Ž 78

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! Biblické texty z následující neděle se dotýkají tématu seslání many na poušti. V prvním čtení, které je z Druhé knihy Mojžíšovy, se popisuje událost seslání many při putování Izraele pouští. Také žalmista na tuto událost vzpomíná v sedmdesátém osmém žalmu, kterým se budeme nyní zabývat. V evangeliu budeme číst o Ježíšově rozhovoru s lidmi, nasycenými zázračným rozmnožením chlebů, o maně a chlebě života. Také páteční téma se tohoto tématu dotkne – budeme probírat téma eucharistie.
Celý žalm má 72 veršů. Při nedělní liturgii se tudíž nečte celý, ale jen několik vybraných veršů.
Tento žalm, podobně jako některé jiné, připomíná důležité okamžiky v dějinách Izraele, od vyjití z Egypta po vládu krále Davida. Žalmista nepopisuje dějiny, ale v historii hledá poučení pro současnost. Žalm začíná velmi podobně, jako některá přísloví: „Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho, otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.“ (Ž 78,1-2). Žalmista se ve své výzvě obrací k lidu, zatímco v knize Přísloví je oslovení: „Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje.“ (Př 3,1). Poznáním příběhu svých otců má Izrael opět najít cestu k Hospodinu. Žalmista chce lid učit podobně jako otec učí své syny. Otázkou je, co se myslí „dávnověkými hádankami“? Když čteme žalm dál, nepíše se v něm o žádném zvláštním tajemstvím. Jsou zde popisovány důležité okamžiky z Izraelských dějin. Hádankou snad zůstává, proč si Hospodin vyvolil ze všech národů právě Izrael za svůj lid?
„Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.“ (Ž 78,3-4) Žalmista vybízí ke chvále Boží a k šíření jeho mocných činů. To, co Hospodin udělal pro svůj národ, nemá být nikdy zapomenuto. Má být zvěstováno z generace na generaci.
„Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny, aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům, aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání, a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu.“
(Ž 78,5-8) Dříve, než začne žalmista mluvit o všech skutcích, které Hospodin pro svůj lid vykonal, připomíná jim svůj Zákon. Smlouvu, kterou uzavřel skrze Mojžíše s celým lidem, se všemi pokoleními. Tato smlouva nemá být nikdy zapomenuta. Žalmista také upozorňuje na nebezpečí modloslužby, kterému propadly předchozí pokolení, která se odvrátila od Hospodina.
„Lukem vyzbrojeni Efrajimci otočili se v den bitvy. Nedbali na smlouvu Boží, podle jeho zákona žít odepřeli, zapomněli na jeho skutky, na divy, jež jim dal shlédnout.“ (Ž 78,9-11) Jako případ zpronevěry, odpadu od Hospodina, jsou uvedeni Efrajimci. Nejedná se jen o pokolení Efraima, ale buď všech takzvaných severních kmenů, nebo jen těch, které pocházely od Ráchel – tedy Manasesa, Efrajima a Benjamína. Z rodu Benjamin byl i král Saul, který nebyl věrný Hospodinu. Na území kmene Efrajim byla známá svatyně v Šílo, ve které přebývala Hospodinova schrána úmluvy. Později, snad právě i jako následek zpronevěry, byla tato schrána přenesena do Jeruzaléma na horu Sijón a nový král byl vybrán z pokolení Judova.
„On před jejich otci činil divy v zemi egyptské na Sóanském poli. Moře rozpoltil a převedl je, jako hráz postavil vody. Ve dne oblakem je vodil, po celou noc září ohně. Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní, bystřiny vyvedl ze skalního štítu, nechal plynout vodstva jako řeky.“ (Ž 78,12-16) Nyní následuje stručný výčet obdivuhodných Božích skutků. Jejich počátek byl v Egyptě. Zde je zmíněno Sóanské pole. Sóan  bylo město ležící na severu Egypta v Nilské deltě. Výčet začíná deseti ranami v Egyptě. Později budou podrobněji popsány. Pokračuje podivuhodným přechodem moře a vedením lidu po poušti. Nejpodrobněji je zmíněno vyvedení vody ze skály, což bylo zřejmým důkazem nesmírné Boží ochrany.
Tato část žalmu je pro nás dneska nejdůležitější. Mluví se v ní o maně na poušti, o které budeme číst v prvním čtení i v evangeliu: „Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu, srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle. A reptali proti Bohu: ‚Může Bůh prostřít stůl v poušti? Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?‘ Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli, neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu. Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti. (Ž 78,17-25).
Izrael, ač zahrnut veškerou Boží péčí, opět reptal proti Bohu. Žalmista se příliš nezabývá posloupností jednotlivých událostí na poušti, jak ji popisují historické knihy. Můžeme z toho usuzovat, že buď bylo více tradic, nebo to pro jeho poselství nebylo důležité. Po tom, co lid dostal vodu, která je na poušti nejdůležitější k přežití, stále reptal. Hospodin překvapivě vyslyší reptání a naléhání lidu a dá mu chléb. Chléb, který je nad všechna očekávání, je nazýván chlebem mocných. V řeckém překladu Bible – v Septuagintě a později i v latinském překladu – Vulgátě, je tento chléb označován andělským pokrmem. Můžeme i předpokládat, že žalmista v maně nevidí jen chléb pro nasycení fyzického hladu. V určité části starozákonní tradice je naznačeno, že mana byla něco víc. Chlebem pro život věčný. V evangeliu a podobně i v První listě Korinťanům čteme: „Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni.“ (1Kor 10,1-6). Voda ze skály i mana byly hlavně později v novozákonní tradici chápány jako duchovní pokrm a nápoj.
Hospodin dává reptajícímu lidu i obrovské množství masa: „Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku, nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich. Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví. Nepřešla je chtivost. Měli ještě pokrm v ústech, když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil.“ (Ž 78,26-31). Tato událost je popisována ve dvou variantách. Jedna je v Druhé knize Mojžíšově, tu uslyšíme v prvním čtení a druhá varianta, na kterou odkazuje právě žalmista, je ze Čtvrté knihy Mojžíšovy (kap.11). To, co mělo sloužit k dobrému, se změnilo v Boží soud. Bůh netrestá člověka z pomstychtivosti, ale trest slouží jako výchovný prostředek milujícího Otce. Tento trest zabil především nenasytné junáky a velmože. Tím byl lid zbaven záštity ve formě bojeschopných mužů a byl opět zcela odkázán na Hospodina.
„Přes to vše hřešili dále, nevěřili jeho divům. Tu učinil konec jejich dnům, že přešly jako vánek, jejich léta přeťal náhlým děsem. Kdykoli je hubil, dotazovali se po jeho vůli, za úsvitu hledávali opět Boha, připomínali si, že Bůh býval jejich skála, že Bůh nejvyšší byl jejich vykupitel. Ale klamali ho svými ústy, jazykem mu lhali, v svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě“ (Ž 78,32-37). I přes množství důkazů o Boží dobrotě byl lid neustále nedůvěřivý vůči Hospodinu. Žalmista připomíná vymření celé jedné generace v období putování pouští, jak o tom můžeme číst ve čtrnácté kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy. V okamžicích úzkosti se lid obracel k Hospodinu, ale často jen navenek, jejich srdce se nezměnilo. Pokání bylo vždy jen na chvíli.
„Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení, pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací. Kolikrát mu v poušti vzdorovali, jakou trýzeň působili mu v tom pustém kraji! Zas a zase pokoušeli Boha, činili výčitky Svatému Izraele. Nepřipomínali jeho sílu, den, kdy je vykoupil z moci protivníka, když činil svá znamení v Egyptě a své zázraky na Sóanském poli. Ramena řek i bystřiny proměnil v krev, takže se nemohli napít. Seslal na ně mouchy, aby je sžíraly, žáby, které jim přinesly zkázu. Co se urodilo, vydal hmyzu, kobylkám plod jejich práce. Jejich révu zničil krupobitím a smokvoně mrazem. Jejich dobytek vydal v plen krupobití a ohnivým střelám jejich stáda. Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy.  Dával průchod svému hněvu, jejich duše neušetřil smrti, vydal moru v plen vše živé. Všechno prvorozené v Egyptě pobil, prvotiny plodivé síly v Chámových stanech“ (Ž 78,38-51). Již jsme si řekli, že v žalmu budou podrobněji připomenuty jednotlivé egyptské rány – krev, mouchy, žáby, kobylky, krupobití, mor a smrt prvorozených. Skrze tato znamení se Bůh ukázal jako veliký, mocnější než všichni bohové a faraónové Egypta.
Ale o vyvolený lid se Bůh pečlivě staral: „Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští, vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře. Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal. Vypudil před nimi národy, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny“ (Ž 78,52-55). Žalmista používá tradičního obrazu pastýře a ovcí. Bůh vedl svůj lid, provedl ho středem moře až do zaslíbené země. Přirovnání k pastýři se v žalmu objeví ještě jednou na jeho konci. Cílem Božího vedení je zaslíbená země, hora Sión, která se nachází ve středu Jeruzaléma a na které Šalamoun postavil Hospodinu chrám. Nyní na ní najdeme islámské mešity.
Dále čteme: „Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho, odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk. Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti. Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele: opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi. Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí. Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly. Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly. A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem, zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou“ (Ž 78,56-66). I když lid dostal zaslíbenou zemi jako dar, stále se choval jako jeho předkové. Podléhali pohanství, přejímali zvyky a způsob chování okolních národů, nedůvěřovali Hospodinu. Místo toho uctívali Ištar a Baala, který býval oslavován velmi hlučně. Proto v žalmu čteme, že Hospodin to vše slyšel. Odpad od Hospodina byl důvodem, proč byla zavržena svatyně v Šílu a proč se schrána úmluvy dostala do rukou nepřátel, jak čteme v První knize Samuelově. Umlká svatební veselí i pohřební nářky, místo života je ticho smrti.
Přece však zkáza a zavržení nemají mít poslední slovo: „Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil, zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval. Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi. Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší, od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl. A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil“ (Ž 78,67-72). Bůh nezavrhuje svůj lid jednou pro vždy, ale vyvoluje si Judův kmen a horu Sión, na které si vystaví své sídlo, která je popisována v mohutných obrazech – hora sahající až do nebes, spojující nebe se zemí. Žalm končí zprávou o vyvolení Davida. Ač nebyl z královského rodu, ale z rodiny chudých pastýřů, byl Hospodinem vyvolen jako nový král. Označen jako „Služebník Hospodinův“, podobně jako Mojžíš, nebo neznámý služebník u proroka Izajáše, či jako předobraz Ježíše Krista. O dobrém pastýři z rodu Davidova, o Ježíši Kristu, plně platí to, co žalmista vyzdvihuje a chválí.
 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3