Ž 144

Petr Chalupa

 

O 14. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 144. žalmu. Dnes se však budeme zabývat celým žalmem. Jeho první dva verše připomínají hymnickou děkovnou píseň. Další dva verše jsou úvahou o nehodnosti člověka. Takové úvahy jsou charakteristické pro prosebnou píseň. V následujících verších vystupují prosby velmi nápadným způsobem. Devátý a desátý verš jsou příslibem poděkování. Jedenáctý verš opakuje po stránce obsahové verš sedmý a osmý. Závěrečné verše jsou opět prosbou.

Chceme-li se dobrat literárního druhu žalmu, můžeme si všimnout, že v desátém verši hovoří král z Davidova pokolení. Zdá se tedy, že žalm je prosebnou a děkovnou písní krále.

Velmi brzy si vykladatelé všimli, že 144. žalm je velmi blízký 18. žalmu. Může být příkladem práce pozdějších autorů, kteří dále zpracovávali starší básně. Zřejmě je znali nazpaměť a ve svých dílech je vědomě či nevědomky napodobovali. Docházelo přitom k důkladnému přepracování formy i obsahu. Časově lze připustit, že 144. žalm vznikl v době po babylónském vyhnanství – přepracováním starší látky.

Ohledně původní funkce písně se objevily různé názory. Snad byla kdysi královskou písní, jež se zpívala před tažením do války. Snad můžeme pomýšlet na liturgii některé z královských slavností. Nejpravděpodobnější je však dohad, podle kterého zpracovatel dřívějších modlitebních textů posunul svou skladbu časově zpět – do doby královské.

Nyní k jednotlivým veršům nebo skupinám veršů:

Veleben buď Hospodin, má Skála,
on učí mé ruce bojovat, mé prsty zápolit.
On je mé milosrdenství, mé útočiště,
má pevnost a můj zachránce,
můj štít a můj útulek,
on mi podmaňuje národy.

Královská píseň začíná děkovným hymnem. První slova „veleben buď Hospodin“ – v hebrejštině doslova „požehnán buď Hospodin“ – vycházejí ze starozákonní představy, podle které žehnat znamená uznat u někoho jeho mocenské postavení a nárok na vznešenost. Král velebí Hospodina jako válečníka, který učí svého služebníka válečnickému řemeslu. Něco podobného máme doloženo na jednom egyptském obrazu: bůh Sutech učí faraóna Tutmose III., jak má střílet válečným lukem.

Náš panovník chválí s důvěrou Hospodina jako ochránce, na kterého se může zcela spolehnout. Vedle pravděpodobné obrany před nepřáteli se však objevuje snaha podmanit si národy. Pramení z tradice, podle které jeruzalémský král vykonává z Hospodinova pověření vládu nad světem.

Hospodine, co je člověk, že se o něho staráš,
co je smrtelník, že na něho myslíš?
Člověk se podobá vánku,
dny jeho stínu, který přechází.

Tyto verše pojednávají o nedostatečnosti a bezmoci člověka. Prozrazují vliv moudrosti, která používala formy dotazů, jestliže chtěla zvýraznit některý ze svých názorů. Narozdíl od předcházejících veršů cítí se král člověkem, jenž potřebuje pomoc. Text je úvodem k následujícím prosbám:

Hospodine, skloň svá nebesa a sestup,
dotkni se hor a budou dýmat.
Sešli blesk a rozpraš nepřátele,
vystřel šípy a poděs je!
Vztáhni svou ruku z výšin,
vytrhni mě a vysvoboď z přívalu vod a z ruky cizáků,
jejich ústa mluví lež
a pravice přísahá křivě.

Král prosí Boha, aby se zjevil. Celý nebeský svět by se měl sklonit, aby Hospodin mohl sestoupit ke svému stvoření. V dalším textu knihy Izajáš se praví: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory (Iz 63,19). Při popisu Hospodinova zjevení se překrývají obrazy bouře a výbuchu sopky. Takovým způsobem se podle Kananejců zjevoval jejich bůh Bál. Také izraelský král očekává, že Hospodin mocně zasáhne z výšin. „Příval vod“ a s ním hrozící utonutí je obrazem pro oblast smrti. Ve skutečnosti se král cítí obklíčen „cizáky“, to znamená nepřátelskými národy. Nemusíme však pomýšlet na právě vyhrocené nebezpečí. Ve 2. žalmu je vzpoura národů jedním z projevů chaosu, který král přemáhá jako stvořitelův vyslanec. Tyto myšlenky se připomínaly o královských slavnostech. Můžeme však předpokládat, že prosebnou a děkovnou píseň posunul její autor do minulosti – v době, kdy už království neexistovalo.

Bože, novou píseň ti zazpívám,
na harfě s desíti strunami ti zahraji;

K prosebné písni patří neodlučně slib, vyjadřující vděčnost. „Nová píseň“ je děkovný chvalozpěv, který má odpovídat zázračně překvapivému, novému dění.

tobě, jenž dáváš králům vítězství,
který jsi vysvobodil Davida, svého služebníka.
Zachraň mě před zhoubným mečem
a vysvoboď mě z ruky cizáků,
jejich ústa mluví lež
a pravice přísahá křivě.

Tyto verše potvrzují, že se nacházíme v královském prostředí. Hospodin popřává vítězství králům z Davidovy dynastie. Každá zachrána je odleskem vysvobození Davida, Hospodinova služebníka. Nejstarší základ žalmu tedy pochází z doby před babylónským vyhnanstvím.

Naši synové ať jsou jako štěpy
vyrostlé v mladistvé síle,
naše dcery ať jsou jako nárožní sloupy,
sloupy vytesané pro chrám.
Naše sýpky ať jsou plné,
ať oplývají vším plodem,
náš brav ať má tisíce mláďat,
ať se množí po mnoha tisících na našich nivách,
náš skot ať je obtížen náklady!
Ať nedojde k prolomení hradeb ani k vyhnanství,
ať v našich ulicích nezazní nářek!
Šťastný národ, jemuž se takto daří,
šťastný národ, jehož Bohem je Hospodin.

Někteří vykladači považují závěr žalmu za oslavný popis Izraele, který byl později připojen ke královské písni. Požehnání se nejprve týká dcer a synů národa. Podobně se vyjadřují starověké nápisy. Hovoří o požehnání, jehož se dostává národu skrze krále. V obrazném vyjadřování o dcerách pomýšlí žalmista na vzácné, vyřezávané sloupy, které byly součástí královského paláce a jeruzalémského chrámu. Bohatý výnos a dostatečné zásoby se zaměřují na obilí a dobytek. Stáda se mají množit, až je nebude možné sečíst. To vše má přinášet radost požehnanému národu. Zaznívají zde tři témata: požehnání lidského potomstva, naplnění sýpek a rozmnožení stád.

Přání, aby na ulicích nezazněl nářek, pomýšlí na dokonalý mír.

Závěrečný verš blahoslaví národ, jehož Bohem je Hospodin. Závěrečné verše mohly být součástí královské písně v případě, že královo jednání bylo chápáno jako požehnání pro lidi, kterým vládnul. Žalmista si představuje poslední verše jako královu přímluvnou modlitbu.

Ve 144. žalmu se král objevuje v lesku svého postavení před Hospodinem. Hospodin ho chrání, učí bojovat, pozoruje, jak jsou nepřátelé podřízeni jeho vládě. Avšak právě tento král ve své nádheře a spojení s Bohem je zároveň slabým a bezmocným člověkem. V každé době je závislý na Hospodinově pomoci. Také jemu hrozí smrt jako každému člověku. K jeho právům však patří prosit a přistupovat k Bohu bez prostředníka. Proto si může vyprošovat zjevení Boha tváří v tvář nepřátelským mocnostem. Může se domoci bezprostředního Hospodinova zásahu. Takové má výsady. Pod ochranou svého Boha žije král jako člověk, který projevuje svou vděčnost chválou.

I novozákonní Boží lid putuje dějinami k mesiánskému naplnění. Jeho cesta je stejná jako cesta Pánova – „jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat také vás“ (J 15,20). V této situaci je pro nás 144. žalm vhodnou modlitbou, jež vychází z očekávání mesiáše. Poslední verše žalmu nám sice mohou znít příliš pozemsky. Vyprošované dary však mají ukázat milost spásy, darovanou Bohem. Všechny pozemské hodnoty jsou Božím darem a mohou poukazovat na samotného dárce jako dokonalé naplnění lidské existence.

O 14. neděli v mezidobí předchází 144. žalmu čtení z knihy proroka Zachariáše. Prorokem zvěstovaný král přichází do Jeruzaléma jako někdo, kdo je spravedlivý a přináší spásu. Na takového mesiáše lidé čekali. On však podle proroka přijíždí na oslátku, chce zničit zbraně a národům ohlásit pokoj. Zachariášem vykreslená postava má mnoho společných rysů s králem, vystupujícím ve 144. žalmu.

Příští neděli uslyšíme také úryvek z 11. kapitoly Matoušova evangelia. Ježíš velebí Otce, že určité věci skryl před moudrými a chytrými, zato je odhalil maličkým. Sám se označuje za tichého a pokorného srdcem. Neskrývá, že také on má – obrazně řečeno – jho. Tvrdí však, že jeho jho netlačí a břemeno netíží. Výzva k napodobování – „vezměte na sebe mé jho“ – a pobídka k učení – „učte se ode mě“ – jsou přirozeným vyústěním jeho zvěsti. Přichází jako Boží Syn, kterého nezná nikdo z lidí, pouze Otec. Chce však zjevit Boha právě těm, kteří si před ním připadají nepatrní a odkázaní na jeho pomoc.

Vstupní modlitba eucharistické liturgie shrnuje stručně poselství všech těchto úryvků z Písma svatého: „Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vykoupil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou.“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3