Ž 3

Petr Chalupa

 

O 23. neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 95. žalmu. O tomto žalmu jsme však uvažovali už v únoru letošního roku – v úterý před 3. nedělí postní. Dnes se tedy věnujme žalmu, který je v žaltáři uveden jako třetí.

Žalm je modlitbou v podobě nářku. Můžeme ho rozdělit na tři části. První z nich popisuje ohrožení nepřáteli a je projevem důvěry. Druhá část je zprávou, která hovoří o Hospodinu ve třetí osobě. Třetí část tvoří prosba a vyznání o vyslyšení. Chceme-li vystihnout charakter žalmu, nepostačí nám obvyklá označení „žalozpěv“ nebo „prosebná modlitba“. Jeho zvláštností je napětí mezi nouzí a jejím odstraněním, mezi popíráním Hospodinovy pomoci ze strany nepřátel a vnímáním této pomoci ze strany žalmisty. Někteří vykladatelé se domnívali, že se v žalmu objevuje odstupňované soudní líčení v chrámě. Žalmista se však nenachází v chrámě, jen na chrám pomýšlí. Ani slova o ulehnutí a usnutí neznamenají zvláštní přespání v chrámě. Pokojně strávená noc je spíš odkazem na Boží ochranu. Zmínky o vyslyšení modlitby a Boží ochraně připravují závěrečnou prosbu o vysvobození z moci nepřátel.

Jádro žalmu se podobá královským modlitbám z doby před babylónským vyhnanstvím. Jeho hlavním tématem je Hospodinova pomoc. Toto téma se vyskytuje také v královských modlitbách, kterými jsou žalm 18, 20 a 35. V těchto modlitbách se rovněž nachází metafora o Hospodinu jako žalmistově štítu. Zmínka o tisících válečníků, kteří žalmistu obkličují, připomíná starobylou píseň o Saulovi a Davidovi z první knihy Samuelovy. Společným motivem je také obraz obléhání. Modlící se král očekává pomoc ze svatyně. První chrám byl považován za státní svatyni davidovské dynastie. Na dobu před babylónským vyhnanstvím poukazují dále některé jazykové projevy našeho žalmu.

V žaltáři se třetí žalm nachází na začátku menší skupiny žalmů, která sahá od třetího po čtrnáctý. Se čtrnáctým žalmem spojuje náš žalm představa o Boží pomoci Izraeli, která přichází ze Siónu. Se sedmým žalmem jej pojí zmínka o pronásledovaném člověku, čtvrtý žalm je prosebnou modlitbou chudého, pátý modlitbou člověka, který se nedomohl svého práva, šestý modlitbou nemocného.

Žalm začíná tímto nadpisem:

Žalm od Davida, když prchal před svým synem Absalómem.

Žalm chce být vnímán na pozadí událostí, o kterých čteme ve Druhé knize Samuelově (2 S 15-17). David byl pronásledován svým vlastním synem a jeho příznivci. Dnes bychom hovořili o státním převratu. Nad Absalómem sice zvítězí, jeho milovaný syn však padne v boji. Tuto situaci z Davidova života – situaci krajního ohrožení života – můžeme předpokládat také u následujících čtyř žalmů.

Nyní k vlastnímu textu:

Hospodine, kolik je těch, kdo mě sužují!
Mnoho jich na mě dotírá!
Mnoho jich o mně říká:
„Ani Bůh mu nepomůže!“
Ty však, Hospodine, jsi můj štít,
jsi má chlouba, ty mi pozvedáš hlavu!

Modlitba začíná vzýváním Hospodina bez výslovné prosby a hned přechází v nářek, aby zdůraznila doléhající nouzi. Žalmista si třikrát naříká na velký počet nepřátel – takto je znázorněna jejich přesila. Různá označení nepřátel jen zdůrazňují skutečnost nepřátelství. Konkrétně se nepřátelství projevuje tím, že nepřátelé popírají žalmistovo spojení s Hospodinem. Vystavují ho tak samotě a beznaději. Vůči názoru nepřátel staví žalmista svou důvěru. Hospodinova blízkost je mu štítem, který chrání před útoky ze všech stran. Podobně byl Bůh štítem Abrahamovi (Gn 15,1). Se stejným obrazem se setkáme u proroka Zacharjáše (12,8): „V onen den se ukáže Hospodin jako štít kolem obyvatelstva Jeruzaléma.“

Hospodin je také zárukou žalmistovy pověsti, má o ni dbát – podobně jako ve čtvrtém a sedmém žalmu. Slovní obrat „pozvedat hlavu“ nacházíme v mnoha staroorientálních textech. Vyjadřuje povzbuzení, odložení zármutku a strachu.

Hlasitě jsem volal k Hospodinu,
a vyslyšel mě ze své svaté hory.
Klidně jsem ulehl a usnul.
Probudil jsem se, protože mi Hospodin pomáhá.
Nezaleknu se ani tisíců,
kteří mě obkličují.

Žalmista vypráví o vyslyšení modlitby a představuje si přitom, že mu Hospodin pomohl z chrámu, z místa své zvláštní přítomnosti. Označení „svatá hora“ je narážkou na starobylou orientální tradici o sídle bohů na hoře, která je středem světa. Tato tradice byla přenesena na Sión, horu s jeruzalémským chrámem.

Zmínka o spánku neznamená přespání nebo azyl v chrámě, není ani metaforou smrti, ale znamená klidně strávenou noc i v situaci ohrožení díky Hospodinově ochraně. Pravděpodobně se přitom vychází ze starověkého hodnocení časových úseků, podle kterého noc byla dobou chaosu. S vědomím Boží ochrany se žalmista nemusí obávat ani tisíců, kteří ho obkličují. V hebrejském textu se hovoří dokonce o desetitisících. Tato číslovka se nacházela na konci tehdy známé řady číslovek. Představuje tedy nejvyšší možný počet. Ani tak veliké vojsko nemůže však otřást Boží mocí, na které má podíl člověk, který Boha vzývá.

Povstaň, Hospodine,
můj Bože, zachraň mě:
Všem mým protivníkům jsi rozbil čelisti,
bezbožníkům jsi vyrazil zuby!

V souvislosti se vzýváním na začátku prosí nyní žalmista o Hospodinův rozhodující zásah. Důvěryplné oslovení – „Hospodine, můj Bože“ – je součástí dvou proseb. Hospodin má povstat v reakci na pozvednutí nepřátel. Má pomoci, aby nepřátelé byli přemoženi. Představu o vojenské pomoci ve válce najdeme zejména ve 4. a 5. knize Mojžíšově. Prosba je doprovázena představou o předpokládaném vítězství. Podle principu prorockého odsouzení, při kterém je člověk trestán tím, čím se prohřeší, jsou nepřátelům zničena jejich mluvidla. Políček byl v celém starověkém Orientu považován za těžkou urážku. Zde je tvrdost vystupňována rozbitím čelistí, čímž jsou znemožněny další výroky proti žalmistovi. Totéž platí o vyražení zubů.

Taková představa nás však může pohoršovat. Copak je možné v modlitbě svolávat pomstu na kohokoli? Nepokouší se snad takový způsob uvažování „posvěcovat“ agresi a násilí?

Je-li Bůh vzýván, aby zasáhl, pak se předpokládá, že pouze nepřihlíží zdálky, jak se někomu děje bezpráví. Modlící se člověk je přesvědčen, že Bůh je živý. Proto k němu – zdánlivě vzdálenému – volá a chce, aby se jej zastal. Bůh nemá fungovat jen jako soudce, ale v zásahu se má sám projevit.

Jak tedy rozumět žalmovým provokacím o násilném Bohu? Bůh nechtěl násilím poznamenanou společnost a svět, nesnáší něco takového. A nás učí podobnému smýšlení a jednání.

U Hospodina je spása:
Na tvém lidu ať spočine tvé požehnání!

Modlitba končí vyznáním před posluchači, kteří byli svědky předcházející zprávy. Toto vyznání vyvrací dřívější tvrzení nepřátel, podle kterého Hospodin žalmistu opustil.

Poslední věta, prosba o požehnání, je opět vyjádřena jako oslovení Hospodina. Takto může být žalm zapojen do bohoslužby. Prosba může také znamenat, že Hospodin má požehnat Izraeli ve vyhnanství.

Ve 3. žalmu následují za sebou: nářek a důvěra v Boha, volání ve velké nouzi a děkovné vyznání o Boží pomoci. Svou písní svědčí žalmista o těchto skutečnostech. Na jeho zkušenostech se podílejí mnozí další lidé z doby starozákonního zjevení. Něco takového však nezůstává omezeno pouze na Starý zákon. Někteří církevní Otcové vykládali 3. žalm mesiánsky. Žalm si můžeme představit jako modlitbu pronásledovaného Ježíše. Byl přece obklopen nepřáteli. A na něm se také neslýchaným způsobem projevila Boží pomoc: temnota smrti byla překonána vzkříšením. Oslavený Ježíš už netrpí. Trápení se však týká jeho lidu, církve. Křesťan, který se modlí 3. žalm, je sice vtažen do Ježíšovy tísně, zároveň však dospívá k jistotě, kterou mu skýtá žalm, vystihující Ježíšův úděl.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3