Ž 6

Petr Chalupa

 

Pro druhou neděli postní je vybrán jako zpěv po prvním čtení 33. žalm. Ten však zazní v cyklu A rovněž o 5. neděli velikonoční. Budeme se mu tedy více věnovat v týdnu před touto nedělí.

V našich pořadech je však třeba věnovat se nejen textům, jež byly zapojeny do liturgie nedělní eucharistické slavnosti. Dnes se tedy budeme podrobněji zabývat 6. žalmem.

Žalmista nejprve vzývá Hospodina, pak se ozývá jeho prosebná modlitba, následuje popis jeho nouze a v závěru dosvědčuje, že byl vyslyšen.

Žalm patří k takzvaným nářkům jednotlivce. Obsahově se v něm překrývá trojí tematika: Modlící se člověk prosí, aby trestající Bůh odvrátil svůj hněv, který je snad reakcí na provinění. Žalm vystihuje situaci těžce nemocného a později uzdraveného člověka, který se navíc cítí ohrožen nepřáteli.

V dějinách výkladu se proto považoval za jeden ze 7 kajících žalmů nebo za modlitbu nemocného či za nářek, vyvolaný útlakem nepřátel.

Podle dlouhé tradice, sahající až ke Kassiodorovi na sklonku 6. století a zdůrazňující kající charakter textu, patří žalm do skupiny 7 kajících žalmů – vedle žalmů 32., 38., 102., 130. a 143. Při takovém pojetí je žalm modlitbou za odpuštění viny.

Zaměření na nepřátele se objevuje teprve v závěru žalmu. Musíme tedy vzít v úvahu, že předcházející text o nepřátelích neví.

Nejpravděpodobněji jde o modlitbu nemocného, tedy o vzor modlitby, jíž se užívalo při bohoslužbě za nemocného člověka, konané u jeho lůžka nebo ve svatyni. V tomto případě jsou nepřátelé zosobněním žalmistova strachu a jeho představ, mohou také být představiteli okolí, které se z jeho nemoci škodolibě raduje.

Je velmi obtížné stanovit, ve které době vznikl. Snad mohl kdysi sloužit jako modlitební formulář v jeruzalémském chrámě. V takovém případě by byl sepsán ještě před babylónským zajetím. Líčení nouze a zmínka o nepřátelích mohou však být náznakem, že vnikl v době babylónského vyhnanství jako volání k Bohu zachránci.

Hospodine, nekárej mě ve svém hněvu,
netrestej mě ve svém rozhorlení!

Tento verš předpokládá, že Hospodin je spíš učitelem a vychovatelem než soudecem. Žalmista si nevyprošuje, aby Hospodin zanechal svého výchovného působení, ale aby je nemusel prožívat a chápat jako „hněvivé odsouzení“, protože něco takového by ho úplně zničilo.

 Smiluj se nade mnou, Hospodine, vždyť jsem chorý,
uzdrav mě, Hospodine,

Prosba, vyjádřená rozkazovacím způsobem – smiluj se nade mnou – , se odvolává na velkomyslnost někoho, kdo má vyšší postavení, a očekává projev přízně, který konkrétně znamená uzdrav mě. Chce dosáhnout ukončení nemoci, která spočívá v tom, že žalmista už nemůže ani nechce žít dál, jestliže by měl svou nouzi chápat jako působení Božího hněvu. Toto pojetí je buď jeho vlastním názorem nebo naukou, která se předávala v jeho okolí. Podle ní je nemoc zlem, jež svědčí o dříve spáchaném zlu – a Bůh je se svým trestajícím hněvem zárukou, že ve světě tato zásada platí. Tento text by mohl být modlitbou starozákonního Joba, prosícího o „uzdravení“ této hrozivé situace.

 neboť mé kosti se chvějí
a má duše je nadmíru vyděšená;
ale ty, Hospodine, jak dlouho ještě…?

Tyto věty chtějí přinutit Hospodina k rychlému zásahu. Popisují rozklad, kterým žalmista trpí. Postupují takříkajíc zvnějšku dovnitř. Větu – vždyť jsem chorý – z předcházejícího textu bychom mohli také přeložit: „postupně vysychám“ nebo „den ze dne vysychám víc a víc“ – to znamená: neustále ztrácím sílu a chuť k životu. Věta – mé kosti se chvějí – nahlíží pod povrch: v původním hebrejském textu čteme spíš: kosti staly se nepohyblivými, to znamená: klouby ztuhly a záda se zkřivila. Formulace – má duše je nadmíru vyděšená – se dostává k jádru: „duše“, tedy sídlo touhy po životě a životní síly, je ochromena mohutným otřesem, její schopnost žít je zničena. První sloka končí výčitkou: ale ty, Hospodine, jak dlouho ještě…? Tato tázací věta činí z celé této části žalmu nářek nebo obžalobu. Otázka – „jak dlouho ještě“ – vyjadřuje i v jiných žalmech krajní netrpělivost a protestuje proti tomu, že se ničivá moc mohla tak dlouho rozvíjet. Tázací věta je přerušena jakoby uprostřed. To znamená: stejně náhle má ustat Boží hněv, kterému žalmista připisuje svou nemoc a své utrpení.

Obrať se, Hospodine, vysvoboď mou duši,
zachraň mě pro své slitování,

Výzvou k obrácení se žalmista dovolává změny Božího jednání. Co konkrétně žádá, vystihují dvě slovesa v rozkazovacím způsobu. Prvního, vysvoboď, se opakovaně užívá pro Boží zásah, s jehož pomocí se Izrael dostane z otroctví nebo člověk z pout smrti. Druhé, zachraň, patří mezi teologické pojmy. Rozkazovací způsob vyzývá Hospodina, aby se konečně ukázal jako Bůh, hlásaný izraelským vyznáním víry, tedy jako Bůh, který mocně vysvobozuje z nepřátelské moci. Odkazem na Boží slitování se žalmista vzdaluje od úvah o Božím hněvu a zdůrazňuje, že na jeho osudu se ukazuje, jakým Bohem je Hospodin.

protože mezi mrtvými nemyslí na tebe nikdo:
Kdo tě v podsvětí může chválit?

Tento verš zdůvodňuje, proč se má Hospodin projevit jako Bůh. Obecná výpověď o mrtvých i řečnická otázka, na kterou se neočekává odpověď, se snaží přinutit Hospodina ke změně: vždyť mezi mrtvými není nikdo, kdo by chválil a vzýval Hospodina. Pro starozákonního člověka nepařilo podsvětí mezi místa, na kteréch by se Hospodin dokázal projevit jako Bůh. Už v tomto životě muselo proto padnout rozhodnutí, zda je pro žalmistu Hospodin skutečně Bohem posvátné tradice.

Jsem vysílen od svého nářku,
noc jako noc pláčem skrápím své lože,
smáčím své lůžko slzami.

Zničení svého života popisuje žalmista jako pláč. Ve Starém zákoně je pláč nejen projevem bolesti a utrpení, ale ztráty tělesné síly k životu. Celou noc skrápí své lůžko slzami, zároveň však v dalším textu důvěřuje, že po dlouhé noci přijde ráno. Tento verš je takřka shodný s jedním veršem knihy Jeremjáš (45,3). Díky tomuto propojení si můžeme všimnout nového teologického rozměru. Naříkajícímu Baruchovi říká Hospodin, že musí utrpení vydržet zároveň se svým lidem. Touto výpovědí chce Hospodin Barucha nejen pokárat, ale také potěšit a posílit, aby nesl své utrpení v solidaritě s Bohem, kterému způsobuje utrpení jeho lid.

Oko mám zamžené hořem,
zestárlo vinou všech mých nepřátel.

Přirovnání k oteklému a zamlženému oku vystihuje výsledek dříve popisovaného rozkladu. Jasné, zářivé oči byly znamením životní síly a chuti žít. Zamlžené oči byly znamením blízké smrti. Zde se náš žalm dostává na nejnižší bod. Překvapivě není už příčinou žalmistovy nouze Boží hněv, ale nepřátelé.

Pryč ode mě, všichni pachatelé bezpráví,
neboť Hospodin zaslechl mé hlasité naříkání.

Nepřátelé jsou charakterizováni svým bezprávím, tak působí na žalmistu. Vnímá je jako totalitu – všichni pachatelé bezpráví – , jež ho obklopuje a utlačuje ze všech stran.

Uslyšel Hospodin mou prosbu,
Hospodin mou modlitbu přijal.
Ať se všichni moji nepřátelé zastydí, ať se vyděsí,
ať se kvapně oklidí v hanbě!

Slovy, která napodobují tabuizaci, v jejímž důsledku byl odsouzený vyloučen ze společnosti: pryč ode mě, všichni pachatelé bezpráví – se trpící člověk bouří proti nepřátelské síti, jež ho obklopuje. Modlitba ho přivedla k jistotě, že Hospodin se postavil na jeho stranu. Z toho plyne důvěra, že jeho strach před nepřátelským prostředím skončí – jak si vyprošoval. Slovesa –zastydět se, vyděsit se, oklidit se v hanbě – pomýšlejí na souvislé dění. Jeho cílem je, že se zastydí celý systém násilí, jímž zastrašovali všichni nepřátelé trpícího člověka. Mají se vyděsit, to znamená, že se má rozthnout síť jejich úkladů. Jejich aktivity mají být odhaleny před celým světem a zachvátit je má ochromující zděšení. Není jisté, že se v závěru pomýšlí na konec nepřátel. Použitá slovesa zdůrazňují, že nepřátelé mají poznat bezpráví ve svém jednání – to má být důsledkem jejich studu. Přirozeně je zde nejprve řečeno, že se mají odklidit, tedy nechat trpícího člověka na pokoji. Nelze však vyloučit, že se zde zároveň hovoří o návratu k pravdě o Hospodinu, jež je hlavním tématem celého žalmu.

Celý žalm prostupuje vědomí hříchu. Proto si nedokážeme představit, že by se tento žalm modlil Ježíš jako svou vlastní modlitbu. On však vzal na sebe naše nemoci a hříchy (Iz 53,4; 2 K 5,21). Proto může být první část žalmu vzorem, jak bychom se mohli modlit, když cítíme, že je ohrožena naše existence. Závěrečné verše o vítězství nad nepřáteli získávají pro křesťana rozhodující význam v souvislosti se vzkříšeným Kristem. Spolu s ním překonáváme také my, hříšníci, rozkladné síly hříchu a smrti. Starozákonní text žalmu se děsí věčné smrti, zároveň však tuší, že největším projevem lásky je život v plnosti a upřímném oslavování Boha.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3