Ř 5,1n.5-8

Jiří Voleský

 

Apoštol Pavel začíná v 5. kapitole svého listu Římanům nový veliký úsek svého teologického pojednání. V předcházejících kapitolách se pokusil vylíčit bezvýchodný stav všech lidí před Bohem, poněvadž všichni jsou hříšníci a tím propadají Božímu soudu a spravedlivému trestu, jenž vede ke smrti a ukončení veškeré lidské naděje na záchranu života. Bůh však v této bezvýchodnosti člověka neopouští a podává mu pomocnou ruku. Stačí ji jen uchopit, aby byl člověk zachráněn z odloučenosti od Boha a smrti. Tímto “uchopením Boží pomocné ruky” je poslušné přijetí víry v Ježíše Krista, Syna Božího, jenž zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Tato víra je tedy jedinou lidskou zásluhou na cestě k Bohu a tím k životu. Jen touto vírou můžeme být spaseni, to je neustále se vracející myšlenka a napomenutí Pavlova teologického pojednání v listu Římanům. Svobodné rozhodnutí pro víru je samozřejmě mnohem více, než pouhé myšlenkové přesvědčení o nabízené pravdě. Je to existenciální vydanost živé osobě vzkříšeného Krista, který se sám svým pozemským i nebeským životem zcela vydává do lidských rukou. Toto vzájemné propojení v lásce, jež je přijetím víry navázáno, zajišťuje věřícímu člověku v podstatných věcech stejný osud, jaký předtím “prožil” Ježíš Kristus: nutnost utrpení v tomto životě, smrt těla, po smrti příchod do nového, věčného života a jednou na konci časů též obnova celé existence. Toto je základ a důsledek víry, která jediná může člověka spasit a získat pro věčné štěstí života u Boha. Nyní se Pavel více zaměřuje na popis a konkrétní projevy tohoto daru nezasloužené Boží milosti v pozemském životě. Jak se projevuje tato jistota víry již zde na zemi, jaké jsou její předpoklady a praktický průběh, je tématem celých následujících 4 kapitol. Jsou uvozeny úryvkem, který uslyšíme v neděli. Apoštol Pavel v úvodu celého dlouhého pojednání stručně a výrazně charakterizuje podstatu Boží záchrany člověka skrze dílo Ježíše Krista. Jak se tedy tato spása uskutečňuje? Odpověď na tuto otázku můžeme při pozorném čtení zaslechnout právě z předcházejících Pavlových řádků.

“Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista”: Základ a nutný počátek procesu Boží spásy záleží tedy ve víře. Víra je však, jak již bylo řečeno, existenciální spolehnutí na Boží zjevení a důvěřivé odevzdání osobě vzkříšeného Pána Ježíše Krista, čímž je člověk bytostně a hluboce spojen s jeho životem. Nutným důsledkem a zároveň projevem víry je pak křest, který rituálně i fakticky navozuje bytostné propojení člověka se Synem Božím i člověkem Ježíšem. Z této víry, která není tedy asketickým či intelektuálním výkonem, vyplývá jako důsledek Boží ospravedlnění. Další stěžejní teologický pojem Pavlových úvah. “Ospravedlnění” není pojem, důležitý jen pro list Římanům či pouze pro křesťany; je to ústřední pojem pro vyjádření vztahu člověka k stvořiteli. Přístup člověka k původci a cíli jeho života, totiž k Bohu, je zamezen hříchem. Ústředním problémem náboženského řešení smyslu a naplnění lidského života se tedy nutně stává otázka hříchu. Člověk není schopen sám ze sebe tuto překážku na cestě k očekávanému naplnění překonat. Bůh musí nutně sám zasáhnout do lidského života, aby tuto překážku odstranil. Odtud ono palčivé a intenzívní očekávání “Zachránce”, či jinak řečeno “Mesiáše”, který bude tento problém řešit. Praktická bohoslužba věřících v Izraeli byla koncentrována právě na odstranění hříchu, který nejen člověku zamezuje přístup k Bohu, ale je i příčinou nutnosti lidské smrti, která zůstává tragickým otazníkem nad celým lidským životem, jenž uvažuje o naději na věčné trvání. Je tedy nutno zásahu někoho mocnějšího zvenčí. Tímto zásahem, který odstraní přirozeným úsilím nepřekonatelnou závoru na cestě k Bohu, je Boží odpuštění, jakési “vymazání” či “zrušení” hříchu. Pro tento proces se vžil pojem “ospravedlnění”. “Ospravedlnění” tedy znamená Boží zachraňující zásah do lidského života, který je pod mocí hříchu a jëho následku, smrti. Ospravedlnění člověka vpravdě zachraňuje od hrozby zániku v temné nicotě, čehož se člověk vědomě hrozí. Je to tedy vpravdě “spása” nutná pro vědomé i podvědomé lidské naděje, které každý člověk má hluboko uloženy ve své bytosti. V tomto bodě byli zajedno všichni věřící v jediného, sebezjevujícího Boha. Rozdíl v mínění nastává teprve při otázce, jak je možné tohoto Božího zachraňujícího zásahu do individuálního lidského života dosáhnout. Většina židovských věřících byla přesvědčena, že tento akt Božího milosrdenství je výsledkem intenzivního lidského snažení naplňovat Boží vůli a přání. Boží ospravedlnění získá podle tohoto názoru pouze ten, kdo nejdokonaleji naplňuje všechny předpisy Mojžíšova Zákona, které byly Mojžíšovi a jeho lidu dány samotným Bohem. Zde se však Pavlovo mínění výrazně odlišuje od tohoto náboženského porozumění. Pavel je skálopevně přesvědčen, že Bůh si neklade podmínku lidské předcházející snahy a úsilí. Sám udělal hlubokou zkušenost, že Bůh člověka zachraňuje a odpouští mu jeho hříchy z pouhé lásky a milosti, která si neklade žádné podmínky. Boží dobrota, překypující štědrost a bezpodmínečná láska se projevuje na základě jiných předpokladů, než si člověk vůbec dovede představit. Zde nefunguje pravidlo spravedlnosti ve významu “má dáti – dal”, nýbrž Boží podstatnou vlastností je tvůrčí akt z ničeho. Tedy člověk dostává dar Božího ospravedlnění a tím odstranění překážky na cestě ke svému vlastnímu smyslu a cíli z pouhé milosti, bez dřívějších podmínek, jejichž naplnění by Bůh předem žádal. Jediné, co se od člověka očekává, je svobodné rozhodnutí pro víru v tohoto milujícího Boha, který se projevuje především ve své nabízené milosti v osobě svého Syna Ježíše Krista. Přijetí tohoto Božího daru a milosti je tedy úzce vázáno na uznání Jeho Syna. Bez tohoto kroku není možné ospravedlnění dosáhnout. Víra a ospravedlnění je tedy nerozdělitelná dvojice. V tomto bodě je Pavel nekompromisním bojovníkem a hlasatelem Boží nezasloužené milosti. Ospravedlnění pak vede k pokoji, jenž nejen smiřuje znesvářené strany a vytváří jakési “mlčení zbraní”, ale bohatě a v přemíře naplňuje lidské srdce a celou bytost. Tento pokoj bychom snad lépe vyjádřili naším pojmem “štěstí”. Je to ryze Boží dar, nemůžeme si ho jako spravedlivou “mzdu” vysloužit, není možno jej vlastním úsilím získat. Tento pokoj může člověk obdržet jen skrze víru, jež tkví v láskyplné a bezpodmínečné odevzdanosti celé bytosti do Božích rukou. Tento dar je ryzí “milostí”, jak čteme v následujícím verši, tedy naprosto nezaslouženým darem, který musí být jen v pokorném vědomí nehodnosti vyprošován a v hluboké vděčnosti přijímán. Jiná cesta k záchraně před smrtí nevede.

“Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha”: Dva důležité pojmy potřebují opět vysvětlení. “Chlouba” v Pavlových listech neznamená “vytahování se “ v našem slova smyslu, což je projevem přílišného sebevědomí či pýchy, tedy převážně lidský nešvar. Pavel používá tohoto slova pro souhrnné vyjádření hodnot, popřípadě jedné hodnoty, na kterou se člověk v nejhlubších sférách svého života spoléhá. Je to tedy zároveň důvěra v něco, naděje. Předmět “chlouby” může být různý. Zde se teprve “chlouba” stává ctností či neřestí. Člověk se může “chlubit” majetkem, sebou samým, druhými lidmi, nebo – a to je pozitivní náplň lidské chlouby a důvěry – Bohem. Bůh je člověku na této zemi dosažitelný jen skrze víru, jejímž nutným projeven je naděje do budoucnosti, že totiž Bůh naplní svá zaslíbení, která překračují pozemskou lidskou zkušenost a míří do věčnosti. Naplněním této naděje křesťanské víry je Bůh sám, který se člověku zjevuje a jednou daruje v milostivém a láskyplném sdílení svého věčného bytí. Boží osoba, jeho působení a projevy jsou v bibli často charakterizovány slovem “sláva”. Je to “sláva” Božího mocného a zároveň milostivého působení. Na této “slávě” Bůh dopřává člověku účast. Zve jej, aby se podílel na Boží moci, lásce a bohatství krásy. Tato sláva je však v plnosti dosažitelná až jednou na věčnosti – do té doby zůstává předmětem naděje. A právě naděje na tuto slávu je důvodem pro “chloubu” věřícího křesťana, poněvadž sem klade veškerou svou důvěru. Tato naděje však musí mít i pevný opěrný bod již v pozemské přítomnosti, nejen myšlenkové směřování do budoucnosti. Naděje musí být živena určitými průkaznými známkami, že je opravdu oprávněná, že nakonec nezanechá v lidském srdci jen stín a zraněné zklamání. Tento pádný a přesvědčivý důvod pro spolehlivost naděje je podle sv. Pavla Boží láska k nám. Tato láska je nám tajemným způsobem vylita do našich srdcí a toto “vylití” daru Boží lásky je uskutečňováno Duchem svatým, jenž je nejštědřejším Božím darem pro člověka zde na zemi, neboť v něm se člověku sděluje Bůh sám osobně. Zkušenost působení Ducha sv. ve společenstvích a v srdcích věřících křesťanů lidé stále znovu intenzívně zakoušeli, byla jim důvěrně známa. Sv. Pavel o ní hovoří ve svých listech zcela konkrétně, je to zkušenost prvotní církve, která více nebo méně mocně hýbala společenstvími věřících. Byli si jasně vědomi, že toto působení nevychází z nich, ale je uskutečňováno Bohem, který skrze ni sděluje člověku svou lásku a péči. Duch sv. probouzí v srdcích křesťanů především lásku jako odpověď na svou milostivou náklonnost, již člověk při modlitbě a komunikaci s Bohem radostně zakouší. Samotný sv. Pavel byl bezpochyby této zkušenosti plný – od prvního duchovního setkání se vzkříšeným Pánem se stal novým člověkem naplněným láskou a radostnou nadějí, což očividně toužil sdělovat i ostatním lidem. Z tvrdého a radikálního pronásledovatele jinověrců se stal hlasatel nekonečné a milosrdné Boží lásky ke svému tvorstvu. Skutečnost, že Bůh vlévá do srdce věřícího svou lásku, která má intenzívně osobní duchovní podobu, nebyla pro něj jistě zbožnou frází či abstraktním teologickým zamyšlením, ale bytostně vnímanou skutečností, jež mu propůjčovala stále novou sílu, optimismus a vnitřní bohatství.

V posledních řádcích popisuje Pavel podstatný charakter této Boží lásky: Je to láska naprosto bezpodmínečná, radikálně sebedarující, naprosto nezasloužená, ba bez ohledu na spravedlnost všem se nabízející – totiž hříšníkům, zlým, ba i těm, kteří jsou vůči Bohu lhostejní nebo dokonce odmítaví. I ti jsou pozváni k účasti na Božím přátelství a milostivé péči, i jim je nabídnuto nepřeberné bohatství Boží lásky. Tato láska se dokonale zjevila v životě a díle Ježíše Krista, které se koncentruje na smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Bůh se nechává v Ježíši Kristu odmítnout, nedůstojně ponížit, ano zničit v hrozném utrpení, jen aby člověka získal pro svou lásku a dokázal mu, jak velice mu na člověku záleží. Tato Boží láska, jdoucí až za hranici zřeknutí se své moci, cti a života kvůli milovanému protějšku – člověku – je nejnázornějším zjevením charakteru Božího vztahu k nám lidem. V celém úryvku je obsažena hluboká pravda o člověku a Bohu: Nikdo nemůže dávat to, co sám nemá. Člověk je zcela odkázán na dary zvenčí, sám ze sebe nemá nic. Bůh naopak oplývá bohatstvím života, který touží sdílet. Člověk je k účasti na tomto obšťastňujícím bohatství pozván bez jakékoli podmínky, kterou by musel splnit. Musí udělat jediné: pravdivě si uvědomit svou závislost na Bohu a otevřít se v touze po naplnění Boží lásce. Vše ostatní je již Božím dílem a člověk z něho vychází proměněný a šťastný. Radost je dokonce na obou stranách, neboť Bůh ve své lásce touží po sdílení a člověk ve své odkázanosti na pomoc z vnějšku je naplněn ve svých nejhlubších tužbách.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3