Ž 86

Petr Chalupa

 

O 16. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 86. žalmu. Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že píseň zpracovává starší texty. Žalmista dokazuje svou tvořivost sestavením určitého souhrnu předcházejících Davidových žalmů. Zároveň obohacuje význam žalmových textů teologickým výkladem událostí na hoře Sinaj.

Celý žalm se skládá ze tří různých, avšak významově propojených částí. První a třetí část, jejichž hlavním tématem je záchrana Hospodinova služebníka z nouze, rámují druhou část, která přináší řadu hymnických výpovědí o Bohu.

Ohledně druhového určení se jako nejvhodnější jeví prosebná modlitba.

Žalm se přidržuje pozdních starozákonních názorů na člověka. Vznikl nejspíš v prostředí moudrých znalců Písma.

Nyní k jednotlivým veršům nebo skupinám veršů.

Nakloň, Hospodine, svůj sluch a vyslyš mě,
vždyť jsem ubohý a chudý.
Zachovej mou duši, neboť jsem ti oddán,
pomoz svému služebníku, který v tebe doufá.

Žalmista prosí o trvalou ochranu svého života. Cítí se ohrožen a v nebezpečí. Prosbou „zachovej mou duši“ navozuje v hebrejštině představu o činnosti pastýře, který střeží a doprovází své stádo. V přání „pomoz svému služebníku“ se ozývá touha po ukončení doléhajícího ohrožení.

Ty jsi můj Bůh, smiluj se nade mnou, Pane,
neboť stále k tobě volám.
Obvesel život svého služebníka,
neboť k tobě, Pane, pozvedám svou duši.
Tys totiž, Pane, dobrý a shovívaný,
nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě.

Další prosby jsou postaveny na vztahu služebníka k jeho pánovi. Slova „obvesel život svého služebníka“ předpokládají, že vnější útlak vyvolal uvnitř strach a pocit poraženectví, na jejichž místo má nastoupit radost a důvěra. Slova „k tobě pozvedám svou duši“ znamenají pravděpodobně: k tobě se pozvedám se svou touhou po životě, od tebe očekávám posilu a naplnění svého života – od nikoho jiného, zejména od žádného jiného Boha. Proto začíná tento úsek prosbou „smiluj se.“ Hospodin by měl jako pán projevit přízeň svému služebníkovi na základě své bytostné velkorysosti.

Pátý verš vypočítává Hospodinovy vlastnosti, které mu žalmista připomíná, aby jej přiměl k záchraně. Bůh je „dobrý“, to znamená: zamýšlející spásu a podporující život. Bůh je „shovívavý“, doslova: je ochotný odpouštět – navzdory všem hříchům touží po spáse, napravuje zmýlené cesty. Slova „nejvýš milosrdný“ vystihují v Druhé knize Mojžíšově nevyčerpatelnost jeho lásky. Všechny tři „vlastnosti“ vyjadřují, jak je Bůh pozorný a velkomyslný ke svému lidu i ke každému jednotlivci: „ke všem, kdo k němu volají.“

Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu,
všimni si hlasu mé snažné prosby.
V den svého soužení k tobě volám,
ty mě přec vyslyšíš!

Žalmistovy modlitby a snažné prosby potvrzují, že jeho důvěra je neochvějná – nevyčítá ani nevznáší obžalobu. Hospodinu přece nemůže být lhostejná nouze jeho služebníka. V tom spočívá jeho jedinečnost ve srovnání s bohy okolních národů.

V dalším textu se pohled rozšiřuje – jak vzhůru, tak i ve směru vodorovném.

Nikdo mezi bohy se ti nevyrovná, Pane,
nic se nepodobá tvým skutkům.

Jedinečnost Hospodinových skutků pramení z jedinečnosti samotného Hospodina. Nesrovnatelnými skutky je Hospodinova činnost při stvoření a uchovávání světa. Na rozdíl od bohů, jejichž působnost se vztahuje pouze k určitým národům, je prostorem Hospodinova vlivu celý vesmír.

Všechny národy, které jsi učinil, přijdou,
budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno.

Národy se mají obrátit k jedinému pravému Bohu, neboť on je přece učinil, jsou jeho dílem. Proto také je Hospodin pánem jejich dějin. Klanění znamená nejen bohoslužebné uctívání, ale také podřízení jeho vládě.

Protože tys veliký a činíš divy,
ty jediný jsi Bůh.

Hospodinova velikost vynikne při srovnání s jinými bohy. Projevuje se také v jeho podivuhodných činech. Ve vyznání „jedině Hospodin je Bůh“ nejde o pouhou teorii. Tato skutečnost bude zjevná, až budou výhradně Hospodinu prokazovat úctu národy, které se odvrátily od bohů, jimž doposud sloužily.

Pouč mě o své cestě, Hospodine, abych kráčel v tvé pravdě,
veď mé srdce, aby se bálo tvého jména.

Jestliže žalmista prosí o poučení o Hospodinově cestě, aby se mohl ubírat životem s věrností vůči Hospodinu, pak se zřejmě pomýšlí na dvě stránky téže věci: Poznání cesty, kterou Hospodin kráčí se světem, se svým izraelským lidem i žalmistou, znamená zároveň určení směru Hospodinem. Z hlediska starozákonní mudroslovné teologie to však také znamená: Poznání Hospodinova Zákona je poznáním Božího tajemství, neboť svět byl stvořen podle Zákona. Kdo je Hospodinem poučen o obou rozměrech Hospodinovy cesty, může jít cestou života s důvěrou v Hospodinovu věrnost. Stává se tak nositelem tajemství Božího jména neizraelským národům.

Další prosba navazuje na prorocká zaslíbení o Hospodinově vlivu na srdce národa i jednotlivce. Jde pravděpodobně o narážku na Jeremjášovo zaslíbení nové smlouvy, jež je vepsána do nerozděleného srdce. To je pak schopné vnímat Boha jako dobrého a věrného průvodce.

Chci tě chválit, Pane, můj Bože, celým svým srdcem
a věčné velebit tvé jméno.
Neboť veliká byla ke mně tvá láska
a z hlubin podsvětí jsi vytrhl mou duši.

Žalmista slibuje chválu a poděkování. „Celým srdcem“ je naplněn požadavek lásky a poslušnosti z Páté knihy Mojžíšovy (Dt 6,4). Žalmista doufá, že se ho jako jednotlivce dotkne, co Hospodin vykonal v dějinách pro svůj lid. Bude-li zachráněn před nepřáteli, dojde zároveň k Hospodinovu vítězství nad ničivou mocí podsvětí.

Bože, povstali proti mně zpupní lidé
a tlupa násilníků mi ukládá o život, neberou na tebe ohled.

Zde se dozvídáme, v čem spočívala žalmistova nouze. Vidí, že je obklopen přesilou, která proti němu vede válku a chce ho zničit. Text neříká, v čem konkrétně tento boj spočívá. Slovesa „povstat“ se užívá i v odborné právní řeči. V žalmu však nenacházíme náznaky nespravedlivé obžaloby nebo soudního jednání. Jde tedy o žalmistovo vnitřní prožívání nouze, ať už byla způsobena čímkoli. Rovněž nepřátelé jsou charakterizováni velmi obecně: jsou „zpupní“ a „násilní“, to znamená, že vystupují velmi sebejistě, vyzývavě a chladně, neznají soucit, nebojí se psychického, sociálního i fyzického násilí a jdou doslova přes mrtvoly. Jestliže se hovoří o celé „tlupě“, pak nouze není jakousi náhodou, ale dobře promyšlenou, naplánovanou a společnou akcí. „Nebrat na Boha ohled“ je postojem „bláznů“ a „mocných“, tedy lidí, u kterých víra v Boha nevede k důsledkům v jednání s druhými. Takoví lidé nechápou, kdo Bůh je a co znamená jeho jméno, které zjevil na Sinaji.

Ty však jsi, Pane, Bůh milosrdný a milostivý,
váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný.
Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou,
uděl sílu svému služebníku
a zachraň syna své služebnice.

Hospodinův služebník je „synem Hospodinovy služebnice.“ Nejde o koupeného otroka, ale o člověka, který se narodil doma, patří k rodině, a proto smí doufat v náklonnost svého pána. Ještě důležitější však je, že slovy Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 34,6) připomíná tento služebník Bohu, co On sám o sobě prohlásil a co Izrael ve svých dějinách poznal. Hospodin vysvobodil Izraele z egyptského otroctví, nezavrhl jej navzdory opakovanému reptání na poušti a porušení smlouvy na Sinaji, naopak ho přijal jako své vlastnictví. Za to vše vděčí národ jeho vlastnostem: Hospodin je „milosrdný“, to znamená, že vnímá utrpení a není vůči němu lhostejný; je „milostivý“, tedy jako mocný a vysoce postavený se sklání, projevuje přízeň a stará se o trpící; je „váhavý k hněvu“, tedy trpělivý a velkorysý; je „svrchovaně laskavý a věrný“, to znamená, že jeho láska je spolehlivá, nevyčerpatelná a nezničitelná. Žalmista prosí, aby se Hospodin projevil v jeho životě, podobně jako se projevoval v dějinách národa; aby nepřátelé viděli, že Bůh se ho zastává; aby byli zahanbeni, tedy odhaleni a zbaveni moci.

Dej mi znamení své přízně,
ať to vidí, kdo mě nenávidí, a zahanbí se,
že ty, Hospodine, jsi mi pomohl a potěšil mě.

Závěr vidí záchranu jednotlivce v širší souvislosti: na žalmistovi se má ukázat, že Hospodin je pomáhající Bůh. Žalmista prosí, aby jej Hospodin učinil znamením, pomocí kterého se ukáže zvláštní charakter Boha, a to zvláště nepřátelům. Hospodinovo jednání se žalmistou se mohlo zdát okrajovou záležitostí vzhledem ke světovým dějinám. Lze je však chápat jako zjevení Hospodinovy jedinečnosti. V čem tato jedinečnost spočívá? Hospodin je Bůh, který poskytuje pomoc a útěchu lidem, tísněným zevnitř i zvenčí – mění jejich situaci ujištěním, že na ně Bůh dbá a že je miluje. S vědomím takové Boží lásky dokáže žalmista vydržet nenávist svých nepřátel. S pomocí této jistoty pochopí nakonec i nepřátelé, co vlastně činili, když usilovali o život chudého člověka. Budou zahanbeni – dokonce i před Bohem, kterého doposud neučinili měřítkem svého života.

Janovo zjevení popisuje budoucí svět, který je protikladem současnosti, poznamenané útlakem a smrtí. Používá přitom poselství o spravedlivém Bohu, který zachraňuje chudé a utlačované tím, že utlačovatele soudí. Autor Janova zjevení chce zdůraznit, že nejde o ničení pro ničení, ale o záchranu a spásu. Před oznámení posledních sedmi ran klade v 15. kapitole hymnus, který v nebi zpívají zachránění. Jde o „píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu – to znamená píseň Krista, zabitého velikonočního Beránka a zároveň vítěze. Text písně cituje 8. a 9. verš našeho žalmu. Potvrzuje se tak, že už v 86. žalmu je naznačeno, jak Boží spravedlnost shromáždí jednou všechny národy ve společném klanění. Nová píseň v Janově zjevení ohlašuje vysvobození a vykoupení nejen křesťanům, ale všem národům, které jsou utlačovány a touží po Boží spravedlnosti.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3