Svěřené talenty

Marek Dunda

 

Každý z nás dostal od Pána Boha nějaké dary. Jsou různé a různě velké. Nikdo nedostal větší nebo menší množství, než s jakým by byl schopen si poradit. Bůh rozdává svobodně, ale též každému podle jeho možností. Vypráví o tom Ježíšovo podobenství o hřivnách neboli o talentech. Najdeme je v 25. kapitole Matoušova evangelia, verše 14. – 30. Podobně hovoří Lukášovo evangelium v 19. kapitole (19,11-28).

Podobenství mluví o tom, jak byly rozděleny hřivny mezi tři služebníky. Dva z nich je využili a zdvojnásobili, třetí svou hřivnu ze strachu ukryl a později odevzdal pánovi. První dva – podnikaví – byli pochváleni a odměněni, třetí v tomto podobenství může znázorňovat pohanský strach před Bohem.

Hřivny v tomto podobenství představují veškeré možnosti a schopnosti, které jsme dostali. Bůh nám dává čas, nadání a další prostředky. Od nás očekává, že s mini budeme po dobu svého života dobře hospodařit. On sám nejlépe ví, co a komu dát. Jsme povinni dobře vyžít všeho, co nám svěřil. Nejde o to, kolik máme, ale jak s tím naložíme. Podobenství však zároveň poskytuje útěchu. Ujišťuje nás, že Bohu stačí naše dobrá a usilovná vůle a že naprosto nerozhoduje, jaký je výsledek práce.

Můžeme k tomu citovat z Katechismu katolické církve (čl. 1936 a 1937):

Když člověk přichází na svět, nemá k dispozici všechno, co potřebuje k rozvoji svého tělesného a duchovního života. Potřebuje druhé lidi. Projevují se rozdíly související s věkem, fyzickými schopnostmi, intelektuálními nebo mravními vlohami, s výhodami získanými stykem s jinými osobami, s rozdělením bohatství. Hřivny nejsou rozděleny rovnoměrně. Takové rozdíly zapadají do plánu Boha, který chce, aby každý dostal od druhých, co potřebuje, a aby se ti, kteří mají zvláštní hřivny, dělili o jejich plody s těmi, kteří je potřebují. Rozdíly povzbuzují a často zavazují osoby k velkodušnosti a laskavosti, vybízejí kultury k vzájemnému obohacování.

Nyní se od nerovnoměrně rozdělených hřiven vraťme k našemu podobenství. Oba první sluhové, kteří se namáhají, aby úspěšně zhodnotili svěřený kapitál, dostanou od pána pochvalu, zatímco třetí sluha je odsouzen. Nedochází k tomu až v době poslední, ale ihned. Ježíš přitom říká: Z tvých vlastních slov tě budu soudit, špatný služebníku. Ospalé křesťanství s pasivním postojem je v naprostém rozporu k energické práci prvních dvou sluhů. Tento příběh ukazuje Ježíšovým následovníkům, co mají dělat v době mezi Ježíšovým odhodem a návratem.

A protože i my žijeme v tomto období, vztahuje se toto poselství také na nás. Dostali jsem od Boha vynikající prostředky k budování a šíření jeho království. Ježíš od nás očekává, že těchto schopností využijeme tak, aby se rozhojnily a aby se šířilo Boží království. Každého z nás se jednou zeptá: Jak nakládáš s tím, co jsem ti dal? Zatímco tedy očekáváme příchod Božího království ve slávě, máme dobře využít času a pracovat na Božím díle.

Nezáleží na tom, zda je náš pracovní úsek společensky důležitý či zdánlivě bezvýznamný. Každá, i sebemenší pracovní funkce má důležitý smysl v rozvoji Božího stvoření a Bůh bude v den soudu žádat účty z našeho pracovního úsilí. K přirozenému požadavku pracovat přistupuje Boží milost, která není vlévána do neživé nádoby, nýbrž do živého lidského organismu, který může být plodný. Bez milosti nemůže člověk činit nic dobrého v nadpřirozeném smyslu, milost však zůstává neplodná bez lidské spolupráce s ní. To platí nejen o jednotlivci, nýbrž také o celém Božím lidu – církvi. Ježíš Kristus zřídil církev tak, že každý křesťan je povolán k její výstavbě a společné odpovědnosti za úsilí a pokrok, ale také za její úpadek, ztráty a rány.

Ve 14. verši našeho úryvku stojí za povšimnutí slovní spojení „svěřil jim svůj majetek“. Tato formulace nás vede k úvaze o tom, že vše dobré, co máme, je nám propůjčeno, – jak říká pan Vávra, stařičký kostelník ve Velkém Meziříčí: „Neděkujte mi. Co mám, co bych nebyl dostal od Pána.“

Za zmínku stojí i okamžité využití hřiven prvním služebníkem. V 16. verši čteme, že se „ihned dal do podnikání s nimi“. Škoda totiž promarněného času – doby, kdy nevyužijeme Božích darů.

I třetí služebník vynaložil určité úsilí, když zakopal svěřenou hřivnu – jak to popisuje 18. verš. Nebylo to však úsilí, které by směřovalo k rozmnožení, ale spíš k jistotě, že nic neztratí. Tento poslední muž myslel však jen na sebe – hrál na jistotu a snažil se pojistit před přísným pánem. Motivem jeho činu nebylo velkorysé následování pánovy vůle, ale strach před trestem, který se propojil s leností, tedy záměr co nejméně obětovat – aby se mu nedalo nic vytknout a přitom aby ještě obstál. Ten, kdo takto kalkuluje s tím, že se zajistí proti Pánu Bohu, je varován podobenstvím. Hrozí mu ze strany Boží přístup, jaký měl panovník ke třetímu, línému sluhovi. Ten byl za své sobectví odsouzen. Nevyhýbejme se tomu, k čemu nás Bůh povolal. Je-li Bůh opravdu naším pánem, ochotně ho posloucháme. Náš čas, schopnosti a peníze nepatří především nám, jsme pouze správci, nikoli vlastníci. Jestliže nakládáme se svěřeným vlastnictvím rozmařile, přehlížíme je nebo zneužíváme, chováme se vzpurně, je nad námi vyřčen soud.

Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil.

Dlouhá doba v 19. verši může vést k falešnému ukolébání, že už lze na tyto skutečnosti zapomenout. Ve stavu takového falešného ukolébání se nachází i mnoho našich současníků, kteří přestali brát vážně skutečnost, že každým dnem se blíží příchod Pána, který bude hodnotit náš život. Staří kazatelé končívali při lidových misiích výstižným zvoláním:

„Mysli si, co chceš, dělej si, co chceš, ale pamatuj, že jednou zemřeš a souzen budeš!“

Možná je k této hluboké výzvě inspirovalo právě podobenství, nad kterým se dnes zamýšlíme.

Povzbudivá je také skutečnost, že dva ze tří služebníků obstáli. Ve výmluvě třetího, že Bůh je krutý mocnář, který si někde pohodlně žije a nechává za sebe pracovat otroky, zaznívá sebeospravedlnění tohoto služebníka, který obviňuje svého pána z nespravedlivé tvrdosti srdce.

Jsi přísný člověk. Vybíráš si, co jsi neuložil, sklízíš, co jsi nezasel.

Kdo takto smýšlí o Bohu, nepochopil křesťanství. Bůh není otrokářem a prokázal v Kristu svou božskou dobrotu a své nekonečné milosrdenství.

Jak často slyšíme podobné výčitky z úst lidí, kteří se opovažují hodnotit, co Bůh dělá nesprávně a hledají tak výmluvu pro své neopodstatněné jednání. Bůh se nám nemusí zodpovídat, proč něco dopouští, tak či jinak. Bůh zaslouží naši plnou důvěru a ochotu zcela se mu podřídit. Přestože nás už Kristus vykoupil, o své úplné záchraně rozhoduje každý z nás sám. Co děláme pro svou spásu?

Ve 25. verši varuje úryvek evangelia varuje před lhostejnosti, pohodlností a pasivitou. To všechno jsou vlastnosti, které dnes přímo bují. V řádu milosti nelze být lhostejným a nerozhodným ve vztahu k dobru a zlu. Nelze pouze čekat na příchod Božího království. Vždyť i železo časem rezaví, pružina ztrácí svou pružnost, voda se vypaří a milost se ztrácí.

Nestačí tedy jen nekonat zlo. Kdo jen nedělá nic zlého, prohrál. Tak nekompromisně se o tom hovoří ve 28. verši:

Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven.

Vždy jde o dobrou vůli člověka, nikoli o vnější úspěch. Výsledek nerozhoduje, Bůh neměří lidský výkon, nýbrž vyžaduje dobrou vůli, která se projeví činem. A to je pro nás velkou útěchou.

Často se snažíme vytrhat plevel z nějakého kouta svého srdce, ale býlí se zase znovu brzy ukazuje. Naše světská práce se mnohdy zdá neúspěšná, jako bychom stáli po letech práce s prázdnýma rukama. Útěšné poznání, plynoucí z našeho podobenství, nepřipustí skleslost ani v přirozeném, ani v nadpřirozeném úseku života. Bůh zná naši dobrou vůli a je s ní spokojen i bez viditelného úspěchu. Před Bohem má větší cenu náš dobrý úmysl a naše snaha, než výsledky.

Toto podobenství popisuje důsledky dvou postojů vůči Kristovu návratu. Křesťan, který poctivě a pilně slouží Bohu, bude odměněn. Komu na Božím díle nezáleží, nemůže počítat s Boží přízní. Bůh odměňuje věrnost. Neužiteční dělníci nemohou očekávat, že s nimi Bůh naloží stejně jako s věrnými. Výzva k bdělosti pro Kristův návrat k soudu je první a hlavní myšlenkou podobenství o hřivnách. U Pánova soudu mohou zaznít hrozivá slova: „Z tvých vlastních slov tě budu soudit“. Celé toto podobenství nám proto klade otázku, kterou si máme zodpovědět každý sám: Jak využívám darů, které mi Pán svěřil?

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3