Ř 8,18-23

Jiří Voleský

 

Nedělní úryvek z listu Římanům upoutá naši pozornost velkolepostí obrazů, jimiž se apoštol Pavel snaží řešit napětí mezi spásou člověka, spojeného se smrtí a vzkříšením Ježíše Krista na jedné straně – a zažíváním osobní křehkosti, pokušení a smrtelnosti na straně druhé. Úryvek vyzařuje duchovní napětí dvou zcela odlišných světů, které se však Ježíšovým vykoupením navzájem tak přiblížily, že se takřka dotýkají. Text vtahuje čtenáře do spoluprožívání Pavlova duchovního světa, který byl očividně hluboce mystický, ale zároveň i střízlivě realistický. Za myšlenkami těchto Pavlových řádků se jasně rýsují palčivé otázky po původu a smyslu nynějšího utrpení, zkoušek a pokušení – po smrtelnosti těch, kteří již přece žijí v silovém poli Kristova vykoupení, jež vítězí nad hříchem, utrpením a smrtí. V čem je Kristovo vykoupení dosažitelné, když ti, kteří se této skutečnosti odevzdávají, musejí nadále trpět, podléhat pokušení a nakonec zemřít stejně jako ostatní, nevěřící lidé?

Zaposlouchejme se nyní do Pavlových veršů, kterými slavnostně vyjadřuje tento vnitřní rozpor, jenž však spásu nezbavuje její převratné účinnosti.

Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

Pokusme se nejprve charakterizovat sled Pavlových myšlenek. Již první věta uvozuje celou následující problematiku. Máme tu dva světy, které jsou v nesmiřitelném vnitřním rozporu. Na jedné straně stojí svět „tohoto času“, který je plný utrpení, nicotnosti, smrti, nedočkavého čekání, naříkání a toužebného sténání. Je to náš reálný, každodenní svět, ve kterém člověk stále znovu bolestně zakouší, že jeho touhy a naděje jsou neustále zraňovány zklamáním, nenaplněním a pomíjivostí. Na druhé straně stojí velkolepý svět Boží slávy, svobody, vlády Božího Ducha. Tento druhý svět je sice světem Božím, ale lidé jsou do něho vtaženi Božím pozváním skrze smrt a vzkříšení Božího Syna, Ježíše Krista. Zde se má naplnit všechno, po čem člověk v hloubi duše touží a co neustále marně hledá ve svém pozemském životě, totiž zjevení Boží osvobozující slávy, přijetí do Boží rodiny, vykoupení těla, které je nejvíce zasaženo utrpením, nesvobodou a smrtelností. Tento druhý svět, který se však stále ještě skrývá v budoucnosti a v plnosti je zatím nedosažitelný, působí na člověka jako mocný magnet, který přitahuje celou lidskou bytost. Tato jeho přitažlivá síla, která však není s to člověka zbavit nutnosti utrpení a smrti, vyvolává v člověku toužícím po záchraně sténání, nedočkavost a naříkání. Pro přiblížení Pavlova obrazu snad můžeme použít přirovnání k malému dítěti, které v ohrožení hladem a osamocením touží po mateřské náruči, která skýtá ochranu, bezpečí a nasycení. Můžeme si též představit, co takové hladové a ohrožené dítě dělá: naříká, pláče a křičí. Nemůže být utišeno žádným jiným způsobem, než právě mateřským objetím. Samozřejmě, že tento obraz pokulhává. Ale snad alespoň částečně poslouží k představě o tom, co má Pavel na mysli. Vžijme se na okamžik do vnitřního světa takového dítěte, jehož veškerá energie je zaměřena k vysvobozujícímu zásahu zvenčí, tedy k mateřské náruči, která mu může přinést klid a štěstí. Nic jiného není důležité, všechno ostatní je jen bezvýchodným zoufalým únikem před palčivým problémem, marným pokusem zapomenout, co je podstatné a důležité. K doplnění Pavlova obrazu však musíme ještě podotknout, že vytoužené mateřské objetí je dosažitelné až v budoucnosti. Matka sice žije a své dítě miluje, ale její plná přítomnost je zatím předmětem naděje, i když lze právem předpokládat, že jistě dříve nebo později přijde. Nyní ale zpět k Pavlovi. Poutem, které spojuje dva nesouvislé světy, je naděje, podporovaná darem Božího Ducha, který v nás bydlí a je závdavkem toho, co obdržíme v budoucnosti. Zkušenost přítomnosti a působení Ducha, jenž žije v srdcích a ve společenství věřících křesťanů, je jistotou, jež nám dovoluje vydržet nesnesitelné napětí mezi osvobozujícím vykoupením a ubohou skutečností bolestné všednosti.

Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Z tónu této věty cítíme Pavlovu vnitřní jistotu, kterou musí čerpat ze zkušenosti. Je nemyslitelná jako pouhá rozumová záležitost či abstraktní myšlenkové přesvědčení. Jako doklad Pavlova bohatého vnitřního života můžeme uvést apoštolova slova z Druhého listu Korinťanům: Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe: zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím – Bůh to ví – a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Ačkoliv Pavel píše jakoby o někom jiném není pochyb o tom, že píše o sobě. Jeho „vytržení do třetího nebe“ je duchovní mystickou zkušeností, která není vysvětlitelná jako pouhý výsledek Pavlova přesvědčení, ani jako psychologický proces duchovně nadaného člověka. Čas, ve kterém žije Pavel i křesťané v Římě, je časem již vykonaného, ještě však neúplně projeveného vykoupení. Proto je obdobím utrpení, Je to čas, ve kterém žijeme i my po dvou tisících letech existence křesťanství. Jak ale chápat zmíněné utrpení? Pavel patrně nemyslí všední lidské trápení, ale spíš podstatu veškeré lidské ubohosti a porušitelnosti, která ostře kontrastuje s lidskými touhami po dokonalém štěstí. Utrpení tak nabývá eschatologických rozměrů. Je projevem rozhodujícího boje mezi zlem a dobrem, v němž sice dobro již zvítězilo, ale síla a moc zla je stále ještě přítomná, i když už nemá ve světě rozhodující vládu. Toto utrpení je zároveň utrpením ukřižovaného Ježíše Krista, jenž právě svým křížem svádí rozhodující boj s hříchem a smrtí, z něhož vychází vítězně. Do tohoto v pozemském světě neustále přítomného boje jsou vtaženi všichni lidé, i ti, kteří jsou křtem vysvobozeni ze zoufalého propadnutí zlu a smrti. Kristovo utrpení na kříži je přítomné ve světě i po jeho zmrtvýchvstání, ačkoliv to není utrpení zoufalé a vedoucí ke smrti. Naopak, toto utrpení vede k božské oslavě. Z toho důvodu není toto utrpení srovnatelné s plností budoucího štěstí, které je nám u Boha připraveno. Pavel to krásně vyjadřuje vlastním příkladem prožívání a přemáhání utrpení spojeného s bojem o plné prosazení Kristovy spásy v lidském světě: Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. …Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy, píše v Druhém listu korintským křesťanům. Boží sláva je však již člověku přístupná a poznatelná, i když tomu tak ještě není v plnosti. „Budoucí sláva“ je pojem označující Boží svět věčného života, svobody, radosti a pokoje, plného a trvalého štěstí. Tato skutečnost je však plně přítomná a zakusitelná teprve v budoucnosti. Z toho důvodu dochází k napětí, o němž je řeč v následujících řádcích.

Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. V této krátké větě se zračí Pavlův duchovní svět. Pavel promýšlí a prožívá věci do posledních důsledků, celistvě a všeobsáhle. Do strastiplného boje, jehož výsledek je však již znám, je vtaženo celé stvoření. Člověk jako pán a vládce stvoření ovlivňuje svými rozhodnutími a skutky celé stvoření, které je mu jako životní prostor svěřeno a dáno k dispozici Stvořitelem. Jak veliká odpovědnost člověka za jeho činy, které mají tak dalekosáhlé důsledky! Celé stvoření je po Adamově hříchu pomíjejícím, smrti podléhajícím světem, který však v sobě nese zárodek obnovení k věčné kráse Boží všemohoucností. Podobně jako bylo celé stvoření Adamovým hříchem vtaženo do vlády bolesti, slabosti a smrti, je ve své naději odkázáno na rozhodnutí člověka. Touha po rajském stavu nepomíjivosti a krásy je závislá na lidském rozhodnutí, je s člověkem nerozlučně spojena. Osud celého stvořeného světa závisí na jeho vládci, na člověku. Člověk je Kristovým vykoupením přijat do Boží rodiny jako Boží dítě, syn či dcera. Plné projevení této skutečnosti je však ještě skryto v budoucnosti, ačkoli její zárodky jsou zakusitelné skrze Božího Ducha již v přítomnosti. Tak může Pavel napsat do Galácie: My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. Touto spravedlností je věčné štěstí u Boha. Duch svatý, který přebývá v srdcích a ve společenství věřících, je její zárukou již v současnosti. „Zjevení Božích synů ve slávě“ je pak stavem, který je od věčnosti Bohem člověku přisouzen; stavem, který má být věčným naplněním nejodvážnějších představ o štěstí a nejskrytějších tužeb. Zjevení Božích synů je opět nerozlučně spjato s druhým Kristovým příchodem na tento svět ve slávě, jímž ukončí nynější dějiny. V Prvním listu Korinťanům čteme: …takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. Text pokračuje slovy: …dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Oheň je obrazným vyjádřením osudového předělu mezi nynějším časem, který podléhá utrpení, smrti a hříchu, a mezi budoucím světem plné Boží slávy a věčného šťastného života v obnoveném stvoření. Již zmíněné napětí mezi jistotou spásy a její neúplnou přítomností je překonáváno nadějí, která se upíná k nové, šťastné budoucnosti. V její síle je člověk schopen snášet všechny úzkosti nynějšího času radostně a vytrvale.

Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. U této věty nutně vyvstává otázka, kdo je podrobitelem tvorstva do stavu nicotnosti? Mohl by to být Bůh, ale z celého Pavlova pojednání vyplývá, že „podrobitelem“ tvorstva do stavu nicotnosti a utrpení je člověk sám – zastoupený prvním člověkem, Adamem. Jeho neposlušností vůči Bohu se dostává celé stvoření, nejen člověk, do oblasti vlády smrti a nicotnosti. Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili, píše v předcházejících myšlenkách apoštol do Říma. Adam tedy podrobuje svou neposlušností vůči Bohu celé stvoření, které je s ním z vůle Stvořitele osudově spojeno, smrti, hříchu a nicotnosti, jež jsou nutným důsledkem odloučení od Boha.

Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Nicotnost, poroba porušení – to je smutný stav celého stvoření, které je odloučené od Boha a z toho důvodu nutně podléhá smrti. Naděje člověka, která byla potvrzena Božím zjevením ve smrti a vzkříšení Božího Syna, se podobně jako jeho provinění odráží do celého stvoření, do celého světa. Tato naděje sice ještě není plnou zkušeností, ale je jistotou, která je již zjevná v Ježíšově vzkříšení. Týká se osudu všech lidí, kteří se mu ve víře odevzdávají. Nový předmět této naděje je konkrétně vyjádřen slovy: „svoboda ve slávě Božích dětí“. Svoboda je eschatologický dar Boha člověku, v němž se uskutečňuje lidská touha po vymanění z područí zla a smrti.

Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Zde se objevuje skutečnost, která člověka opravňuje k pevnému odhodlání a živé naději, jež nestaví na abstraktních pravdách, ale na živé zkušenosti. Touto skutečností, která ze světa Boží slávy zasahuje do světa lidské nicotnosti, je přítomnost a působení Ducha, který se jasně projevuje svými dary, jež jsou mezi věřícími účinné a viditelně zakusitelné. Dary Božího Ducha, s kterými již mají křesťané nepopíratelné zkušenosti, jsou: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání -, jak se dočteme v Pavlově listu do Galácie. Tyto dary Ducha jsou zároveň naplněním nejhlubších tužeb lidského života. I křesťané, kteří již mají své zkušenosti s působením Ducha, jsou však stále ještě podrobeni naříkání, které vyjadřuje ještě nenaplněné očekávání. Vytoužené přijetí za Boží děti je uskutečnitelné jen skrze vykoupení těla, podléhajícího smrti. Zde nalézáme hlavní vysvětlení tíživé zkušenosti utrpení a nevyplněné touhy. Stále ještě máme smrtelné tělo, jehož křehkost je dnes a denně trpce prožívanou realitou. „Tělo“ zde zjevně neoznačuje starou skutečnost lidské existence, která je plně podřízena zlu a smrti. Zde se totiž mluví o křesťanech, kteří se již křtem nalézají v oblasti Kristova vzkříšení. Přesto však každodenní zkušenost křehkosti a smrtelnosti lidského těla dává člověku nevyhnutelně na vědomí, že nové stvoření není ještě plnou skutečností, ale stále je záležitostí budoucího času, který se naplní teprve druhým Kristovým příchodem ve slávě. Teprve tehdy bude naše smrtelné tělo proměněno k věčné slávě života s Bohem.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3