Ž 72

Petr Chalupa

 

Tuto neděli zpíváme po prvním čtení některé verše dvaasedmdesátého žalmu, který je řeckým a latinským překladem považován za žalm jedenasedmdesátý.

Píseň se zabývá převážně spásonosným působením vyvoleného krále. Jako přímluva za krále se obrací na Hospodina. Zároveň vyslovuje přání, která má splnit král.

Vznik království byl v dějinách Izraele významným zásahem do náboženských a společenských poměrů. Uvnitř rolnické společnosti s kmenovým zřízením se objevuje král, kterému příslušela nejen administrativa, právo a vojsko, ale také vykonávání bohoslužby ve svatyni. Nezbytné bylo odpovědět na otázku, zda je král legitimní ve společnosti, která předtím neměla v čele jednotlivce. Izraelský autor vytvořil text, který se velmi podobá „korunovačnímu hymnu na Ašurbanipala“, asyrského vladaře, který nastoupil na trůn v roce 669 před Kristem. Tento text je však polemikou s asyrskými představami o panovníkovi. V izraelském pojetí má král velký význam jako zastánce sociálně slabých a jako prostředník Božího požehnání.

Královská píseň se nejspíš recitovala o slavnosti nastolení judského krále nebo při jiné královské slavnosti, která se pravidelně slavívala v Jeruzalémě. Takovou slavností mohlo být výročí nástupu na trůn, královy narozeniny nebo jeho svatba.

Píseň je nepochybně předexilní, její nejstarší jádro lze datovat do 7. stol. před Kristem.

Bože, svěř králi svou pravomoc,
svou spravedlnost královskému synu.

V úvodní prosbě za krále se ukazuje izraelské pojetí krále, které se liší od pojetí krále ve starověkém Orientu, přestože je zde mnoho společných rysů. Podle starobylé orientální a egyptské představy jsou králové ustanoveni na zemi bohem slunce, aby zajišťovali bohy stanovený řád světa. Bůh se na počátku soustředí pouze na ustanovení krále na zemi, tedy na zřízení státu. Za všechno ostatní odpovídá potom král. Základní pravidlo egyptské nauky o státu znělo asi takto: Bez státu nevládne na zemi řád, nýbrž chaos. Chaos pak není jen nedostatek spravedlnosti a harmonie, ale je něčím opačným, tedy bezprávím a násilím. To je rozhodující. Země, na které má král uskutečňovat řád právem a bohoslužbou, není nepopsanou tabulí, ale je prostředím, kde přirozeně vládne chaos. Král musí přemoci chaos, aby nastolil řád. Totéž se odehrává na úrovni kosmické. I zde platí: Kosmos nemůže žít bez řádu. Každý král prosazuje už svým postavením řád namísto chaosu. Na králově prostřednictví závisí úspěch toho, co probíhá v kosmu i v politice. Podobné představy měli o králi Sumerové, Asyřané i Babylóňané. V Izraeli došlo k přetvoření těchto představ. Právo a spravedlnost jako oblasti králova působení se přesunuly z roviny společenské do roviny teologické. Bůh sám je chápán jako zákonodárce. Spravedlnost už není jen požadavkem sociálním a politickým, ale odpovídá Boží vůli. Právě tuto zvláštnost izraelského pojetí vyjadřuje první verš žalmu. Bůh má svěřit králi svou pravomoc a spravedlnost, aby dokázal spravedlivě vést Boží lid a jeho chudé. Slovo pravomoc se vztahuje ve Druhé a Páté knize Mojžíšově na záchranu chudých, slabých a cizinců. Základní prosba žádá Hospodina, aby jako zákonodárce zjevil králi zákony a propůjčil mu sílu své božské spravedlnosti. Tak král prosadí řád, který zachrání celý Boží lid a zvláště chudé. V případě splnění této prosby bude král působit ideálně, jak dokládají následující verše.

Ať vládne tvému lidu spravedlivě,
nestranně tvým ubohým.
Hory přinesou lidu pokoj,
pahorky spravedlnost.
Zjedná právo ubohým z lidu,
pomůže ubožákům,
rozdrtí utlačovatele.

Namísto slova „spravedlivě“ bychom měli správněji překládat „podle práva“ a namísto „nestranně“ bychom měli slyšet „ve spravedlnosti“. „Právo“ je pevným, obecně platným rámcem soužití ve společnosti, je normou, podle které se má jednání řídit a podle které se posuzuje jako zákonné či nezákonné, podle které se popřípadě trestá. Spravedlnost má naproti tomu mnohem větší rozsah. Vyjadřuje ideál soužití, který poskytuje jednotlivci dokonalé naplnění života. Zároveň bere v úvahu dobro celku. Mohli bychom také říci: Spravedlnost náleží do oblasti etiky, jako prožívaná spravedlnost je ctností nebo charismatem. Spravedlnost má bdít nad tím, zda platné právo slouží životu a zda je spravedlivě uplatňováno. Zachraňující spravedlnost krále se musí postarat, aby byl člověk chráněn nejen před bezprávím, ale i před právem. Takový případ by nastal, kdyby se sice jednalo podle práva, ale zároveň by se člověk ničil fyzicky, psychicky nebo sociálně. Jako nástroj Boží spravedlnosti se má ideální král postarat, aby se chudí a nemajetní v Božím lidu nestali obětí ani bezpráví, ani práva. V pozadí můžeme tušit sociální a hospodářské poměry, proti kterým vystoupili proroci Amos a Micheáš. Zchudlí rolníci byli tehdy podle práva vyvlastněni a dokonce prodáváni na mezinárodních trzích s otroky. Soudcovský úřad krále spočíval v záchraně smrtí ohrožených, tedy v záchraně Hospodinova lidu. Chudí jsou označeni jako „Hospodinovi ubozí“. Závěr této části uvádí izraelskou zvláštnost: Zatímco egyptští a mezopotamští králové osvědčovali svou královskou moc především v boji s vnějšími nepřáteli, izraelský král má vést vnitropolitický boj s mocnými a utlačovateli.

Žít bude dlouho jak slunce,
jak luna po všechna pokolení.
Sestoupí jako déšť na trávu,
jako vláha, která napájí zemi.
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje,
dokud nezanikne luna.

Další část se dotýká kosmických rozměrů. Král podporuje život ve své zemi. Proto se mu vyprošuje dlouhý život, který se podílí na kosmické stabilitě slunce a měsíce. Může tak působit po všechna pokolení. Úryvek vykresluje obraz plodné země: slunce, měsíc, pravidelný déšť, který dává dozrát polím. To vše jsou nejen reálné symboly spravedlnosti a pokoje, ale je to také země stvořená jako domov pro všechny. Zde se propojuje společnost a příroda. Ideální král zprostředkuje soulad obou rovin – ve prospěch všech. Takový král působí obrazně jako déšť a má podíl na moci slunce a měsíce. Je zosobněním spravedlnosti, když jedná podle Hospodinova práva a Zákona, takže je prostředníkem pokoje a života pro svou zemi a svůj lid.

Bude vládnout od moře k moři,
od Řeky až do končin země.
Jemu se budou klanět nepřátelé,
jeho protivníci prach budou lízat.
Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary,
králové Arábie a Sáby zaplatí daně.
Všichni králové se mu budou klanět,
všechny národy budou mu sloužit.

Třetí část žalmu, která je pozdějším dodatkem z doby po babylónském vyhnanství, vidí královo působení v souvislosti s celým světem. Ideální král má vnášet mír do soužití s národy – s pomocí Hospodinovy spravedlnosti, která skrze něho působí.

Velikost království „od Řeky až do končin země“ navazuje na zaslíbení Abrahamovi: „Tvému potomstvu dám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu“ (Gn 15,18). Co je tedy cílem královy vlády? V jeho působení se mají stát dějiny Izraele a ostatních národů dějinami Božího požehnání a spásy. Hospodinův král neprosazuje svou vládu násilím. Žalm pomýšlí na všeobecné uznání této královské moci: Svět je fascinován „králem spravedlnosti“ – proto se přicházejí králové a národy poklonit, přinést dary a zaplatit daně – a to ze všech končin země: od Taršíše na západě až po Arábii a Sábu na východě. Záměrem je tedy přijetí národů a jejich králů do Hospodinova království.

On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci,
ubožáka, jehož se nikdo neujímá.
Smiluje se nad nuzným a chudým,
zachrání ubožákům život.
Vymaní je z křivdy a násilí,
neboť jejich krev je drahá v jeho očích.

Král je vnímavý vůči utrpení nemajetných, kteří se dovolávají pomoci. Na základě soucitu a slitování učiní vše, aby jejich život zachránil z křivdy a násilí. Král zachraňuje chudé, protože je považuje jakoby za své příbuzné, kterých se musí zastat. Stejná slovesa používá bible pro Hospodinovo jednání.

Proto bude žít a dostane se mu z arabského zlata,
stále se budou za něho modlit,
ustavičně mu budou žehnat.
Země bude oplývat obilím,
jeho úroda bude šumět až ve vrcholcích hor jako Libanon,
obyvatelé měst rozkvetou jako polní tráva.
Jeho jménu se bude žehnat navěky,
pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno.

Pátá část žalmu začíná řadou proseb, které popisují požehnání, jež vychází od krále. Nejprve se objevují slova, kterými se vzdávala úcta nastolenému králi: „ať žije král“! Pak následují tři prosby, které stupňují královu péči o chudé: Má jim dát podíl na bohatství, které mu přinášejí národy; má se za ně neustále modlit a má jim každý den žehnat. Má dokonce povzbudit Boha, aby svému lidu daroval plnost života – jak naznačují obrazy růstu a žně. Země tohoto krále, který je veden Boží spravedlností a naplněn milosrdenstvím vůči chudým se má proměnit v oblast bujné plodnosti. Dokonce i horská úbočí mají být pokryta obilnými poli, kterými šumí vítr podobně jako v lesích. Obě přirovnání slouží ke znázornění rajsky nepředstavitelné plodnosti a krásy – a hovoří o králově zemi podobně jako se mluví o Boží zahradě. Symboly růstu a plodnosti se nakonec pojí s královým jménem, jež zastupuje jeho vládní program i činy, spojené s jeho jménem. Jeho jméno má vzkvétat díky Bohem darované vitalitě.

A v něm budou požehnána všechna plemena země,
blahoslavit ho budou všechny národy.

Král je spojován se zaslíbením Abrahamovi, podle kterého se stane prostředníkem požehnání nejen pro své potomstvo, ale pro všechny národy země. Král, který uskutečňuje program spravedlnosti a milosrdenství, slouží tak Božím dějinám, jež mají shromáždit Izraele a národy tak, že se svět stane Božím královstvím, ve kterém dojde dokonalé spásy jako společnost, tak i příroda. Z tohoto závěrečného hlediska se žalm ukazuje v mesiánském světle.

Proto také viděla křesťanská tradice v Matoušových mudrcích krále. V době adventní však zdůrazníme Lukášovo pojetí Ježíše jako Mesiáše chudých, které bylo inspirováno 72. žalmem.

 

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3