Ž 145

Jaroslav Sýkora

 

Žalm 145 je chvalozpěv. Ze sto padesáti žalmů celého žaltáře v bibli má pouze tento žalm v záhlaví slova: „Chvalozpěv Davidův“ (v.1a). Bohatost literárních žánrů biblického žaltáře není veliká, ale ne všechny žalmy smíme pokládat za chvalozpěvy – přestože hebrejský název žaltáře k tomu svádí. V žaltáři najdeme žalmy, které byly zpravidla doprovázeny na sólový strunný nástroj, dále písně, které byly doprovázeny na několik hudebních nástrojů současně – šlo o jistý typ chrámové schóly, žalmy smírčí a poučující, tklivé písně a také modlitby. Chvalozpěv neboli zpívaná chvála je radostná, vroucí a oddaná píseň, která pojmenovává Boha v jeho velikosti, opěvuje jeho vlastnosti a chválí projevy jeho pomoci člověku. Všechny tyto charakteristické rysy chvalozpěvu najdeme i v žalmu 145.

V záhlaví Ž 145 čteme Davidovo jméno. To překvapivě nepoukazuje na jméno autora žalmu, ba dokonce ani na dárce, který by tento žalm pro krále Davida zkomponoval. Přesto mezi Davidovým jménem, obsahem žalmu a záměrem, proč je žalm nadepsán jako Davidův, najdeme spojitost. Je jí davidovská, královská dynastie, která se držela u politické moci v judském království od rozpadu jedné říše v roce 933 před Kr., – a bez sedmileté pauzy u moci zůstala až do roku 587 před Kr. Žalm byl tedy sepsán a zkomponován nejen pro jednu osobu, ale pro celou královskou rodovou linii, nejen pro Davida, ale pro „davidovce“. Autorem mohl být bezejmenný kněz. Postava žalmu, která se modlí, je tedy neadresný a nekonkrétní jedinec. Nazývejme ho tedy právem co nejjednodušeji „žalmista“.

Při čtení 145. žalmu se nechejme vést jeho rytmem a atmosférou a podívejme se, co říká o člověku, Bohu a víře.

Žalm 145 je zpívaná chvála, kterou se žalmista „naklání“ k Bohu v touze navázat s ním vztah. Volá a chválí ho tituly, které jej samotného přesahují a staví se pod tuto přesahující Boží velikost do podřízené role. Titul, kterého žalmista pro Boha užívá, je král. Čteme: „Chci tě vyvyšovat, Bože můj a Králi“ (v.1), nebo: „Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení“ (v.13). – Všechny starozákonní žalmy vznikly v době královské, tedy v rozmezí let 1025 až 587. Jen několik z nich v době babylónského zajetí a v době po návratu do Palestiny. Zkušenost s královstvím a s postavením krále na jeho hierarchickém vrcholu měl tedy i autor 145. žalmu. S králem se starozákonní člověk setkával na dvojí rovině – lidské a náboženské. Na lidské rovině vliv krále a jeho autorita, moc, možnosti a politická funkce předurčila místo člověka před králem a panovníkem, vládcem a soudcem, a vynutila si od člověka nezbytný způsob jednání a volbu slov a gest. A tato jeho „lidská“ zkušenost určila v přísném smyslu i postoj člověka před králem – Bohem, kterého člověk z pozice své zkušenosti ve víře, úctě, pokoře a odevzdanosti chválí a „naklání“ se k němu v touze navázat s ním osobní vztah. Proto čteme: „Chci tě vyvyšovat“ (v.3), a „Budu vypravovat o tvé velikosti“ (v.6). Lidská stránka žalmisty nám vyrůstá před očima ze slov, kterými se nám žalmista sám představí. Je slabý a závislý na Bohu, žádá a čeká od něho ochranu (v.14); klesá a je sehnutý, strádající a hladový (v.15); podléhá královské nadřazenosti (v.6.11-13) a výroku jeho soudu (v.7b, 17a).

O Bohu, jeho titulech a „vlastnostech“ se dozvídáme z úst žalmisty mnohem více, než nám prozradil o sobě. Tituly, kterými si žalmista Boha naklání, jsou tři: Bůhkrál a Hospodin. Bůh zde vystupuje jako král, který disponuje silou, vlivem a mocí (v.3.6.11.12.13); jako soudce, který posuzuje, soudí a hodnotí (7-10.17); jako správce, hospodář a ekonom, který dává z vlastních zdrojů (15.16.19a); jako „ministr obrany“ nebo jako „neviditelný tělesný strážce“, který zachraňuje a ochraňuje (v.18-20); a konečně jako slitovný a soucítící služebník, který je dobrotivý ke všem a slitovává se nade vším, co učinil (v.8.9.14.17b). Nejčastější titul, kterého žalmista pro Boha užívá, jeHospodin; užívá jej osmkrát, zatímco ostatní tituly – král a Bůh – pouze jednou. Časté užití titulu Hospodin určuje i povahu Boha a prozrazuje obsah a typ modlitby, kterou žalmista před Boha – Hospodina předkládá. Hospodinje milostivý, plný slitování a nesmírně milosrdný (v.8), ke všem dobrotivý a slitovává se nade vším, co učinil (v.9), je věrný ve všech svých slovech a svatý ve všech svých skutcích, podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje (v.14), dává všem pokrm v pravý čas (v.15), je spravedlivý ve všech svých cestách a milosrdný ve všech svých skutcích (v.17), je blízko všem, kteří k němu v pravdě volají (v. 18), vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí (v.19), zachraňuje ty, kdo k němu volají o pomoc, a ochraňuje ty, kdo ho milují (v.20).

Vztah k Bohu nelze založit na ničem jiném než na základech víry. Aniž by se ve starozákonních textech samo slovo „víra“ objevovalo, lze jeho výskyt předpokládat. Nenajdeme ho ani v našem žalmu. Významově nejbližší slovu víra je pojem „pravda“, který se v žalmu vyskytuje. Čteme: „Hospodin je blízko všem, kteří k němu volají, všem, kdo ho volají opravdově“ – doslova v pravdě(v.18)Volat Boha opravdově nebo v pravdě je podmínkou k tomu, aby se z jednostranného „naklánění“ člověka k Bohu stal oboustranný rozhovor a vzájemné sdílení. Definice starozákonní víry je rozměrnější, než kolik v sobě skrývá jednoduchá věta „věřit v …“ něco či někoho, něčemu či někomu. Víra ve Starém zákoně stojí na třech pilířích a její definice se opírá o tři druhy projevů, které teprve vytvářejí obraz starozákonní víry. Jsou jimi: 1. bohoslužba, 2. bázeň před Hospodinem a 3. láska k Hospodinu. Není náhodou, že všechny tři „pilíře“ starozákonní víry najdeme i v žalmu 145. Čteme: „Chci tě vyvyšovat, Bože můj a králi, tvému jménu dobrořečit navždy“ (v.1). – Kde jinde člověk vyvyšuje Boží jméno a kde jinde dobrořečí jeho jménu než liturgickou formou, než v chrámu, než během bohoslužby? Stejně je tomu s bázní před Hospodinem. Čteme: „Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí“ (v.19) – Bázeň není strach, třesení kvůli strachu z postihu, ale chvění. Vědomí přesahující autority, která je příčinou stvoření a života. Bázeň před Hospodinem je v první i a poslední řadě úcta. A konečně třetí pilíř je láska k Hospodinu. Čteme: „Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje“ (v.20). – Chvála, bázeň a láska, tj. tři pilíře starozákonní víry, jsou v našem žalmu obsaženy a z naklánění člověka k Bohu se může stát spojení obou pro vzájemné sdílení.

Při recitaci 145. žalmu plynou naše slova hladce jako řeka mezi klíny skal, klidně a tiše, vřele a něžně, možná až příliš něžně; snadno vplyneme do jejího koryta a necháme se vléci v jejím rytmu, síle a atmosféře vůně, barev a chutí, takže zapomeneme na čas. Prostor kolem nás se uvolní, až věčnost a nepředmětnost se spojí s přítomností a tělesností. Náhle však nás plynulá a vřelá řeka žalmu překvapí. Dočetli jsme k 20. verši: „Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje.“ Jak může být slitovný, soucítící a dobrotivý Bůh, který podpírá všechny klesající a napřimuje všechny sehnuté, náhle tím, který vyhlazuje, vymítá, hubí, zatracuje a proklíná ty, kteří ho nemilují, kteří ho nechválí v chrámu a nechovají k němu úctu, kteří v něj nevěří? Je Bůh tohoto žalmu tím, kdo si klade podmínku, kdo „straní vlastním lidem“? Nejenže jinověrce či bezvěrce, tedy svévolníky a zlovolníky nepodpírá a nenapřimuje, ale dokonce je NIČÍ! – Obsah tohoto verše však není tak temný, jak se ukazuje. Verš není ani prokletím, ani hrozbou, ale je výrazem touhy a naděje. Žalmista si nepřeje smrt svévolníků, ale zánik svévole. Nepřeje si záhubu člověka, ani k ní nenabádá a nevybízí. Přeje si vyhlazení zla, jeho moci, vlivu a účinku, neboť člověka přemáhá a opanuje ho. Zlovůle a svévole jsou hříchem – skvrnou na stvoření, která způsobuje napětí a disharmonii v Božím záměru, jímž je zušlechtit tvář tohoto světa mírem a smírem, přátelstvím a láskou, dobrem, moudrostí, spravedlností a krásou. Hřích, který se projevuje svévolí, tomuto záměru brání. Proto ho chce Bůh vyhladit. Hřích, nikoli člověka. Svévoli, nikoli svévolníka. Verš: „…, ale všechny svévolníky vyhlazuje“ chce bezvěrce přivést k pokání.

Nevíme sice, jaké místo, kdy, kým a jak často byl 145. žalm užíván v královské době, víme ale, jak důležitý byl jeho obsah pro liturgii synagogy i církve v křesťanských stoletích. Svitky od Mrtvého moře nám dovolují nahlédnout, do jaké podoby si žalm upravila tamější komunita, která recitovala 145. žalm společně. Za každý verš je připojen tentýž refrén. Žalm tím posloužil k soustředěnému, meditativnímu usebrání a zněl:

Chci tě vyvyšovat, Bože můj a králi,
tvému jménu dobrořečit navěky a navždy.
Buď požehnán Bože, a buď požehnáno i tvé jméno, na věky věků.
Po všechny dny ti chci dobrořečit
a tvé jméno chválit na věky a na vždy.
Buď požehnán Bože, a buď požehnáno i tvé jméno, na věky věků.
Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný,
jeho velikost nelze vyzpytovat.
Buď požehnán Bože, a buď požehnáno i tvé jméno, na věky věků.

Zcela výjimečné místo v židovské liturgii našel 145. žalm již ve 2. stol. po Kristu. Rabíni mu předřadili dva verše z jiných žalmů, které začínají slůvkem „blaze“.

Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit. (Ž 84,5)
Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin. (Ž 144,5)

Jiným veršem jej zakončili – tak, aby skončil zvoláním aleluja!

Avšak my budeme Hospodinu dobrořečit nyní i navěky. Haleluja. (Ž 115, 18)

Židé se modlí třikrát denně – dvakrát ráno a jednou odpoledne – blok takzvaných alelujových žalmů, tedy žalmy 146 – 150, ke kterým je 145. žalm úvodem.

Výsadní místo má 145. žalm i v liturgii římskokatolické církve. Ve „Zpěvech s odpověďmi lidu“ najdeme 11 verzí tohoto žalmu, zpívaných na tři různé nápěvy. V žádné z nich není jeho obsah úplný, ale je složený z příležitostně vybraných veršů. Jiná verze je zpívána o nedělích liturgického mezidobí, jiná při svatbě, biřmování, eucharistii, ve svátek sv. Bartoloměje a Lukáše či ve středu po 4. postní neděli. Kromě těchto verzí najdeme ještě další dvě verze v breviáři. I tyto liturgické verze církve jsou upraveny; podobně jako verze 145. žalmu ve svitcích od Mrtvého moře a v židovské liturgii, jak ji nacházíme v židovské modlitební knížce siduru. Jejich cíl je nicméně stejný: „naklonit“ se k Bohu a nechat ho otevřít dveře věčných příbytků. V Talmudu čteme, že rabíni řekli: ,Každý, kdo se modlí tento žalm třikrát denně, otvírá si dveře do světa, který má nastat.´ Učme se od nich i my, křesťané. Oslavujme, chvalme, vyvyšujme Hospodina, Boha a krále slovy tohoto žalmu, který se vine jak řeka mezi klíny skal, chutná po chlebu věčnosti, voní po známé vůni domova, jímž je Život a hýří světlými barvami slunce a jasu, které nás jednou prosvítí jak okenní tabulku s výhledem na věčný Jeruzalém. Tak, jak je psáno:

15. Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě
a ty jim v pravý čas dáváš pokrm,
16. otevíráš svou ruku
a ve své přízni sytíš všechno, co žije.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3