Sk 8,5-17

Marcel Milfait

 

První čtení příští neděle, šesté velikonoční, začíná odchodem jáhna Filipa do města Samaří. Zároveň se dozvídáme o misijní činnosti apoštolů, která začíná u Samaritánů. Na první pohled se zdá, že čtení nepřináší nic neobvyklého. Abychom lépe porozuměli našemu textu, musíme si uvědomit několik skutečností, které předcházely odchodu jáhna Filipa.

Již první čtyři verše této kapitoly poskytují lepší vhled do nastalé situace. Po mučednické smrti jáhna Štěpána začalo kruté pronásledování církve. Dovídáme se, že se všichni rozprchli po Judsku a Samařsku – kromě apoštolů, kteří zatím zůstávají v Jeruzalémě. Toto sdělení nesmíme brát příliš doslova, neboť je dost těžko myslitelné, že by se všichni křesťané rozprchli a jen apoštolé zůstali. Je možné, že pronásledování se týkalo především řecky mluvících křesťanů. Přesně to však zjistit nemůžeme.

Rozptýlení v důsledku násilí vedlo tedy církev k misii za hranice vyvoleného národa, dokonce v pohrdaném a znepřáteleném Samařsku. Tato misie byla také důvodem odchodu jáhna Filipa: „Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista.“ Je velmi důležité, že Filip šel až za hranice pravověrného Izraele. Šel k Samaritánům, kteří nebyli považováni za lid smlouvy.

Je zajímavé, že Nový zákon má k Samaritánům téměř všude kladný vztah. Kladný vztah Ježíše k samařskému lidu můžeme doložit několika místy z evangelií. Takovým místem je například podobenství o milosrdném Samaritánovi, Ježíšovo odmítnutí hněvu učedníků proti samařské vesnici nebo rozmluva Ježíše se samařskou ženou. Zároveň jsou Samaritáni představeni jako lid horlivě přijímající samotného Ježíše. Abychom lépe pochopili jaký význam hraje v Písmu svatém často zmiňované město Samaří, popřípadě samařský lid, musíme se vrátit do dějin izraelského národa.

Napětí panovalo už mezi kmeny sídlícími na severu a na jihu země. Začalo rozpadem izraelského království v desátém století před Kristem. Tehdy se oddělilo deset severních kmenů od dvou jižních, Judy a Simeona, které zůstaly věrné Jeruzalému. V Jeruzalémě byl již v té době postaven chrám, který představoval pro Izraele stálou Boží přítomnost uprostřed vyvoleného lidu. Hlavním městem severního království se stalo Samaří. Nepřátelství se vystupňovalo, když v roce 722 před Kristem dobyli Asyřané Samaří. Tisíce obyvatel bylo deportováno a zemi osídlili cizinci. Na konci šestého století před Kristem, když se Judovci, tedy Židé vrátili z babylonského zajetí do své země, odmítli pomoc Samaritánů při obnově jeruzalémského chrámu. Odloučení Samaritánů se však začalo prohlubovat ve čtvrtém století před Kristem, kdy si postavili svůj vlastní chrám na hoře Gerizím a z posvátných spisů převzali pouze pět knih Mojžíšových.

Čtení z minulé neděle o volbě sedmi jáhnů ukázalo, že potíže, které byly v Jeruzalémě, se vyřešily. Pozitivní ohlas se ukázal v šíření křesťanské zvěsti o smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista za hranice Jeruzaléma. Čtvrtým veršem osmé kapitoly se pak začíná naplňovat druhá fáze misijní cesty evangelia, kterou Lukáš vyjadřuje hned v první kapitole Skutků apoštolů slovy: „dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

Hlavním důvodem rozšíření evangelia a všeobecnosti spásy není tedy skutečnost, že někteří Židé se zdráhali přijmout Krista, ale naplnění Boží vůle. Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. To by mělo být podstatou kterékoli misie. V dekretu Druhého vatikánského sněmu o misijní činnosti církve se praví: „Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“

Nejprve se podívejme, jak se k všeobecnosti Boží spásy stavěl během svého pozemského putování Ježíš z Nazareta. V Matoušově evangeliu říká Ježíš, že je poslán jen ke ztraceným ovcím domu izraelského (srov. Mt 15,24). Při prvním vyslání zakazuje učedníkům jít mezi pohany a Samaritány: „Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Mt 10,5-6). To se nám na první pohled může zdát poněkud necitlivé a vzhledem k všeobecnosti spásy snad i nesprávné. Jenže, musíme si uvědomit, že v osobě Ježíše z Nazareta se naplňují přísliby dané Izraeli. Jeho osud se proto musí naplnit především v rámci vyvoleného národa. Proto si Ježíš vyvolil dvanáct mužů, aby tak naznačil obnovení izraelského národa tvořeného dvanácti kmeny – zde začíná křesťanské společenství spasených.

Jestliže však Boží království není uzavřeno nikomu, kdo je ochoten se obrátit, tedy ani celníkům a nevěstkám, proč by mělo být navždy uzavřeno pohanům, kteří Ježíše přijmou? Z evangelií víme, že Ježíš projevoval otevřenost i vůči pohanům: Zamítá například nenávist vůči nim a dokonce hovoří o tom, že pohané budou stolovat v království, zatímco Abrahámovi synové zůstanou venku. A pohané budou soudit Abrahámovy syny pro jejich nevíru. Ježíšův vztah k těm, jimiž se pohrdalo, je silným náznakem zaměření k všeobecnosti. To se však stane pro Ježíšovy stoupence plně zřetelným až po Velikonocích.

Otázkou zůstává, jak se s tímto chápáním všeobecnosti Boží spásy vyrovnávali Ježíšovi učedníci po jeho zmrtvýchvstání a seslání Ducha svatého. V desáté kapitole Skutků apoštolů vidíme na Petrově křtu římského důstojníka Kornélia a jeho přátel, že přechod od tradičního náboženského smýšlení většiny Židů Ježíšovy doby k hlásání radostné zvěsti všem nebyl rozhodně jednoduchým procesem. Teprve díky zjevení poznal Petr, že „Bůh skutečně nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo věří a činí, co je spravedlivé…“ V závěru této kapitoly čteme:„Bratři židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého.“

Ze všeho, co jsme si teď řekli, vyplývají dvě důležité skutečnosti: Za prvé, při pronásledování se jáhni zřejmě nechali vyhnat, tedy nezajišťovali si své postavení, a to jim otevřelo cestu k misii, k uskutečňování Božích plánů vůči Samaritánům a pohanům. Za druhé, pronásledování církve přináší svůj užitek. Hlásání a šíření Božího slova na základě pronásledování je situace z  lidského hlediska poněkud paradoxní, ale v dějinách často dosvědčená. Rozptýlení v důsledku násilí nemůže zabránit šíření křesťanského poselství, naopak mu pomáhá: „Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli a když viděli znamení, která činil. Neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. A tak nastala veliká radost v tom městě.“ Zde se navíc ukazuje, jak je důležité spojit slova s činy. Tam, kde jsou v křesťanství jen slova, byť slova velice chytrá a důmyslná, nevidíme velké šíření Božího slova. Zkušenost však také říká, že při spojení Božího slova s podívanou se obrací velký počet lidí, kteří však dlouho nesetrvají. Tak tomu bylo už v době Kristově a v době apoštolské, tak tomu je i dnes.

„Když apoštolé v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše.“ Filip sám byl schopen zvěstovat Krista a konat mocné činny, ale nebyl schopen zprostředkovat lidem dar Ducha svatého – neměl k tomu Boží pověření. Proto zpráva, že Samaří přijalo Boží slovo, je důvodem, aby sem zavítali také apoštolé Petr a Jan, uznávané autority.

Pozoruhodné je, že jedním z učedníků byl Jan. Byl to totiž on, jak popisuje Lukáš ve svém evangeliu, kdo při jedné příležitosti chtěl na samařskou vesnici seslat oheň z nebe. Nyní touží, aby Samaritáni byli spaseni, nikoliv zahubeni. To je obrat vyvolaný působením Božího Ducha.

„Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.“ Apoštolé se modlí a vkládají ruce, aby zprostředkovali dary Ducha svatého, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil. Vkládání rukou bylo chápáno jako předání charismatických darů. Později se z tohoto gesta vyvinula svátost biřmování. Na několika místech vidíme ve Skutcích apoštolů, jak je křest spojen s vkládáním rukou – s přijetím darů Ducha svatého. Skutky apoštolů popisují přijetí Ducha svatého, které po křtu následovalo. Lukáš rozlišuje mezi křtem a přijetím Ducha svatého. Odůvodněním může být tato skutečnost: dary Ducha svatého – charismata – nebyly viditelným způsobem tak jednoznačně vázány na křest.

Zdánlivý rozpor má však své opodstatnění. Jde především o začlenění nově založeného společenství Božího lidu do církve. Návštěva apoštolů Petra a Jana je tedy výrazem spojení samařského a jeruzalémského společenství, výrazem jednoty církve, působené Božím Duchem.

Verše dnešního čtení ukazují, jak hlásané Boží slovo v síle Ducha svatého působí na jeho posluchače. Ukazují vstup víry do života člověka jako velký pohyb, vyvolávající velkou změnu: ti, kdo slyšeli a přijali Boží slovo, byli zbavováni ducha zla a přijímali Ducha svatého. Přijímali tedy nový zdroj života.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3