Sk 10,34-38

Pavel Zahradníček

 

Druhé čtení, které zazní při slavnostní liturgii o svátku Křtu Páně je vybráno z desáté kapitoly Skutků apoštolů. Petrovo kázání, jehož začátek uslyšíme, je součástí rozsáhlejšího vyprávění o obrácení a křtu prvních pohanů v Cesareji.

Desátá kapitola Skutků apoštolů, z níž je úryvek vybrán, představuje jeden z nejvýznamnějších zlomů v dějinách církve. Nejen proto, že Petr v ní do církve křtem přijímá první pohany. Ještě před touto událostí zachycuje Petrovo vidění v Joppe, při němž Pán prohlašuje za čisté i ty pokrmy, které Židé považovali za nečisté. Tak je odstraněna překážka, která dělila Židy a pohany – a prakticky znemožňovala jejich společné stolování. V průběhu dějin vyvoleného národa působila blahodárně. Díky ní si Izrael udržel odstup od pohanů, jejich obyčejů a obětních hodů, pořádaných k poctě pohanských božstev. Nyní by však byla spíše překážkou při šíření evangelia. Vždyť Ježíšovi učedníci mají proniknout všude, stát se kvasem…

Po této události je Petr Božím řízením zaveden do nedalekého pohanského města Cesareje. Tam je římským důstojníkem, pohanem Korneliem vyzván, aby k němu i k jeho přátelům promluvil: Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet, co ti Pán uložil. Petr se tedy ujímá slova a začíná svou řeč.

Celý děj i toto Petrovo kázání se odehrává Cesareji, v přístavním městě s římskou vojenskou posádkou. Cesarea byla centrem římské správy nad Judskem i sídlem římských prokurátorů. V roce 1961 byl mezi zbytky antické Cesareje nalezen kámen s vytesaným jménem prokurátora Piláta. Je to nejstarší doklad historičnosti této postavy, která v bibli figuruje při Ježíšově odsouzení. Město leží v Šáronské rovině na pobřeží Středozemního moře, přibližně v zeměpisné šířce Samaří, tedy mezi Judskem a Galileou, a je vzdáleno asi šedesát kilometrů severozápadně od Jeruzaléma. Rozšířeno, přestavěno a opevněno bylo králem Herodem Velikým v letech 25 – 13 před Kristem. Herodes mu také dal jméno Cesarea ke cti císaře – latinsky: cézara – Augusta. Pro odlišení od jiné Cesareje, která ležela ve vnitrozemí severně od Galileje a kterou nechal ke cti císaře Tiberia přejmenovat tetrarcha Filip na Cesareu Filipovu – v její blízkosti kdysi řekl Kristus Petrovi: Ty jsi Petr, to je skála a na té skále zbuduji svou Církev… – nazývala se tato Cesarea u moře Cesareou Přímořskou. Tento přídomek ji odlišoval i od mnoha dalších Cesarejí, rozsetých po celém římském impériu.

Herodes nechal ve městě vybudovat mohutný přístav. Do té doby tato část středomořského pobřeží žádný přístav neměla. Nejbližším přirozeným přístavem byl severněji ležící záliv pod úbočím pohoří Karmel – v místech, kde je dnes město Haifa. Herodem zbudovaný přístav byl zcela umělý, chráněný mohutnými moly z obrovských kamenných bloků. Ještě dnes jsou pod hladinou moře patrné jejich obrysy na leteckých snímcích. Přístav chránily rovněž hradby s deseti věžemi. Cesareou a jejím přístavem, který spojoval Judsko se zbytkem Římské říše, procházel často i apoštol Pavel na svých cestách. Dva roky tu byl Pavel vězněn římským prokurátorem Felixem a jeho nástupcem Festem. To bylo někdy na přelomu padesátých a šedesátých let prvního křesťanského století, přibližně pětadvacet let po Petrově kázání v Cesareji a po obrácení setníka Kornelia.

Město, ve kterém Petr kázal, bylo nejen baštou římské vojenské a správní moci, ale i jedním ze středisek římského náboženství v Palestině. Herodes Veliký, který téměř po celou dobu své vlády budoval v Jeruzálémě chrám pravého Boha Hospodina, aby se zavděčil Židům, nechal se stejnou servilností v Cesareji stavět chrámy římským bohům. Nechyběl zde ani Augustův chrám k poctě císaře. Vedle oficiálního římského kultu zde zřejmě kvetly i různé tajné kulty a mystéria východního původu, obvyklé v té době po celé říši. Při vykopávkách prováděných v Cesareji v roce 1971 byl v blízkosti přístavu objeven jediný v Palestině známý dům, ve kterém římští vojáci uctívali perského boha Mitru.

Toto místo si tedy Bůh vybral, aby zde první z apoštolů, Petr, poprvé hlásal evangelium pohanům, římským občanům, a oni přijali Ježíšův křest. Tím je odstartována další etapa hlásání evangelia. Jednotlivé etapy šíření evangelia postupně zachycuje kniha Skutky apoštolů:

První začala již o letnicích roku třicet. Apoštolé vyšli z večeřadla a hlásají radostnou zvěst mezi Židy, kteří se kolem shromáždili. Byli mezi nimi nejen obyvatelé Jeruzaléma, ale i mnozí židovští poutníci, kteří přišli na svátky do chrámu. Ten den, jak říkají Skutky apoštolů, bylo pokřtěno na tři tisíce lidí.

Druhou etapou šíření evangelia bylo působení jáhna Filipa v Samaří. Po jeho kázání a zázracích přijalo mnoho obyvatel Samaří křest. Samařané jsou přitom považováni za určitý mezistupeň mezi Izraelity a pohany. Jde o národ, který vznikl smíšením obou skupin. Když v roce 722 před Kristem dobyl asyrský král Sargon hlavní město severní izraelské říše – Samaří, odvedl většinu obyvatel do asyrského zajetí. Z tohoto zajetí se obyvatelé severní, izraelské říše již nikdy nevrátili – narozdíl od obyvatel jižního, judského království, kteří později upadli do babylónského zajetí. V zemi byla ponechána jen nejnižší vrstva obyvatel, aby se starala o pole a vinice. Podle svého zvyku k nim přesídlili Asyřané z jiných částí svého impéria další, pohanské obyvatelstvo. Smíšením povstali Samařané, kterými Židé opovrhovali.

Začátkem třetí etapy šíření evangelia je křest komořího etiopské královny kandaky. Pokřtil ho opět jáhen Filip na cestě z Jeruzaléma do Gazy. Komoří se právě vracel z pouti do Jeruzaléma. Pravidelná pouť do Jeruzaléma byla jedním ze skutků, které vyžadoval židovský Zákon. Znamená to, že i když Etiopan nebyl původem Žid, patřil mezi takzvané proselyty. Byli to příslušníci nežidovských národů, kteří přijali obřízku a s ní i všechny závazky židovského náboženství. Tato etapa, kdy jsou do Církve přijímáni proselyté, tvoří předstupeň přijetí pohanů.

K němu dochází právě v Cesareji. Skutečnost, že mezi posly, které Kornelius vyslal k Petrovi, aby ho přivedli do jeho domu, je i jeden voják, který je označován za zbožného, možná naznačuje, že i v tomto případě nešlo o úplné pohany. Kromě proselytů, kteří přijali celý Zákon, rozlišovali Židé ještě takzvané „bohabojné neboli ctitele Boha“. Byli to pohané, kteří sice obřízku a Mojžíšův zákon nepřijali, ale vyznávali jediného Boha a sympatizovali s židovským náboženstvím.

K přijetí naprostých pohanů do církve došlo snad ještě později, než se odehrála tato událost v Cesareji. Snad to bylo poprvé v Antiochii.

Zajímavé je, že ani po této zlomové události, která se udála přibližně v polovině třicátých let prvního století po Kristu, tedy několik let po Kristově zmrtvýchvstání, význam Cesareje neklesá. Mimo Pavlův pobyt ve vězení se tu odehrálo mnoho dalších významných událostí. V tomto římském centru Palestiny začaly v roce 66 po Kristu nepokoje, které přerostly v Židovskou válku. Při ní byl roku 70 zcela zničen Jeruzalém se svým chrámem. Od toho okamžiku přestává být Jeruzalém centrem křesťanství. Ve druhém století se stává Cesarea sídlem biskupů, kteří spravovali Palestinu. Vzniká zde významná křesťanská teologická škola, ve které působil Origenes. Žákem této školy byl na přelomu třetího a čtvrtého století i Eusebius, pozdější cesarejský biskup, první církevní historik. V době křižáckých válek byla Cesarea křižáky dobyta a stala se jednou z křižáckých základen. Roku 1265 byla za sultána Bibarse úplně rozbořena. Dnes se na území města, kde první pohané přijali křest, nachází rozsáhlý archeologický areál.

Muž, který pozval Petra do svého domu měl v římském vojsku hodnost setníka. Velel tedy 50 – 100 mužům. Počet mužů setniny mohl v různých dobách kolísat dle velikosti legie.

Petr se ujímá slova po příchodu do jeho domu a po vysvětlení okolností, které ho tam Božím řízením přivedly. Jeho úvodní věta je nejen začátkem delší řeči, ale především uvozením dalších události:

Petr se ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.

Zde je možná znovu obsažena narážka na takzvané „bohabojné,“ ctitele pravého Boha mezi pohany. Zcela jistě je zde však teologické odůvodnění pozdějšího Petrova jednání. Bůh sám nedělá rozdíly, nikomu nestraní, ani Petr a žádný jiný hlasatel evangelia nemůže jednat jinak než Bůh!“

Petrova další řeč není záznamem kázání. Jde spíše o osnovu, o nejdůležitější body křesťanského hlásání:

„Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku. Jak Bůh pomazal duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.

Zde náš úryvek končí, ale Petrova řeč či spíše osnova jeho hlásání dále pokračuje. Petr zmínil důležité spásonosné události: Bůh poslal své slovo – evangelista Jan to vyjadřuje na začátku svého evangelia: slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi; Ježíš se ujímá svého poslání po svém křtu; svou moc – skutečnost, že je „Pán“, dokazuje nejen svými slovy, ale především svými skutky, uzdravuje a vysvobozuje z moci ďábla. Mimo hranice textu, který budeme číst o svátku Křtu Páně, zdůrazňuje Petr ještě další důležité body hlásání: Ježíšovu smrt, zmrtvýchvstání, nadcházející soud a pověření apoštolů vydávat svědectví. Svědčit nejen o tom, co se stalo, ale také o tom, co Bůh skrze Ježíše Krista každému člověku nabízí: o odpuštění hříchů pro každého, kdo v něho uvěří.

Mezi biblisty nadále trvá diskuse, zda uvedené body jsou spíše všeobecnou osnovou hlásání prvotní církve nebo zda jde o charakteristické prvky zvěsti některého z hlasatelů evangelia. V tom případě by šlo spíš o body, které znal Lukáš z Pavlova hlásání. Kázání skutečně obsahuje podobné prvky jako závěr Pavlovy řeči na aténském Areopagu.

Toto hlásání obsahuje v sobě i nejkratší možnou verzi vyznání víry: Ježíš Kristus je Pán. Těmito slovy vyznávali řecky mluvící křesťané svou víru božství Ježíše Krista, jeho totožnost s Bohem Starého zákona. Řecký překlad Starého zákona – Septuaginta – ze třetího století před Kristem, vzniklý pravděpodobně v egyptské Alexandrii a používaný především Židy v diaspoře, používá tohoto slova Pán, řecky Kyrios, na místech, kde se v hebrejském textu objevuje vlastní Boží jméno.

V textu Petrova kázání použitá vazba – je Pánem nade všemi – dává navíc v souvislosti s listem Římanům najevo, že všichni mají rovný přístup k Bohu. Pavel totiž ve dvanácté kapitole listu Římanům píše: Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají.

Celá desátá kapitola Skutků apoštolů, ze které je náš úryvek vybrán, končí křtem pohanů. Není to však ukončení děje. Je to začátek epochy, jejíž součástí je autor Skutků apoštolů a do které patříme i my. Doby, v níž k vyvolenému Božímu lidu může skrze víru, křest a působení Ducha být přičleněn každý, i ten, kdo svým tělesným původem nepatří mezi Abrahámovy potomky.

 

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1