1 K 10,31-11,1

Josef Kaše

 

O šesté neděli v mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z 1. listu Korinťanům obsahující několik důležitých pokynů:

Ať jíte, ať pijete nebo cokoliv jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista (1 Kor 10,31-11,1).

Pavlovy myšlenky v této pasáži listu krouží kolem slavení eucharistie. Pavlovi zde zřejmě nejde o typická kontroverzní témata poreformační teologie, jako je obětní charakter nebo reálná přítomnost. Spíš mu jde o vztah těch, kdo eucharistii slaví, k ostatním. A to jak k ostatním lidem v církvi, tak k ostatním lidem mimo církev. Braní ohledu na druhé je Pavlovi bezpochyby Boží oslavou.

Krátký úryvek apoštola Pavla ve stručnosti hovoří o třech zásadách, které mají charakterizovat život všech věřících: dělat všechno pro Boží slávu, nikomu z věřících ani z ostatních lidí nepůsobit pohoršení a svým životním postojem a chováním napodobovat Ježíšovo jednání a uskutečňovat jeho přikázání.

Dnešní čtení (náš text) je součástí širšího úseku tohoto listu, v němž apoštol Pavel poučuje křesťany, aby se ve svém všedním životě varovali planého moralizování a aby nikoho nepohoršovali. Konkrétním příkladem je tehdy problém masa zvířat obětovaných modlám: je dovoleno toto maso jíst, nebo ne? Někteří křesťané jsou přesvědčeni, že modly ve skutečnosti neexistují, takže maso, které jim bylo obětováno, je stejné jako kterékoliv jiné maso a může se jíst. Ve společenství chudých korintských křesťanů byl tento problém velice aktuální, protože maso zvířat obětovaných v chrámech se prodávalo za poměrně nízkou cenu. Někteří křesťané byli dosud ovlivněni pohanskými pověrami a velmi se pohoršovali, když někdo z věřících jedl maso obětované modlám.

Pavel má k celé této problematice jasný postoj: neexistuje žádný rozdíl mezi různými pokrmy; ale jestliže nějaký pokrm nebo něco jiného pohoršuje některého z mých bratří, raději už vůbec nebudu jíst maso (1 Kor 8,13). Dostane-li se do sporu osobní svoboda a to, co prospívá všem, musím dát přednost společnému dobru: „Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko prospívá. Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu. Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!“ (1 Kor 10,23-24). Učení apoštola Pavla bez jakýchkoli pochyb navazuje na životní styl Ježíše Krista, který nehledal svůj vlastní prospěch, ale celý svůj život naplnil pozorností vůči druhým a pro jejich dobro proměnil celý svůj život v jeden velký dar.

Celá 10. kapitola prvního listu Korinťanům, z jejíhož závěru (jen poslední 3 verše) je vzat náš úryvek, může nést vystihující nadpis: „Varování před pádem zpět do modloslužby“. Pro naše uši může tahle věta znít divně, jakoby z minulosti nebo neadresně – to se nás přece netýká! Abychom lépe porozuměli našemu kratičkému úryvku, dejme si ho do souvislostí s předchozím textem. Apoštol Pavel v kapitolách 8. a 9. vedl rozhovor se skupinou křesťanů v Korintu, která byla přesvědčena, že svou křesťanskou svobodu musí dokazovat tím, že se bez rozpaků účastní obětních hodů v pohanských chrámech. Pavel jim nezakazuje jíst maso z obětovaných zvířat, „protože modly a bohové tohoto světa nic nejsou …my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho,“ říká v 8. kapitole, 4-6 verš, a hned dodává: „Ale všichni nemají toto poznání…“ a ještě dále: „Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé“ (8,9). K samotnému poznání hned na začátku 8. kapitoly říká toto: „Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje.“ V následující 9. kapitole ukázal Korinťanům na svém vlastním příkladu, jak to myslel. Křesťanská svoboda se může projevit i v tom, že člověk ustoupí. Co jej zaráží na Korinťanech, okázale předvádějících svou svobodu, je jejich velká sebejistota, s níž se Pavel vyrovnává v prvních 13 verších 10. kapitoly. Pavel tu zřejmě reaguje na praxi různých blouzniveckých proudů v Korintu, které věřily, že mají ve víře hluboké poznání a žijí již v čase naplnění. A to je vedlo k samolibému uspokojení.

Náboženská sebejistota v Korintu se opírá zjevně o nesprávné až magické pojetí křtu a večeře Páně. Proti tomuto nesprávnému chápání Pavel nejprve uvádí příklady z izraelského vyvedení z Egypta a putování pouští. Ačkoli se korintská církevní obec skládala především z křesťanů pocházejících z pohanství, může Pavel nazývat Izrael v poušti „našimi otci“; stojí za tím jeho přesvědčení, že křesťanské církvi platí velká Boží zaslíbení daná otcům. Pětkrát zdůrazňuje, že všichni v době putování pouští přijímali Boží dobrodiní. Ale všechno spěje k rozhodující výpovědi ve verši 5, že jim to nebylo nic platné; „většina z nich se Bohu nelíbila…poušť byla poseta jejich těly“ (10,5). Tím Pavel argumentuje Korintským proti jejich náboženské sebejistotě a podobně pokračuje dále výkladem starozákonních textů, když vztahuje události putování pouští na situaci a jednání Korinťanů; touha Izraelitů po egyptských hrncích masa, varování před modloslužbou z příběhu o klanění zlatému teleti a před smilstvem (Nm 25,1-9) nejsou náhodné: Pavel tím zřetelně naráží na okázalou účast „silných“ v Korintu při pohanských kultických hodech. Jednání Korinťanů pokouší trpělivost Páně a provokuje jej k hněvu.

Pavlem uváděné příklady ze Starého zákona směřují ke shrnutí ve verši 11: Pavel staré příběhy připomíná kvůli přítomnosti. Jsou zapsány, aby varovaly následující generace. Pavel předkládá Korinťanům odstrašující příklady, aby se nenechali ukolébat falešnou jistotou, jakoby jim svátosti automaticky zaručovaly spásu. Pro Korinťany i pro Pavla je toto napomenutí vážnější o to víc, že sdílí přesvědčení o „blízkém konci časů“. Apoštol Pavel končí tuto část důrazným napomenutím a zároveň útěšným výhledem k Boží věrnosti. Někteří Korinťané si myslí, že disponují hlubokou moudrostí, ale přitom mají „nedospělé“ pojetí křtu a večeře Páně. Také si myslí, že stojí pevně ve víře, ale tato sebejistota vede snadno k pádu. Vždyť křest a večeře Páně dávají darem osobní blízkost Ježíše Krista, v jehož síle a moci mám žít i ve všedních dnech. Právě z osobní vazby na Krista čerpá Pavel svou důvěru ve věrnost Boha, že křesťany v Korintu nevystaví zkoušce nad jejich síly.

V následujících verších 14-22 Pavel vytyčuje pro křesťany v Korintu jasně srozumitelnou mez, když mluví pro jasné oddělení od modloslužby. Odvolává se přitom na pochopení Korinťanů, zápasí o jejich souhlas. Mimochodem tady ve verši 16 a následujícím cituje apoštol Pavel starou tradici večeře Páně. Kalich požehnání dává účast na krvi Kristově. Podobně se říká o chlebu, že dává darem účast na těle Kristově. Darem večeře Páně je tedy osobní společenství s Ježíšem, vzkříšeným Pánem, který bezvýhradně vydal své tělo, sám sebe, až na smrt – za nás a pro nás. Ti, kdo slaví eucharistii, jsou vtaženi do tohoto dění Kristovy oběti života. Dvakrát se důrazně mluví v textu o jednom chlebu. Platí, že hluboké osobní společenství s vyvýšeným Pánem je základem hluboké sounáležitosti obce, která se stává přímo jedním tělem.

Apoštol dochází k jasnému vymezení: účast na večeři Páně a účast na pohanském obětním kultu se navzájem vylučují. Za tímto Pavlovým vymezením podepřeným různými polemickými výroky se skrývá jeho velká starost, aby se v důsledku příliš bezstarostného směšování s pohanskými prvky postupně neztratil křesťanský profil obce. Toto nebezpečí je aktuální i v naší dnešní náboženské situaci. Je poctivé a pravdivé ukázat vždy jasný postoj, aniž bychom snižovali jinak smýšlející.

Zbývající část 10. kapitoly – tedy verše 23-33 – se týká praktických rad a nařízení ve věci ohledu na druhé. V předchozí části 10. kapitoly zaujímá Pavel stanovisko k účasti na pohanském kultu – a říká jednoznačné „NE“, jak už bylo výše řečeno. Teď musí hledat apoštol řešení pro zcela nové problémy, bez možnosti opřít se o nějaké hotové zásady či normy. V této situaci neřeší kriticky, zda všechno, co je dovoleno, je také prospěšné, ale obráceně: Pro Pavla je důležitější, zda něco přispívá k soudržnosti církevní obce nebo ji poškozuje. Pro křesťana vystupuje do popředí otázka, zda své svobody užívá pro sebe nebo pro druhé, zda jeho chování přispívá k posílení nebo k znejistění druhých ve víře. Skrupulózní křesťany, kteří se úzkostlivým jednáním snaží uchránit před kultickým znečištěním, povzbuzuje apoštol, aby bez skrupulí a ověřování jedli maso prodávané na trhu. Stejně nenuceně se mohou křesťané chovat, když jsou o svátcích pozváni do pohanských domů k hostině – předkládané mají jíst, aniž by si malicherně ověřovali, odkud to pochází. Pavel se zde snaží pomoci slabým při výchově svědomí tím, že usiluje o překonání přehnané úzkostlivosti. Jiný případ je, když křesťan je upozorněn nebo dotázán například hostitelem, zda toto jídlo může (bude) jíst. Pak je třeba jednak vydat svědectví před druhými a odolat pokušení, že nejsem ničím vázán a mohu všechno, jednak mít i ohled na bratra ve víře, pro kterého by mohlo být moje jednání pohoršením. Pavel dodává, že svědomím, na něž se musí brát ohled, je i svědomí toho druhého, nikoli jen vlastní.

Apoštol načrtává základní křesťanský postoj tak, jak jej také sám žije. Cokoli křesťan činí, má sloužit slávě Boží a užitku druhých. Své chování má zařídit tak, aby nikoho nepohoršoval tj. ani společenství věřících, ani ty, kdo stojí mimo. Má dbát na to, aby jeho chování bylo druhým pochopitelné a jasné. Nehledat vlastní výhody, ale to nejlepší pro druhého – měřítkem je pro Pavla sám Kristus. Respekt před druhým, ať je to kdokoliv, to je postoj, který se sám snaží příkladně žít. Takový respekt není pohodlným přizpůsobováním, ale dbaním na důstojnost těch, kdo smýšlejí jinak.

V prostředí jinak smýšlejících lidí se křesťané mají chovat tak, aby to na lidi působilo přitažlivě, přitom upřímně a jako pozvání. Pavel nehájí nevýraznost, rozmazanost, přizpůsobivost za každou cenu… Žádá naopak, aby křesťané získávali druhé svým životem. Především se křesťané mají vyvarovat všeho, co by lidem zbytečně uzavíralo cestu k víře. Můžeme si položit otázku: jak já působím na lidi jiného smýšlení skrze jednání s nimi, mluvení, svědectví života před nimi? Jsem svobodný v tomto jednání?

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4