Ž 2

Petr Chalupa

 

V liturgii 18. neděle v mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 145. žalmu. Tentýž žalm však zazní při liturgii 25. neděle v mezidobí, tedy za 7 týdnů. Budeme se jím tedy zabývat podrobněji v týdnu před touto nedělí. Dnes se zaměříme na 2. žalm.

2. žalm patří ke starozákonním textům, které jsou v Novém zákoně nejvíce citovány. Protože však zdánlivě prosazuje násilí a ničení, je zároveň vystaven kritice křesťanských vykladačů. Tuto obtíž nesmíme zamlčet. Vyžaduje na jedné straně historicko-kritické vymezení situace, ve které žalm vznikl, a posouzení jeho obrazné řeči. Na druhé straně vyžaduje, abychom brali vážně téma násilí, které se vyskytuje v žalmu i v příslušné literární souvislosti.

Žalm lze rozdělit do čtyř úseků. Verše 1-3 líčí vzpouru národů a jejich králů proti Hospodinu a jeho pomazanému.Ve verších 4-6 se mění umístění děje. Ze země se dostáváme do nebe. Verše

7-9 se zmiňují o reakci pomazaného, který citací Hospodinovy řeči objasňuje svou roli vůči vzbouřencům. Verše 10-12 jsou poslední výzvou vzbouřeným králům, aby přijali Hospodinem stanovený řád světa a života.

Postup děje odpovídá nejprve rituálu ustanovení krále. „Chaos“, naskicovaný v prvních třech verších, patří v egyptských textech k tematice, s jejíž pomocí je nový král představen jako obnovitel řádu světa. Verše 4-6 jsou proklamací krále, zatímco ve verších 7-9 předčítá nový král z královského protokolu o svém ustanovení a úkolu vládnout. Pak by měl následovat projev úcty novému králi. Namísto toho se z úst krále ozývá výzva uznat Hospodinovu vládu. V závěru se změnil „obraz“ krále: z krále, který má prosadit Hospodinovu vládu železnou holí, se stává král, který vyzývá k životu podle Zákona, aby tak zachránil krále a jejich národy před zánikem. Z „muže meče“ se stává „muž slova“ (srov. podobně Iz 11,4).

Způsobem vyjadřování a svými motivy náleží žalm do doby po babylónském vyhnanství. Je silně ovlivněn obraznou řečí egyptské a helénistické královské ideologie a propagandy, která je doložena i v novoasyrských královských nápisech. Na jeruzalémském dvoře rozvinutá „teologie královského úřadu“ navázala v době před vyhnanstvím na představy a obrazy z Egypta a Mezopotámie, aby alespoň ideologicky postavila Davidovy nástupce na stejnou úroveň s významnými králi – vždyť to byli králové Hospodinovi. Mezi mnoha teologickými názory z doby po vyhnanství se nacházela také koncepce, jejímž středem bylo obnovené království. 2. žalm je narážkou na tuto koncepci: trvá na tom, že Hospodin se vyvolením svého krále Davida jednou provždy zavázal prosazovat své všeobecné království pomocí krále, který vládne ze Siónu. Činí tak navzdory historickým zkušenostem: posledním slovem nemohl být ani historický zánik davidovské dynastie v 6. století před Kristem, nechce však ani přijmout nárok na božskou spásu, se kterým přicházeli helénističtí nástupci Alexandra Velikého a s jehož pomocí utlačovali malé národy. Proti těmto tíživým zkušenostem navrhuje 2. žalm okolo r. 300 před Kristem svůj program: nikoli jako uskutečnitelný projekt veliké mocnosti, ale jako nadějeplnou vizi ohrožené menšiny, která se pevně držela svého Boha, jenž pro ni byl jediným pravým Bohem.

Proti rozšířenému názoru, že 2. žalm je textem dvorského ceremoniálu, že zachycuje recitaci krále při nástupu na trůn nebo o výročí korunovace, se prosazuje jiný pohled, podle kterého byl 2. žalm vytvořen jako úvodní žalm první části žaltáře. Okolo roku 300 před Kristem byly žalmy 2-89 sestaveny do sbírky se zaměřením na „královské“ žalmy. Vzhledem k nářku 89. žalmu nad zánikem Davidova království a nad následným pohrdáním Hospodinovým pomazaným, hlásá 2. žalm programově, že Hospodin trvá na zaslíbení Davidovi. Rovněž Davidova modlitba za Šalomouna v 72. žalmu zůstává v platnosti a je Hospodinem vyslyšena. 2. žalm nás tedy vyzývá, abychom sbírku žalmů od 2. po 89. četli jako bolestnou, zároveň však nadějeplnou teologii davidovského království. V této sbírce se ostatně vedle obrazu násilného krále z 2. žalmu nacházejí četné žalmy o pronásledovaném Davidovi; také tato skutečnost vrhá jiné světlo na násilné projevy ve 2. žalmu.

Nyní k jednotlivým veršům nebo skupinám veršů.

Proč se pohané bouří, proč národy strojí marné plány?
Pozdvihují se pozemští králové
a vladaři se spolu umlouvají
proti Hospodinu a jeho Pomazanému.
„Rozlámejme jejich okovy
a odhoďme jejich pouta!“

Pozadím těchto veršů je starobylé egyptské myšlení o řádu světa. Stvořením jako stanovením celkového řádu života je sice chaos spoután, neustále však ohrožuje stvoření. Ohrožení chaosem mívá v dějinách různé projevy: války a přírodní katastrofy, nemoci a zločiny. Protože však je chaos přemáhán božským králem – v Izraeli Hospodinem -, nemůže kosmos zničit. K přemáhání chaosu slouží bohům především pozemský král, skrze kterého jako skrze svého syna udržují, hájí a obnovují stvoření.

První úsek žalmu používá rozšířených obrazných představ a líčí řád chaos ohrožující život snad jako úvahu nad pádem poměrně pevné perské říše. 3. verš navazuje na bohatě doloženou představu o spoutání národů bohem stvořitelem, popřípadě jeho králem. Národy a jejich králové chtějí nejprve zpřetrhat pouta, kterými jsou spoutáni, aby pak odhodili provazy, kterými jsou svázáni kolem krku a začleněni pod vládu krále světa i jeho pozemského představitele.

Směje se ten, který na nebesích trůní,
jsou Pánu k smíchu.
Potom k nim rozhorlen mluví,
děsí je svým hněvem.
„Já jsem přece ustanovil svého krále
na Siónu, na své svaté hoře!“

Vzpoura „chaosu“ je „marná“. 4. verš zdůrazňuje dvakrát, že Izrael nemusí uprostřed této chaotické bouře propadat strachu ze smrti: „králové země“ nemohou ohrozit „nebeského krále“ a jeho smích je projevem svrchovanosti vůči zlu. Obrácenou stranou této svrchovanosti je v 5. verši jeho „hněv“, který neznamená výbuch citů, ale zdůrazňuje vášeň, se kterou chce pomocí svého soudu obnovit narušený řád. Plamen Božího hněvu vzplane, když se Hospodin zjeví jako spravedlivý soudce světa. O moci Božího slova, která spoutává chaos, se hovoří v teologii stvoření (Ž 104,7), především však v souvislosti s odražením útoku národů proti Siónu (Ž 46,7; 76,7-9; Iz 17,13; 30,30). Ten, koho se dotkne „děs z Hospodina“, ať už v takzvané Boží válce nebo o „Hospodinově dni“, strne a ztrácí život (Ex 15,15; Ž 48,6), je však také schopen nového poznání Hospodina (srov. Ž 6,11; 46,11; 48,15; 76,12-13; 83,19). Pravda, sdělená od Hospodina vzbouřencům v 6. verši, je mocným slovem proti chaosu. Na jedné straně navazuje na teologii Siónu, podle které je Sión božskou a světovou horou, ze které má plynout život a pokoj (Ž 46; 48); na druhé straně slibuje siónskému králi jako „svému“ králi ochranu a svěřuje úkol (srov. Ž 18; 89).

Vyhlásím Hospodinovo rozhodnutí,
Pán mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.
Požádej mě a dám ti v majetek národy,
do vlastnictví končiny země.
Můžeš je roztlouci železným prutem,
jako hliněnou nádobu je můžeš rozbít.“

„Rozhodnutí“ v 7. verši je narážkou na takzvaný královský protokol, určitý druh úředního královského dokumentu, který byl předčítán a předáván při nástupu na trůn (srov. 2 Kr 11,12). V 2. žalmu jsou uvedena 3 Hospodinova zaslíbení: synovský vztah k Bohu díky zplození v 7. verši (srov. Ž 89,27-28; 110,3), předání celé země jako vladařského území v 8. verši (srov. 72,8; 89,26) a převzetí říše podmaněním všech národů ve verši devátém (srov. 72,9-11; 89,24; 110,5). Usednutí na trůn je zde, podobně jako v Egyptě, chápáno jako mýticko-mystické znovuzrození, které krále uschopňuje, aby byl – jako Bůh, ale také v závislosti na něm – prostředníkem života a spásy pro svou říši. Skutečnost, že je mu v 8. verši předána celá země, je právním a logickým důsledkem jeho božského synovství. „Dědictví“ a „vlastnictví“ jsou pojmy starobylého izraelského práva ve vztahu k půdě; král je „vlastníkem“ a správcem pouze v závislosti na Hospodinu, neboť země zůstává jeho vlastnictvím (srov. 24,1). Násilnické obrazy v 9. verši nelze znevažovat, pocházejí z egyptské a mezopotámské královské propagandy. Tyto obrazy vycházejí ze scény, která je často znázorňovaná na chrámových zdech, sloupech, skalách: Král mává nad nepřáteli, které většinou drží za vlasy, železným kyjem. Obrazy nepocházejí ze záliby v násilí a válce, nýbrž mají jako obrazy způsobit, co znázorňují, tedy odražení nepřátel na ochranu poddaných. Slov o roztlučení železným prutem a rozbití hliněné nádoby se užívá především v asyrských královských nápisech, aby se tak oslavila vítězství nad nepřátelskými sousedními národy jako úplné zlomení jejich moci. Takové obrazy mají zdůraznit autoritu siónského krále. Musíme je chápat v jejich historické souvislosti; nechtějí prosazovat ničivé násilí.

Nuže, králové, pochopte!
Dejte si říci, vladaři země!
V bázni se podrobte Hospodinu,
s chvěním ho poslouchejte,
aby se nerozhněval k vaší zhoubě,
protože jeho hněv se roznítí rychle.
Blaze všem, kdo se k němu uchylují!

Podle těchto závěrečných slov nesahá siónský král po zbraních, ale po slově, aby přiměl krále národů k cestě do Božího království. S výzvou „mějte rozum“ se setkáme především v mudroslovné literatuře. Požaduje schopnost vnímat Bohem stanovený a život určující řád světa, jednat podle něho a tak „mít úspěch“. Mimoto je takto označováno úspěšné královo umění vládnout ve prospěch národa – umění, které je důsledkem poslušnosti vůči Hospodinově Zákonu (1 Kr 2,3; 2 Kr 18,7). Z Hospodinova Zákona se mají králové naučit sloužit Hospodinu a uznávat jeho kralování (srov. Dt 17,19), pak obstojí oni i jejich národy při posledním soudu (srov. Mal 3). „Mesiánský“ král zde učí pohanské národy Zákonu (Iz 42,1.6; 49,6; 51,4); ukazuje se jako příkladný člověk, stavějící svou zbožnost na Zákonu (Ž 119,46), a jako prostředník pravé moudrosti (Přísl 8,15.33).

Závěrečné blahoslavenství spojuje poslušnost vůči Zákonu, oslavovanou v 1. a 2. žalmu, s důvěrou; zároveň je pojítkem s následujícími Davidovými žalmy, ve kterých je důvěra hlavním motivem.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3