Ž 31

Ludolf Kazda

 

žalm při obřadech na Velký pátek

Po pozorném přečtení 31. žalmu nás napadne myšlenka, zda svatopisec náhodou nespojil v jeden žalm původně tři zpěvy. První dva jsou velmi podobné. Třetí část je zpěvem chvály a díkůvzdání. Je ovšem také možné, že 8. a 9. veršem, které poukazují na důvody závěrečného chvalozpěvu, chce žalmista zpěváky a posluchače povzbudit a jakoby navnadit uprostřed poněkud jednotvárného popisu různých strázní a těžkostí, z nichž zaznívá k Hospodinu volání o pomoc. Ale to všechno mohou být jen spekulace.

Důležité je, že žalmista byl zachráněn a vysvobozen ze svízelné situace, z úkladů o život. Byl zachráněn od pomluv a nactiutrhání, od zrady a úskočnosti nepřátel. Ve všech těchto nepřízních a úkladech vždy vzýval Hospodina a spoléhal jen na něj. Odmítal spolupracovat s modloslužebníky a zavrhoval ty, „kdo se drží klamných přeludů“. Svou budoucnost vidí pouze v  Hospodinových rukou. O tyto své postoje však musí zápasit. Někdy je v pokušení myslet si, že Bůh na něho zapomněl, pochybovat o láskyplné náklonnosti Boží. Toto přiznání dává 31. žalmu sympatický lidský rozměr, který odpovídá i naší osobní lidské nedokonalosti a ochablosti v pokušeních, kterými procházíme. Tím povzbudivěji působí skutečnost, že žalmista není ve své důvěře zklamán a že Bůh odpovídá na jeho prosby znatelným zásahem.

Žalm se proměňuje z popisu lidské prohry a bolesti v jásavé díkůvzdání a oslavu Boha. Důležitá je okolnost, že svatopisec vnímá celou záležitost jako hluboce prožitou zkušenost života s Bohem, který se nasazuje pro člověka, který je věrný a milosrdný. –

Žalmy vznikaly jako písně užívané od prvopočátku při bohoslužbách. Sbírka žalmů v bibli obsahuje dnes 150 žalmů a dělí se do pěti knih. Je to snad připomínka dělení Zákona na pět knih Mojžíšových. Náš žalm, o němž uvažujeme, patří do první knihy (1. – 41. žalm). Všechny žalmy této první knihy patří do skupiny žalmů, označených „pro Davida“ anebo jednoduše „Davidův“. Vlastní jméno slavného krále v záhlaví znamená věnování příslušnému davidovskému králi. V těchto žalmech se někdy poukazuje na konkrétní situace z Davidova života, které lze pokládat za typické. Mohl se do nich dostat kterýkoli Davidovec a konečně i Ježíš Kristus. Církev to vždy citlivě vnímala; činí však ještě krok dál a hlouběji. Vidí v žalmech řadu přirovnání, předobrazů a alegorií, které jsou naplněny v Novém zákoně. Křesťané proto s oblibou činí žalmy součástí své liturgie.

Ale už k našemu žalmu: v úvodu prosící žalmista vyznává, že hledá a nachází ve svých problémech útočiště v Bohu. Snad u všech starých národů se obyvatelé v nejistých dobách a válkách uchylovali na opevněná místa, návrší, skály. Tohoto obrazu žalmista používá. Hospodin je mu vyvýšeným a opevněným skalním štítem. Je mu také hradem, opevněným domem. Obojí obraz útočiště v ohrožení ukazuje k Jeruzalému: k hoře Sijónu a k jeruzalémskému chrámu. Trpí-li ti, kdo se hlásí k jedinému svatému Bohu, Pánu nebe i země, a spoléhají-li na něho jako na své útočiště, pak Bůh při pomoci svým věrným hájí svou věc a projevuje svou věrnost a spravedlnost.

Pro vylíčení své situace používá svatopisec dalšího obrazu z činnosti důvěrně známé lidem u všech starých národů, kde lov byl běžnou a významnou součástí obživy. Lovci se snaží lovnou zvěř obelstít, zamaskovat sítě, aby nic netušící zvířata byla do ní polapena a lovec měl úspěch. V takovéto bezvýchodné situaci polapené zvěře se cítí být pisatel. Jedinou oporou je naděje v Bohu. Jediná cesta ven z pasti: Bůh vykoupí a osvobodí! Volba Boha a jeho pomoci znamená radikální odvrat od modlářství, hadačství a magie. Zde také nacházíme vzácný verš šestý: „Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný“. Ježíšovi věrní, kteří s nezměrným hořem a pozorně sledovali poslední Spasitelovy chvíle na kalvarském kříži, zaznamenali slova a útržky vět, které se draly našemu Pánu ze rtů. Zaznamenali nám je pak evangelisté. U sv. Lukáše čteme: „A Ježíš zvolal mocným hlasem: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Po těch slovech skonal.“ (Lk 23,46) Obsahuje-li zpráva o skonu Pána Ježíše na kříži citaci z první části šestého verše, pak je tím řečeno několik důležitých věcí. Předně, že se Ježíš na kříži modlil. K vyjádření naprostého vrcholu svého pozemského díla používá slov žalmu, v němž jde o projev naprostého a bezvýhradného přijetí Boží vůle. Lidsky je Ježíš v pasti, ze které není východiska. Dotýká se samotného dna lidství. Není lidského utrpení a strázně, jejichž nitky by se nesbíhaly v srdci Ukřižovaného. Všechny vyhlídky pohasly. A v tuto chvíli se Pán obrací k Bohu – vědomě, cíleně, jménem celého lidstva, klade vše Bohu do rukou. Boží odpověď na tento výbuch lásky a oběti zůstává opožděná. Až třetího dne ve spojení se Zmrtvýchvstalým můžeme i my, kdo k němu vírou a křtem patříme, zazpívat druhou část šestého verše: „Vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.“

Zastavme se však ještě u veršů 7 – 9. Autor zde projevuje nejhlubší odpor k těm, kdo místo poslušné víry v Hospodina vyhledávají snad lákavou, ale v důsledku nic neřešící pomoc pro svůj život v kouzlech a magii. Možná nám přijde až příliš tvrdý odpor starozákonních svatopisců vůči těmto věcem. Připomeňme si však, že i dnes se mnoho lidí nechává svést k magii proto, že je jim to zdánlivě pohodlnější a snazší náhražkou za víru, za věrnost Ježíši Kristu a jeho evangeliu. Ani to nepozorují a jsou spoutáni pověrami a stereotypy jednání, které má naklonit slepé síly přírody nebo oblast duchů, někdy vysloveně a chtěně zlých, k momentálnímu prospěchu člověka. Principielně je to pohanství, modloslužba. Vždy končí ve slepé uličce a prospěch nabízí vždy přechodný, zdánlivý. Starý zákon je tak ostře proti modloslužbě, protože vyvolený národ byl hrstkou lidí proti moři pohanství. Mocným a vždy naléhavěji útočícím pokušením byla hmotná úspěšnost a vnější skvělost civilizací a kultur založených na modloslužbě. Jistě i tyto okolnosti jsou podnětné pro naši situaci a vybízí k promyšlení. Nebylo by na místě, aby se křesťané dneška místo zájmu o plytké magické záležitosti věnovali více Božímu slovu? Není snad potřebí s větší radikalitou se postavit proti modernímu zpohanštění a ve všech oblastech se mnohem více přimknout k Ježíši Kristu?

Ve verších 10 – 19 se vrací svatopisec k popisu svého utrpení. Je zcela vyčerpaný a bezmocný. O to naléhavěji mu tryská z nitra prosba o Boží pomoc. Připadá si jako rozbitá nádoba k ničemu, vyhozená na smetiště. Tento obraz se objevuje ve Starém zákoně častěji. Vyvrcholením trápení pisatele je jeho opuštěnost a vědomí, že všichni usilují o jeho smrt. Odlesk nebo ozvěnu žalmistových slov můžeme pozorovat zvláště v popisu utrpení Ježíše Krista podle Marka ve 14. kapitole jeho evangelia. Anebo můžeme říci, že v žalmu ve verších 10 – 19 nacházíme předobraz vykupitelského utrpení Páně. V 15. verši však žalmista nenechává na pochybách nikoho. Ví, že má Boha. Ví, že jeho život je v Božích rukou. Proto se nedožaduje žádné pomoci od lidí, prosí o pomoc Boha jediného. Slovy těchto veršů prozařuje důvěra, že se situace obrátí, prosebník bude žít, očištěn a osvobozen. Ty, kdo vsadili na pýchu a svévoli, čeká věčná hanba.

Osobní zkušenost s Boží pomocí vede pisatele žalmu ke chvále Boží a k díkůvzdání ve verších 20 – 23. Opakovaná zmínka o „nepřístupném městě“ v našem žalmu vypovídá o vysokém oceňování Jeruzaléma a chrámu v pisatelově době. Pro nás pak je opět předobrazem novozákonního společenství Božího lidu, uprostřed něhož žije Bůh skrze Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Toto společenství má charakter záchrany, útočiště a skrýše před „srocením a svárlivými jazyky“. Uvedené čtyři verše jsou tak vlastně výzvou, abychom o církvi přemýšleli spíše než jako o instituci všelijak dobově poznamenané jako o společenství, které je chrámem Ducha svatého. Obracení se před úzkostmi a pronásledováním světa do útočiště živého společenství křesťanů ovšem neznamená útěk před světem, ale mnohem více zaujetí pozice, ve které kromě jisté záchrany lze nalézat také východisko k působení na svět a na společnost okolo nás.

Verše 24 a 25 jsou toho ilustrací. Starozákonní žalmista posilován Boží záchranou a povzbuzen zkušeností s Božím milosrdenstvím neponechává si poklad prožitku společenství života s Bohem pro sebe. Celý 31. žalm je uzavřen odhodlanou výzvou k Boží lásce, k udatnosti a odhodlanosti, novým ujištěním o Boží péči všem, kteří mu zůstanou věrní. Zároveň se zde ozývá varování před zpupností.

Žalm, o kterém uvažujeme, je lekcí, ve které se vyučuje o Božím milosrdenství, o Boží věrnosti, o Boží spravedlnosti. Zároveň je lekcí, v níž nechybí poučení o lidském životě, v němž jsou etapy poznamenané utrpením, bolestí, zradou, slabostí a hříchem. Boží milosrdenství a spravedlnost jsou pak v rovnováze: Ježíš na kříži dobrovolně a z lásky bere na sebe podle Boží vůle veškerý kal našeho lidství, omývá ho svou krví a skrze jeho výkupnou oběť a poslušnost vůči Boží vůli z nás dělá syny a dcery Boží, kteří jsou povoláni Boha chválit a veškerými silami vyzývat všechny okolo sebe k Boží lásce.

31. žalm je také podnětem k zamyšlení nad pohledem na náš lidský život. Boží spravedlnost se v něm projevuje zvláštně. Pán Bůh často netrestá a neodměňuje hned, jak bychom někdy rádi viděli. Svou dobrotu uchovává jakoby do zásoby. Pak – někdy překvapivě – vydává ji zřetelně a mohutně. A vždy chrání před zlobou ty, kdo u něho hledají útočiště. – Tento žalm nás tedy učí něčemu, co pro nás bývá svízelné a obtížné: trpělivosti s lidmi okolo nás, trpělivosti se světem a společností, ve které žijeme, a v neposlední řadě trpělivosti s námi samými.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3