1 J 3,1-2

Pavel Kopeček

 

Nedělní druhé čtení z prvního listu Janova otvírá před námi téma synovství a otcovství.

Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho uvidíme tak, jak je (1 Jan 3,1-2).

Kdo si zaslouží oslovení Otče a kdo je Synem? Od křtu jsou věřící nazývání Božími dětmi, tj. syny a dcerami Hospodinovými. Jak máme chápat tento vztah? Pátrání po našem synovství nás nutně vede k Otci, označení křesťanů jako Božích dětí není vyjádřením stavu, ale vztahu.

Ve Starém zákoně jsou osoby, ke kterým měl Hospodin osobní vztah a kterým svěřil své poslání, označovány jako Boží přátelé. Prvním z nich je Abrahám, otec Izraele: „Dal jsi Izraelskou zemi navěky potomkům Abraháma, svého přítele“ (2 Kr 20,7). Také prorocká literatura užívá toto slovní spojení: „A ty, Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abraháma, mého přítele“ (Iz 41,8). Přátelství mezi Hospodinem a Abrahámem je pro oba závazné, jeden druhému se svěřuje a Bůh zjevuje svému příteli své skryté záměry: „Tu Hospodin řekl: Mám Abrahámovi zamlčet, co hodlám učinit? … Důvěrně jsem se s ním sblížil…“ (Gn 18,17-18).

Dalšími přáteli, kterým jsou zjeveny skryté věci, jsou Mojžíš a králové David i Šalamoun. Bůh ve svém vztahu k člověku jde dále, z vyvoleného se stává přítel a z přítele miláček.

Nový zákon, i když používá také tyto obrazy vztahu mezi Bohem a člověkem, je překračuje tématem synovství, které odráží plnost jeho lásky. Bůh miluje své stvoření, člověka, svůj lid a zvláštním způsobem spravedlivé a učedníky svého Syna. Hlavním objektem jeho lásky je však Kristus, jednorozený Syn, Slovo, jež se stalo tělem. Bůh tuto lásku zjevuje a ukazuje na Syna, který je vyvolený a milovaný. První takovouto epifanii máme při křtu v Jordánu, když se z nebe ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil (Mk 1,11). Podobný text je i při proměnění na hoře Tábor: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte“ (Mk 9,7). Téma Kristova synovství otvírá paletu vztahů Otce k člověku: při křtu v Jordánu se Otec „veřejně přihlásil“ ke svému Synu (zjevilo se tajemství Trojice – Otce, Syna a Ducha). Při každém křtu se obdobně zjevuje vztah Otce a křtěnce; pro Krista, pravého Syna, jsme se stali Božími dětmi a Kristovými „sourozenci“.

Jakou výhodu má člověk z toho, že se opravdu snaží žít jako křesťan, že je věrný Božímu zákonu a svým ušlechtilým předsevzetím? Náš úryvek okamžik odměny popisuje slovy: „až se Bůh zjeví“ (1Jan 3,2), tím jej odsouvá do vzdálené budoucnosti. Pro lidi dneška, kteří intenzivně prožívají okamžiky přítomnosti, je tato budoucnost natolik vzdálená, že se stává téměř neskutečnou a v každém případě nezajímavou. Křesťané vědí, že budoucí okamžik Božího zjevení je spojen s Kristem, který se ukáže jako finální Soudce celého stvoření. Ti, kdo se snažili žít v Boží věrnosti, mohou být klidní, protože Kristus – Soudce bude na jejich straně, víra je ospravedlňuje, a proto nemohou být odsouzeni. Tento poukaz na budoucí odměnu by mohl být nesprávně vysvětlován ve smyslu, že věřící v tomto slzavém údolí trpí a snáší všemožná příkoří, proti kterým se nevzpírá, aby jednou dosáhl odměny na onom životě.

Křesťan ale nežije jen pro budoucí odměnu, budoucí blaženost zakouší již nyní, protože láska Otce ke svým dětem přesahuje hranice času. Víra je cestou k opravdovému lidství, Jan to ve svém listu naznačuje slovy: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme!“(1 Jan 3,1). Víra je rozšířením horizontu života, vnáší do něj pestrost a nevyčerpatelné bohatství, které mu dává jasný směr a smysl. I když mnohé věci a jevy můžeme vnímat bez jejich smysluplnosti, přesto tak závažnou věc, jako je náš život, bychom neměli považovat za náhodu. Člověk roste s tím, jak důležité otázky si klade. Pro apoštola Pavla je otázka lidské existence nerozlučitelně spjatá s Božím vyvolením: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším“(Ef 1,3-6).

Náš status Božích dětí je dán Otcovou láskou, ale nejen jí samotnou, nýbrž také naším poznáním a vědomím života v lásce. Otcův dar lásky není aktem našeho vědomí, ale stává se formou našeho svědomí, má přímý dopad na naše jednání. Ti, kdo jednají podle Boží lásky, zůstávají v něm, jsou spravedliví: „Víte-li, že on je spravedlivý, pochopte, že každý, kdo činí spravedlnost, je z něho zrozen“(1 Jan 2,29). Úsilí o mravnost a počestný život je znamením, které poukazuje na to, zda jsme se zrodili z Boha a pro Boha. Křesťan prošel koupelí zrození, nepatří sobě, ale svému Otci, je opravdu a v plném slova smyslu Božím dítětem. Tento termín není nějakým pojmenováním, není ozdobou věřících či sentimentálním vyjádřením vztahu k Hospodinu. Je to poukaz na skutečnost, že někomu patříme; někomu, kdo nás provází životem: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20).

Dítě se pojí se zrozením a být Božím dítětem znamená nové zrození v Duchu svatém; jedná se o vznik nové skutečnosti v lidském srdci, která zde dříve nebyla. Touto skutečností je svátostný charakter křtu, protože toto vše se odvíjí v závislosti na křestním rituálu. Křestní svátostný charakter je zásadní změnou v životě člověka, stanoví nový způsob vztahu s Bohem, vztah synovské důvěry, jenž je dán Kristovým vykupitelským dílem. Naše synovství a s ním pojící se novost vztahu k Otci není výsledkem lidské snahy, ale Boží milosti.

Dar zavazuje a omezuje, současně však obohacuje, těší a dává život. Kdyby dítě láteřilo na své rodiče, že mu dali život, tak by to byl obrovský nevděk a nespravedlnost, protože oni mu dali to nejcennější, co měli – sami sebe. Podobně i křesťan nemůže opovrhovat Boží milostí zrození, protože skrze duchovní zrození se nejen stáváme Božími dětmi a jeho důvěrnými přáteli, ale Bůh nám dává sám sebe. Jan velikost tohoto daru vyjadřuje slovy: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval…“(1 Jan 3,1). Je to zavazující, je to dar stavící před nás zrcadlo vlastního bytí; každý vztah je omezující ve smyslu vztahu, který vytváří. Starý zákon tuto výlučnost vztahu s Hospodinem vyjadřuje velmi expresivně, když říká, že Bůh je žárlivý, že trestá nevěru vztahu, že se zlobí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující“ (Ex 20,5). Nezaměnitelnost vztahu k Bohu si velmi silně uvědomuje apoštol Pavel, proto říká: „Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu“(2 Kor 11,2). Apoštol, vycházeje ze starozákonních textů, popisuje vztah k Bohu v kategoriích vztahu mezi snoubencem a jeho snoubenkou. Vzájemné povinnosti mezi člověkem a Bohem jsou tímto obrazem o to více umocněny.

Skutečnost, že křesťan je Božím dítětem, není dána vnějšími rysy a nelze ji poznat vnějším pozorováním. Svět toto bohatství Božího života nepoznal v osobě Ježíše Krista a nemůže jej poznat ani u věřících; autor našeho úryvku v tomto vidí naše odcizení světu: „Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha“ (1 Jan 3,1). I když je Boží synovství otázkou srdce, projevuje se v našem životě skrze své účinky, skrze naše mravní jednání. Cílem našeho synovství je jeho úplné zjevení: „Aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato … prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus“ (1 Petr 1,7).

Naše podobnost s Bohem se ukáže, vždyť je popsána jako vidění Otce: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“ (Mt 5,8). Vidění Boha je posledním cílem našeho poznání, v tomto životě je to nemožné, ale uskuteční se v den Kristova zjevení. Jan k tomu dodává: „Boha nikdo nikdy neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“ (1 Jan 4,12). Synové Boží jsou v bezprostředním vztahu s Otcem skrze Syna.

Vidět Boha znamená být s ním ve vztahu, poukazuje na bezprostřednost a přátelství; tento vztah není poznamenán vnějšími ani vnitřními překážkami. Jedná se o vzájemný pohled tváří v tvář, z očí do očí: je to nazírání Otce v Synovi, kontemplace Kristovy tváře: „Ne že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce“ (Jan 6,46). Na jiném místě k tomu Jan dodává: „Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce; a vy děláte, co jste slyšeli od vašeho otce“(Jan 8,38). Důstojnost Božího dítěte vylučuje hřích, autor našeho textu říká: „Milovaní, nyní jsme Boží děti; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“(1 Jan 3,2). Boží synové nehřeší, žijí díky svému Otci, a proto Kristus v Horském kázání říká: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“(Mt 5,9). Synové Otce jsou tedy šiřiteli pokoje, jsou vnitřně spojeni s Kristem – dárcem pokoje. Boží synovství je dáno účastí na Kristově vzkříšení. Vstoupení do Kristova tajemství má svoji rituální rovinu, naplňuje se ve křtu. Podmínkou je víra: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha“(Jan 1,12-13).

Narodit se z Boha je zrozením z vody a Ducha, proto apoštol Pavel prohlašuje: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“(Řím 8,14-17).

Stopy Ducha, který nás posvěcuje, jsou patrny v životě pravých křesťanů, v životě beze stop ducha zla, který znesvěcuje. Tyto stopy našeho synovství nemusí být zřejmé, což však není trvalý stav: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů“(Řím 8,19). Jsme syny Otce, protože On v nás vidí odraz obrazu vlastního Syna.

Apoštol Jan ve svém listě poukazuje na odlišnost křesťanů, kterou vidí v poznání: „Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha“ (1 Jan 3,1). Naproti tomu apoštol Pavel vnímá postavení křesťanů ve světě vyhraněněji: být „Božími děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného“(Fil 2,15). Odlišnost křesťanů od světa, stírání rozdílů uvnitř křesťanských sborů, vzájemná jednota Božích dětí je dána Ježíšem Kristem.

Vnímání Krista jako Božího Syna a křesťanů jako Božích dětí není dáno tím, co říkají ti druzí nebo co bylo v tomto směru napsáno, není to nějaká informace takříkajíc z druhé ruky. Božího Syna je třeba poznávat bezprostředně, jen v bezprostředním kontaktu s Otcem v modlitbě a ve svátostech se upevňuje naše vědomí o synovství. Krista neznáme jen z jeho vztahu k Otci, jak je popsán na stranách Písma, ale především z naší osobní zkušenosti. Vědomí vlastní křesťanské identity a odlišnosti od okolního světa není dáno biblickými formulacemi, ale objevením jedinečnosti a výjimečnosti postavy Bohem pomazaného, Syna živého Boha. Vědomí této Kristovy odlišnosti poukazuje na jedinečnost a výjimečnost Kristových učedníků – jeho bratrů a sester.

Ježíš je cestou, pravdou a životem člověka. Ježíše nelze chápat jen jako příkladného učitele života a charismatickou osobu; On je náš Spasitel a příčinou našeho přijetí za syny. V něm se uskutečňuje naše „zbožštění“. Osvobozuje nás od všeho, co omezuje. V něm vše dosahuje svého nejvyššího naplnění. Proto Kristus není jen cílem, ale i cestou; je silou, která nás vede a která nás mění. Toto působení Krista a jeho Ducha může být nazváno mnoha termíny: společenství, zbožštění, účast, proměna, vtělení; nebo jen můžeme říci, že nás Bůh obdaroval.

Naše Boží synovství je dáno dvěma skutečnostmi: Předně, v Janově evangeliu nám Ježíš říká: „Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). Je to pozvání, abychom jej následovali a napodobovali, je to výraz vzájemného nejhlubšího společenství. Bez této vnitřní jednoty a vzájemného spříznění duší není možný duchovní život křesťana, ani účast na božském životě. Eucharistie je svátostí tohoto spojení s Kristem: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). Společenství s Kristem je společenstvím s Otcem.

Za druhé, Pavel vnímá společenství s Kristem mnohem osobněji: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,19-20). Pavlova osobní zkušenost je dána snahou o maximální připodobnění se Kristu: „Život, to je pro mne Kristus“ (Fil 1,21). Život s Kristem je Pavlem popisován následovně: spolu zemřít, spolu žít, spolu trpět, být spolu ukřižován a spolu pohřben, spolu s ním vstát a být spolu oslaven, být spoludědic. Křesťané jsou určeni k tomu, aby přijali podobu Božího Syna. (Řím 8, 29). Kristus je náš život, neboť Apoštol nás ujišťuje: „Až se ukáže Kristus, náš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě“(Kol 3,4).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4