Sk 2,14. 36 – 41

Marcel Milfait

 

První čtení následující neděle je pokračováním Petrova kázání o Letnicích. Je dobré přečíst si je vcelku. Jakmile Petr přešel ve svém kázání od Ježíšova zmrtvýchvstání přímo k jeho vyvýšení po Boží pravici, obrací se s výtkou na židovský lid: „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ Bylo by ale chybou považovat tato slova jen za vyřčenou výtku na adresu židovského lidu. Petr se snaží zdůraznit: také všechen Izrael by teď měl mít jistotu, že Ježíše, kterého někteří z nich zavrhli a ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem. Jsou to slova plná naděje, určená v první řadě Izraeli. Hlavně pro něho přišel Mesiáš, aby se tak naplnila prorocká zaslíbení.

Možná nás na první pohled neudivuje Petrovo „vyznání“, že Bůh učinil Ježíše z Nazaretu Pánem a Mesiášem. Když se však podíváme do evangelií na dobu Ježíšova pozemského života, zjistíme, že Petrovo „vyznání“ nebylo tak samozřejmé. U Cesareje Filipovy odpovídá sice Petr na Ježíšovu otázku:„A za koho mě pokládáte vy?“ zcela bezprostředně: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Toto vyznání víry bylo nepochybně pravé, ale zároveň nedokonalé. Proto na základě jiných míst v evangeliích není Petrovo bezprostřední poznání Ježíšova mesiášství tak jasné. Například v Matoušově evangeliu se ukazuje po první předpovědi Ježíšova utrpení, jakou představu o Mesiáši mohl Petr mít v daném okamžiku, když se vehementně staví proti první předpovědi o utrpení Syna člověka: „Pane, to se ti nemůže stát.“ A Ježíšovu reakci dobře známe: „Jdi mi z cesty satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ K tomu přistupuje ještě řada Petrových selhání.

Představy nejen Petra, ale i ostatních učedníků, se zřejmě příliš nelišily od mesiánských nadějí izraelského lidu. O mnohém vypovídá i otázka, kterou vzkříšenému Ježíšovi kladou jeho učedníci před nanebevstoupením: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izraele?“ Z toho je patrné, že představa učedníků o Mesiáši, který má být Bohem poslán, byla ještě příliš spojena s nadějemi na obnovu pozemského království.

Jaká byla vlastně představa o Mesiáši ve Starém zákoně? Mesiáš je titul převzatý ze Starého zákona. Označuje pomazaného člověka, poslaného od Boha pro blaho a spásu jeho lidu. Jelikož ve Starém zákoně nosili tento titul historičtí králové, kteří seděli na Davidově trůnu, získal mocensko-politický podtext. Měl zajišťovat pokračování Davidovy dynastie. V období po babylonském vyhnanství, kdy už tato dynastie neexistovala, označoval titul velekněze.

Měli bychom tedy připustit, že vědomí důsledků při užití titulu Mesiáš nebylo ještě v době Ježíšova pozemského života takové, jakým se stalo pro křesťany – tedy i apoštola Petra – v  době po Velikonocích, po seslání Ducha svatého.

Proč tedy Ježíš pokáral Petra, přestože věděl o obtížích učedníků, když chtěli poznat jeho pravého mesiášství v době jeho pozemského života? Jedna z odpovědí, kterou Lukáš ve svém evangeliu naznačuje, zní: Ježíšovo pokárání znamenalo přinejmenším odmítnutí politických podtónů, spojovaných s tímto titulem. V návaznosti na toto odmítnutí, můžeme Petrovo vyznání víry v evangeliích přesto chápat jako náznak určitého zlomu v názoru učedníků na Ježíše, byť jen v počáteční formě. A vidíme, že užití či vyslovení tohoto titulu před Kristovým vzkříšením vůbec nezaručuje věrnost Ježíšovi, která by Petra chránila, aby ho nezapřel; která by posilovala učedníky, aby ho neopustili. Lukáš se zřejmě snaží poukázat na podstatnou skutečnost, týkající se Ježíšova mesiášství: na Ježíšovu totožnost Mesiáše, Syna Božího, Syna člověka a Pána, kterou měl již za svého života, i když byla skryta těm, kdo ho viděli.

Přesto je v Novém zákoně Petr vzorem učedníka: vášnivé vyznání víry, vystupování silné osobnosti, odvážná rozhodnost – ale také omyl a selhání v konkrétní situaci, po kterých následuje poznání, bolest a nový začátek. Po bolesti nad ukřižováním Krista a nad vlastním selháním prožívá Petr spolu s ostatními učedníky tento nový začátek při vzkříšení a seslání Ducha svatého. Proto teď může díky novému poznání Mesiáše vyznat: „Ježíš je Pánem a Mesiášem.“ Namísto mocensko-politického vůdce může konečně v Kristu spatřovat pokorného a poníženého Božího služebníka. A učedníci pochopí po Zmrtvýchvstání, co je vlastně jeho obsahem: Což nemusel Mesiáš to všechno vytrpět, a tak vejít do své slávy?“

Tomu, kdo alespoň trochu pronikl do textu evangelií, musí být zcela jasné, že Ježíšovo mesiášství bylo jen velmi obtížně přijatelné pro všechny jeho současníky. Ježíš šel cestou trpícího Hospodinova služebníka. Většina lidí, tvořících tehdejší společnost, nedokázala přijmout osobní originalitu Ježíše z Nazaretu. Napětí mezi Ježíšovým pojetím mesiášství a představami jeho současníků je projevem nečekané novosti smlouvy mezi Bohem a lidmi, potvrzené Ježíšovou krví.

Proč se tím zabýváme? V žádném případě nechceme „kompromitovat“ apoštola Petra a učedníky. Chceme si spíš na jejich příkladu ukázat, jak je i pro náš osobní život důležité, jaký obraz Mesiáše v sobě nosíme. Zda ten, o kterém píše Pavel v listu Filipanům – „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka…A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ – anebo ten, který měli Ježíšovi učedníci před vzkříšením a Letnicemi. Zdá se, že když křesťané zatouží po moci, začnou vzpomínat na staré dobré časy a oživují v sobě představu o Mesiáši jako mocensko-politickém vládci.

Od 37. do 39. verše popisuje Lukáš, jak na Petrovo kázání reagoval zástup. Zasaženi v srdci, tedy usvědčeni z hříchu a obtíženi vinou, se Petrovi posluchači ptali plni obav, co mají dělat. Petr odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“ Petrova výzva k obrácení naplňuje úlohu, svěřenou vzkříšeným Ježíšem: „…v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.“

Podle Písma svatého znamená obrácení více než změnu smýšlení, více než pocit lítosti nad spáchanými hříchy, více než usmíření a nápravu spáchaného provinění. Jde spíš o radikální přilnutí člověka k Bohu, které je umožněno skrze Ježíše Krista. Jde o úplně nový začátek. Obrácení člověka tedy předpokládá touhu člověka po vykoupení, jeho neschopnost nalézt Boha a spasit se vlastní silou. Důležitější je však teologický rozměr obrácení: bez jakýchkoli podmínek se Bůh v Ježíši Kristu sklonil k člověku.

Navíc změna, kterou Petr vyžaduje od svých posluchačů v Jeruzalémě, předpokládá pozadí židovského prostředí. Nejde o změnu života, jež vychází z lidského nepokoje, nýbrž z pevného přesvědčení o vině, která byla spáchána na určité osobě. V našem případě jde o reakci Židů, kteří si uvědomují svou odpovědnost. K takovému obrácení bude Petr vyzývat, až bude mluvit k pohanům.

Bůh daruje odpuštění těm, kdo litují svých vin. Křest se má však vykonat ve jménu Ježíše Krista a vyžaduje výslovně vyznání víry ve zmrtvýchvstalého a jeho božství. Svědčí to o praxi prvotní církve, která nejprve křtila jen ve jméno Ježíše Krista.

Podstatou Petrova kázání o Letnicích je tedy výzva k obrácení a přijetí křtu, což vyúsťuje v zaslíbení, že všichni obdrží Ducha svatého s příslibem spásy. Petr se zároveň snaží ukázat, že tyto Bohem nabízené dary jsou určeny všem – proto říká: „Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ Každý, koho si Bůh povolá skrze Krista, přijme oba dary: křest a Ducha svatého. Boží dary jsou určeny těm, kteří jsou povoláni.

Ve 40. a 41. verši dodává Lukáš, že tím Petrovo kázání neskončilo: „…ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a napomínal.“ Podstata jeho napomínání a zapřísahání spočívala ve výzvě: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení.“Petr vyžadoval nejen osobní a jednotlivé obrácení, ale také veřejné ztotožnění s jinými věřícími. Vydat se Mesiáši znamenalo vydat se Mesiášovu společenství, tedy církvi. Proto budou muset změnit společenství, přenést své „členství“ ze starého a zvráceného společenství do nového společenství těch, které Bůh povolal k spáse.

V posledním verši našeho dnešního úryvku je uvedeno, jakým způsobem lidé reagovali na Petrovu výzvu: „…a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.“ Na jedné straně to můžeme oprávněně považovat za viditelný úspěch Petrova kázání. Na druhé straně vidíme, že tímto uchvacujícím způsobem je také zvýrazněno Boží požehnání církvi – jako důsledek trvalé přítomnosti Božího Ducha. Údaj o počtu nám chce dodat odvahy a důvěry v Boží zaslíbení. Ukazuje, že církev roste nejen uvnitř, ale i navenek. Skutečnost, že byli pokřtěni Židé, je velmi důležitá pro budoucí církev. Ta je vždy propojena se starozákonním Božím lidem.

Denně zápasíme, abychom byli věrní evangeliu a dokázali je srozumitelně a účinně předávat dnešnímu světu. Proto je důležité, abychom se jako apoštolé i my soustředili na smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Nelze kázat evangelium, aniž bychom hlásali Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Vždy podle Písma a přiměřeně historické situaci – s vědomím, že evangelium je radostným poselstvím. Nejen s ohledem na to, co Ježíš činil, ale také s důvěrou v to, co nám nabízí. Těm, kteří ho přijmou, nabízí odpuštění hříchů a dar Ducha svatého. Těm, kdo vytrvají ve víře, nabízí spásu.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3