1 K 1,3-9

Jindřich Čoupek

 

Druhá čtení vybraná pro první neděli adventní mají ve všech třech cyklech podobnou tematiku. Obracejí se k čtenářům, kteří již začali žít křesťanským životem. Jejich víra se navenek projevuje – jsou od Boha obdarováni mnoha dary. Úryvky dále vybízejí adresáty, aby v započatém úsilí o křesťanský život pokračovali s ještě větší intenzitou, a to až do příchodu Páně. O tomto příchodu věřili první křesťané, že nastane brzy a těšili se, že ho zažijí. My, křesťané třetího tisíciletí, myslíme na Pánův příchod a vůbec na takzvané poslední věci mnohem méně. Mnohem méně upíráme svůj zrak k tomu, co je nad námi, k nebi, kde Kristus sedí po Boží pravici a odkud jednou přijde jako král. A tak alespoň v adventní době nás liturgie svými texty vybízí, abychom oživili své očekávání Pána. Kromě vzpomínání na jeho první příchod nám texty první části adventní doby hovoří o také jeho druhém příchodu a vybízejí nás k bdělosti.

Korint byl významný přístav – obchodní centrum prvořadého významu. Jako takový se mohl pyšnit velkým bohatstvím. Nacházeli se zde velké a krásné budovy a chrámy, mezi nimiž vynikal chrám bohyně Afrodity, kde se provozovala posvátná prostituce. Tak se dal Korint nazvat také městem kvetoucí neřesti. Právě do této směsice všeho možného se odvážil apoštol Pavel přijít na konci své druhé apoštolské cesty – asi v roce 51 (viz Sk 18). Ubytoval se u manželů Akvily a Prisky, obrácených ze židovství. Byli to výrobci stanů jako Pavel. Proto s nimi pracoval a vydělával si tak na živobytí. Působil v Korintě asi rok a půl a za ten čas zde vybudoval rozkvétající křesťanskou obec složenou zejména z pohanů náležejících k nižším vrstvám obyvatelstva. U Židů totiž neměl úspěch.

Korintští křesťané byli Pavlovi velmi milí. Moc mu na nich záleželo. Považoval se za jejich opravdového duchovního otce, neboť je přivedl k životu skrze evangelium (1 Kor 4,15). Korinťané byli pečetí jeho apoštolské služby (1 Kor 9,2) a doporučujícím listem, vzniklým z jeho a Silasovy služby (2 Kor 3,2-3). Proto, když se v Efesu na své třetí apoštolské cestě dozvěděl od Korinťanů z domu Chloé o nepořádcích v obci, poslal do Korintu list, který se nám nedochoval (1 Kor 5,9). Protože se situace nenapravila, byl nucen v korespondenci pokračovat a píše náš první list Korinťanům – ve skutečnosti již druhý. V jeho první části reaguje na zprávy, které se dozvěděl od lidí z domu Chloé (1 Kor 1,11). Od sedmé kapitoly odpovídá Pavel na dotazy, které mu sami korintští napsali v listu poslaném po Štěpánovi, Fortunátovi a Achaikosovi (1 Kor 16,17).

První list Korinťanům je sestaven podle osnovy, která byla typická pro listy, které se v té době psaly. Začíná tzv. preskriptem, který obsahuje jméno odesilatele a příjemce a pozdrav. To je nám docela přirozené. Co nás však může překvapit: Preskript obsahuje skoro ve všech Pavlových listech také díkůvzdání Bohu za ty, kterým píše. Potom obyčejně následovala hlavní část dopisu, která obsahovala pojednání o konkrétních tématech. Dopis končil takzvaným epilogem, který se skládal z pozdravů a přání.

Nedělní úryvek je Pavlovým díkůvzdáním Bohu za Korinťany. Můžeme se v něm dozvědět mnoho o Pavlovi i Korinťanech, podobně jako v celém listu.

Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

Stojíme před pozdravem a přáním, které je typické pro Pavla. Je jakoby jeho razítkem. Najdeme je přesně v tomto znění ve všech listech, připisovaných apoštolu Pavlovi. Jen v listu Timoteovi se objevuje kromě přání milosti a pokoje ještě milosrdenství. Snad proto, že Timoteus byl Pavlovým milovaným učedníkem.

Slovo milost má v Bibli mnoho významů, pro které má hebrejština různé výrazy. Boží milost je milosrdenstvím sklánějícím se nad ubohým, je to také velkorysá věrnost vůči vyvoleným, něžná a opravdová láska k milovaným a nevyčerpatelná spravedlnost. Za všechno uveďme dva citáty ze žalmů: „Jak vzácný skvost je tvá milost, Bože,…“ (Ž 36,8). „Tvá milost je lepší než život“ (Ž 63,4). V Druhé knize Mojžíšově označuje Bůh, dárce milosti, sám sebe slovy:„Hospodin, Bůh slitovný a milostiplný, shovívavý, milosrdný, dobrotivý a věrný“(Ex 34,6) On je na prvním místě milostiplný a nám lidem, kteří si to nezasloužíme, dává svou milost. Vrcholem jeho štědrosti vůči nám je dar jeho vlastního Syna. V něm k nám přišla milost a pravda (Jan 1,17), v něm jsme byli obdarováni milostí za milostí (Jan 1,16). Ve svém Nejmilejším nám Bůh udělil svou milost: Odpustil nám hříchy a přijal nás za děti (srov. Ef 1,5-8).

Apoštol Pavel si uvědomuje velice silně, jak vzácným darem je mu Boží milost. Ví, že jedině díky Boží milosti je tím, kým je. Vyznává však také, že Boží milost v něm nezůstala ležet ladem (1 Kor 15,10). Pavel spolupracoval s Boží milostí a k této spolupráci vybízí i své duchovní děti.

Také slůvko pokoj mělo v orientálních kulturách mnoho významů, i když pro ně existuje v hebrejštině jediný výraz: šálóm. Biblický pokoj se váže s blahobytem, každodenním pokojným životem v souladu se sousedy, s Bohem a se sebou samým. Pokoj je souhrnem všeho dobra. Zahrnuje vlastnění země, vítězství nad nepřáteli, dostatek potravy, bezpečí v zemi, nerušený spánek, potomstvo… To vše jako důsledek Boží přítomnosti. Pokoj měl v Izraeli zabezpečovat pro svůj lid král. Protože však králové spoléhali spíše než na politické dohody než na Boha, nebylo často v Izraeli mnoho pokoje. Oči národa se tak stále více upínaly k Mesiáši. Isaiáš prorokuje o knížeti pokoje, v jehož dnech rozkvete spravedlnost a pokoj nebude mít konce (Iz 9,5-6). Když autoři mudroslovné literatury pozorovali, že zbožný často nenachází na zemi pokoj, doufali v pokoj pro spravedlivé, kterého dosáhnou v Boží ruce po smrti (Mdr 3,1nn).

Kristus dává pokoj. Jeho slova – „jdi v pokoji“ – přinášejí spásu, odpuštění hříchů (Lk 7,50) a uzdravení (Lk 8,48). Jeho učedníci mají při vstupu do domu přát pokoj. Tím ale ruší pokoj světa, vždyť Ježíš nepřišel dát světu pokoj, ale rozdvojení (Lk 12,51). O tom, že jsou dva druhy pokoje – Kristův a světský – svědčí také Janovo evangelium: „svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět…“

Pro ty, kdo věří, je ale Kristus zdrojem pokoje: „On sám je náš pokoj“ (Ef 2,14-18). Díky žijeme v míru s Bohem, který přináší všeobecné smíření mezi lidmi. V církvi se naplňuje Isaiášovo obrazné proroctví o krávě, která se bude pást s medvědicí (Iz 11,6-9). Lidé různých povah, kultur a národů oslavují v církvi společně Boha – v Kristově pokoji. Přání Kristova pokoje posílá Pavel také korintské církevní obci. Právě ona ho měla hodně zapotřebí, protože byla zmítána mnoha nepokoji a rozděleními, jak se o nich dozvídáme z listu.

Milost a pokoj od Pána Ježíše Krista. Neustále za vás děkuji Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši.

Náš úryvek je krásným svědectvím skutečnosti, že v centru Pavlova kázání stojí Ježíš Kristus. Jedenkrát v našem úryvku zaznívá slovní spojení Pán Ježíš Kristus, třikrát spojení náš Pán Ježíš Kristus.

První titul vypovídá o Ježíši Kristu, že je Pánem. Tato výpověď je velice silná, neboť Ježíši připisuje titul, kterým Židé oslovovali Hospodina v době řeckých vládců. Víme, že Židé oslovovali Boha hebrejským výrazem „adonaj“, Pán, aby nevyslovovali vlastní Boží jméno Jahve. Židé žijící mezi Řeky převáděli tento výraz do řečtiny slovem „kyrios.“ Označení Ježíše Krista Pánem je tedy výpovědí o jeho božství. Objevuje se velice záhy: Setkáváme se s ním již v prvním Petrově letničním kázání: „toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ (Sk 2,36). Pavel používá ve svých listech pro Ježíše titulu Pán již zcela samozřejmě. V textu jeho listů nacházíme také dvakrát jedno z prvních křesťanských vyznání víry: Ježíš je Pán. (Flp 2,11; 1 Kor 12,3).

Pavel zakusil sám na sobě, že Ježíš je jeho Pán. Poznal na sobě moc jeho smrti a zmrtvýchvstání. Chápe, že Ježíš pro něho vykonal nesmírně mnoho: Položil za něho svůj život v době, kdy Pavel byl ještě hříšník. Poznání Krista jako Pána je Pavlovi nade všechno. Do té míry, že nechce znát nic jiného, než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Právě slovní spojení náš Pán Ježíš Kristus vyjadřuje vztah věřícího, či spíše celého společenství věřících k Ježíši. Církev i jednotlivý věřící má vztah ke Kristu a uznává jej jako jediného dárce spásy, jako jediného, jehož slova vedou k životu, jako jediného, za nějž má cenu obětovat i vlastní život.

Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

Tyto verše našeho úryvku jsou jednou možností, jak vyjádřit napětí mezi přítomností, prožívanou v milosti, a budoucím dovršením na konci světa, které ještě nenastalo a na které se musí ještě čekat. Teologové vyjadřují tento rys křesťanské existence dvěma kratičkými větami: „již ano, a ještě ne“. Mnozí první křesťané si po přijetí zvěsti o spáse mysleli, že od budoucnosti nelze už nic očekávat. Mysleli si, že vzkříšení již nastalo. Takto uvažovali v Korintě, kde se mimo jiné pyšně vychloubali duchovními dary, místo aby je používali k budování křesťanské obce. V Soluni zase přestávali někteří křesťané pracovat a s rukama v klíně čekali, až pro ně Pán přijde.

Pavel zůstává střízlivým realistou, i když zřejmě alespoň zpočátku také očekával brzký Pánův příchod. Do Říma píše: „i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my v nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději: naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme“ (Řím 8,23-25). Pavel ví, že jeho spása již začala. Rozhodující bitvu pro jeho záchranu již Ježíš vybojoval. Na druhé straně ale v nitru sténá: Cítí své slabosti, se kterými musí ještě bojovat. Ví, že nemá vyhráno. Někteří z Korinťanů se však tvářili, jako by už měli vyhráno. Proto je Pavel napomíná: „kdo stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“. Pavel zná svou – i obecně lidskou – slabost a ví, že na této zemi si nikdo nemůže být stoprocentně jist svou spásou. Nitro člověka je záludné. Proto Korinťany vybízí: Musíte trpělivě čekat. Bůh udělil v Korintě své dary a jedinou správnou odpovědí na takové obdarování je spolupráce s touto Boží milostí. To vše s velikou důvěrou, že ten, který je obdaroval, dá jim i milost vytrvat až do konce. Tato důvěra má opodstatnění v Bohu: On je totiž Bůh věrný a má moc dovršit v nich již započaté dílo a uchránit je až do dne našeho Pána Ježíše Krista (srov. 2 Tim 1,12).

Co tedy z tohoto kratičkého textu vyplývá pro nás, křesťany třetího tisíciletí? Važme si své víry. Poznání Ježíše Krista a toho, co pro nás vykonal, ať je nám nade všecko. Nebojme se vytrvale projevovat ve svém každodenním životě jako křesťané. Objevujme a používejme duchovní dary, které nám Duch svatý rozdělil, aby naše farnosti rozkvétaly. Motivem k tomu ať je nám myšlenka na nebe, kde po Boží pravici sedí náš Pán Ježíš Kristus, který jednou přijde, aby soudil svět a každého z nás. On je naší nadějí. On dá, že naše snahy nebudou zapomenuty a přinesou ovoce.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4