mu ve všem podobat a jej co nejdokonaleji následovat. Jsou-li tedy v římské křesťanské obci těžkosti v porozumění a jednotě mezi lidmi, je to projev nedokonalého připodobnění Kristu a Pavel odkrývá jeho kořeny a zároveň nabízí prostřednictvím svědectví Písma také řešení a lék. Nezištnost, sebezapření v obětavé lásce, kde je ten druhý podle Kristova příkladu vždy důležitější, než mé osobní zájmy a představy, jsou tímto konkrétním návodem k překonání těžkostí uprostřed římského společenství, které je ohroženo ve své jednotě a lásce. Zároveň nás vede tato věta úryvku k hlubšímu pochopení našeho “Starého Zákona”, který není vystřídán “Zákonem Novým”, ale NZ je naopak naplněním zaslíbení a nedokonalých předobrazů SZ, který je stejně tak jako NZ Božím neměnným slovem a milostivým projevem jeho vůle. Zde jsou konkrétně zmíněny tři milosti od Boha, které byly Starým Zákonem zaslibovány a probouzeny, Kristovým dílem a osobou pak naplněny a darovány: jsou to vytrvalost, povzbuzení a naděje. Kristus svým sebevydáním tváří v tvář nepochopení, odmítnutí, výsměchu a nespravedlivému odsouzení a utrpení, snímá z každého křesťana tíži těchto skutečností, které se v lidských dějinách neustále opakují a poskytuje svým vítězným příkladem každému věřícímu povzbuzení k vytrvalosti a naději na vítězství a štěstí i uprostřed problémů a obětí. Výzva k následování v této konkrétní situaci není jen asketickým činem, který bude snad jednou Bohem odměněn, ale nese již v sobě radost z intimního společenství s Božím Synem, který již tuto cestu způsobu chování prošlapal a korunoval ji odměnou věčného a šťastného života.

“Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste v souladu stejně smýšleli podle vůle Krista Ježíše” tato výzva uzavírá úvahu nad slovy Písma, která nejsou mrtvou literou, nýbrž živým slovem Božím, které vybízí k poslušnému a radostnému jednání, jež potom člověka spojuje s Kristem Ježíšem a tím zároveň s naplněním všech zaslíbení, která Bůh svému lidu v minulosti předložil. Je to zároveň zvolání modlitby obrácené k Bohu vytrvalosti a povzbuzení. “Vytrvalost a povzbuzení” bychom mohli též přeložit slovy “trpělivost a útěcha”. “Bůh trpělivosti a útěchy” je tedy Bohem, který věřícím tyto vlastnosti vlévá, daruje, atak jej uschopňuje k podobnému jednání, jako jednal Jeho Syn a zároveň tímto darem člověka se svým Synem sjednocuje. To se pak nutně projeví na “stejném smýšlení”, což jistě neznamená, že všichni musí stejně myslet, nýbrž že všichni jsou ponořeni do stejné atmosféry Boží obětavé, nezištné lásky, která se stává nejen jejich radostí a naplněním, ale též projevem jejich konkrétního každodenního jednání.

“Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista”: Tato i předcházející věta jsou liturgickou modlitbou, jejíž obraty se v Pavlových listech objevují častěji. Především poslední slova pobízejí ke společnému slavnostnímu liturgickému oslavování Boha. Společná oslava Boha není pouze křesťanskou praxí modlitby, ale je již hluboko zakořeněna ve starozákonní praxi. Oslavné hymny, žalmy, zvolání nalézáme v Písmu SZ velice často. Tato Boží oslava je však Pavlem specifikována: Bůh, ve kterého křesťané na základě SZ věří, není nikdo jiný, než Otec našeho Pána Ježíše Krista. Tím je jasně řečeno, že zjevení skrze Ježíše Krista se samozřejmě týká Boha, ve kterého již dlouho věří Židé a kterého skrze Krista nyní poznávají i pohané. Je přeci Kristovým Otcem, tedy nejintimnějším spojencem. I v této krátké formuli označení Boha je obsaženo povzbuzení k jednotě dvou znesvářených stran v Římě. Zároveň však Pavel míří mnohem dál, jeho úmysl je všeobecný. Výzva k trpělivé a obětavé jednotě je adresována všeobecně všem křesťanům, daleko za hranice římské křesťanské obce. Všemohoucí a dobrý Bůh je tedy Otcem Ježíše Krista a Ježíš Kristus je “naším Pánem”. Označení “Pán” je zde opět velice důležité. Pán, řecky “kyrios”, je pro tehdejšího člověka velice výrazné a důležité slovo. Znamená vládce, kterému jsou všichni povinováni poslušností a úctou. Má však i hluboký náboženský rozměr, obyčejný lidský vládce na něj nemá právo. Kyrios je chápán jako vládce a zároveň bůh, a to v celém antickém světě. Proto se věřící křesťané nemohou připojit k tehdejšímu uctívání význačných římských císařů, kteří si tento titul neprávem přisvojili nebo jim byl přiřknut po jejich smrti. Kyrios je pro křesťana pouze jeden, a to Ježíš Kristus. Jen on je Pánem a vládcem nad lidským životem, jen jemu je člověk povinen sloužit a jeho bezvýhradně poslouchat. Zároveň jen on je schopen toho, o co se marně pokoušejí i pozemští vládcové: sjednotit všechno lidstvo. Tato touha po jednotě, která je hluboko zakotvena v lidském srdci, je uskutečnitelná jen skrze uznání panství jediného Pána Ježíše Krista, který vládne ne silou a mocí, nýbrž obětavou, na sebe zapomínající láskou. Tímto způsobem je schopen sjednotit i římské křesťany. Jednota mezi lidmi se pak podstatně a účinně projevuje společnou jednomyslnou modlitbou, vyúsťující k sjednocené a radostné oslavě Boha.

“Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás – k oslavě Boží”: Tento a následující verš se opět konkrétně a zároveň všeobecně obracejí k výzvě k vzájemné jednotě. Nejen “slabí a silní”, ale i všeobecně “Židé a pohané”, ano všichni lidé, kteří si vzájemně špatně rozumí, jsou vyzýváni k jednotě společenství, jejíž zárukou a hlavou je Ježíš Kristus. Konkrétně se to má mezi lidmi projevovat “přijímáním toho druhého do společenství”. Opět se nemyslí na nějaké mravní, či asketické pravidlo, ale na záležitost, která je již jednou uskutečněna Ježíšovou otevřeností k přijetí všech do Božího světa a vztahu lásky. Tak, jako on přijímal a přijímá nás, máme my nyní jako údy jeho těla přijímat druhé lidi do našeho společenství, i když existují neshody v názorech a životní praxi. Toto nezištné přijímání jeden druhého je tedy jen vnějším nutným projevem vnitřní skutečnosti, která je již naplněna v Kristu a která se nyní ukazuje navenek na těch, kteří mu křtem náleží.

“Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem Židů, aby se ukázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jako je psáno: Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu”: Ve středu zájmu stojí dvě skupiny věřících: křesťané z židovství a křesťané z pohanství. Obě skupiny jsou pozváni ke společné bohoslužbě a společnému smýšlení vzájemné víry, která se naplňuje v Božím Synu Kristu Ježíši. Musíme si uvědomit, jak palčivá byla tehdy otázka přijetí pohanů do církve, jejíž víra stavěla na víře Židů, a jak těžké bylo pro Židy přijmout skutečnost, že pohané by měli být k víře pozváni bez dřívějších přísných naplňování všech předpisů Mojžíšova Zákona a tradice otců. Pavel v tomto sporu stojí jednoznačně na straně bezpodmínečného přijetí pohanů, kteří pouhou vírou a následným křtem se stávají rovnoprávnými členy vykoupeného Božího společenství. Kristus, který oba názory sjednocuje a lidi vede ke svornosti, nabízí Židům ve své osobě a díle naplnění zaslíbení daných Bohem v minulosti jejich otcům a pohanům zjevuje Boží láskyplné milosrdenství, jež je vede k radostné oslavě Boha. Zaslíbení daná praotcům jsou slova Boha, která jsou zaznamenána v Tóře, nejposvátnější části židovského posvátného Písma, dva citáty, které jsou připojeny k potvrzení milosrdného Božího jednání s pohany, jsou vybrány z ostatních dvou částí Písma: z proroků a ze spisů. Tím je řečeno, že jenom v jednotě Židů a pohanů se naplňuje celé poselství Písma.

Žijeme na počátku 21. stol. a sociální a náboženské problémy antického středomořského světa jsou nám dnes značně vzdálené. Přesto však teologické řešení těchto problémů, které svou živou a hlubokou úvahou a osobním přesvědčením víry nabízí sv. Pavel, neztrácí na své trvanlivosti a všeobecnosti ani dnes. Jsme stále znovu svědky vzrůstajícího napětí mezi východem a západem, které je v podstatné míře motivováno nejen rozdílnou kulturou, ale i rozdílným pohledem náboženského přesvědčení a praxe. Křesťané, Židé a muslimové, tři náboženství jediného a stejného Boha Stvořitele a Pána lidí, jsou stále znovu strháváni ke vzájemnému nepochopení, sporům a často nenávisti a násilí, které vede i k prolévání krve. V tomto ohledu není naše doba jiná, než doba před dvěma tisíci lety. Jak promlouvají Pavlova slova, která chápeme jako všeobecné Boží zjevení, do dnešního stavu napětí ve světě? V Kristu jsme všichni pozváni ke vzájemné toleranci, trpělivosti, obětavosti a lásce. To jistě nejde prosazováním uniformity v myšlení a jednání. Jen zjevení Boží sebeobětující se lásky v Kristově události nás může oslovit a strhnout svou naléhavostí a zároveň přitažlivostí. Vždyť kdo netouží po míru, bezpodmínečném přijetí, lásce a toleranci? Stávejme se jako křesťané stále více těmito hlasateli Božího milosrdenství a odpuštění, které jediné je schopno harmonicky a nenásilně sjednotit znesvářený svět.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3