1 J 5,1-9

Bedřich Horák

 

Úryvek z 1. Janova listu, který budeme nyní rozebírat, je alternativním druhým čtením v liturgickém cyklu B na svátek Křtu Páně. Většinou se toto čtení opomíjí, kromě evangelia se všechny ostatní biblické texty používají z cyklu A. Nicméně pravidelný návštěvník bohoslužeb může toto čtení slyšet rozdělené do dvou úryvků 10. a 11. ledna, pokud svátek Křtu Páně nevyjde na toto nebo dokonce na dřívější datum.

Naším úryvkem začíná v 1. Janově listu, podle rozdělení některých komentátorů, poslední větší oddíl (5,1-12[13]) před zakončením dopisu. Tento oddíl je charakterizován tématy víry a lásky. Ve víře a lásce zakoušejí (pravo)věrní křesťané, členové janovské komunity, své vítězství nad světem, který je poznačený nepřijetím nebo mylným chápáním spásného poslání Ježíše Krista. Nyní si vyslechněme první část úryvku:

5,1Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. 2Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. 3Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká,4protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra.

Vstupní verš našeho úryvku dává dohromady témata víry a lásky, tedy témata, která veskrze prostupují celý list. Víra zde neznamená totéž, co u sv. Pavla. Ten ji staví jako protiklad ke skutkům, které by zajistili člověku spásu. Pojem „víra“ v tomto listu nevyjadřuje ani tak akt víry jako spolehnutí se na Boha a jeho spásné působení, i když i ten je zde přítomen. Spíš je důležitý obsah této víry, tedy „v co“ člověk věří. Tato víra je spojena s vyznáním, že Ježíš je Kristus – Mesiáš, Boží Pomazaný – a jako takový že má zásadní význam pro spásu člověka. V 5. verši bude formulace obsahu víry mírně pozměněná, ale vypovídající v podstatě totéž: Ježíš je Božím Synem. Když hovoří autor o víře a vyznání, že Ježíš je Kristus, nechce tím podat teologickou výpověď o Ježíšově podstatě ve stylu pozdější nauky, která se vyvine až během dalších staletí. Zde se tedy nejedná o to, kým je Ježíš „sám o sobě“, ale kým je „pro mě“, pro člověka, který je jeho učedníkem.

Víra v Ježíše jako Krista je umožněná skrze zrození z Boha, tedy skrze skutečné přijetí nového způsobu života, který dává Bůh. Platí to i naopak: Podle vyznání Ježíše jako Krista se pozná ten, kdo byl zrozen z Boha. Už dříve bylo v listu vyjádřeno společenství s Bohem terminologií Božího dětství, synovství. Také ovšem byl projednáván vztah mezi láskou k Bohu a láskou k bratřím (a sestrám) (1 Jan 4,7-21). A tato myšlenka je také vyslovena na začátku našeho úryvku. Skutečnost, že křesťan má svůj původ od Boha, mu dává velkou důstojnost, ale také velký úkol – milovat každého spolukřesťana jako svého sourozence. I řecký filozof Plútarchos, současník vzniku 1. Janova listu, se ve svém díle Moralia na toto téma vyjadřuje takto: „Vydařené a bohabojné děti se nejenže budou mít více rády navzájem kvůli svým rodičům, ale budou milovat tím víc také své rodiče jedno kvůli druhému… Milovat vlastního bratra znamená podat nejbezprostřednější důkaz lásky jak k otci, tak k matce“.

Bratrská láska je tedy zakotvena v lásce k Bohu jako k otci a zároveň je jejím neklamným znamením. Ovšem ve druhém verši překvapuje, že autor uvádí tyto skutečnosti v obráceném pořadí: Láska k Bohu je důkazem lásky k Božím dětem. Jak může být bratrská láska, kterou je možné ještě jakž takž vypozorovat, rozpoznána skrze venkoncem neprokazatelnou lásku k Bohu? Smysl této výpovědi je nejspíše možné odkrýt, když ji čteme v souvislosti s tím, co následuje. Láska k Božím dětem se dá tedy prokázat nejen skrze lásku k Bohu, ale i zachováváním Božích přikázání. Přesněji, jak stojí v řeckém textu, tím, že „činíme, vykonáváme“ Boží přikázání. Tím je zdůrazněn aktivní prvek tohoto zachovávání. V tomto žití podle Božích příkazů vlastně ona láska k Bohu spočívá, jak se dovídáme v následujícím verši. Odráží se zde židovská tradice. V knize Moudrosti např. čteme: „Láska k ní (tedy k Moudrosti) je zachovávat její přikázání“ (6,18); midraš k 5. knize Mojžíšově (Dt 6,6) tvrdí že, milovat Boha „celým svým srdcem“ znamená vzít si k srdci jeho slova, tzn. přikázání (Midraš Sifre 33).

Následující výrok, že Boží přikázání nejsou těžká, přináší znovu problémy v pochopení významu textu. Mohlo by to být povzbuzení pro křesťana, ve smyslu Ježíšova vyjádření v Matoušově evangeliu: „Mé jho netlačí a mé břemeno netíží“ (Mt 11,30). Tento výrok je protikladem toho, co ukládají učitelé Zákona a farizeové: „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23,4). Ovšem v našem úryvku autor sotva zamýšlí rabínské rozdělení na „lehká“ a „těžká“ přikázání. Nejbližší význam výroku o „snadnosti“ Božích přikázání se nabízí v listu sv. Pavla Filipanům: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“(Flp 4,13). Stopu k tomuto chápání můžeme najít hned v následujícím 4. verši: Přikázání nejsou těžká, protože víra členů janovského společenství v zásadě už přemohla svět a všechno, co se v něm nachází. Bůh miluje křesťana a plodem této lásky je ona víra, která se projevuje zachováváním přikázání lásky k bratřím. Slovo „vítězství“, které je zde v řečtině použito, se nachází pouze na tomto místě v celém Novém zákoně. V souvislosti s vítězstvím nad světem se nám mohou vybavit Ježíšova slova při řeči na rozloučenou před začátkem velekněžské modlitby v Janově evangeliu: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). Skrze víru se společenství věřících podílí na Ježíšově vítězství nad světem, který je v tomto významu souhrnem všech protibožských sil.

Téma víry v Ježíše spojuje první část našeho úryvku (vv. 1-4) s druhou, která začíná 5. veršem, právě odkazem na vítězství nad světem. Tuto část si teď přečteme:

5Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? 6Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. 7Jsou tři svědkové: 8Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno. 9Když přijímáme svědectví lidské, tím větší (platnost) má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu.

V 5. verši pokládá autor řečnickou otázku, která je vlastně předem zodpovězena už v předchozím verši: Svět v tom negativním významu nemůže přemoci nikdo jiný než ten, kdo žije v přesvědčení o skutečnosti, že člověk Ježíš je zároveň Božím Synem. Než ten, kdo přijímá do svého života Ježíše jako od Otce poslaného „Spasitele světa“, který zvítězil nade vším zlem.

Víra v Ježíše jako Spasitele je pro autora listu založena na neochvějném přesvědčení věřícího o významu Ježíšova vtělení. Výrok o Ježíšově příchodu „ve“ vodě a krvi nebo jak to stojí v našem překladu, „skrze“ vodu a krev, je ovšem velmi rozdílně chápán. Jedni v tomto vyjádření vidí zdůraznění Ježíšova skutečného lidství proti dokétům. Příslušníci této „sekty“ zastávali názor, že Ježíš měl pouze zdánlivé tělo a byl pouze duchovní bytostí. Proto by autor listu uváděl „nejen skrze vodu“, která by znamenala duchovní prvek, ale také „skrze krev“, která by měla význam hmotného elementu. Jiní zase spatřují již ve verši 6 zpětný odkaz na to, co čteme v Janově evangeliu při scéně Ježíšova ukřižování, v 19. kapitole, 34. verši: „Jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda“. Tato skupina biblistů považuje obě dvě místa za poukaz na původ svátostí křtu a eucharistie z otevřeného boku Kristova. Největší počet komentátorů však přisuzuje Ježíšovu „příchodu skrze vodu a krev“ tento význam: Ježíš se „zjevil světu“ skrze křest v Jordánu, který byl počátkem jeho veřejného působení, jeho spásného poslání mezi lidmi. To pokračovalo a vyvrcholilo jeho krvavou smrtí na kříži. Když se v textu výslovně říká, že Ježíš přišel nejen ve vodě, nýbrž také v krvi, jde o to, aby se zabránilo mylnému pojetí, které smrt Ježíše Krista buď vůbec popírá nebo jí nepřisuzuje žádný význam pro spásu člověka. Učení, které popíralo Ježíšovu smrt, prosazoval jistý Kérinthos, jehož známe především z díla sv. Ireneje „Adversus haereses“. Podle něj nebeský eón Kristus sestoupil při křtu v Jordánu na člověka Ježíše z Nazareta, ale před umučením ho zase opustil. Dokéti zase tvrdili, že Kristus trpěl jen zdánlivě, tudíž jeho utrpení a smrt by neměla pro spásu člověka žádnou hodnotu. Podle chápání těchto bludných nauk totiž Bůh, duchovní bytost nemohla trpět či dokonce zemřít. Proti těmto pojetím autor listu už dříve zdůrazňoval nutnost vyznání víry v Ježíše Krista, který „přišel v těle“ (1 Jan 4,2).

Na konci 6. verše následuje zmínka o svědectví Ducha. Toto svědectví se vztahuje, podle výkladu, který jsme přijali, na Ježíšovo mesiášské působení od křtu až po jeho smrt na kříži. Na rozdíl od synoptiků, v Janově evangeliu nemáme přímou zprávu o události Ježíšova křtu. O obsahu hlasu z nebe, který se při této události ozývá, zde máme pouze svědectví Jana Křtitele, který na Ježíše viděl sestupovat z nebe Ducha jako holubici a zůstávat na něm. Jan dosvědčuje: „To je Syn Boží“ (srv. Jan 1,32-34). Odsud zbývá už jen krok ke svědectví Ducha, který potvrzuje Boží synovství Ježíše, jak to najdeme v našem úryvku. Tento krok je připravený v Janově evangeliu samém, když je oznámeno seslání Ducha – Utěšitele jako toho, kdo bude svědčit pro Ježíše (srv. Jan 15,26n). V okamžiku své smrti na kříži Ježíš odevzdává svého ducha (srv. Jan 19,30), což je vykládáno také jako předání Ducha svatého učedníkům, zastoupených osobami, které stály u Ježíšova kříže. Ježíšovi učedníci mají později toto svědectví Ducha dále uchovávat a vydávat jej v konkrétních historických situacích. Svědectví Ducha o Ježíšovi žije dále i v situaci, kterou popisuje 1. Janův list. Ostatně, mluví se o něm v přítomném čase. Duch je v této záležitosti opravdu věrohodným svědkem, vždyť je „Duchem pravdy“ (srv. Jan 14,17; 15,26; 16,13) seslaným Ježíšem (srv. Jan 15,26; 16,7), popř. samotným Otcem (srv. Jan 14,16.26).

Tím, kdo dosud dosvědčoval Krista jako toho, který přišel skrze vodu a krev, byl zatím sám Duch sv. V 7. a 8. verši se objevují jako svědkové vedle Ducha také voda a krev. Západní tradice zná v tomto textu také tzv. Comma johanneum, což je vložení výroku ještě o „nebeském svědectví“Otce, Slova a Ducha svatého, kteří jsou protějšky nám již známým svědkům na zemi. Avšak tento doplněk není dokázán v žádném řeckém rukopisu (do 10. stol.) a v latinských překladech se objevuje teprve ve 4. století. Jedná se o vsuvku, poznámku některého z opisovatelů, proto ji dnešní literární kritika pokládá za sekundární, nepůvodní a v současném uznaném textu (textus receptus) se neuvádí.

Jak mohou vydat svědectví Ježíši Duch, voda a krev? O pravděpodobném významu svědectví Duchu v souvislosti s Ježíšovým křtem v Jordánu jsme si již pověděli. Můžeme ale v této souvislosti hovořit v případě dalších dvou „svědků“? Ne bezprostředně. Přítomný čas, ve kterém se nacházejí slovesa v 6. a 7. verši poukazují na svědectví v přítomné době. Je to přítomnost církve, přítomnost těch, kterým jsou určena slova 1. Janova listu. V této přítomnosti církve je přítomen také Ježíš Kristus. Mezi Ježíšovým „příchodem“ při začátku jeho mesiášském působení a mezi jeho přítomností v církvi se nachází hodina jeho smrti na kříži a otevření jeho boku. Z něho vyvěrají podle Janova evangelia krev a voda (Jan 19,34). Jedná se přitom o událost zásadního významu, o které vydává svědectví milovaný učedník Ježíšův (srv. Jan 19,35). Obě dvě tekutiny zjevně ukazují nejen fakt, že Ježíš byl v tu chvíli skutečně mrtvý, ale symbolizují také spásný význam jeho smrti. Voda je podle čtvrtého evangelisty symbolem pro život darovaný Ježíšem (srv. Jan 4,6-15), popř. pro dar Ducha (srv. Jan 7,37nn). Krev je taktéž symbolem života, jak dokazuje celá biblická tradice. Mimo to, jak se píše v 1. Janově listu na jiném místě, „krev… Ježíše Krista nás očišťuje od hříchu“ (1 Jan 1,7).

Způsob, jak mohou stát krev a voda z Kristova boku svědky současně s Duchem, je už od dávných dob předmětem mnohých diskuzí. Existuje v této souvislosti alegorický výklad na svátosti křtu a eucharistie, který se rozvíjí od dob sv. Augustina a který do současné doby ovlivnil četné autory. Je třeba ovšem namítnout, že v Janově evangeliu, 19,34, se krev a voda nacházejí v opačném pořadí, a také to, že pro samotnou „krev“ jako opisu pro eucharistii neexistuje žádná paralela. Nicméně s určitou obezřelostí můžeme tomuto místu v našem úryvku svátostný význam přisoudit.

Duch sv., jak už jsme se zmínili, je v církvi stále působící svědek Ježíšův (Jan 15,26n) – ve slově a znameních. Jeho svědectví se vztahuje na Ježíše jako Vykupitele, který přišel v těle a který své poslání vykonal od svého křtu ve vodách Jordánu až do své krvavé smrti na kříži. Význam těchto událostí se pro věřícího aktualizuje právě v liturgii svátostí. Ve křtu i v eucharistii se skrze symboly vody (křest) a krve (eucharistie) skrze působení Ducha sv. zpřítomňuje celé Ježíšovo spásné působení, zejména však jeho smrt na kříži. Tak se svědectví Ducha, vody a krve nevztahuje jen k době Ježíšova pozemského života, ale je účinné i přítomném životě církve.

Duch, voda a krev jsou jako svědkové zajedno. Tzn., že shodně zastávají pravdu, že Ježíš je Mesiáš a Syn Boží. Tuto přítomností tří svědků můžeme vidět na pozadí židovského právního systému, který vyžadoval souhlas alespoň dvou svědků pro potvrzení pravdivosti výpovědi (srv. Dt 19,15).

Duch, voda a krev mohou být Ježíšovými svědky konečně proto, že v nich Bůh sám vydává svědectví svému Synu. I v Janově evangeliu jediné svědectví Boží vůči svému Synu shrnuje výpovědi jednotlivých „svědků“, o kterých je zde řeč. Svědectví pro Ježíše je obsažené už ve slovech Písma, tedy Starého zákona, najdeme ho u Mojžíše, u Jana Křtitele, vydávají jej Ježíšovy skutky, svěřené jemu Otcem, stejně jako již zmíněný Duch sv. a učedníci. V Janově evangeliu, stejně jako v našem úryvku, bylo však oproti svědectví člověka, konkrétně Jana Křtitele, postaveno jako „větší“ svědectví Boží (Jan 5,34nn).

V rozboru tohoto úryvku slyšeli, Ježíšův „příchod“, tedy jeho veřejné působení, začalo skrze vodu křtu v Jordáně. Právě tuto událost si připomínáme při příležitosti svátku, k jehož liturgii církev zvolila tento úryvek. K Ježíšovu příchodu „v těle“ patří samozřejmě i jeho neveřejný život, včetně dětství, zvláště tedy jeho narození, které ve vánoční dobu slavíme. Ale pro autora listu je důležité období, kdy Ježíš „aktivně“ působil pro naši spásu. Toto jeho veřejné vystoupení bylo završeno jeho smrtí na kříži, kde se plně projevilo Ježíšovo lidství, které mělo podstatný význam při Ježíšově spásném poslání. Kristus nebyl jenom nějakou čistě duchovní bytostí, která vstoupila do člověka Ježíše, aby sdělila lidem nějaké poselství a pak protože sama nemohla podlehnout smrti, tohoto člověka Ježíše opustila. Tak to tvrdili některé heretické skupiny v prvotní církvi. I my při slavení svátku Křtu Páně si máme uvědomit, že všechny úseky Ježíšova života, jak narození, tak počátek jeho veřejného působení, jsou neodmyslitelně spjaty s jeho celkovým posláním pro naši spásu, završeným jeho krvavou smrtí na kříži a vyúsťujícím v jeho vzkříšení.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3