Zázraky v Bibli

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat tématu „zázraky v Bibli“. Evangelium příští neděle nám vypráví o zázračném nasycení pěti tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami. Tomuto úryvku jsme se však již věnovali ve včerejším pořadu. Dnes si téma zázraky přiblížíme na pozadí celého Starého a Nového zákona.

Představa, jakou máme o zázraku my a jakou měli lidé před dvěma až čtyřmi tisíciletími, se značně liší. Bible vidí ve veškerém dění Boží ruku, která zjevuje svým věrným svou moc i lásku. Sám stvořený vesmír a jeho řád je pro člověka divem a znamením. Div stvoření opěvují převážně žalmy. Bůh však do dějin stále zasahuje. Člověk se tehdy neptal jako my dnes: „Jak je to možné?“, ale „Co tím Bůh chce říct? Co to znamená pro člověka?“ Lidé se tehdy více tázali po smyslu, než po příčině.

Mnoho zázraků v Bibli není věcí nadpřirozenou, ale jde o výjimečnou souhru přirozených příčin. Zázrak je mimořádný především proto, že se jím neočekávaně a často také s velkou intenzitou projevuje Boží přítomnost v tomto světě. Bůh svými zázraky a znameními zjevuje svou péči o Izraele. Je zajímavé, že výrazy, které jsou použity pro popis Hospodinových činů, vyjadřují jeho moc, hrdinské skutky, ale především údiv, úlek a hrůzu, které tyto činy vyvolávají. V očích starozákonních lidí zjevoval zázrak Boží přítomnost. Divy ve Starém zákoně představují Hospodinův zásah uprostřed jeho lidu, ať už jsou doprovázeny podivnými jevy, nebo tomu tak není. Písmo svaté samozřejmě také vypráví o mnoha neslýchaných Božích skutcích. Například ve Čtvrté knize Mojžíšově čteme o tom, jak se země otevřela a pohltila vzbouřence proti Mojžíšovi, který říká: „Jestliže tito lidé zemřou, jako umírá každý člověk, a postihne je obecný lidský úděl, neposlal mě Hospodin. Jestliže však Hospodin stvoří něco mimořádného a půda rozevře svůj chřtán a pohltí je se vším, co je jejich, takže sestoupí zaživa do podsvětí, poznáte, že tito muži znevážili Hospodina“ (Nm 16,29-30).

Otevřeme-li Starý zákon, pak nejvíce zázraků najdeme ve vyprávěních z doby Mojžíšovy a Jozuovy, tedy z období, kdy byl Izrael zázračně vyveden z Egyptského otroctví a obsazoval zaslíbenou zemi. Tyto události byly velmi silným zážitkem, který formoval izraelské myšlení. Pro zázrak v tomto prostředí není vůbec podstatné, jestli se vymyká přírodním zákonům či nikoli. Připomeňme si boj Jozua s Gibeóňany. Došlo při něm k několika pozoruhodným jevům. Hospodin vrhal na nepřátele kameny z nebe. Na potvrzení Jozuova vítězství se slunce zastavilo uprostřed oblohy. Jozue po bitvě volal: „´Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalón.´(…) Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den“ (Joz 10,12-13).

Několik zázraků je také zasazeno do života proroka Eliáše. Ten je zázračně sycen na poušti, pak odchází k vdově do Sarepty. Její syn sice umírá, ale Bůh ho prostřednictvím Eliáše volá zpět k životu. Podivuhodná znamení však provázejí proroka i po odchodu ze Sarepty. Při soupeření s Bálovými proroky nechá svůj oltář polít vodou, modlí se a z nebe sestoupí oheň, který přijme jeho oběť. Zeptáme-li se po smyslu tohoto souboje, uvidíme, že jím bylo jasně dáno najevo, kdo je pravým Bohem a prorokem. Hospodin se ukázal jako ten, který přijímá oběť svého proroka Eliáše – na rozdíl od Bála a všech ostatních bůžků.

Ve Starém zákoně není zázrak nikdy izolovanou skutečností. Odkazuje k jiným událostem. Cílem mimořádných Božích zásahů je právě něco říci, varovat lidi, ohlašovat jim důležitou skutečnost. Zázrak tedy vždy odkazuje na Boží moc. Když viděli lidé ve starozákonní době nějaký zázrak, neptali se jako my dnes, jestli nebo jak je něco takového možné. Jejich otázky směřovaly spíš ke smyslu. Tázali se tedy: Jaký má toto znamení význam? Co nám tím chce Bůh říct?

Ne všechny zázraky jsou pro Izraelity Hospodinovým znamením. Lidé znali také podivné zázraky, uskutečněné silami, jež se protivily Bohu. Vzpomeňme na soupeření kouzelníků a čarodějů s Mojžíšem v Egyptě. Mojžíš proměnil hůl v draka, vodu v krev. Poslal na Egypt žáby. Něco podobného zvládli i egyptští mudrci a čarodějové. Byla to podivuhodná znamení, která ovládal nejen Boží posel, ale také kouzelníci z faraónova domu. Z toho tedy vyplývá, že samotný zázrak nestačí jako důkaz Božího zásahu, ale musí být vysvětlen celým biblickým zjevením. Pravý zázrak odpovídá údajům, které člověk o Bohu má.

Musíme si však všimnout úzkého vztahu, který je mezi zázrakem a vírou. Smyslem zázraků je víc, než jen vzbudit údiv. Mají vyvolat a utvrdit víru, naději a důvěru v Boha. Lidi, kteří od neznámého Boha nic neočekávají, zázraky spíše zatvrzují, podobně jako faraóna. Již jsme si připomněli, jak Mojžíš proměnil hůl v draka. Poté „se srdce faraónovo zatvrdilo a neposlechl je“ (Ex 7,13). Ten, kdo Boha zná a spoléhá jen na něj, objevuje v zázracích mocné dílo Boží lásky. Izrael si staví před oči velikost Abrahámovy víry. Díky ní se stal zázrak a jeho stará a neplodná žena porodila syna. Víra, která je obdivována u praotce Abraháma, chybí Izraeli na poušti. Izrael reptal, požadoval po Mojžíšovi zázraky. Hospodin také prostřednictvím zázraků vychovával svůj národ. Připomeňme si epizodu s manou na poušti:„Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3).

Pojďme se teď, milí posluchači, věnovat tématu zázraků na pozadí Nového zákona. V evangeliích najdeme mnoho zázraků, které učinil Ježíš. Zázraky vždy souvisely s jeho dílem a činností. Pisatelé evangelií používali k řeči o zázraku tří různých výrazů – zázrak, znamení, div. Smysl všech zázraků, znamení i divů je však shodný – přivádějí člověka k Bohu. Největším a nejdůležitějším zázrakem v Novém zákoně je Ježíšovo zmrtvýchvstání.

Ježíšovy zázraky měly především jeden smysl, a to poukázat na příchod Božího království. Některé z nich samozřejmě nesou stopy dobové podmíněnosti. Ve starověku byly některé nemoci, jako je třeba epilepsie, připisovány zlým silám. Uzdravení tedy demonstrovalo vítězství Božích sil nad silami zla, poukazovalo na moc Božího království. Vyprávění o zázracích nemůžeme brát doslovně – jako popis události, jak se skutečně stala. Nelze je ovšem ani odmítat jako nehistorické, protože je zřejmé, že cílem autorů evangelií bylo podat skutečnou informaci o tom, že Ježíš konal mocné činy, divy a znamení. Ježíšovy vlastní skutky najdeme s největší jistotou tam, kde Ježíš jedná v rozporu s židovskou tradicí. Připomeňme si, že prvotní církev byla silně vázána na židovství, smýšlela ve stejném duchu, a proto by si takové jednání těžko vymýšlela. Mezi takovéto skutky patří Ježíšovo uzdravování malomocných. Ježíš se jich dotýkal, navzdory tomu, že pro Židy to byli lidé nečistí. Také Ježíšovo uzdravování a jiné činy v sobotu, kterou Židé ctili a nekonali při ní žádnou práci. Toto všechno svědčí o tom, že Ježíš zázraky skutečně konal.

V synoptických evangeliích – Matoušově, Markově a Lukášově – najdeme převážně zákoníky a farizeje jako lidi dovolávající se znamení. V evangeliu podle Matouše čteme: „Tehdy řekli někteří ze zákoníků a farizeů: ´Mistře, chceme od tebe vidět znamení.´ On však jim odpověděl: ´Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše´“ (Mt 12,38-39). Ježíš na tuto touhu po zázracích reaguje přísně. Ty, kteří byli elitou Izraele, nazývá pokolením zlým a cizoložným. Některé zázraky se opakují ve všech třech evangeliích. Jiné jsou charakteristické pro dané evangelium. V těchto evangeliích jsou Ježíšovy podivuhodné činy většinou označovány jako zázraky.

V Janově evangeliu jsou Ježíšovy zázraky označovány výhradně slovem „znamení“, protože jsou důsledně chápány jako zjevení Ježíšovy slávy. Prvním Ježíšovým zázrakem bylo proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské. Autor tohoto evangelia končí událost v Káně těmito slovy: „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili“ (J 2,11). Podstatný není sám zázrak, ale poselství, které se skrze něj dává člověku. Zázraky jsou jakoby ukazatelé cest, které člověku naznačují směr, jímž má jít dál. Člověk, který pochopí jejich význam, se stává poutníkem na cestě za Ježíšem. Víra není automatickým důsledkem zázraku, ale je spíše předpokladem správného porozumění. Podíváme-li se z druhé strany, mají být Ježíšovy zázraky pobídkou a pozváním, aby se člověk vydal na cestu víry. Člověk nesmí svou víru stavět na zázracích. Velmi zřetelně se to ukazuje při Ježíšově setkání s lidmi po zázračném rozmnožení chlebů, o kterém budeme číst v nedělním evangeliu. Po tomto nasycení se vypráví, jak Ježíš kráčel po moři. Ráno ho však zástupy opět hledaly. Ježíš jim však řekl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjejí pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný“ (J 6,26). Zástupy zůstávají ve svém hledání u mimořádné povahy události a nepoznávají její vnitřní smysl. Následující dialog zcela zřetelně ukazuje, oč Ježíšovi šlo a jak ho lidé nepochopili. Na otázku, co tedy musí činit, aby konali skutky Boží, Ježíš odpovídá: „´Toto je skutek, který žádá Bůh, abyste věřili v toho, koho on poslal.´ Řekli mu: ´Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš?´“ (J 6,29-30). Nestačilo jim zázračné rozmnožení chlebů, ale chtěli si sami určovat podmínky, za kterých by byli ochotni uvěřit. Víra, která je podmíněná zázraky, není pro Ježíše tou pravou vírou. Spojitost zázraku a víry je vyřešena na konci Janova evangelia. Vzpomeňme si na Tomášova slova: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím“ (J 20,25). Když se Ježíš Tomášovi zjevil, říká mu: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (J 20,29). Tato slova jsou jasnou kritikou postoje těch, kteří spatření zázračných věcí činí podmínkou své víry a jimž nestačí svědectví vyjádřené slovy. V Janově evangeliu najdeme sedm zázraků, čtyři z nich se nacházejí jen v tomto evangeliu. Je to proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské, uzdravení chromého, uzdravení slepého a vzkříšení Lazara. Tyto zázraky vynikají určitým stupňováním zázračnosti. Od proměnění vody ve víno po vzkříšení Lazara.

Učedníci dostávají příkaz hlásat Boží království a uzdravovat. Po svém zmrtvýchvstání říká Ježíš svým učedníkům: Jděte do celého světa a hlásejteevangelium všemu stvoření. (…) Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení. Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky. Budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim netane. Na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je (Mk 16,15-18). Díky tomu najdeme ve Skutcích apoštolů zprávy o mnoha zázracích, které činní Petr, Štěpán, Filip, Pavel a Barnabáš. K těmto zázračným uzdravením přistupují další zázračné události, jako slavnost letnic, oslepnutí Pavla a jeho následné uzdravení. Dočteme se o uchránění Pavla před následky kamenování a také před uštknutím hadem. Při uzdravování nemocných jsou první křesťané, kteří konají zázraky, chápáni v souvislosti s Ježíšem. O Petrovi a Pavlovi se hovoří jako o lidech, kteří dokázali uzdravovat jako On. Stejně jako u Ježíše mají zázraky souvislost s hlásáním radostné zvěsti o Božím království. Je to Ježíš Kristus, který jedná skrze lidi konající zázraky. Boží moc je tou silou, která člověka uzdravuje.

Téma zázraky, kterým jsme ze zabývali v dnešním pořadu Bible v liturgii, souvisí s liturgickými texty této a příští neděle. V evangeliu této neděle uslyšíme o zázračném nasycení pěti tisíc mužů – kromě žen a dětí. Příští neděli budeme číst o tom, jak Ježíš kráčel po moři.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3