Ř 8,26-27

Jiří Voleský

 

Naše dnešní zamyšlení nad listem Římanům se bude zabývat tématem modlitby. Dva verše úryvku, který máme před sebou, jsou plné bohatých a hlubokých myšlenek. Jádro výpovědi však musíme hledat v apoštolově pokusu vyjádřit nedostatečnost našeho modlitebního zápasu, jemuž přichází na pomoc sám Bůh, který dává svého Ducha, aby přebýval v našem nejhlubším nitru. Odtud se spolu s námi modlí. Jeho modlitba je však pronikavější, co se týče poznání člověka i Boha. Člověk není schopen dokonale poznat ani sám sebe, natož pak Boha, jenž nemůže být plně poznán omezeným lidským rozumem. U Ducha svatého je tomu jinak. Pronikavě poznává člověka i v nejskrytějších oblastech jeho nitra – dokonale zná i Boha, neboť přichází z jeho světa a je s Bohem totožný. Jeho pomoc při modlitbě je proto nesmírně důležitá a účinná. Ideál modlitby, jehož se snaží dosáhnout věřící člověk, totiž sladění rozumu a vůle se smýšlením a chtěním Boha, je bezpodmínečně nutným darem Ducha svatého modlícímu se člověku. Zamysleme se však nyní pod vedením apoštola Pavla podrobněji a hlouběji nad vnitřním procesem modlitby za pomoci Ducha svatého.

Rozvrhněme si nejprve celé téma na základní pojmy, které je třeba podrobněji vysvětlit pro správné pochopení Pavlovy výpovědi. Vezměme si k tomu na pomoc jiná místa z Pavlových listů, která hovoří o podobné problematice. Mějme však přitom vždy na mysli, že Pavel není v první řadě pronikavým filozofem a teologem, jehož myšlenky jsou jen plody studia a přemýšlení. Máme před sebou výpovědi muže, který ví, o čem mluví na základě bezprostřední zkušenosti bohatého a intenzivního života s Bohem, muže, který se setkal se Vzkříšeným Ježíšem Kristem, což pro něho znamenalo převratné vnitřní i vnější důsledky, jež nikdy nepřestaly mocně určovat celý jeho život a činnost. Čteme tedy a slyšíme myšlenky bohatě obdarovaného člověka, který intenzivně zakouší Boží přítomnost a působení. Jeho slova nemají být potravou rozumu, jako spíš potravou lidského srdce, celé lidské bytosti, kterou chce Pavel svou misijní činností strhnout k podobně intenzivnímu zakoušení Boží spásy. Nyní ale zpět k tématu perikopy.

Středem pozornosti je tedy modlitba. Modlitba je vždy projevem i důsledkem víry, tedy navázání a udržování aktivního vztahu člověka k Bohu. Křesťan však v modlitbě svůj vztah k Bohu formuje podle příkladu, učení a výkupného díla Ježíše Krista. Ježíš učil své učedníky především dětinné důvěře k Bohu. Tento vztah důvěry se následně projevuje svatou “bezstarostností”, která si je jista všemohoucností a dobrotou Boha, jenž je člověku především milujícím a starostlivým Otcem. Tak Ježíš učí ve svém “Horském kázání”: Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Dále se dovídáme: Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek…Toto Ježíšovo učení o novém vztahu k Bohu, totiž o vztahu bezmezně důvěřujícího dítěte k milujícímu a všemohoucímu Otci, je očividně společným duchovním majetkem všech křesťanů. Pavel není výjimkou. Bůh je i pro něj starostlivě milujícím Otcem, který nedopustí, aby jeho dítěti bylo i v nejmenším ublíženo. Vždyť těm, kdo Boha milují, všechno napomáhá k dobrému, máme-li užít apoštolových slov. Modlitební zvolání křesťanů “Abba, Otče!” se patrně velmi brzy stalo liturgicky ustáleným oslovením Boha. Jak víme, aramejské “abba” můžeme výstižněji vyjádřit slůvkem “tati, tatínku”. Představovalo však větší úctu, než vyjadřuje čeština. Jde o intimní, důvěrné oslovení, vyjadřující hluboký vztah celé bytosti k někomu nesmírně blízkému a milovanému, ale zároveň k někomu, kdo má moc a autoritu; kdo je původcem a ochráncem života. Křesťanům v Galácii apoštol píše: Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. Stejnou myšlenku vyjadřuje i v předcházejících řádcích našeho listu Římanům: Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme- li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Pro Pavla je tedy Bůh milujícím “tatínkem” a všemohoucím Otcem, který se ve všech situacích milostivě o své děti postará. Tato důvěřující “bezstarostnost”, která však musí být zároveň aktivně angažovaným zapojením do spolupráce s Bohem, je znát především z listu do Filip, který přes tíživou situaci na soud čekajícího apoštola vyzařuje průzračnou a nakažlivou radost člověka, který se zcela spoléhá na Boha, neboť on i skrze utrpení vede člověka k plnému štěstí: Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování,…Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Pavlovo chápání modlitby je tedy zcela v souladu s praxí a učením Ježíše. Je zároveň hluboko zakořeněna ve všeobecné tradici křesťanské církve. Modlitba je neustálé obracení se k Bohu v důvěřivém a milujícím vztahu dítěte vůči všemohoucímu a dobrému Otci.

Člověk je však neustále ve své pozemské existenci konfrontován se svou slabostí, povrchností, omezeností v poznání a osobním zlem. Tyto skutečnosti ho odvádějí od správné modlitby. Často si může nepravdivě namlouvat svou domnělou velikost, nebo naopak propadat beznaději pro svou ubohost. Člověk není schopen plně prozkoumat a poznat svou vlastní existenci a její smysl. Stejně tak jeho vztah k Bohu je často nepravdivě pokroucen falešným poznáním a pokryteckým sebeklamem. Podle apoštola Pavla vstupuje právě do této modlitební ubohosti Duch Boží, který zmíněné slabosti a ubohosti člověka před Bohem spěchá účinně na pomoc. “Slabost”, o které Pavel hovoří, je ubohost naší pozemské existence, ve které vše nevyhnutelně spěje k zániku smrti navzdory hlubokým lidským touhám, které časoprostorově daleko přesahují horizonty pozemského, smrtelného života. Problém nedostatečného a mylného lidského poznání ve vztahu k Bohu, jež nám ztěžuje modlitbu, je vyjádřen Pavlem velice prostě a přitom výstižně: Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. Že se v tomto ohledu nejedná o čistě intelektuální poznání, je samozřejmé.

Jak tedy Boží Duch pomáhá naší slabosti, jež nám znemožňuje účinně se modlit? To apoštol popisuje v následujících řádcích. Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit… Tato věta je nesmírně důležitá pro pochopení celého úryvku. Duch se za nás přimlouvá před Bohem. Jeho přímluva však není vyjádřitelná lidskými slovy. Podobně jako je Bůh nevyslovitelné a nevysvětlitelné tajemství, nemohou být do vymezujících hranic lidské řeči pojaty jeho projevy. Přímluva Ducha za Boží děti u Boha Otce se tedy odehrává oboustranně na Boží úrovni, člověk není schopen proniknout do ní vlastním úsilím. Je to jeden z vrcholných projevů Božího působení v lidském světě, který – jakožto Boží – zůstává pro člověka neprobadatelným tajemstvím. Jak jsme slyšeli z jiných míst Pavlových listů, které hovoří o přímluvném volání Ducha z lidských srdcích, toto slovy nevyjádřitelné volání Ducha lze nejlépe vystihnout vztahem. Jde především o záležitost srdce, nikoli rozumu, chceme-li se přiblížit poznání blahodárného volání Ducha z našich srdcí. Duch zde volá “Abba, Otče!” Hluboká a intenzívní zkušenost důvěry a štěstí člověka před Bohem, jež se dá nejlépe popsat jako odevzdaný vztah dítěte vůči svému dobrému a mocnému otci, je důkazem projevů a přítomnosti Ducha v lidském srdci. Duch svatý učí člověka a vede he ke správnému vztahu vůči Bohu. Jeho “vzdychání” není vyjádřením podobné slabosti, jakou zakouší člověk, nýbrž je to vzdychání solidarity s lidskou ubohostí a účinné pomoci pro nenaplněné touhy po životě. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, …píše Pavel Galaťanům. Duch tedy jednoznačně nepodléhá slabosti, pro kterou by byl nucen vzdychat. Jeho vzdechy v lidském srdci dávají lidskému vzdychání touhy po životě správný směr. Přímluva Ducha za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.Náplň vzdychání Ducha z lidského srdce je blahodárná a zachraňující Boží vůle. Neboť toto je vůle Boží – vaše posvěcení, píše apoštol do Soluně. Bůh chce člověka “posvětit”, učinit svatým, jako on sám je svatý. Svatost v našem kontextu je totožná s naplněním a obklopením člověka Boží slávou. Přijetí člověka do světa Boží slávy je vytouženým cílem toužebného vzdychání celého tvorstva, které je podrobeno pomíjivosti, jak jsme o tom rozjímali minulou středu: Víme přece, že celé tvorstvo sténá a spolutrpí až doposud … tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti …celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Nejhlubší touhy člověka po věčném, zdařilém a šťastném životě dostávají svůj nadějeplný tvar a obsah přítomností Božího Ducha v nitru vykoupeného člověka. Není to přítomnost pasivní, statická, ale dynamická, plná pohybu, jenž je Pavlem popsán jako “vzdychání”. Není to však zoufalé, beznadějné vzdychání, ale mocná a poznatelná podpora někoho, kdo již naplnění šťastným životem ve své osobě obsahuje. Duch, který vychází od Boha a k Bohu směřuje, zná a zároveň vlastní to, po čem člověk touží a sám si dát nemůže. Vzdychání Ducha je tedy zároveň vnitřní zkušeností důvěryhodné naděje, že to, v co věříme, je již v jistém smyslu přítomno a do určité míry i uchopitelné – zároveň je to účinnou pomocí naší modlitbě. Ta spojuje v plném ztotožnění se vzdycháním Ducha nebe se zemí. Oblastí působnosti Ducha je lidské srdce. Srdce je podle bible sídlo lidského rozumu, poznání, vůle a rozhodování. Je to samotný střed lidské existence, přeneseně pak vyjádření pro lidské tajemství, jež člověka činí podobným Bohu. Podle Pavla je nejhlubší nitro člověka ovládáno Duchem Božím. Ten se právě v tomto rozhodujícím středu lidské bytosti s člověkem spojuje v jeho toužebném volání k Bohu o dar věčného života – a naplňuje toto volání pevnou důvěrou a nadějí.

Nejlepší a nejúčinnější projev lidského vztahu k Bohu je tedy modlitba Ducha bydlícího v srdci věřícího člověka. Modlitba Ducha je nejvítanější v lidské slabosti, ze které si člověk sám nemůže pomoci. Jestliže tedy věřící člověk stále více otevírá své nitro vládě Ducha, modlí se opravdově a účinně. Důvěrně odevzdané a zároveň plně angažované spoléhání na Boha je pravdivějším postojem než tisíce slov modlitby, která staví více na osobním výkonu, než na Boží milosti.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3