Víra v Bibli

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, pohodlně se usaďte, protože v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat zajímavému tématu „víra v Bibli“. Minulý pátek jsme se zabývali tématem zázraky v Bibli. Toto téma, jak jsme si již minule řekli, velmi úzce souvisí s vírou.

Víra je v Bibli zdrojem a také středem veškerého náboženského života. Díky víře odpovídá člověk na Boží záměry. Podle Abrahámova vzoru žily a umíraly všechny významné osobnosti ve víře. Abrahám je otcem víry. Tuto víru dovádí k dokonalosti Ježíš Kristus. Hebrejština zná mnoho nejrůznějších výrazů pro české slovo víra. Bohatství hebrejského slovníku v oblasti víry odráží rozmanitost postojů ve víře.

Již jsme si řekli, že za Otce víry je považován Abrahám. Bůh ho povolal z chaldejského Uru, kde jeho otec sloužil jiným bohům, a dal mu příslib:„Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno“ (Gn 12,1-2). Proti všemu očekávání „Abram Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost“ (Gn 15,6). Abram, který měl neplodnou ženu a který nijak nestrádal, uvěřil Bohu a vydal se po Jeho cestě. Postavil celou svou existenci na Božích zaslíbeních. Jeho víra byla těžce zkoušena obětováním vlastního syna Izáka, skrze kterého se začínala naplňovat zaslíbení. Abraham se stal vzorem každého věřícího člověka.

Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův navštěvuje svůj lid v egyptském otroctví. Zjevuje se Mojžíšovi a dává mu poznat své jméno – jsem, který jsem. Mojžíš odpovídá, navzdory počátečním výmluvám, na Boží povolání, uvěří Bohu a stává se tak jeho nástrojem. Je prostředníkem, který sděluje lidu Boží záměry. Zázraky, o kterých jsme mluvili minulý týden, jsou důkazem jeho povolání a poslání. To vše má být pro Izraele výzvou uvěřit a neustále důvěřovat Bohu i jeho služebníku Mojžíšovi.

Bůh uzavřel s Izraelem smlouvu. Její podmínkou je víra Izraele, který se skutečným Božím lidem stává na základě věrnosti smlouvě. Celých čtyřicet let putování pouští, následné dobytí Kanánu a usazení v zemi je protkáno nevěrností. Setkáme se však také s okamžiky silné víry v Boha. Připomeňme si průchod Rudým mořem nebo pád jerišských hradeb. Autor listu Židům se na tyto skutečnosti po mnoha letech odvolává: „Izraelští muži věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny. Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní (…) mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království (Žid 11,29-33). Celé putování pouští a usazení v Zaslíbené zemi je však protkáno častou nevírou a touhou vidět zázraky a znamení. Bůh je absolutně věrný a vždy jedná ve prospěch Izraele. Bude-li Izrael dodržovat smlouvu, kterou s ním Hospodin uzavřel, nemusí se nikoho a ničeho obávat. Mojžíš národ povzbuzoval a říkal jim: „Neboj se! Jen si vzpomeň, jak naložil Hospodin, tvůj Bůh, s faraónem a s celým Egyptem, vzpomeň si na veliké zkoušky, které jsi viděl na vlastní oči, na znamení a zázraky, na pevnou ruku a vztaženou paži, jimiž tě vyvedl Hospodin, tvůj Bůh. Tak naloží Hospodin, tvůj Bůh, s každým lidem, kterého se bojíš“ (Dt 7,18-19). Boží smlouva předpokládá víru v izraelském národě. Izrael si často připomínal podivuhodné Boží zásahy, které se staly v minulosti. Zkušenost vysvobození z Egypta si předávali z generace na generaci.

Po usazení Izraele v Kanánu začala víra upadat. Lidé, zvláště pak někteří králové, se oddávali modloslužbě. Proti tomu vystupuje množství proroků. Nejvýznačnějším hlasatelem víry je Izajáš. Vyzývá krále Achaza, aby se přestal bát a důvěřoval Hospodinu, který dodrží svůj slib Davidovi. Izajáš Achazovi říká: „Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli kvůli těm dvěma čadícím oharkům. (…) Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte!“ (Iz 7,4.9).

V šestém století před Kristem zažila víra Izraele krajní ohrožení při pádu Jeruzaléma a následujícím odvlečení do vyhnanství. Druhý Izajáš, prorok, který vystoupil v babylónském vyhnanství a pokračoval v duchu Izajášova proroctví, píše: „Utištění ubožáci hledají vodu, ale žádná není. Jazyk jim žízní prahne. Já Hospodin jim odpovím, já, Bůh Izraele, je neopustím…“ (Iz 41,17). Izraelský národ prožíval ve vyhnanství pokušení přisoudit svůj těžký osud Boží neschopnosti a přiklonit se k bohům vítězné Babylónie. Právě v této situaci jsou velkou oporou proroci, kteří přinášejí Boží slovo, slovo útěchy a pomoci. Proroci zdůrazňují Boží všemohoucnost. Prorok Ezechiel píše:„Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal“ (Ez 37,14). Proroci jsou poslové naděje na nový život. Ukazují Boha jako stvořitele světa a Pána dějin. Přečtěme si krásné povzbuzení ze čtyřicáté kapitoly proroka Izajáše:„Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. (…) Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly“ (Iz 40,28.31). Hospodin je jediný a pravý Bůh. Modly nejsou k ničemu, on jediný si zaslouží, navzdory veškerému zdání, dokonalou důvěru za všech okolností v lidském životě.

Novém zákoně je patrné, že první uvěřili chudí. Zachariášovi dělalo problémy uvěřit podivné zvěsti o narození syna. Zato Maria nám může být příkladem neomezené víry a důvěry v Boha. Připomeňme si událost zvěstování. Maria reaguje na Boží povolání a úkol s tím spojený: „Jsem služebnice Páně. Staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38).

Podle první kapitoly Markova evangelia vystoupil Ježíš se zvěstí: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15). Věřit znamená přijmout slovo, které Ježíš přináší. Víra je jednoznačně spojena s obrácením člověka a pokáním. Je vlastně odpovědí na Boží čin a spolehnutím na slova evangelia.

Víra shromažďuje převážně chudé okolo Ježíše, který je učí a vede k víře v něho jako mesiáše. Apoštol Pavel říká ve Skutcích apoštolů Efezanům:„Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše“ (Sk 19,4). Ježíš byl chudý a jeho kázání se na chudé obrací. Známe Ježíšova slova z Kázání na hoře: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3). Tak kolem něj vzniká společenství převážně chudých lidí, kteří byli spojeni vírou v něho a jeho slova.

Ježíš konal mnoho zázraků a znamení. Lidé si kladli otázku: Kdo je to, že má takovou moc? Tato otázka byla pro některé zkouškou, pro jiné pohoršením. Ježíš vyžaduje víru před konáním zázraků. Připomeňme si, co říkal Ježíš Martě před vzkříšením jejího bratra Lazara: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? Řekla mu: Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“ (J 11,25-27). Než Lazara přivolá zpět k životu, ptá se Ježíš jeho sestry, zdali v něho věří. Pak teprve koná zázrak. V nedělním evangeliu uslyšíme, jak Ježíš kráčel po moři. Učedníci jej uviděli a Petr šel po vodě za ním. „Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začat tonout a vykřikl: Pane, zachraň mne! Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14,30-31). Dokud Petr bezmezně věřil Ježíšovi, pak mohl jít i po vodě, jakmile však začal pochybovat, okamžitě začal tonout. Podrobněji jsme se tímto příběhem zabývali již včera v tomto pořadu. Vztah víry a Ježíšových mocných činů je nejjasněji vyjádřen v rozhovoru s posedlým a jeho uzdravení. Ježíš řekl otci posedlého chlapce: „Všechno je možné tomu, kdo věří. Chlapcův otec rychle vykřikl: Věřím, pomoz mé nedověře!“ (Mk 9,23-24). Víra není nějakým kouzelným proutkem, jímž by člověk mohl dosáhnout, čeho by se mu zachtělo, ale je důvěřivou a poslušnou otevřeností Bohu. Proto se také pravá víra nezakládá na vnějších zázracích, které by jen přesvědčily naše smysly.

Když se Ježíš jako Hospodinův služebník vydává na cestu do Jeruzaléma, dovádí tváří tvář smrti víru k dokonalosti. Ježíš jde na smrt s naprostou důvěrou ve svého Otce, v toho, který ho může zmrtvýchvstáním vysvobodit ze smrti k životu. Vrcholným pokušením a projevem nevíry je volání velekněží a zákoníků: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ (Mk 15,32). Pravá víra však nezůstává u pohoršení kříže – navzdory všem pokušením, nad kterými vítězí.

Pro Ježíšovy učedníky nebylo snadné rozhodnutí následovat Mistra cestou víry. Proto také je pro ně Kristovo umučení nejprve pohoršením. Zlomem v této nejasné situaci je nedělní ráno – Kristovo vzkříšení. Očití svědkové všeho, co Ježíš na světě konal, jdou do celého světa hlásat evangelium o Ježíši Kristu. Jejich víra je tak pevná, že jsou schopni položit za Ježíše svůj život. Svým nadšením rozžíhají víru v dalších lidech a tak naplňují Ježíšův odkaz: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen. Kdo však neuvěří, bude odsouzen“ (Mk 16,15-16).

Evangelium příští neděle nám vypráví o zázračném nasycení pěti tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami. Tomuto úryvku jsme se však již věnovali v našem pořadu včera. Dnes si téma zázraky přibližme na pozadí celého Starého a Nového zákona.

 
  • Kalendář akcí
    << Říj 2017 >>
    púsčpsn
    25 26 27 28 29 30 1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31 1 2 3 4 5