Ž 42

Marie Zouharová

 

Příští neděle bude 28. v liturgickém mezidobí. V cyklu A na ni připadá 23. žalm, kterým jsme se však už zabývali před 4. nedělí postní. Proto se dnes budeme věnovat 42 žalmu.

Tímto žalmem začíná druhá kniha žalmů. Patří k ní žalmy 42 – 72. První skupina, žalmy 42 – 49, mají v nadpisu poznámku “žalm synů Korachových” neboli “pro Korachovce”. Kdo byli tito Korachovi potomci? Jednalo se o skupinu chrámových zpěváků, snad edomského původu, která se připojila k Izraeli a jejíž příslušníci byli především vrátnými – jak je uvedeno na několika místech v 1. a 2 knize Paralipomenon: “Šalum, syn Koreho, syna Ebjasafa, syna Koreho, syna Ebjasafa, syna Korachova, a jeho bratří z rodu Korachovců byli správci služebního díla a střežili prahy stanu; jejich otcové byli správci Hospodinova tábora a střežili vstup” (1 Pa 9,19) Jinde se říká: “To jsou oddíly vrátných z Korachovců a Merariovců” (1 Pa 26,19). Vykonávali však také službu zpěváků: “Potom povstali levité z Kehatovců a Korachovců, aby chválili Hospodina, Boha Izraele, hlasem velice mocným” (2 Pa 20, 19).

Podle těchto poznatků o Korachovcích nemůžeme vidět tento žalm jako soukromou píseň jednotlivce, ale jde spíš o umělou skladbu, vzniklou v prostředí chrámu a jeho slavností. Kdy vznikl tento žalm, je obtížné určit. Pravděpodobně ještě před babylónským zajetím, protože předpokládá existenci svatostánku (Ž 42,3). Zároveň však v době po Šalamounovi, protože se v něm mluví o Božím domě (Ž 42,5).

Jako laň prahne po vodách bystřin,
tak prahne má duše po tobě, Bože!

Pouze tento žalm začíná přirovnáním. Laň běží marně vyprahlými údolími, ve kterých jinak teče voda (srov. Job 6,15-20), nyní, na konci svých sil vydává naříkavé zvuky.

V čem spočívá veliká nouze modlícího se člověka? Tam, kde by potřeboval a s nadějí očekával Boží blízkost, nelze ji najít – totiž nyní ve své nouzi; právě tato nepřítomnost Boha je také ostnem otázky, se kterou na něho naléhá vlastní duše ve 4. a 11. verši.

Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu:
kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?

Duše “žízní” po Bohu a chce ho pít jako oživující vodu. Je pro ni “pramenem živé vody”, na rozdíl od falešných bohů, kteří jsou jen rozpukanými cisternami (srov. Jr 2,13 17,13n). Otázkou “kdy…”, která je na jedné straně nářkem v tísni a na druhé straně vyjadřuje jistotu, že současná nouze musí skončit, je uveden motiv setkání modlícího se člověka s Bohem ve svatyni, který charakterizuje celý žalm. Rád by “se ukázal” před svým Bohem, tj. byl připuštěn na místo jeho přebývání (srov. 43,3), setkal se tam s ním a vnímal ho jako “světlo”, které ukončuje noc a smrtící chaos v podobě pouště a záplavy vod.

Mé slzy jsou mi pokrmem ve dne i v noci,
když den co den slyším:“Kde je tvůj Bůh?”

Není zde řečeno proč je žalmista odloučený od Boha. Jen ze souvislosti vidíme, že žije mezi nepřáteli, kteří mu kladou neustále ironickou otázku: Kde je tvůj Bůh? Když vidí bídu lidu, mají pochybnosti o jejich Bohu. Žalmistovi zbývá jen pláč, který naplňuje jeho život tak, že jej přirovnává ke svému každodennímu pokrmu. Jeho nářek neustává ani v noci. Uniká mu smysl života a je zpochybněno jeho poslání.

Na to si vzpomínám, má duše tím přetéká:
jak jsem putovával v zástupu, jak jsem je vodíval k Božímu domu,
s hlasitým jásotem a chvalozpěvem,
ve svátečním průvodu.

Vzpomínka na doby, kdy v bohoslužebném společenství jeruzalémských poutníků takřka smyslově prožíval oblažující Boží blízkost, zvětšuje na jedné straně jeho nynější utrpení z Boží nepřítomnosti, na druhé straně však mu tato vzpomínka propůjčuje sílu, aby se v následujícím verši postavil své prudké duši, která na něho útočí a skrze kterou se jakoby šíří chaos.

Proč se rmoutíš, má duše,
a proč ve mně sténáš?

Zde žalmista rozmlouvá sám se sebou. Začíná se hroutit pod tíhou útrap, které na něho dopustil Bůh. Ví ale, že není důvod k zoufalství.

Doufej v Boha, zase ho budu chválit,
svého spasitele a svého Boha.

Výzvou “doufej v Boha” nabádá svou duši, aby se zaměřila na tiché očekávání, které člověka uschopňuje, aby byl ve správném okamžiku bdělý pro milost setkání s Bohem: Opět nastane okamžik, kdy se tvář modlícího se člověka a tvář Boží setkají. Toto nazírání Boha prožije jako záchranu ze smrtelného strachu, ohrožujícího život; opět přijde den, kdy se jeho nářky promění ve chvalozpěvy.

Rmoutím se uvnitř v duši,
proto vzpomínám na tebe v končinách Jordánu a Hermonu, na hoře Misar.
Přívaly na sebe volají hukotem tvých vodopádů,
celé tvé příboje a vlny se přese mě převalily.

Protože duše modlícího se člověka na něj tak útočí, hledá oporu a klid tím, že stále znovu a silně “vzpomíná” na svého Boha. Cítí se od něho nekonečně vzdálen. Končiny Jordánu a pohoří Hermon, tedy z nejsevernější cíp zaslíbené země, znázorňují vzdálenost modlícího se člověka od “veliké hory” Siónu, na které přebývá Bůh (43,3). Vzhledem k chaotickým záplavám, které kolem něho burácejí, a pod tlakem potopy, která se na něho valí, narůstá v modlícím se člověku strach z toho, že Bůh, na kterého tak intenzivně myslí, na něho “zapomněl” a už ho nezná, protože ho už nevnímá uprostřed záplav jako záchrannou skálu.”

Za dne ať Hospodin dává svou milost,
za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život.
Říkám Bohu: Má Skálo, proč na mě zapomínáš?
Proč se musím smutně vláčet, tísněn nepřítelem?
Drtí mi to kosti, když mě tupí protivníci,
když den co den mi říkají:“Kde je tvůj Bůh?”

Opakovaným “proč” vyjadřuje veškerou rozporuplnost své existence: Chce žít ve společenství se svým Bohem, ale ten se mu vzdaluje, takže se musí plížit ve smutečním či kajícím oděvu jako člověk postižený neštěstím nebo smrtí – posmíván a pronásledován nepřátelským okolím, které zasahuje jeho kosti “smrtelnou ranou”, když se posmívá “kde je tvůj Bůh?” Protože modlící se člověk předkládá Bohu tento svůj strach ze smrti s neochvějnou důvěrou, že ho neopustí, končí také tato sloka vnitřním rozhovorem, který vyzývá duši k naději:

Proč se rmoutíš, má duše,
a proč ve mně sténáš?
Doufej v Boha, zase ho budu chválit,
svého spasitele a svého Boha.

Žalmista věří v Boží milosrdenství, přestože neustále naříká, z víry ví, že nemá důvodu si zoufat, ale naopak čekat v trpělivé naději, že ho Bůh vyslyší. Bůh pro něho není něčím mlhavým a pomyslným, je mu “skálou”, kterou nepohne žádná zkouška a zloba. Bez této “skály” by bylo jeho postavení beznadějné.

Opět se opakuje verš, jakoby refrén: “Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu své spáse. On je můj Bůh” vyzývající k očekávání Boha. Jen v tomto Bohu naděje opět zvítězí s konečnou platností nad beznadějí.

Nejen pro starozákonní lid, ale i pro Ježíše a jeho apoštoly byl chrám místem nejvyšší úcty. Ježíš miloval chrám jako dům svého Otce a často v něm pobýval. Našemu žalmistovi je podobný v tom, že často musel kvůli nepřátelům Jeruzalém opustit. A odcházel působit do okolí. V Jeruzalémě prožil však vrcholné období svého života. Podle božského plánu spásy přešla spásná funkce Siónu a jeho chrámu jednou provždy na něho samého. Tak čteme v Janově evangeliu: “Ježíš jim odpověděl: “Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím”. Tu řekli židé: “Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech”. On však mluvil o chrámu svého těla.” (J 2,19-21).

V tomto smyslu se může křesťan modlit tento žalm a prosit o Boží milost, která se v Ježíšovi stala viditelnou a slyšitelnou a jíž se můžeme dotýkat. Může se pro nás stát poutní modlitbou na naší cestě.

K tomuto 42 žalmu jako jeho hlavní část a zakončení patří žalm 43. Je obsahově i formálně jeho pokračováním. Původně tyto dva žalmy tvořily asi jeden celek a byly rozděleny pravděpodobně z důvodů liturgických.

Bože, zjednej mi právo,
a ujmi se mé pře proti bezbožnému lidu,
zbav mě člověka lstivého a zločinného!

Slovní spojení “zjednej mi právo” a “ujmi se mé pře” pocházejí z procesního práva To však nedokazuje, že žalm byl původně modlitbou člověka obžalovaného nebo hledajícího azyl v chrámě. Jak ukazuje použití podobných proseb v jiných žalmech a v babylónských modlitbách, ale také častá starozákonní řeč o Hospodinu jako o “soudci” svého lidu a národů, jde o prosazení či obnovu uspořádání života právě ve prospěch bezbranných a bezmocných. Tento verš je voláním o pomoc lidí ustrašených, zneužitých a ponížených, kteří se cítí bezmocní vůči mnoha účinkům chaosu a kterým se jejich situace vyčítá jako zaviněné odmítnutí jejich Bohem.

Bože, vždyť ty jsi má síla,
proč jsi mě zahnal?
Proč se musím smutně vláčet, tísněn nepřítelem?
Sešli své světlo a svou věrnost: ty ať mě vedou
a přivedou na tvou svatou horu a do tvých stanů.

Bůh má zachránit modlícího se člověka z pouště žízně a hladu (1. sloka), ze záplavy chaotických vod (2. sloka) a ze zajetí v síti lži a násilí (3. sloka), a to tak, že ze svého příbytku na svaté hoře pošle zachraňující posly: své “světlo”, které ukončí bezpráví i tvorstvu nepřátelský chaos a které podpoří život, spravedlnost a spásu – a svou “věrnost”, která modlícímu se člověku i jeho okolí dokáže, že Bůh na své ctitele ani nezapomíná, ani na ně nezanevře. Boží světlo a věrnost mají přijít k naříkajícímu člověku a vést ho bezpečnou a přímou cestou ke vnímání společenství s Bohem.

Pak přistoupím k Božímu oltáři,
k Bohu, který mě naplňuje radostí.
Oslavím tě citerou,
Bože, můj Bože!
Proč se rmoutíš, má duše,
a proč ve mně sténáš?
Doufej v Boha, vždyť zase ho budu chválit,
svého spasitele a svého Boha!

Stav bloudění a sevření nepřítelem skončí, až bude moci modlící se člověk “přistoupit”, aby svému Bohu zazpíval chvalozpěvy za doprovodu citery, chvalozpěvy o znovu darované Boží blízkosti. Chválit Boha je také podle starozákonního přesvědčení naplněním lidského života (srov. 6,6; 30,10; 88,12n; 115,17n a zvl. Iz 38,18n; Sir 17,27n). Důvěrné oslovení “Bože, můj Bože” však také poeticky působivou závěrečnou výpovědí, ve které se žalmista cítí “povznesený”. Skutečnost, že Boha znovu vnímá, je opět výzvou, pomocí které v závěrečném refrénu napomíná svou duši, aby byla klidná.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3