Ž 117

Petr Chalupa

 

O 21. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat 117. žalm. Tentokrát tedy nebudou vybrány jen některé verše. Jde totiž o nejkratší žalm v celém žaltáři. Celý žalm představují dva verše. Nelze jej ovšem připojit k předcházejícímu žalmu, jak navrhují někteří badatelé. Text je naprosto samostatný.

Některé hebrejské rukopisy uvádějí 117. žalm jako úvod k 118. žalmu. Stává se tak výzvou k chvále Boha, kterou se kněz obrací na slavnostní shromáždění. Následující – 118. – žalm je ovšem oddělen výzvou “chvalte Pána”, hebrejsky “aleluja.”

Žalm patří ke skupině chvalozpěvů. Velmi zřetelně v něm vystupují rysy oslavné písně, která vyzývá ke chvále pomocí rozkazovacího způsobu sloves “chvalte” a “oslavujte.” Podobně jako jiné žalmy tohoto druhu udává i 117. žalm důvody, pro které je třeba Hospodina chválit. Můžeme předpokládat, že vznikl jako zpěv doprovázející bohoslužbu. I když nedokážeme zjistit nic přesnějšího ohledně doby vzniku, můžeme předpokládat, že její autor znal knihu proroka Izaiáše. Ta přichází mimo jiné s představou, podle které je Hospodin jako stvořitel pánem nejen Izraele, ale také všech ostatních národů.

Poslechněme si nyní rozsahem krátký, obsahově však velmi hutný text žalmu:

Chvalte Hospodina, všichni lidé,
oslavujte ho všechny národy.
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství
a Hospodinova věrnost trvá navěky.
Aleluja!

V žaltáři jsou národy častěji vyzývány, aby chválily izraelského Boha. Zdá se, že všeobecné zaměření, vyjádřené slovy “všichni lidé” a “všechny národy”, nevychází z prorocké myšlenky ani z básnické nadsázky. Základem je zřejmě úcta projevovaná nejvyššímu Bohu, kterému je podřízen celý svět. Hospodin je tímto nejvyšším Bohem. Je králem a pánem světa. Proto jsou ke klanění a chvále vyzváni všichni, kdo patří do oblasti jeho panování.

Podle proroka Ezechiela byl Hospodinův lid “okolním národům pro smích” (Ez 36,4) po porážce od Babyloňanů r. 587 př. Kristem. Tento stav měl skončit vysvobozením z vyhnanství podle Božího zaslíbení: “Národy poznají, že já jsem Hospodin, až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý! Vezmu vás z národů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší vlasti” (Ez 36,23n).

Hospodinova vláda se však zjevila národům jako milosrdenství a věrnost, které se mocně projevily v dějinách Izraele. Když například předává Hospodin Mojžíšovi kamenné desky, představuje se jako “Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný…” (Ex 34,6).

Právě tento Bůh uzavřel smlouvu s Izraelem. Proč by jej za to měly chválit i pohanské národy? Izraelský národ cítí, že by sám nedokázal dostatečně Bohu poděkovat. Ve svém nadšení vyzývá celý svět k oslavování Boha za jeho dobrodiní. S podobnou myšlenkou se v žaltáři setkáme i na jiných místech (Ž 22,28; 72,11; 100,1n). Může ovšem také jít o náznak poslední doby, ve které uctívat Hospodina všechny národy.

Chválením Boha dosahuje smyslu nejen život jednotlivce, ale také život národů. Před Bohem neznamenají nic politické a národní hranice, v něm se navzájem spojují lidská společenství. Teprve zjevení Boží milosti a pravdy dává životu národů poslední a nejhlubší smysl. Každou konkrétní historickou situaci spojuje s nekonečným Bohem a dává jí podíl na Boží věčnosti.

Někteří badatelé se domnívají, že základní myšlenky 117. žalmu pocházejí z druhé části knihy proroka Izaiáše. Tato domněnka vedla pravděpodobně také k umístění žalmu v liturgii mše svaté. Následuje po prvním čtení z 66. kapitoly proroka Izaiáše.

Zastavme se na chvíli u tohoto čtení.

Středem vybraného úryvku je Hospodinovo zaslíbení, podle kterého dojdou k Bohu lidé z mnoha pohanských národů. Zachránění příslušníci Božího lidu se přitom stanou prostředníky: “Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu některé z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, k těm, kteří o mně neslyšeli mluvit a neviděli mou slávu. Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na dromedárech na mou svatou horu do Jeruzaléma – praví Hospodin – jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu” (Iz 66,18-21). Tento text předpokládá, že Izrael byl nejen vybrán z ostatních národů, ale také vyvolen ve prospěch národů.

V Denní modlitbě církve je 117. žalm zařazen jako jeden z žalmů v ranních chválách pro sobotu prvního a třetího týdne. K nadpisu vyjadřujícímu obsah – “chvála Božího milosrdenství” – připojuje breviář novozákonní myšlenku z listu Římanům: “Pohané oslavují Boha, že jim prokázal milosrdenství” (Ř 15,9). Výzvy adresované “všem lidem” a “všem národům” vedly zřejmě k zařazení žalmu do prvních nešpor společných textů “o apoštolech.” Moment “vládnutí” odůvodňuje použití žalmu v prvních nešporách o slavnosti Ježíše Krista Krále. Podobný zřetel vedl zřejmě k začlenění žalmu do prvních nešpor o svátku Proměnění Páně.

Část 117. žalmu cituje apoštol Pavel ve svém listu Římanům. Poslechněme si celý oddíl, v jehož středu se citace nachází: “Přijímejte tedy jeden druhého do svého společenství, jak i Kristus přijal vás – k oslavě Boží. Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem Židům, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, protože tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství. Vzhledem k tomu je psáno: Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu. Dále je řečeno: Pohané, radujte se s jeho lidem! A zase: Chvalte Pána, všichni pohané, vychvalujte ho, všechny národy. Totéž říká Izaiáš: Objeví se výhonek z kořene Jeseova, vstoupí a bude vládnout nad národy. Pohané v něj budou skládat naději (Ř 15,7-12).

Tento text nás vede k úvahám o vztahu mezi Starým a Novým zákonem. Poslechněme si tedy několik myšlenek z dokumentu Papežské biblické komise, který nese název “Židovské Písmo svaté v křesťanské bibli”:

Jako křesťané jsme přesvědčeni, že naše porozumění Starému zákonu odpovídá významu, který je v něm reálně přítomný, i když se toto porozumění někdy výrazně liší od porozumění židovského. Ježíš a události, které se ho týkají, se nyní objevují v Písmu ve svém plném významu, který předtím nebylo možné vnímat – podobně jako se postupně ”objevuje” obraz při vyvolávání fotografie. Mezi Starým a Novým zákonem je trojí vztah: souvislosti, nesourodosti a vývoje.

Nový zákon přejímá velká teologická témata Izraele s trojím zřetelem: vzhledem k minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Všeobecná perspektiva je vždy přítomná: Bůh je jeden; je to on, kdo svým slovem stvořil a udržuje celý vesmír, včetně lidských bytostí, které jsou “veliké” a “vznešené” navzdory své “ubohosti”.

Další témata se rozvíjejí v souvislosti s dějinami: Bůh promluvil, vyvolil si svůj lid, nesčetněkrát ho vysvobodil a zachránil, uzavřel s ním smlouvu tím, že mu daroval sám sebe (milost) a tím, že mu nabídl cestu věrnosti (Zákon). Kristova osoba a dílo spolu s existencí církve jsou pokračováním těchto dějin.

Tak se vyvolenému lidu otevírají úžasné budoucí horizonty: potomstvo zaslíbené Abrahamovi, prostor k životu, překonání krizí a zkoušek díky Boží věrnosti a ustanovení ideálního politického uspořádání. Díky požehnání danému Abrahamovi se od začátku počítá s Boží vládou nad celým světem. Spása, udělená Bohem, se rozšíří až na konec země. A je to právě Ježíš Kristus, kdo nabízí spásu celému světu.

Nedá se však popřít, že přechod od Starého zákona k Novému znamená také nesourodost. Ta však neruší zmíněnou souvislost. V základních skutečnostech ji předpokládá. Tato nesourodost se týká především Mojžíšova zákona a v něm institucí, jakou je například levitské kněžství nebo jeruzalémský chrám; dále se týká zvířecích obětí, náboženských a rituálních praktik – jako například obřízky; předpisů ohledně čistoty a nečistoty, nařízení o čistých a nečistých pokrmech; nedokonalých zákonů – například ustanovení o rozvodu; čistě právního výkladu soboty. Je jasné, že všechny tyto věci jsou z židovského hlediska velmi důležité. Ale je také jasné, že jejich radikální nahrazení v Novém zákoně tušil již Starý zákon.

Nesourodost v určitých bodech není ničím jiným, než negativní stránkou toho, co se pozitivně nazývá vývojem. Nový zákon dosvědčuje, že Ježíš má daleko k tomu, aby se stavěl proti posvátným spisům Izraele, když je ruší jako prozatímní. Písmo spíš přivádí k naplnění ve své osobě, ve svém poslání a zejména ve svém velikonočním tajemství. Žádné z velkých starozákonních témat neunikne ve skutečnosti novému ozáření světlem, jímž je Kristus.

Nový zákon bere jako samozřejmost, že vyvolení Izraele, lidu smlouvy, je neodvolatelné: zachovává nedotčené jeho výsady (Ř 9,4) a jeho přednostní postavení v dějinách ohledně nabídky spásy (Sk 13,23) a Božího slova (13,46). Bůh však nabídl Izraeli ”novou smlouvu” (Jr 31,31); ta je nyní ustanovena skrze Ježíšovu krev. Církev se skládá z Izraelitů, kteří přijali novou smlouvu, a z dalších věřících, kteří se k nim připojili. Jakožto lid nové smlouvy si církev uvědomuje, že existuje výhradně díky svému spojení s Ježíšem Kristem, Mesiášem Izraele, a díky vazbě na apoštoly, kteří byli všichni Izraelité. Církev má daleko k tomu, aby byla náhradou Izraele; je s ním nadále solidární. Křesťanům, kteří přišli z národů, vysvětluje apoštol Pavel, že jsou naroubováni na ušlechtilou olivu, kterou je Izrael (Ř 11,16-17). To znamená, že církev si uvědomuje, jak dostává své všeobecné poslání od Krista v souladu s povoláním Abrahama, jehož potomstvo nyní vzrůstá díky příbuzenství, založenému na víře v Krista (Ř 4,11-12). Boží vláda se již neomezuje na Izraele, ale je otevřena všem včetně pohanů – s čestným místem pro chudé a utiskované. Naděje, vkládaná do Davidova královského domu se stává základním klíčem k porozumění dějinám: nyní mají střed v Ježíši Kristu, pokorném a vzdáleném potomku. Co se týče izraelské země (včetně chrámu a Svatého města), rozšiřuje Nový zákon symboliku, která začala ve Starém zákoně.

Pro křesťany tudíž Bůh pronesl své poslední slovo příchodem Ježíše Krista a církve. “Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna” (Žd 1,1-2).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3