Sk 2,42-47

Marcel Milfait

 

Než se zamyslíme nad dnešním textem ze Skutků apoštolů, je dobré si nejprve uvědomit několik skutečností, které nám snad pomohou k lepšímu pochopení tohoto na první pohled nekomplikovaného textu, nesnadného ovšem, jestliže má být vyložen.

Možná mi dáte za pravdu, že se nám může zdát takto ideálně vykreslený způsob života nově vznikajícího křesťanského společenství okolo apoštolů nereálný, že s námi moc společného nemá.

Pohled do Nového zákona nás však ujišťuje o tom, že idylické chvíle souladu, všeobecné dobré vůle a radosti, byly také v prvotní církvi vzácné. Důležitější je skutečnost, že v církvi byly překonány chvíle nesouladu, nedobrého života, někdy přímo zrady evangelia.

Ve Skutcích apoštolů se pojednává o zkušenostech věřících srdcí; o zkušenostech, které se vyslovují a jejichž závaznost tkví v tom, že jsou možné u všech lidí a Bůh je zamýšlí pro každého. Svědectví víry prvních křesťanů nevyjadřují soukromé zkušenosti, nýbrž osobně prožité, Bohem dané skutečnosti. Proto zkusme hned od začátku snažit se chápat tento úryvek spíš jako určitou výzvu k zamyšlení nad svým osobním životem z pohledu víry, promítajícím se do života našich místních církví a nad zaběhnutým systémem fungování či nefungování farností.

Papež Jan Pavel II. se v apoštolském listu o laicích zabývá současnou situací mnoha městských či misijních farností, které nejsou buď pro nedostatek hmotných prostředků, pro nedostatek kněží nebo pro svou zeměpisnou rozlehlost schopny účinně plnit své úkoly a naléhá na jejich účinnou obnovu: „Aby se všechny tyto farnosti staly skutečnými křesťanskými obcemi, musí se příslušné místní církevní autority snažit: a) aby farní struktury byly velice pružně přizpůsobeny situaci, tak jak to připouští církevní právo, především uskutečněním účasti laiků na pastorační odpovědnosti; b) podporovat základní malá, tzv. živá společenství, v nichž si věřící mohou vzájemně zvěstovat Boží slovo a uskutečňovat je ve službě lásky. Tyto obce společně se svými pastýři jsou pravou konkretizací církevního společenství a centrem evangelizace.“

Ale vraťme se zpět k uvedení několika skutečností, které nás uvedenou k hlubšímu pochopení našeho úryvku.

Za prvé, verše mluvící o životě mladé církve tvoří takzvanou souhrnnou zprávu; musíme ji vnímat v souvislosti s dalšími dvěma velkými souhrnnými zprávami ze čtvrté (32-35) a páté kapitoly (11-16). Tyto verše podávající rovněž svědectví o utváření života prvních křesťanů na základě seslání a působení Božího Ducha. Tyto úryvky mají spojovat jednotlivé předcházející a následující zprávy, mají vyplnit dobu mezi jednotlivými příběhy a vzbudit tak dojem souvislého vyprávění.

Za druhé, kdo byli vlastně ti, kteří byli spolu, vytrvale poslouchali učení apoštolů, lámali chléb, modlili se a byli ochotni dělit se o svůj majetek ve prospěch jiných.

O letnicích se stalo, že zbytek Božího lidu Bohem vyvoleného na základě příslibu daného Abrahamovi: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno“, se stal Kristovým tělem, naplněným Duchem svatým. Zde máme odpověď na otázku, kdo byli ti, kteří poslouchali učení apoštolů, lámali chléb, byli spolu a modlili se. Jednalo se o „posluchače“ Božího slova, které Petr ve svém kázaní spolu s ostatními apoštoly oslovuje: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě“.

Souhrnně můžeme říci, že šlo o skupinu lidí z Izraele, kterým nebylo lhostejné, že došlo k ukřižování Ježíše z Nazareta, jenž se ničím neprovinil. Tito Izraelci měli otevřené srdce k naslouchání a přijetí Božího slova na základě působení Ježíšova Ducha. Jejich odpovědí bylo přijetí křtu jako viditelného přiznání se k Ježíši Kristu, kterého učinil Bůh Pánem a Mesiášem. Takto se postupně začíná utvářet církev – jako nové společenství Božího lidu, ochotné naslouchat Božímu slovu.

V naší době znovu probuzený zájem o Boží slovo je nadějným znamením. Už Druhý vatikánský sněm se na základě zájmu o naslouchání Božímu slovu vrátil k výrazu, který byl používán v prvokřesťanské době: stůl Božího slova. Křesťané jsou při naslouchání Božímu slovu shromážděni kolem jednoho stolu a dostávají potravu pro svůj život z víry: „Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života… Slovo Boží je živé a mocné, má moc proměnit a dát podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni. A Svatá Písma obsahují slovo Boží, a protože jsou inspirována, slovem Božím skutečně jsou. Prohloubení se ve víře je tedy nutné pro každého křesťana. Kardinál Martini vysvětluje: „Jsem přesvědčen a často to opakuji, že pro křesťana je dnes obtížné, nechci-li říci nemožné, vytrvat ve víře v tak složitém a komplexním světě, jakým je náš, když nebude osobně čerpat potravu z Písma svatého.“

A za třetí, proč a s jakým účelem se snaží Lukáš ukázat nejlepší možnosti života církve, které v nás křesťanech mohou na jedné straně vzbudit naději a touhu po dosažení takto žité víry ve společenství bratří a sester nebo naopak, vyvolávat pocit vedoucí ke skepsi pro nemožnost naplnění takového ideálu.

Jakmile Lukáš vylíčil události v den letnic a potom o nich podal vysvětlení v Petrově kázání, pokračuje popisem účinků letnic – vykresluje nádherný malý „portrét“ Duchem naplněné církve. Z toho vyplývá, že v tomto Lukášově „portrétu“ nejde o pouhý popis stylu života, který by měl být konzervován či opakován v pozdějších staletí. Tento text především uvádí, jak se po Kristově vzkříšení projevuje působení Božího Ducha a zároveň ukazuje na některé základní charakteristiky, které mají stálou platnost v dějinách církve: apoštolské učení, bratrské a sesterské společenství, lámání chleba (eucharistie), setrvání v modlitbách.

Čím bylo učení apoštolů tak zajímavé a přitažlivé, že ti, kteří uvěřili a dali se pokřtít, poslouchali stále se zaujetím a vytrvale; co bylo středem tohoto učení?

Obecně řečeno, za učení apoštolů můžeme považovat to, co Lukáš předává ve svém evangeliu a ve Skutcích apoštolů. Zajímavé a přitažlivé to bylo především proto, že to bylo hlásáno těmi, kteří byli při letnicích naplněni Duchem svatým: „…všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

Kvůli lepšímu porozumění nauce apoštolů se nejprve podíváme na to, co bylo středem vyznání izraelské národa. Ve Starém zákoně se stala pro Izraelský národ středem jejich vyznání víry událost vyvedení a záchrany z egyptského otroctví: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. Hospodin už není po této události pro Izraelity Bůh, který spravuje svět z dálky, nýbrž ten, který se lidem přibližuje v jejich dějinné zkušenosti, který je blízký trpícím a utlačovaným, slyší jejich křik, vidí jejich bídu a projevuje se jako Zachránce. Tak se v Novém zákoně pro apoštoly stala středem jejich vyznání víry, a tedy i jejich učení, událost smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. A tak po vzkříšení a od chvíle seslání Ducha svatého hlásají apoštolové a učedníci spásu, které se nám dostalo podle Písma. Ježíš z Nazaretu se skrze své zmrtvýchvstání stal Pánem a Spasitelem ustanoveným samým Bohem. A zázraky apoštolů toto poselství potvrzují: „Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.“

Zázraky a znamení, které doprovázejí apoštoly při zvěstování evangelia, je třeba chápat v souvislosti s Ježíšem. Stejně jako u Ježíše mají zázraky souvislost s hlásáním o příchodu Božího království. Boží království nastane, až slepí opět uvidí, chromí budou chodit, malomocní budou očištěni, hluší uslyší, mrtví vstanou k životu a chudým se bude hlásat evangelium (Lk 7, 22). Učedníci dostávají tento příkaz hlásat Boží království a uzdravovat. K zázračným uzdravením dochází všude na světě; všude tam, kde lidé věří. Člověk si nemůže spásu a zdraví vymoci. Jsou darem, o který může prosit, za který se může modlit a který může přijmout. K zázračnému uzdravení může proto dojít v té míře, v jaké se věřící setká s uzdravujícím Bohem a zakouší společenství věřících. I když je třeba brát novozákonní zázračná uzdravení konkrétně, mohou být i zhuštěným popisem dlouhého procesu uzdravování.

Neměli bychom zapomenout, že vše, o čem jsme zatím uvažovali, se děje uprostřed nově vznikajícího společenství křesťanů. Společenství, které znamená společenství života a osudu s Ježíšem Kristem, jež vede k překonání osamocení mezi lidmi, kteří se stali věřícími. Sounáležitost různých lidí různého původu byla jedním z nejpřitažlivějších jevů prvotní církve. Můžeme tedy říci, že přístup k Bohu skrze Ježíše Krista je vázán na prožívání společenství. Společenství, které bychom mohli označit jako „bratrské společenství“ zřejmě znamená určitou rovnost členů první křesťanské obce. Ještě zřetelněji o rovnosti členů prvotní křesťanské obce mluví Lukáš ve čtvrté kapitole Skutků apoštolů: „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce. Přesvědčivým výrazem společenství je pro něho také společenství majetku: „…měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.“ To jsou opět zneklidňující verše; znamená to snad pro nás křesťany, že každý Duchem naplněný věřící a každá křesťanská obec bude následovat tento příklad doslova a do písmene?

Nejprve je důležité si uvědomit, že prodávání majetku a jeho rozdělování bylo vyvolané blízkým očekáváním druhého Kristova příchodu. Za povšimnutí také stojí, že vid obou sloves ve 45. verši je nedokonavý, což naznačuje, že prodej a rozdělování byly příležitostí podle konkrétní potřeby, nikoli jednou provždy. Ale zároveň, ačkoliv prodej i sdílení majetku bylo a je dobrovolné, každý křesťan se musí v této věci svědomitě před Bohem rozhodnout, neboť jsme všichni povoláni ke štědrosti, zvláště k chudým a nuzným.

Mezi další významné charakteristiky, které mají stálou platnost v dějinách církve, patří nepochybně „lámání chleba“ – křesťanské slavení eucharistie – jako vrchol a zdroj celého křesťanského života. Pro společenství při hostině je charakteristická radost z vykoupení a prostota srdce.

Přestože dodržování pravidelných modliteb připomíná, že první křesťané lpěli na modlitebních zvyklostech své židovské vlasti, mohlo setrvání v modlitbách také znamenat modlitbu poněkud jinou, totiž modlitbu v síle Ducha svatého.

Život církve musí i dnes stát na učení apoštolů, „lámání chleba“, solidaritě s chudšími, ani dnes nelze opominout setrvávání v modlitbách. Právě to se zdá nejtěžší v době zaměřené na efekt, úspěch a výkon. Ale život a svědectví prvních společenství křesťanů je pro nás výzvou, abychom byli církví modlící se, oddanou Pánu – uprostřed světa, který spoléhá tak či onak na sebe a na své schopnosti, na správnost a účinnost vlastních postupů.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3