Ř 3,21-28

Jiří Voleský

 

Druhá část 3. kapitoly listu Římanům je myšlenkovým středem celého listu. Apoštol Pavel k němu dospěl po úvodním vylíčení bídného stavu celého lidstva před Bohem. Všichni zhřešili, propadají tedy Božímu soudu, u něhož z hlediska spravedlnosti nemají hříšní lidé žádnou šanci. Hřích vede nutně k odloučení od Boha, pramene a dárce veškerého života. Tímto odloučením se člověk vydává do moci smrti. Protože hříšná neposlušnost a odloučení od Boha činí člověka neschopným vlastními silami se opět k Bohu přiblížit, je nutno vnějšího Božího zásahu k záchraně před hrozbou duchovní smrti. Tento vnější zásah je ryze nezasloužená Boží milost, kterou si člověk nemůže žádným způsobem vydobýt či vynutit. Bůh tuto milost daroval skrze smrt a zmrtvýchvstání svého Syna. Smrtí Ježíše Krista na kříži bylo zaplaceno výkupné za otroky hříchu. Avšak lidé vykoupení z područí hříchu nezískávají svobodu před Bohem automaticky. Přístup k ní nalézají vírou v Ježíše Krista jako Syna Božího, který je po své smrti na kříži a zmrtvýchvstání živě přítomen ve společenství věřících. Podívejme se nyní na náš úryvek podrobněji.

„Bratři! V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho dobroty však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem Mojžíšovým“ (Řím 3,21-28).

Pokud jsme se do Pavlových myšlenek pozorně zaposlouchali, pocítili jsme povznesenou slavnostnost, která z apoštolových slov dýchá. Pavel v nich shrnuje celé předcházející pojednání o beznadějném spojení člověka s hříchem a smrtí. V nynější době je v Kristu nabízeno východisko, člověku se otevírá přístup k vytoužené svobodě a plnohodnotnému životu. Nejen to, člověk je přizván k účasti na Božím životě, ke sdílení věčného štěstí s Dárcem života a lásky.

„V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu.“ Obrat „v nynější době“ nemá na mysli pouze přítomnou dobu ve smyslu časovém, ale spíše poslední dobu, naplněnou intenzívní Boží přítomností, jeho převratným působením, které bylo dříve zvěstováno lidem jako Boží zaslíbení pro budoucnost. Podobně hovoří Ježíš v Janově evangeliu často o „své hodině“, což opět není myšleno časově, ale spíš o události Kristovy smrti a vzkříšení, která se stává pro celé následující období dějin určující skutečností. V tomto smyslu se vztahují Pavlova slova nejen na jeho současníky, ale na všechny, kdo žijí v období po Kristově zmrtvýchvstání. „Stalo se zřejmým“ bychom mohli jinými slovy opsat „bylo zjeveno, bylo odkryto“ – rozumí se: „Bůh dal lidem otevřeně poznat“. „Spravedlnost“ v Pavlově slovníku neznamená skutečnost prosazování společenské spravedlnosti, která podléhá určitým zákonům, nýbrž Boží zachraňující zásah do beznadějné lidské situace odloučenosti od Boha. Téma „ospravedlnění“ je vůbec hlavní myšlenkou celého teologického pojednání listu Římanům. Bůh činí člověka „spravedlivým“, tedy schopným před Boha předstupovat se vztyčenou hlavou, beze strachu před trestem. Ospravedlnění tedy znamená obmytí od špíny hříchu a vyzvednutí na stejnou úroveň, tedy připodobnění lidské bytosti Bohu, poněvadž Bůh by jinak zůstával pro člověka zcela nepochopitelným tajemstvím. Dvojí Boží působení na člověka nazývá Pavel odpuštěním hříchů a přijetím za Boží děti. Židé očekávali v Pavlově době stejné dary od Boha, jejich dosažení však spojovali s lidským úsilím. Ospravedlněným člověkem se stává ten, kdo věrně plní Mojžíšův zákon. Pavel nabyl zcela jiné duchovní zkušenosti a ta se změnila v pevné přesvědčení: Bůh daruje člověku své přátelství a účast na věčném životě zcela zdarma, nezávisle na přesném plnění posvátných předpisů Mojžíšova zákona.

„Svědčí o tom už Zákon a Proroci.“ Apoštol Pavel zůstává věrný Božímu zjevení obsaženému v bibli, navzdory zcela jedinečným duchovním zkušenostem. „Zákon a Proroci“ je souhrnný název pro celou posvátnou tradici Božího zjevení. Jaké výroky Písma má Pavel konkrétně na mysli, vyčteme z jeho jiných odkazů na starozákonní podání. Zákon svědčí o neotřesitelné Boží věrnosti ve smlouvě s vyvoleným národem a skrze něho s celým lidstvem. Proroci zase vypovídají o velkolepém Božím působení, které již nebude vázáno na přesné předpoklady a rituální bezúhonnost vyvoleného národa, ale na proměnu srdce a vnitřní opravdovost všech národů. Pavel má patrně na mysli především Boží věrnou lásku vůči nevěrnému a hříšnému člověku a všeobsáhlou Boží záchranu celého lidského společenství.

„Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíši Krista, a to všem, kdo věří.“ Boží záchrana člověka před hříchem a smrtí není Bohem darována na základě nějakého lidského výkonu jako odměna za odvedenou práci a námahu, ale jako nezasloužený bohatý dar, podmíněný jediným: vírou v Ježíše Krista. Víra jako předmět Pavlových úvah figuruje v Pavlových listech velice často. Je to jeden z nejčastějších výrazů, které Pavel v souvislosti s vykoupením člověka uvádí. Nejde o pouhé vnitřní přesvědčení, jde spíš o nesmírně dynamický proces odevzdání se tomu, v něhož člověk věří, a následné vnitřní přetváření člověka, až se podobá tomu, v kterého věří. To se pak musí nutně odrazit na vnitřních postojích i na vnějším jednání věřícího. Požaduje se víra v Ježíše Krista. Jemu se má člověk, toužící po Boží záchraně, odevzdat a nechat se jím celistvě ve vztahu lásky a věrnosti přetvářet. Odevzdat se vírou Ježíši Kristu znamená však zároveň podílet se na jeho životním osudu, který se stává pro věřícího jeho životní cestou. Ježíšův životní osud je charakterizován smrtí a zmrtvýchvstáním. Kdo se tedy Ježíšovi ve víře odevzdá, spojuje se s Ježíšovým utrpením a smrtí, zároveň však s jeho zmrtvýchvstáním. Tak ve věřícím probíhá dvojí proces: utrpení a smrt – zároveň však naděje na věčný život, který je již jako semeno zaset do středu lidské bytosti a postupně pohlcuje vše hříšné a smrtelné. Odevzdání se Kristu je však zároveň přijetím Krista do celého života. Kristus žije v nitru věřícího a podle stupně víry přetváří vnitřní i vnější život člověka ke své podobě. Velice výstižně máme toto pojetí víry vyjádřeno v proslavených Pavlových slovech: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. Víra je tedy skutečností, jež od základu proměňuje lidskou bytost. Víra však není nutně vázána na žádný kult či rituál, víra je cestou vztahu k Bohu pro všechny lidi. Proto apoštol Pavel hájí s takovou rozhodností naprostou všeobecnost Božího pozvání ke spáse. Člověk nemusí nejdříve přesně naplňovat určitá kultovní a rituální pravidla. V tomto smyslu již není závazné rituální jednání předepsané Mojžíšovým zákonem. Prvním krokem víry není správně provedená bohoslužba, ale živý vztah k ukřižovanému a vzkříšenému Kristu.

„Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy.“Všichni lidé jsou nakloněni ke zlu. Tato skutečnost vytváří beznadějný, vlastními silami nepřekonatelný stav, který může změnit k lepšímu pouze Bůh. V předcházejících kapitolách odhaluje Pavel s ostrým důvtipem hlavní kořeny zla v člověku. Nikdo není vyňat z tohoto všeobecného postižení zlem. I ten nejupřímnější a nejdobrotivější člověk má hluboko ve své duši živé kořínky zla, které alespoň občas přinášejí své smrtonosné ovoce. I ten nejzbožnější člověk z vyvoleného Božího národa nutně propadá spravedlivé odplatě za hřích: smrti.

Jedna z hlavních vlastností, kterými se Bůh projevuje, je podle Písma jeho sláva. Sláva je v tomto smyslu chápána jako dynamická životodárná zář jeho majestátní přítomnosti. Tato Boží sláva se zrcadlí v tvorech, kteří jsou stvořeni k jeho podobě. Jeden židovský spis hovoří obrazně takto: Adam a Eva jsou oblečeni do Boží slávy. To tedy znamená, že jim sice sláva nenáleží jako jejich majetek, ale je jim dána jako dar – od Boha. Dar Boží slávy, která především činila člověka Bohu podobným, však byl ztracen hříchem. Při něm byl člověk z tohoto „oděvu“ Boží slávy svlečen a nyní je nahý vystaven strachu a smrti. Krásný obraz, který vrhá světlo i na Pavlův obrat právě v této souvislosti. Skutečnost, že člověk postrádá Boží slávu, činí ho podobně jako Adama a Evu nahým, nechráněným, zranitelným a nakonec smrtelným. Proto palčivá nutnost Boží záchrany.

„Z jeho dobroty však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš.“ Boží záchrana, ospravedlnění, je dána člověku nezaslouženě, zdarma – jako ryzí obdarování Boží dobrotou a milosrdenstvím. Tento dar, který člověka zachraňuje před propadnutím zlu a smrti, je nabídnut v konkrétní historické události: v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Apoštol Pavel zde používá výrazu „vykoupení“. Patrně pomýšlí na tehdejší poměry: otroci, s nimiž se lidé každodenně v antické společnosti setkávali, mohli být ze svého ubohého stavu nějakým způsobem vysvobozeni. Ať už nějakou hmotnou hodnotou či za zvláštní zásluhy či na základě ujednání. Vždy to však byl dar pána, který nebyl k ničemu takovému nucen žádnými zákony. Podobně se mohlo nakládat s válečnými zajatci. Vysvobození se tedy rovnalo daru nového života. Pavel si patrně právě z této praxe vypůjčil slovo, které dobře vystihuje proces záchrany a vysvobození člověka Bohem. Člověk je otrokem hříchu a smrti. Tento ubohý stav nemůže sám svými silami změnit. Musí přijít Boží zásah, který se uskutečnil v životním osudu Ježíše Krista, Božího Syna. Ten svou smrtí na kříži otevřel všem lidem bez rozdílu novou perspektivu svobodného a smrtí neohroženého života.

„Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru.“ Boží spravedlnost se Ježíšovým splacením výkupného stává projevem milosrdenství. Bůh zavírá oči před trestuhodnými lidskými činy, protože za člověkem vidí svého zástupně umírajícího Syna. Spravedlnost je tedy naplněna a hříšný člověk zachráněn před trestem smrti. Ježíšova krev, vylitá v umírání na kříži, je obnosem, který je za otroky hříchu a smrti zaplacen.

V tomto verši se setkáváme s velice zajímavým slovem, které by se mělo spíše než „smírná oběť“ překládat jako „slitovnice.“ Slitovnice je víko na schráně úmluvy, ve které ležely desky s Desaterem a která byla uchovávána v nejposvátnějším prostoru jeruzalémského chrámu. Na této „slitovnici“ byli dva cherubové, kteří svými křídly tvořili trůn pro Hospodina, Boha Izraele. Zde tedy trůnil samotný Bůh. Do velesvatyně jeruzalémského chrámu, tedy na místo, kde byla archa úmluvy se slitovnicí uložena, mohl velekněz vstoupit jen jednou v roce, a to v den smíření. Ten do místnosti vnášel krev obětovaného zvířete, které bylo usmrceno, jakmile byly vyznány hříchy celého národa. Touto krví pak velekněz pokropil víko schrány, tedy slitovnici, a tímto úkonem usmiřoval Hospodina s hříšným a nevěrným lidem, který zasloužil za své hříchy stejný osud, jako usmrcené zvíře. Apoštol Pavel se zde patrně odvolává na starozákonní bohoslužbu, která je pro křesťany překonána a zároveň naplněna Ježíšovou krvavou obětí za hřích všech lidí. Stejný obraz rozvíjí list Židům, kde nalezneme podrobné srovnání starozákonní oběti za hřích a Ježíšovy oběti, která již zaplatila výkupné za hříšníky jednou provždy.

„Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných zákonem Mojžíšovým.“ Na závěr celého slavnostního hymnu na Kristovu záchranu hříšného člověka, charakterizuje Pavel ještě jednou podstatu lidského přístupu k této existenciální záchraně člověka. Ještě jednou je zdůrazněno, že Boží milostivá spása je darována jako ryzí dar, nemůžeme se jí zmocnit jinak, než vírou v Ježíše Krista, tedy odevzdáním se jemu, který jako Vzkříšený žije a působí v lidském nitru i ve společenství.

Spor o přístup člověka k Bohu měl v době apoštola Pavla zcela konkrétní podmínky. Asi nám už dnes mnoho neříkají, jsou totiž značně vzdáleny dnešní moderní době. Co je však jednoznačně nadčasové a stále platné, můžeme odhalit mezi řádky tehdejšího sporu křesťanů ze židovství a křesťanů z pohanství. Úryvek nás upozorňuje na nebezpečí náboženské samolibosti, snahy podřídit Boží spásné jednání našim lidským měřítkům v kategoriích „má dáti – dal“. Před Bohem nás nečiní dobrými naše úsilí, ale nezasloužené Boží obdarování, které může být přijato jen s hlubokou a oddanou vděčností.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3