Ř 8,35-39

Jiří Voleský

 

Následující neděli uslyšíme ve druhém čtení závěrečné verše nejdůležitějšího oddílu celého listu Římanům: teologického pojednání o podstatě spásy. Člověk je Bohem zachráněn od zla a věčné smrti zástupnou smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, Božího Syna. Přístup k této zachraňující Boží spáse získává člověk vírou v Krista, tedy bytostným odevzdáním osobě Vzkříšeného. Co tato víra konkrétně působí již nyní a co jednou způsobí v eschatologické věčnosti, vyjadřuje apoštol strhujícími myšlenkami a obrazy, které tvoří závěr celého teologického pojednání o spáse člověka Ježíšem Kristem. Pavel do těchto posledních slavnostních řádků zapojuje všechny jazykové prostředky, které mají zdůraznit jásavou a nezlomnou radost člověka, který je Bohem vykoupen a zachráněn. Hlavní myšlenkou je zde křesťanská naděje týkající se skutečnosti, která se již prolamuje do přítomnosti, ačkoli k jejímu plnému uskutečnění dojde teprve v budoucnosti. Její náplní je „láska Kristova“, tedy věrný a z milosti darovaný vztah vzkříšeného Pána vůči každému, kdo se mu s důvěrou odevzdá. Tato Kristova láska nachází své nejvýmluvnější vyjádření v Ježíšově umírání na kříži. Bůh se ve svém Synu vzdává nejcennějšího, co má, aby projevil vztah lásky k člověku, kterého z tohoto zorného úhlu miluje více než vlastní život, více než svého vlastního Syna, kterého se vzdává, aby člověku dokázal svou obětavou a na sebe zapomínající lásku. Tato Boží láska, která nalézá nejvýstižnější vyjádření v Ježíšově bolestném umírání na kříži, je tou nejjistější, nejkrásnější a nejvíce obohacující skutečností celého lidského života. Pavel tedy v těchto verších pěje oslavnou píseň o Boží sebedarující lásce, která je šťastnou a věčnou budoucností lidského života, jenž jedině v ní nalezne svůj smysl a věčné naplnění. Apoštol však zůstává realistou, je si vědom, že vnímání a přijetí Boží lásky není pro člověka samozřejmostí. I když je již poznána, je její přijetí vystaveno mnoha nebezpečím, které mohou jistotu Boží zachraňující moci oslabit či snad dokonce zadusit. Pavel se tedy rozepisuje poměrně podrobně o zjevných i skrytých nepřátelích vnímání a přijetí Boží zachraňující lásky. Utrpení všeho druhu mohou člověka odloučit od Kristovy lásky. Že se utrpení stává skutečně prubířským kamenem lidské víry a naděje, zažíváme velice intenzivně ve svém každodenním životě. Jsou zde však ještě jiní nepřátelé lidské jistoty a naděje, která je zakotvena v Bohu: lidská smrt, v níž končí veškeré lidské naděje; život, podrobený pozemským podmínkám. Jsou zde dále démonické duchovní skutečnosti, které se v hlubokých sférách lidského ducha často ujímají své ničivé vlády, je zde dále lidská podrobenost nesmlouvavé nadvládě času, který se může stát krutým otrokářem člověka, je zde i celý životní prostor, ve kterém se člověk fyzicky, duševně a duchovně pohybuje a který se též může stát ohrožující veličinou, bránící v pevném zakotvení ve věčném a všudypřítomném Bohu. Je zde nakonec celé stvoření, které se může stát přitažlivým klamem pro člověka, toužícího po lásce, kráse a dobru. Pavel však prostřednictvím těchto mohutných obrazů zvěstuje nezlomnou věrnost a všeovládající moc Boží lásky, která se nakonec vždy stává pro upřímného člověka vítěznou skutečností, která osvobozuje, obšťastňuje a vtiskuje celému lidskému životu smysl a zaměření. Nechme však nyní promlouvat samotného Pavla:

Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Apoštolovy otázky jsou vhodným prostředkem pro vyjádření nejistot a neklidu lidské duše tváří v tvář skutečnosti a nevyhnutelnosti utrpení, které je stálým nevítaným společníkem lidské životní pouti, ačkoli člověk tak intenzívně touží po šťastném, pokojném a zdravém životě. „Soužení“ je podstatou poctivé životní pouti každého člověka. Je to každodenní nerozlučný společník naší pozemské zkušenosti, zasahuje svým stínem i ty nejblaženější pocity lidského prožívání. Člověk nejen ve svém okolí, ale sám v sobě stále znovu zakouší na základě nevyhnutelnosti smrti nejistotu, slabost, hlubokou propast mezi touhou po ideálu a ubohou skutečností, zpochybnění veškerého úsilí, smyslu a nadějí. Nejen tyto pevně dané hranice lidského života, ale též vnější nepochopení, nevěrnost přátel, nepřijetí v rozhodujících životních situacích, pronásledování, zlomyslnost těch, od kterých se to nejméně očekává, bolestná zranění ze strany lidí, od kterých čekáme oporu a povzbuzení – a jiná a jiná zklamání, která člověka nevyhnutelně pronásledují dnes a denně – a hrozí, že zcela udusí plaménky lidské naděje a důvěry v dobro. „Útisk“ je podobná skutečnost lidské slabosti a neschopnosti naplnit touhu po štěstí a po věčnosti. Nejedná se ještě o útisk ze strany vnějších nepřátel, jak to vyjadřuje teprve následující pojem „pronásledování“. Apoštol však zde nemíní ani tak všeobecné pronásledování člověka člověkem ve smyslu „člověk člověku vlkem“, jako spíše konkrétní pronásledování křesťanů. V této skutečnosti je obsažena dlouhá a nesmírně intenzívní zkušenost každého upřímně a oddaně věřícího člověka, který je více či méně často vystaven vnějšímu nepochopení, nepřijetí a nespravedlivému odsouzení ze strany těch, kteří se Bohu uzavírají. „Hlad a bída“, doslova „nahota“, jsou dalšími fyzickými či duševními bolestmi vnitřně i navenek rozpolceného člověka. Lidská společnost i lidské nitro je nemocné. To se markantně projevuje v neustálé zkušenosti fyzického či duševního hladu, faktické či vnitřní nahotě a beznadějné zranitelnosti lidského jednotlivce i celé společnosti. „Nebezpečí“ je pak veškeré ohrožení člověka – vnějším i vnitřním způsobem. Nebezpečím je podle apoštola vše, co ohrožuje štěstí, zdraví a trvání lidského života. „Zabití“, doslova „meč“, jako poslední uvedený protivník jistoty Kristovy lásky k člověku, vyjadřuje skutečnost a moc násilí, které jako těžký stín leží na celém stvoření, tedy též na bolestné zkušenosti životního údělu. Násilná smrt slouží jako krajní příklad nevyhnutelnosti nespravedlivého násilí v celém stvoření, které se touto skutečností oddaluje od blahodárné moci Boží lásky.

A nyní apoštolova nadšená a strhující odpověď na všechny tyto – lidský život ohrožující – skutečnosti. Ponořme se do jásavého a slavnostního tónu apoštolovy odpovědi a nechejme tuto větu na sebe působit jako mocnou a živou skutečnost: Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. „Vítězství“ je zde pevným bodem lidské naděje. Nechejme se strhnout Pavlovou jistotou. Vítězství je naplněním životních ideálů, které nelze vykořenit z lidského srdce ani největším životním zklamáním. Obrat „skvěle vítězíme“ zní v originále „nadmíru, vrchovatě vítězíme“. Lidská touha po nadějném konci a vyvrcholení není vítězstvím s „odřenýma ušima“, vítězstvím za citelných osobních ztrát, které ústí do únavy a zklamání, ale je vítězstvím, které daleko předčí veškeré očekávání. Je svrchovaným, překypujícím darem, jenž je schopen naplnit člověka jásavou radostí a triumfálním slavnostním pocitem. Toto vítězství však není výsledkem lidského úsilí, nýbrž ryzím darem všemohoucího a dobrého Boha, který nás nade všechno miluje. Boží láska k člověku je tedy tou mocnou silou, která slavně a vrchovatě vítězí i nad tak beznadějnou situací, jakou je vláda smrti. Milující Bůh není pouhým pomocníkem na cestě k tomuto oblažujícímu vítězství, je přímo ztělesněním tohoto vítězství. V odevzdanosti Jemu může člověk nalézat a zažívat přemíru naplnění svých nejskrytějších tužeb a očekávání. Pramenem, hybnou silou a věčnou mocnou skutečností veškerého lidského vítězství nad světem, podléhajícím nespravedlnosti a smrti, je Boží láska, která je intenzivně zaměřena na slabého, nehodného a ubohého člověka.

A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu. Nejen pozemské, viditelné a jasně vnímatelné hranice lidského života, které ostře narážejí na mocnou lidskou touhu po životě a po štěstí, ale též nadpozemské a nadpřirozené skutečnosti silně ohrožují lidskou naději a touhu po šťastném životě. „Smrt“ je právem jmenována jako první. Toto nevyhnutelné ukončení lidského života klade hrozivý otazník nade všemi lidskými snahami a touhami. Každý konec, závěr je současně vyvrcholením všeho předcházejícího. Jestliže v lidském životě je tímto koncem a vyvrcholením smrt, pak všechno předcházející snažení, úsilí a prožívání nabývá temného předznamenání bezvýchodnosti a zoufalého zániku. „Smrt“ je z tohoto hlediska úhlavním lidským nepřítelem, který je, jak se zdá, pánem celého smyslově vnímaného světa. Apoštol vyjadřuje naději ve vítězství nad smrtí slovy svého listu do Korinta, kde v souvislosti s pojednáním o Kristově a všeobecném vzkříšení uvádí: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil. Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Avšak i život ve své pozemské dimenzi se může stát nepřítelem dokonalého spojení s věčným a dobrým Stvořitelem. Že jsou hodnoty života často paradoxně svodem a pokušením pro člověka, dosvědčuje v neposlední řadě poměrně výrazně moderní způsob konzumního zaměření veškerého lidského snažení. V tomto smyslu se může stát i sám život nepřítelem pravého věčného života jako Božího daru. „Andělé, knížata a mocnosti“ jsou opisem pro veškeré nepřátelské duchovní mocnosti a síly, které člověka odvádějí od podstatného a stravují jeho energii, která má být použita pro odevzdání se do milujících Božích rukou. Můžeme zde konkrétně pomýšlet na zlé duchy, duševní a duchovní skutečnosti, které více či méně intenzívně lidský život provázejí a které jsou schopny na sebe vázat bytostnou lidskou úzkost a zotročení, které se stává osudově nepřátelským rozvoji lidského života. Kristus nad těmito ohrožujícími mocnostmi lidského života jednou provždy slavně triumfoval svým zmrtvýchvstáním, jak to výstižně charakterizuje apoštol ve svém listu Kolosanům: Sílu svého působení prokázal Bůh přeci na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána jak v tomto věku tak i v budoucím. V posledních slovech právě uvedeného citátu je obsažena následující Pavlova myšlenka: Kristova láska k člověku skvěle vítězí nad vládou času. Člověk je bytostně svázán s časem, je v nejvlastnějším smyslu jeho služebníkem, ano otrokem. Vzpomeňme jen na naše každodenní nářky: „Nemám čas, není na to čas.“ „Přítomnost a budoucnost“ je neustálým prostorem pro myšlení, usilování, práci a veškeré touhy. Že však je čas veličinou podléhající podobně jako lidská existence zániku a zapomnění, je víc než jistá skutečnost, kterou opět dnes a denně zakoušíme. „Výška a hloubka“ je dále opisem pro lidský životní prostor. Člověk je do značné míry zajatcem prostoru, stejně jako je zajatcem času. „Výšiny“ jsou lidská vzepětí, ve kterých člověk vnímá vše vznešené a veliké, ať už fyzicky či duchovně, jako smysl a cíl svého života, ačkoli tyto hodnoty nepřicházejí samy od sebe. „Hlubiny“ jsou pak opisem pro veškerou ubohost, slabost a pomíjivost lidského života, který je nerozlučně spjat s říší smrti, která je od pradávna v lidské duši spojena s temnou hlubinou nevyhnutelně bolestného lidského osudu. Pravdivé vnímání prostoru se člověku otevírá teprve ve víře a důvěře v Boha. Tak čteme v listu Efezanům: …aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratry pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Vnímání životního prostoru, které fyzicky i duchovně určuje náš pozemský život, se má přesunout do duchovního světa, ve kterém je jediný prostor: vnímání a blahodárné poznávání Kristovy konkrétní lásky k nám. „Stvoření“ je pak veškeré bytí, kromě Boha. Tento pojem shrnuje veškeré výše vyjmenované skutečnosti, které se mohou stát překážkou na cestě k pravému a věčnému životu. Tento život se člověku otevírá v jediné skutečnosti: v sebeobětující se a věrné lásce Ježíše Krista, která se nejzřetelněji projevuje ve smrti na kříži. Silové pole a prostor Boží lásky, která je jako jediná schopna člověka zachránit a naplnit vytouženým životem, je láska „Krista Ježíše, našeho Pána“. Ježíš je konkrétní osoba lidských dějin, která v hlubokém tajemství své existence přináší člověku Boží spásu a záchranu. Je to „Kristus“, mesiáš, který naplňuje veškerá starobylá proroctví o spásném zásahu Boha do smutných a beznadějných lidských dějin. Je to tedy vůdce a vládce nad veškerou pozemskou existencí. Je jejím pramenem a zároveň jediným životodárným cílem. Je zároveň „Pán“, tedy vládce a svrchovaná autorita všeho bytí. Jen v něm je zjevný a uchopitelný veškerý smysl a životodárné naplnění všeho, co jest.

V celém tomto mocném a krásném vyznání Pavlovy naděje a bytostné jistoty štěstí se zrcadlí naplnění veškeré lidské touhy po životě, lásce a štěstí.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3