Sk 1,12-14

Marcel Milfait

 

První čtení následující neděle, sedmé velikonoční, je vybráno ze Skutků apoštolů. Z hlediska časového patří do doby mezi Ježíšovým nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Nejprve bude dobré pokusit se zařadit vybraný úryvek do kontextu celé první kapitoly Skutků apoštolů a závěrečné kapitoly Lukášova evangelia. Lukášovo evangelium líčí jen počátek Ježíšových slov a činů. Skutky apoštolů hovoří pak o tom, co Ježíš konal po vzkříšení jakožto Pán přebývající v nebi – skrze své svědky v moci Ducha svatého. Toto pojetí můžeme podepřít odkazem na první verš Skutků apoštolů. Čteme zde, že Lukášovo evangelium vypráví o počátku Ježíšovy činnosti, čímž se míní Ježíšův pozemský život až po nanebevstoupení. Skutky apoštolů pak máme chápat jako pokračování, které „v pravém sledu“ rozvíjí počátek. Ježíš začíná působit novým způsobem – jako Vyvýšený. Ježíšova pozemská cesta tedy vrcholí teprve nanebevstoupením, které je více nežli zvrat v Ježíšově osobním údělu. Je to dalekosáhlá událost: Ježíšova cesta do nebe je předpokladem cesty církve do světa.

Než nastal den Letnic, muselo zde být období čekání. Ježíšovy pokyny k tomuto očekávání byly zcela jasné a Lukáš je pro zdůraznění uvádí dvakrát: nejprve na konci svého evangelia – „Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti“ (Lk 24, 49) – a potom na začátku Skutků apoštolů: „Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli“ (Sk 1, 4). Avšak ani během tohoto období čekání nebyli apoštolé nečinní. Naopak, Lukáš zdůrazňuje čtyři důležité události.

Za prvé, dostali od Ježíše pověření ke svědectví v moci Ducha svatého(Sk 1, 8).

Za druhé, viděli Krista, jak vystupuje do nebe: Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel“ (Sk 1, 9). Lukáš chápal zřejmě dobu mezi vzkříšením a nanebevstoupením jako lhůtu, kdy si apoštolé mohli ověřit totožnost Vzkříšeného s pozemským Ježíšem. Pro Lukáše je rozhodující: Vzkříšený potvrzuje svou totožnost s pozemským Ježíšem, povolává učedníky za své svědky a je vzat do nebe. Od této doby už není Ježíš na zemi, i když se jeho přítomnost konkrétně aktualizuje společnými modlitbami a lámáním chleba, službou a misií.

Za třetí, setrvávali společně na modlitbách: „Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu…“ (Sk 1, 14). Tento poslední verš našeho textu zcela jednoznačně ukazuje na význam modlitby v životě církve.

Za čtvrté,  Lukáš tuto dobu očekávání spojuje s volbou Matěje za apoštola, aby tak doplnil kruh dvanácti apoštolů. Tento „zárodek církve“ – společenství Ježíšových učedníků připravující se po setkání se vzkříšeným Kristem na hlásání evangelia – ukazuje na jejich význam a výjimečné místo v prvotní církvi. Tyto, můžeme říci, počáteční činnosti apoštolů nebyly čistě lidské, protože to byl především vzkříšený Kristus, který je pověřil, vystoupil na nebesa, zaslíbil jim Ducha a také vyvolil nového apoštola.

„Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma…“ Jakmile byl Ježíš před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel, byli učedníci vyzváni, aby se vrátili z hory do Jeruzaléma. „Hora“ je pro Lukáše místem Boží blízkosti a Božího zjevení. Lukáš na několika místech ve svém evangeliu uvádí, že Ježíš vyšel na horu, aby se tam modlil. Než vyvolil z učedníků dvanáct apoštolů, vyšel na horu k modlitbě „ a celou noc se tam modlil k Bohu“ (Lk 6, 12). Dalším příkladem Ježíšovy cesty na horu je událost Ježíšova proměnění: „Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil“ (Lk 9, 28-29). Můžeme tedy říci, že Olivová hora hrála v Ježíšově životě důležitou roli. Na této hoře se mu dostává slavnostního přijetí, zde také prožil smrtelnou úzkost a odtud nakonec vystupuje k Otci. Přesto vidíme, že Ježíš vrací apoštoly z této hory do Jeruzaléma. Kristův příchod a jeho vyvýšení zbavuje totiž kteroukoli horu jejího výjimečného postavení, protože Bůh už nesídlí na té či oné hoře, ale lze se mu klanět kdekoli, v duchu a v pravdě. Proto Ježíš říká při rozmluvě se samařskou ženou: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudeteuctívat Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě…Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (srov. Jan 4, 19-23).

Apoštolé se vrátili do Jeruzaléma. Centrální postavení Jeruzaléma se projevuje v celém Lukášově evangeliu. V chrámě začíná své evangelium a v chrámě je také končí. Celý Kristův život líčí jako pozvolné vstupování do Jeruzaléma, postupující od začátků v Galileji přes Samařsko a Judsko. Mezi evangeliem a Skutky apoštolů jsou však patrné rozdíly. V evangeliu putuje Kristus do svatého města, v jehož středu stojí chrám. Ve Skutcích vycházejí apoštolé z Jeruzaléma, aby hlásali celému světu radostnou zvěst o Ježíši Kristu.

„Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Na počátku Skutků je hlavním tématem očekávání a této skutečnosti odpovídá jako místo očekávání a přípravné modlitby „horní místnost“. „Horní místnost, kde pobývali“, můžeme spojovat s „večeřadlem“, místem, na kterém chtěl Ježíš připravit velikonoční večeři (srov. Lk 22, 11-12).

V další textu našeho úryvku se dozvídáme, kdo vlastně byli ti, kteří se sešli k společné modlitbě. „Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií, a s jeho příbuznými.“ Zařazením tradičního seznamu apoštolů na začátek Skutků zdůrazňuje Lukáš jejich význam pro spolehlivé svědectví o Kristu. Tento seznam je zároveň potvrzením, že jádro církve tvořili ti, které si Ježíš během svého života vyvolil a kteří byli ochotni jej následovat. Vyjmenovaní apoštolé – kromě Jidáše, který zradil – souhlasí se seznamem v Lukášově evangeliu (Lk 6, 14-16), až na malé odchylky v pořadí. Například z původní čtveřice těch, kteří byli v evangeliu uvedeni jako dvojice bratří: Šimon a Ondřej, Jakub a Jan, se nyní stává řada: Petr, Jan, Jakub a Ondřej. V tomto pořadí jsou apoštolé uvedeni také u Marka a Matouše. Tři svědkové – Petr, Jan a Jakub – vidí velikonoční slávu božského posla Božího království, dříve než nastoupí Ježíš svou cestu na kříž, kde se jeho sláva stane zjevnou všem. „Asi osm dní“ po zmínce o utrpení a následování až na kříž bere Ježíš tyto tři apoštoly a svědky s sebou na „horu“, klasické místo Božího zjevení a Boží blízkosti. Lukáš tak svědčí o klíčovém postavení a povolání apoštolů, které pak ve Skutcích uvádí do praxe. Je to Petr, kdo se před letnicemi ujímá vedení ve shromáždění učedníků (Sk 1, 15). Zanedlouho se stává hlavním zvěstovatelem víry (Sk 2, 14) a mluvčím před židovskými autoritami (Sk 4, 8). Stejně významnou úlohu má Petr i na prvním misijním poli – v Samařsku (Sk 8, 14). A nelze opomenout, že je prvním apoštolem, který misijně působil mezi pohany.

Kromě jedenácti apoštolů jsou také v „horní místnosti“ přítomny ženy, mezi nimi Ježíšova matka a jeho příbuzní. K identifikaci těchto žen můžeme použít text z Lukášova evangelia, a to z osmé kapitoly, kde jsou tyto ženy jmenovitě uvedeny: Marie Magdalská, Jana, manželka Herodova správce Chuzy, a Zuzana. Tyto tři ženy jsou uvedeny jako ty, které se o Ježíše a apoštoly staraly ze svých prostředků. „Mnohé jiné“ ženy zde zůstávají anonymní. Důležitější však je, jaký vztah má Ježíš k těmto ženám. Nedokážeme si představit, jak bylo tehdy pohoršlivé, když putující kazatelé měli ve svém doprovodu ženy. Lukáš nám ukazuje, že Ježíš byl povznesen nad tyto zvyklosti a předsudky své doby. Zdá se mu samozřejmé, že se k Ježíšovi přidávají ženy. Neboť ten, kdo byl Ježíšem uzdraven, osvobozen a vykoupen, patří k jeho společenství naplno a se všemi právy – ostatní odlišnosti jsou druhořadé. Jde opravdu o společenství, kde už není „Řek či Žid, muž nebo žena, otrok nebo člověk svobodný“, jak píše apoštol Pavel.

Stejně jako na začátku Lukášova evangelia je i na začátku Skutků uvedena Maria, Ježíšova matka. Zmínka o Ježíšově matce ukazuje na její výjimečné postavení. Mezi ženami je jmenovitě uvedena pouze ona.

Jako třetí jsou uvedeni Ježíšovi bratři, podobně jako v 8. kapitole Lukášova evangelia (Lk 8, 19). Podle Marka (Mk 6, 3) to jsou: Jakub, Josef, Juda a Šimon. Všechny tyto i další formulace ponechávají otevřené, zda jde o Ježíšovy tělesné sourozence nebo o širší příbuzenstvo. Katolická exegeze vychází z víry v Mariino panenství a chápe výpovědi v širším smyslu; nejde o tělesné sourozence, nýbrž o vzdálené příbuzné.

Na konci našeho úryvku vidíme, že toto shromáždění nachází jednotu v modlitbě. „Setrvávali jednomyslně na modlitbách“, to je nejpodstatnější v našem úryvku. V tom spočívala bezprostřední příprava na seslání Ducha svatého. Učedníci se nemodlí v chrámě, ale v domě; nemodlí se každý sám, ale modlí se společně a jednomyslně. Podle Ježíšova příkazu, aby nikam neodcházeli, čekají na slíbené Boží obdarování. Protože hlásání evangelia je možné jen v jediné síle, a to v síle Ducha svatého. K jeho přijetí je třeba disponovat se modlitbou. Je to nezbytný prostředek, aby člověk nepracoval jen vlastní silou. Tak je tedy modlitba, jak k ní vede Ježíš, je cestou k osvobození. Osvobození ode všech plánů a představ, jaké apoštolé měli před sesláním Ducha svatého. Osvobozeni od těchto starostí, dostali se k modlitbě, ve které se otevřeli Duchu svatému. Ten v nich potom působil tak, že hlásání evangelia bylo účinné. Nepřeslechněme výzvu k modlitbě v tomto smyslu ani dnes.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3