Ř 5,12-15

Jiří Voleský

 

Úryvek z listu Římanům, vybraný jako druhé čtení pro příští neděli, jsme již podrobně rozebírali o 1. neděli postní. Dnes se tedy zaměříme na celistvé pochopení skutečnosti hříchu, jak nám je předkládá apoštol Pavel. Hřích hlavním tématem našeho úryvku. Plyne to jasně již z úvodních slov: Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Nežli však přistoupíme k pokusu nahlédnout do Pavlova pojetí hříchu, sledujme linii počátku, průběhu, následků hříchu a jediného východiska z tohoto beznadějného stavu člověka. Počátky hříchu se hledají u prvních lidí. Podstatou hříchu, která se u všech lidí ve všech dobách neustále opakuje, je neposlušnost vůči Bohu. Tuto skutečnost Pavel neustále zdůrazňuje v celé 5. kapitole listu Římanům. Hřích má tedy své kořeny již na úsvitu lidských dějin, od těch dob prostupuje celé dějiny lidstva, jeho přítomnost a skutečnost se nevyhnutelně týká každého člověka bez výjimky. Důsledky hříchu jsou shrnuty pod pojem „smrt“. Člověk, který se hříchem dobrovolně odvrací od Boha, se tím zároveň odlučuje od pramene života, a tak nutně propadá smrti. Tato smrt není míněna jen jako smrt tělesná, ale jako smrt věčná, tedy věčné oddělení od Boha, který jediný může člověku zajistit život překonáním tohoto pozemského světa. Smrt je tedy cílem a nutným důsledkem lidské neposlušnosti vůči Bohu, kterou Pavel nazývá hříchem. Tento beznadějně smutný stav člověka může být prolomen pouze zvenčí zásahem Pána a Dárce života, tedy samotného Boha. Není v lidských silách vymanit se z pevných okovů smrti, která krutě vládne celému lidstvu bez jediné výjimky. Boží průlom do tohoto zoufalého zotročení člověka se uskutečnil skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, Božího Syna. Ježíš Kristus nepodlehl jako jediný mezi lidmi ani v nejmenším hříchu, byl po celý svůj pozemský život dokonale poslušný vůči Bohu, tedy celým svým životem stál mimo zotročující sílu hříchu. Proto Ježíš nemusel zemřít. Smrt však na sebe bere dobrovolně jako zástupnou oběť za celé hříšné lidstvo, které umírá podle zákona spravedlnosti. Ježíš však umírá nikoli pro spravedlnost, ale pro Boží milosrdenství, které nabízí člověku východisko z nevyhnutelnosti věčného oddělení od Boha. Prochází dobrovolně smrtí jako důsledkem hříchu, aniž by jediný hřích spáchal. Jeho zástupná, dobrovolná smrt je Pavlem chápána jako dokonalá poslušnost vůči Bohu, tedy jako vyrovnání neposlušnosti všech lidí. Ježíš tedy zástupně snáší následky a trest za hřích, kterého se nikdy nedopustil. Ukazuje tak Boží spravedlnost, vysvobozující ze smrti všechny, kteří se vírou stávají účastnými nezaslouženého Božího obdarování, které již nestaví na spravedlnosti, ale na obdarovávajícím milosrdenství. Ježíš nezůstává zajatcem přijaté smrti, ale prolamuje její okovy zmrtvýchvstáním. Boží život musí nutně zvítězit nad smrtí. Jestliže nezhřešil, nese v sobě věčný život, společenství s věčně žijícím Bohem. Ježíš však ve své hluboké solidaritě s člověkem je schopen vysvobodit mocí zmrtvýchvstání ze smrti všechny, kteří se jeho moci nad smrtí odevzdávají, a získávají tak navzdory své hříšnosti účast na věčném životě a vzkříšení. Smrt, která není schopna život zcela zahubit, je prolomena a člověk je osvobozen k věčnému životu s Bohem. Hřích však zůstává ve světě přítomen, zůstává tedy i smrt. Zároveň je zde však přítomné východisko a záchrana. Záleží na každém jednotlivci a jeho dobrovolném rozhodnutí, zda propadne věčné moci smrti či zda zvolí věčný život. Toto rozhodnutí nezáleží v dokonalém naplňování určitého mravního zákona, ale v naprostém odevzdání Bohu, který zachraňuje. Toto odevzdání se projevuje konkrétně poslušností vůči Němu. Je samozřejmě též provázeno lidskými poklesky, slabostmi a nevěrnostmi. Vymaňuje však člověka z moci hříchu a smrti – a staví jej do prostoru osvobozující a oživující Boží moci. V tomto myšlenkovém světě se musíme zabydlet, chceme-li hlouběji pochopit Pavlovy úvahy. Nejsou to jen vysoké teologické myšlenky, jde především o existenciální prožívání Boží přítomnosti a Božího působení v každém konkrétním životě.

Proberme si však nyní podrobněji společně s apoštolem problematiku hříchu, jak ji vidí on sám, který ji očividně bolestně zažíval ve svém vlastním životě. Jeho setkání se Zmrtvýchvstalým je klíčovým zvratem, který jej teprve učiní svobodným od otroctví hříchu a smrti. Tato Pavlova zkušenost s osvobozující a oživující Boží mocí určuje celý jeho pohled na hřích; určuje v podstatě celou jeho teologii, ve které se téměř výhradně zabývá Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním.

Hřích je pro Pavla především mocí a silou, která člověka pevně drží ve svých okovech. Je to moc, které nelze uniknout, ačkoli si člověk může bolestně uvědomovat její bezvýchodnost a zhoubnost. Vlastními silami není schopen této moci uniknout.. Tak může apoštol napsat Římanům: Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. … Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. …činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Já ubohý člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Pavel dále jasně poznával, že hřích je skutečnost, která daleko přesahuje hranice morálního a rituálního náboženského zákona. Ani dokonalé naplňování mravního zákona, které je obsaženo v Zákoně Mojžíšově, není schopné vysvobodit člověka ze smrti a ochránit ho od moci a projevů hříchu. Tuto skutečnost pocítil Pavel jasně ve vlastním životě. Ve svatém zápalu boje pro Boha se stává hříšníkem, který pronásleduje Božího Syna – a v domnění, že Bohu slouží, vlastně paradoxně Boha odmítá. V tomto smyslu musíme chápat pokorné Pavlovo vyznání, které čteme v jeho listu Korinťanům: Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.Podobně se vyjadřuje o své dřívější hříšnosti v listu Galaťanům: …slyšeli, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje víru, kterou předtím chtěl vyhubit. Tak ani mravný a rituálně náboženský život, kterému se nedá nic vytknout, nemůže člověka uchránit od hříchu a smrti. Do Filip Pavel píše: …jde-li o mou náboženskou horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. Člověk tedy není schopen vlastními silami se vyhnout hříchu. I v tom nejsvětějším náboženském a mravním zápalu zůstává sebestředný a Bohu nevděčný. Nechápe, že vymanění z moci hříchu je ryzí dar milosrdného Boha. Lidé poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich smýšlení je zavedlo do marnosti a jejich zcestná mysl se ocitla ve tmě, píše Pavel do Říma. Člověk tedy po celé své dějiny upadá stále do hříchu nešťastného nepřátelství vůči Bohu. Tato skutečnost se týká všech lidí bez výjimky. Právě tato myšlenka je vůdčí pro náš dnešní úryvek. Adam, první člověk, zde zastupuje celé lidstvo jako Bohu nevěrné a neposlušné stvoření. Kořeny a zároveň projevy tohoto hříšného stavu jsou v krátkozrakém, pouze na pozemské dobro orientovaném smýšlení, propadání tužbám Bohu neposlušného těla, hledání a touze po pozemské slávě, všudypřítomné sobectví a vlastní bezohledné zájmy. Tak může apoštol na počátku listu do Říma napsat: …vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli …O propadnutí člověka jeho pozemským zájmům a tužbám, které svou hříšnou odloučeností od poslušnosti vůči Bohu vedou ke smrti, píše Pavel ve svém listě do Říma: Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích … Úporné lidské hledání a touhu po pozemské slávě vyjadřuje Pavel v listu do Korinta: Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Dalším osudným a nevyhnutelným kořenem hříchu je všudypřítomné sobectví, které člověka krutě zotročuje: Skutky lidského těla – rozumí se sobectví – jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějnictví, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Tak píše Pavel křesťanům v ŘíměČlověk se zoufale snaží zmocnit života skrze stvoření a pozemské hodnoty. I snaha o dokonalou mravní a náboženskou bezúhonost patří do této oblasti: Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl býval nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: „Nepožádáš!“ Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost… Mravní a náboženský zákon však zároveň odhaluje hřích a jeho působení v lidském životě. Navzdory tomuto poznání však člověk není schopen vlastními silami se z tohoto světa hříchu osvobodit: Vždyť ze skutků zákona „nebude před ním nikdo ospravedlněn“, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. Touto myšlenkou uvádí Pavel následující nutnost Božího zásahu do bezvýchodně zoufalé situace. Hřích se z těchto důvodů stává celosvětovou, ano kosmickou, všeovládající silou, jejíž kruté vládě se nemůže nikdo vyhnout: Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Osvobození, o němž apoštol píše ve svém listu do Říma, je možné jen skrze aktivní odevzdání vlastní slabosti a nemohoucnosti Kristu, který zemřel v potupě hříchu a vstal z mrtvých Boží milosrdnou mocí. Spolehnutí na spásnou moc ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše Krista je jediná cesta, která člověka osvobozuje a uvádí do životem naplněné oblasti Boží milosti a záchrany. Tak může apoštol mohutnými slovy vyjadřovat radost, která plyne z tohoto zachraňujícího Božího činu pro člověka. V 8. kapitole listu Římanům čteme: Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Tato věta, plná hlubokých myšlenek, vyjadřuje radost nad bohatstvím Boží milosti vůči člověku v životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Božího Syna. Tímto krásným vyvrcholením Pavlových úvah o lidském hříchu je vyjádřena podstata Ježíšova spásného činu pro člověka. Zoufalé zotročení hříchem, který má své kořeny ve všudypřítomném sobectví a neposlušnosti vůči Bohu, je zde prolomeno všemohoucím a milosrdným Božím zásahem do lidských dějin zástupnou smrtí jeho Syna, který – netknutý hříchem – nese v sobě moc věčného života, jíž proniká celou lidskou slabost a ubohost, vrcholící ve smrti. Hřích, který nutně vede ke smrti, tedy ke skutečnosti, které se člověk bytostně děsí, které se však nemůže vyhnout, je Ježíšovou smrtí a vzkříšením zbaven své osudovosti a nevyhnutelnosti.

Skutečnost hříchu je i pro dnešního člověka tíživou záležitostí, ačkoli se jí snaží někdy až křečovitě vyhnout. Všude propagovaná touha po svobodě může být jedním z projevů beznadějných snah lidského ducha o vymanění z područí zla a smrti. Je to však opět jen slepá ulička lidských pokusů o záchranu. Pomoc člověku z jeho okovů zla a smrti nemůže být nalezena v pozemském světě, ale pouze v nadpřirozeném světě Božím. Často propadáme nebezpečí a svůdnosti starého bludu víry v sebezáchranu, spásu vlastním úsilím, prostřednictvím vlastního úsilí o mravní a náboženskou bezúhonnost života. Dokud nebude tato snaha vedena láskou k zachraňujícímu Bohu, který svou spásu člověku věnuje jako ryzí a nezasloužený dar, nebude korunována úspěchem. Jen vděčné, milující a oddané přijetí záchrany a spásy z Božích milosrdných rukou, může člověka skutečně vymanit z okovů hříchu a podřízenosti smrti.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3