Ž 40

Petr Chalupa

 

O druhé neděli v liturgickém mezidobí cyklu A zpíváme po prvním čtení některé verše čtyřicátého žalmu. Řecký a latinský překlad ho považují za žalm třicátý devátý.

Celý žalm se skládá ze dvou písní, jež se navzájem liší po stránce formální a tematické. Prvních dvanáct veršů patří mezi děkovné písně jednotlivce. Zbývají verše se vyznačují prosbami a připomínají nářek jednotlivce. Tuto druhou část najdeme v žaltáři ještě jedenkrát, a sice jako 70. žalm. Dík a prosba se však také mohou v jediné písni navzájem doplňovat.

Svou pozornost nyní zaměříme na první část písně. Žalmista těžce onemocněl, uzdravil se však. Děkuje svou písní „ve velkém shromáždění.“ „Svitkem knihy“ může být text jeho písně, který přináší jako „obětní dar“ a který snad sloužil ve svatyni jako vzor určitého druhu modlitby.

Podle některých rysů, jež má společné s prorockými texty, lze žalm považovat za skladbu z doby po babylónském vyhnanství.

Text začíná vyznáním zachráněného člověka:

Pevně jsem doufal v Hospodina,
on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.
Vytáhl mě z jámy, z bahnitého kalu,
na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům.

Ve druhém a třetím verši se žalmista ohlíží za minulou nouzí a ohrožením. V utrpení doufal v Hospodina – v hebrejském textu dvakrát za sebou použité sloveso „doufat“ vyjadřuje neochvějné lpění na Hospodinu. Tu se Hospodin obrazně sklonil do hlubiny. Text hovoří o zázračném povýšení. Žalmista popisuje svou nouzi pomocí pojmů, které zachycovaly podsvětí jako místo zemřelých. Obrazná řeč měla ve starověkém Orientu mnoho společných motivů, které sdílely různé národy. Jedna z akadských modliteb zní: „netrestej mě, vytáhni mě z bláta.“ Žalmista upadl do tenat smrti. Hrozila mu ztráta života. Věta „na skálu postavil mé nohy“ vyjadřuje Bohem darovanou pevnost a neochvějnost.

Novou píseň vložil mi do úst,
chvalozpěv našemu Bohu.
Mnozí to uvidí a nabudou úcty,
budou doufat v Hospodina.

Pozoruhodné je pojetí děkovné písně. Poděkování není něčím, co člověk dělá pro Boha, ale Božím darem člověku. Hospodin vkládá zachráněnému píseň do úst. Tento odkaz na vnuknutí samotným Bohem je velmi důležitý pro porozumění žalmům. Píseň je Hospodinem darovaný, nový poznatek. Děkovná píseň jednotlivce se stává svědectvím, poselstvím a naukou pro druhé. V této písni se má naslouchající obci ukázat Hospodinova zachraňující láska: Mnozí to uvidí. Poděkování má ujistit o Hospodinově přítomnosti a vyvolat důvěru v něho.

Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina,
kdo nic nemá s modláři, s těmi, kdo se uchylují ke lži.

Blahoslavenství vychází z úst děkujícího člověka, který by rád svým svědectvím vzbudil u mnoha lidí důvěru v Hospodina. Je obklopen přesilou lživých a pomlouvačných nepřátel, kteří ho chtějí odloučit od Hospodina. Pátrají po jeho provinění a snaží se ho násilím ovládnout. Záchrana spočívá v důvěře vůči Hospodinu.

Mnoho divů jsi učinil, Hospodine, můj Bože,
nikdo se ti nevyrovná v úmyslech, které máš s námi,
kdybych je chtěl hlásat, vypovědět,
je jich více, než by se dalo sečíst.

Zachráněný jednotlivec si nyní všímá spásy, prokázalé Izraeli. Hospodinovy činy jsou nesrovnatelné a nelze je ani sečíst. Žalmista se dostává k mezím toho, co lze vypovědět, a zázračné Boží skutky už jen tiše naznačuje.

V obětních darech si nelibuješ,
zato jsi mi otevřel uši.
Celopaly a smírné oběti nežádáš,
tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím;
ve svitku knihy je o mně psáno:
Rád splním tvou vůli, můj Bože,
tvůj zákon je v mém nitru.“

„Obětní dary“ představují v hebrejštině dva pojmy. První z nich se týká zvířete, zabitého při oběti, jež se stává pokrmem obětujících. Oběti tohoto druhu se obvykle přinášely na poděkování. Druhý pojem zachycuje dar, který se jako hold předkládá Hospodinu. Takové oběti však Hospodin nežádá. Upozorňuje na něco jiného: „otevřel jsi mi uši.“ Co znamená tato věta? Nepochybně dává přednost poslušnosti před obětmi – v duchu Samuelových slov Saulovi: „Poslouchat je lepší než obětní hod“ (1 S 15,22). Vzhledem k této nové skutečnosti ve vztahu k Bohu ztrácejí význam celopaly, při nichž bylo spáleno celé zvíře, i smírné oběti za hřích. Slova „hle, přicházím“ pocházejí nejspíš z děkovné liturgie. Děkující člověk poukazuje na svou připravenost. Namísto obětí se však setkáváme s větou: „ve svitku knihy je o mně psáno.“ O jaké spisy šlo a k čemu sloužily? Pravděpodobně se jedná o modlitby a děkovné písně, jež byly sepsány z vnuknutí Božího ducha a jako obětní dar vystaveny ve svatyni. Tento způsob přinášení obětí je dosvědčen nápisy na kamenných sloupech v Malé Asii. Formulace „ve svitku knihy je o mně psáno“ pak může znamenat: na svitku je písemně zachyceno, co jsem udělal, co jsem vytrpěl a jak mě Hospodin zachránil. Nakonec nejde o nic jiného než o chvalozpěv, který se jinak přednášel ve svatyni ústně. Písemně vyjádřená chvála zaujímá tedy místo oběti. Pak se znovu hovoří o poslušnosti. Radost z plnění Boží vůle a niterné osvojení Zákona tvoří jádro klíčových prorockých zaslíbení. Radost z toho, že Bůh projevuje svou vůli v přikázáních je jedním z hlavních židovských témat v době po babylónském vyhnanství. Tóra-Zákon zasluhuje proto úctu a lásku.

Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění,
svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Nenechal jsem si pro sebe tvou spravedlnost,
o tvé věrnosti a pomoci jsem mluvil,
nezatajil jsem tvou lásku a tvou věrnost před velkým shromážděním.
Neodpírej mi, Hospodine, své slitování,
tvá láska a věrnost ať mě neustále chrání,

Děkující člověk vydává svědectví „ve velkém shromáždění.“ Vystupuje se svou zvěstí. Hlásá spravedlnost. Hospodinova spravedlnost nebyla v Izraeli chápána jako norma nebo právní princip, ale jako čin, záchrana, osvědčená věrnost vůči zaslíbení i věrnost ve společenství. Žalmista zakusil v době své nouze takovou Hospodinovu spravedlnost. V děkovné písni o ní svědčí a vyznává ji. Pomocí několika obrazů se zdůrazňuje, že díkůvzdání je vždy otevřeným, nebojácným vyznáním. Projev Hospodinovy věrnosti a pomoci nemůže zůstat skrytý v nitru člověka, ale musí se ukázat a dosvědčit – „před velkým shromážděním.“ Žalmista vyslovuje důvěru, že bude i v budoucnu stále chráněn Hospodinovou „láskou a věrností.“

Zde se nachází vhodné místo k navázání druhé části žalmu. Děkující člověk se může dostat do nového nebezpečí. Jde zřejmě o později připojený text, který se takřka doslova shoduje s žalmem sedmdesátým. Proto se jím zde nebudeme zabývat.

Hospodin vysvobodil modlícího se člověka ze smrti a daroval mu život. Tato událost je důvodem k poděkování. Dík však není „odplatou“ nebo obětí – děkovnou píseň vkládá pěvci do úst sám Hospodin. Pouze Hospodinův dar umožňuje svědectví těch, kteří zakusili jeho pomoc. Takto se píseň obrací jako poselství na „velké shromáždění“ a vyzývá je k důvěře v Hospodina. Prožitá pomoc je vnímána v širším rámci Božích záchranných činů ve prospěch jeho lidu. Také slova o náhradě obětí se stávají poselstvím. Kdo přijal Boží spásu, nevymyká se ze vztahu k Bohu. Jde nyní o vztah poslušnosti vůči Zákonu, jenž bude podle proroků vložen do srdce člověka. Z díkůvzdání tedy pramení nová poslušnost.

Úryvek 40. žalmu je vložen do úst Ježíšovi v listu Židům (10,5n) – na místě, kde se autor listu snaží poukázat na dokonalost Kristovy oběti vzhledem k dřívějším obětem, přinášeným podle ustanovení Mojžíšova Zákona: „Proto Kristus říká, když přichází na svět: Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“

Děkovná píseň vystihuje v každém případě Ježíšovo poslání: „pevně doufal v Hospodina“, byl obrazně „vytažen z jámy“ smrti, naplnil Boží vůli a vydal svědectví velkému množství lidí. To vše jsou rysy, s nimiž se setkáváme u Ježíše Krista v neslýchané plnosti.

Proto se žalmu užívá jako responzoriálního zpěvu po prvním čtení v liturgii slavnosti Zvěstování Páně. Liturgická oslava vtělení Božího Syna vychází z textu „Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli“, přičemž se spolu s autorem listu Židům příchodem myslí vtělení jako Ježíšův vstup do světa.

Ve společných textech o duchovních pastýřích se žalm objevuje po čtení z knihy Izajáš, ve kterém se popisuje Izajášovo povolání za proroka. Pojítkem obou textů je opět ochota člověka plnit Boží vůli.

V Denní modlitbě církve je žalm zařazen v modlitbě za zemřelé jako jeden z žalmů v části, zvané Modlitba se čtením. Zdůrazněným motivem je v tomto případě záchrana člověka, ohroženého smrtí. Žalm je zde uveden včetně druhé části, která je voláním z prožívané nouze.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1