Ž 69

Petr Chalupa

 

Tuto neděli zpíváme po prvním čtení některé verše 69. žalmu.

Žalm je ukázkou nářku nebo prosebné modlitby jednotlivce. Vykladatelé se shodují v poznatku, že postupně vznikal spojením tří částí.

Zaposlouchejme se do prvních veršů tohoto žalmu:

Zachraň mě, Bože,
neboť vody mi sahají až k hrdlu.
Zapadl jsem do hlubokého bahna
a nemám, oč bych se opřel nohou;
dostal jsem se do hluboké vody
a proud mě zaplavuje.

První úsek nářků začíná teologicky důležitou prosbou zachraň mě, která směřuje k Bohu. Sloveso zachránit zdůrazňuje výsledek děje, který je nejen ukončením nouze, ale jako Boží záchrana vede ke zdraví, spokojenosti, míru s druhými lidmi a především ke společenství s Bohem. Zdá se, že zatím žalmistovi to všechno schází. Cítí se ohrožen chaotickými mocnostmi. Sám je proti nim bezmocný, bojí se smrti, která je znázorněna vodami a bahnem. Obě přirovnání jsou propojena: vody sahají žalmistovi až k hrdlu, které jako dechový orgán rozhoduje o smrti nebo životě. Na druhé straně zaplavuje žalmistu nezadržitelně proud. Navíc se zde objevují zkušenosti člověka, který zapadl do bahna, z něhož se nemůže dostat vlastní silou – setkáváme se s představou o zajatci, který byl uvržen do cisterny, jejíž dno bylo pokryto vrstvou bahna a z jejíž temnoty nebylo úniku. Jde o starověký názor na smrt jako na sílu, která se zakouší jako mohutné napadení všude tam, kde je člověk ohrožen nemocí, nepřáteli nebo silami, vládnoucími ve společnosti. Podsvětí panuje tam, kde je život narušen. Smrt je chápána jako osoba, která se pokouší rozšířit své panství, a jako obluda chce pohltit vše živé. Kdo je nemocen, je blíže smrti než životu. Tento stav – být vydán smrti – se v žalmech znázorňuje jako podsvětí a připomíná slovy hrob, jáma, moře nebo poušť. Člověk, který se dostal do moci smrti, může se vrátit do oblasti života, jen když ho někdo zachrání. Žalmy očekávají tuto záchranu od Hospodina, který je Bohem živých. K němu lidé volají, protože svou situaci v říši mrtvých prožívají jako vzdálenost od Boha.

Unaven jsem již voláním,
hrdlo mi ochraptělo;
oči mi zeslábly,
když vyhlížím svého Boha.

Ohrožení smrtí je pro žalmistu dramatické, neboť hrozí přerušení jeho spojení s Bohem. Jeho hrdlo už nemůže volat o pomoc, protože hlasitým voláním ochraptěl a nevydá už ani hlásku. Také jeho oči, kterými vyhlíží zachraňujícího Boha, zeslábly a zkalily se. Odumírání hlasu a zraku zdůrazňuje dramatickou situaci, z níž vychází tento žalm.

Více než mám vlasů na hlavě
je těch, kteří mě bez důvodů nenávidí,
silnější než mé kosti
jsou ti, kteří mě stíhají bez příčiny.
Co jsem neuloupil, to mám vrátit?

Žalmista se cítí obklopen nepřátelským světem, který proti němu bezdůvodně bojuje a chce ho zničit lží. Přesila nepřátel je zvýrazněna nadsázkou: nepřátel je víc než vlasů na hlavě, to znamená, že je nelze spočítat. Setkáváme se dokonce s konkrétní výtkou: žalmista má vrátit, co údajně uloupil. Tato výtka se dotýká velmi citlivého místa, způsobuje chaos v jeho nitru, představuje dvojí břemeno: nemůže nic vrátit, protože nic nevzal. Nelze zjistit, na co žalm pomýšlí. Pravděpodobně to má zůstat otevřené, neboť jde o bezpráví způsobené podezříváním a bezdůvodnou diskriminací.

Druhý úsek nářků nás přivádí do jiného nepřátelského prostředí. To se žalmistovi vysmívá a skládá o něm posměšné písně. Úsek je oslovením Boha a žalmista se představuje jako člověk, který horlivě prosazuje Boží dům, tedy chrám.

Bože, ty znáš mou pošetilost,
mé poklesky nejsou před tebou skryty.

Žalmistova pošetilost a jeho poklesky nejsou v rozporu s jeho přesvědčením o nevinnosti. Jde o nevědomá a nechtěná pochybení, například kultovní nečistotu, kterou lze usmířit příslušnou obětí. Úsudek přenechává žalmista Bohu a zříká se jakékoli namyšlenosti nebo vlastní spravedlnosti.

Nechť nejsou zklamáni kvůli mně, kdo doufají v tebe,
Pane, Hospodine zástupů,
nechť kvůli mně nejsou zbaveni naděje,
kdo hledají tebe,
Bože Izraele!

Zdá se, že žalmista je představitelem Hospodinových věrných, kteří jsou později v žalmu charakterizováni jako chudí. V tomto verši se vyznačují hledáním Boha a doufáním v něho. Tito lidé by byli zklamáni a zahanbeni, kdyby ztroskotal žalmista, jenž je svědkem těchto tradic.

Vždyť pro tebe jsem snášel potupu,
pohana pokryla mou tvář.
Svým bratrům stal jsem se cizincem,
synům své matky neznámým.
Nebť mě stravuje horlivost pro tvůj dům,
padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.
Postem jsem zkrušil svou duši;
i to mi bylo na potupu.
Místo šatů jsem si oblékl žínici
a byl jsem jim k smíchu.
Tlachají o mně ti, kteří sedí u brány,
posměšně o mně zpívají opilci.

Protikladem těch, kdo hledají Hospodina, jsou lidé, kteří si mohou dovolit přepychové hostiny, doprovázené hudbou. Těmto mocným a vlivným lidem připadá žalmista jako ubožák, kterému se posmívají a kterým pohrdají. Ani jeho vlastní rodina se už k němu nehlásí. Příbuzní se tváří, jako by ho neznali, jednají s ním jako s nenáviděným cizincem. Co je příčinou tohoto odcizení a posměchu? Žalmistova horlivost pro Hospodinův dům, zřejmě ve spojení se zármutkem a postem, tedy s prorockým znakovým jednáním na způsob protestní hladovky. K tomu přistupuje kající oděv jako protiklad vůči smýšlení a způsobu života jeho okolí.

První část proseb začíná oslovením Boha. On je nyní středem jako ten, kdo jedná. Žalmista je tísněn nepřáteli, kteří ho nenávidí.

Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě
v čas milosti, Bože!
Vyslyš mě ve své veliké lásce,
věrně mi pomoz!

Hospodin má odpovědět na základě své milosti a věrnosti. Obě charakteristiky – spojené se zjevením Boha na Sinaji – zdůrazňují velkorysost, ve které se Hospodin sklání k svému izraelskému lidu; zároveň vystihují jeho spolehlivost a bezmeznou lásku.

Vyprosť mě z bahna, abych neutonul,
vysvoboď mě z hluboké vody!
Ať mě nezaplaví vodní příboj,
ať mě nepohltí hlubina,
ať propast nade mnou nezavře jícen!

Žalmista se vrací k úvodnímu přirovnání, ve kterém znázornil ohrožení svého života utonutím. Jícen propasti je branou podsvětí, tedy říše mrtvých.

Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá,
obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.
Neskrývej svou tvář před svým služebníkem;
vždyť jsem v úzkostech, rychle mě vyslyš!
Přibliž se ke mně, vysvoboď mě,
kvůli mým nepřátelům mě zachraň!

Hospodinovo slitování je niternou účastí, kterou prožívá matka, jež vnímá, co schází jejímu dítěti nebo čím její dítě trpí. Bůh má překonat svou nadřazenost vzhledem k bídné žalmistově situaci. Obě slovesa, vysvobodit a zachránit, jsou těsně spojena s tradicemi o vyjití z Egypta. Vykoupení znamená vyvedení příbuzného z otroctví, do kterého se dostal pro nezaplacení dluhu. Záchrana je získání vzácného předmětu nebo osoby do vlastnictví. Rozkazovacím způsobem se žalmista odvolává na Hospodina, aby zasáhl jako jeho příbuzný. Podobný význam má také výzva „přibliž se.“ Vždyť žalmista je Hospodinovým služebníkem.

Druhá část proseb přináší řadu kleteb proti nepřátelskému okolí. Je zarámována opakovaným nářkem nad nepřáteli. Nejde však o nenávist a mstu, ale o projevy strachu, který je bezmocný tváří v tvář nemilosrdnému násilí. Žalmista usiluje o spravedlnost a vítězství pravdy.

Ty znáš mou potupu, hanbu a zneuctění,
před tebou jsou všichni moji protivníci.
Potupa zlomila mé srdce, a proto chřadnu,
čekal jsem, že někdo bude mít soucit, ale nikdo tu nebyl,
čekal jsem, kdo by mě potěšil, ale nikoho jsem nenašel.
Do pokrmu dali mi žluč
a v žízni mě napojili octem.

Nepřátelský posměch způsobil žalmistovo onemocnění. Ani v této situaci ho však neponechávají v klidu. Nelze zahlédnout ani náznak pomoci nebo účasti. Naopak: je zbavován své důstojnosti. Namísto obvyklého přinesení posilujícího pokrmu nemocnému (2 S 13,5-10) připravují nepřátelé žalmistovi jídlo, smíšené s jedem.

Ať je jim jejich stůl nástrahou
a pro jejich přátele léčkou.

Bohaté obětní hostiny bez důsledků pro život se mají stát pastí, jež se nad těmito lidmi zavře jako projev Božího odsouzení.

Nechť se jim oči zakalí, aby neviděli,
učiň, aby se jim bedra stále chvěla.
Vylej na ně své rozhorlení,
ať je zachvátí žár tvého hněvu!
Ať jim zpustne domov,
v jejich stanech ať nikdo nebydlí,
neboť stíhali toho, jehož jsi zasáhl,
a rozmnožili bolest toho, koho jsi zranil.

Škodolibé potrestání má zasáhnout ty, kteří shlížejí na žalmistu ve své útočné nadřazenosti. Hospodinův hněv je projevem spravedlnosti, jež soudí zlé a zachraňuje utlačované. Tento hněv má spláchnout nepřátele jako přívalový déšť, jejich domovy mají zůstat vyloupené, mají zpustnout, tedy být vyloučeni z boje. Nepřátelé uspořádali hon na žalmistu, neboť se domnívali, že jej postihl Hospodinův soud. Také žalmista vidí svůj osud v souvislosti s horlivostí pro Boha. Také on vnímá Boží odpovědnost za svou situaci. Zároveň však proti ní protestuje a žádá Boha, aby zasáhl a prosadil spravedlnost.

Přidej jim na vinách,
ať nejsou uznáni u tebe za spravedlivé!
Kéž jsou vymazání z knihy živých
a mezi spravedlivé ať nejsou zapsáni!

Tato přání potvrzují, že nakonec jde o Boží spravedlnost. Zdá se, že žalmista pomýšlí na nebeskou knihu, do níž Bůh zapisuje všechny živé a z níž škrtá hříšníky. Rozhodující je skutečnost, že při posledním soudu budou zachráněni jen ti, kdo budou zapsáni v této Boží knize. Bůh sám má tedy ukázat, že rouhači nejsou v právu, naopak v právu je on, stravovaný horlivostí pro Boha. Bůh mu má poskytnout ochranu před těmito zlými lidmi.

Já však jsem ubohý a plný bolesti,
ať mě ochrání, Bože, tvá pomoc.

Chudí jsou lidé vyloučení na okraj společnosti a pokorní před Bohem. Žalmista důvěřuje Hospodinu, že se postaví na jeho stranu ve sporu s mocnými pronásledovateli.

Písní budu slavit Boží jméno,
velebit je budu zpěvem chvály.
To bude Hospodinu milejší než obětovat býka,
než obětovat dobytče s kopyty a rohy.
Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se;
pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha!
Neboť Hospodin slyší chudáky,
nepohrdá svými vězni.
Nechť ho chválí nebe a země,
moře a vše, co se v nich hýbe.
Neboť Bůh pomůže Siónu
a vystaví judská města:
budou tam bydlit a obsadí je.
Zdědí je potomci jeho služebníků,
budou tam sídlit, kdo milují jeho jméno.

Žalm dospěl ke svému cíli. Proč nechává Bůh lidi trpět? Je rád, když se zachránění radují a vyjadřují tuto radost chválou. To je Bohu milejší než obětování zvířat.

Do závěrečné chvály se má zapojit celý vesmír. Má chválit Hospodina za záchranu Siónu. V pozadí zaznívá vzpomínka na zničení chrámu a Jeruzaléma. Ukončením vyhnanství dává Bůh najevo, že nadvláda chaotických sil byla jen zdánlivá. Záchrana se však nevyčerpává jen obnovou chrámu. Žalm vyjadřuje naději, podle které je Sión místem života další judská města oblastí pokoje, a to nejen pro Hospodinovy služebníky, ale pro všechny, kdo Boha milují.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31