1 Tm 3,14-16

Dominik Opatrný

 

Květnou nedělí začíná Svatý týden, který vrcholí slavením Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Proto se při mši čte starokřesťanský hymnus o Ježíšově poslušnosti, utrpení a vyvýšení, který nám zaznamenal apoštol Pavel ve svém listu Filipanům. Protože už byl v pořadu Bible v liturgii komentován dvakrát, budeme se zabývat jiným textem. Jedná se také o hymnus o Kristově poslání a zachytil ho autor Prvního listu Timotejovi. Vyslechněme si tento hymnus i s jeho uvedením, ve kterém se Pavel obrací na Timoteje:

Mám sice naději, že k tobě co nejdříve přijdu, ale přece ti o těchto věcech píšu. Kdybych se totiž opozdil, abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy.

A je to skutečně hluboké náboženské tajemství:
Kristus, který přišel v lidské přirozenosti, byl ospravedlněn Duchem,
ukázal se andělům, byl hlásán pohanům,
došel víry ve světě, byl vzat do slávy (1 Tim 3,14-16).

Nám neznámý autor listu vystupuje jako apoštol Pavel. Neznamená to ale, že by se pokoušel o podvrh, pouze se zaštiťuje jeho autoritou a snaží se pravdivě předávat Pavlovo poselství v době, kdy už není v Malé Asii. List je adresován Timotejovi, Pavlovu spolupracovníkovi, který se podle tradice stal biskupem v Efezu.

Je-li tomu tak, proč se tedy autor listu rozepisuje o apoštolově zamýšlené cestě? Chce tím podtrhnout význam následující výpovědi. Jakoby na ní Pavlovi tolik záleželo, že ji chce sdělit ústně. Zároveň se ale bojí, aby mu v tom nezabránily neočekávané okolnosti. Proto radši píše. Skutečný autor tak dává důraz na to, co bude následovat. A jsou to výpovědi jednak o církvi, jednak o Kristu.

Timotejovi se připomíná, jak je třeba chovat se v Božím domě, církvi živého Boha. Církev se tak ztotožňuje s chrámem, což známe již z autentických Pavlových listů. Například v Prvním listu Korinťanům čteme: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy“ (1 Kor 3,16-17).

Autor listu dále tento obraz rozvíjí, když mluví o církvi jako o sloupu a pevné opoře pravdy. Sloup je spojen s představou chrámu. Důležitější ale je narážka na ohnivý sloup, kterým Hospodin vedl Izraelity z Egypta přes moře a poušť. Podobně se tedy i církev má stát pro všechny lidi vyvýšeným znamením na cestě.

Církev je také pevnou oporou neboli základem. V Prvním listu Korinťanům čteme, že základem církve je Kristus, tedy že církev spočívá na Kristu. Jestliže je v Prvním listu Timotejovi církev základem pravdy, neznamená to, že by zase na církvi spočívala pravda. Je tomu vlastně právě naopak – kvůli pravdě, která v ní přebývá, je církev sloupem a základem. Základ zde tedy vyjadřuje pevnost a důvěryhodnost církve. Proto liturgický překlad mluví o pevné opoře.

A to, podle čeho se mají křesťané v církvi chovat, je nazváno skutečně velikým tajemstvím. Říká-li autor „skutečně“, nemyslí jen na to, že by toto tajemství bylo opravdové a pravdivé, ale zaznívá tu i přitakání této skutečnosti, této pravdě. Proto se tajemstvím nemyslí pouze křesťanské učení, ale pravda, která je v církvi přítomna, která proměňuje životy jejích členů. Proto je tato pravda označována jako pravidlo pro chování v církvi, chování, které z ní dělá viditelný sloup a pevnou oporu.

Obsah této pravdy je náplní hymnu, který je označen jako hluboké náboženské tajemství. Mohli bychom také říci tajemství zbožnosti, tedy správného chování křesťanů. Toto tajemství nebylo doposud zcela zjevné, ale s příchodem Krista se ukázalo a má být hlásáno, protože tímto tajemstvím je sám Kristus, jeho radostná zvěst a jeho mocné činy. Vždyť celé dějiny čekalo toto tajemství na to, aby bylo odhaleno.

Konečně se dostáváme k vlastnímu hymnu. Do větné skladby příliš nezapadá, protože vlastně začíná zájmenem „který“, přičemž v předchozím textu není zmiňován nikdo, ke komu by se toto zájmeno mohlo vztahovat. Překlad doplňuje Krista, protože je jasné, že se jedná o něj. Podobně jsou totiž utvářeny i ostatní novozákonní hymny. Snad se je křesťané modlili tak, že někdo vybídl ostatní slovy jako: „Buď pochválen Kristus“ a ostatní pokračovali: „který přišel v lidské přirozenosti…“

Později ve starověku dělala opisovačům tato nesouvislost textu problémy, a tak někteří chybně četli řecké zájmeno jako zkratku slova Bůh. To pak mělo tragickou dohru v dogmatických sporech. V šestém století monofyzitští mniši nařkli konstantinopolského patriarchu Makedonia II, že toto místo záměrně změnil. Výpovědí „Bůh se zjevil v těle“ chtěl prý popírat, že se v Kristu Bůh skutečně vtělil. A tímto podvrhem prý podporoval bludné učení nestoriánů spočívající v přílišném oddělování Kristova lidství a božství. Císař Anastasios I. nechal patriarchu sesadit. Na této události je vidět, že podcenění zkoumání původního biblického textu může mít nedozírné následky, třeba i velké dogmatické spory.

Opusťme ale dějiny a vraťme se k našemu hymnu. Je tvořen ze tří dvojverší. Na rozdíl od jiných hymnů na Krista se ale nejedná o strukturu tří etap: existence před narozením – ponížení – vyvýšení, jak ji nalezneme třeba právě v nedělním čtení z listu Filipanům „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu … ponížil se … proto ho také Bůh povýšil.“ Jak uvidíme, mluví se zde o Kristově zjevení, a to jak na zemi, tak na nebi. Proto není náhodou, že se tento hymnus modlíme při prvních nešporách svátku Zjevení Páně a při druhých nešporách svátku Proměnění Páně.

Kristus přišel v lidské přirozenosti, doslova „ukázal se v těle“. Mluví se tedy o Kristově činnosti na zemi. Jeho život, hlásání a činy jsou jeho zjevením. Byl ospravedlněn duchem. Při tom musíme mít na pamětí, že zde slova „v těle“ a „duchem“ neznamenají obvyklý pavlovský protiklad starého a nového člověka, ale dvě sféry – pozemskou a nebeskou. Podobné použití najdeme u Pavla snad jen na začátku listu Římanům, kde píše, že Ježíš Kristus „tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna“ (Řím 1,3-4).

Také slovo „ospravedlnění“ je zde použito jinak, než je u Pavla běžné. Starokřesťanský hymnus zde vyjadřuje, že zatímco byl Ježíš lidmi zabit, Duchem se mu dostalo po právu, protože ho Bůh svým spásonosným činem vzkřísil a zrušil tak lidský rozsudek a proti spáse zaměřený čin ukřižování.

Ukázal se andělům. Slovo anděl znamená původně posel. Proto by se dalo také říci, že se Kristus ukázal poslům, tedy těm, kteří měli hlásat radostnou zvěst o jeho zmrtvýchvstání. Taková výpověď je jistě pravdivá, ale neodpovídá celkovému uspořádání hymnu. Spíše musíme ještě zůstat v nebeské sféře. Kristus, kterému bylo Bohem dáno za pravdu, nyní předstoupil před nebeský zástup andělů, aby ho mohli uznat za svého pána. To nápadně připomíná scénu z 5. kapitoly knihy Zjevení, ve které předstupuje Beránek před nebeský zástup a ujímá se vlády tím, že rozlamuje pečeti.

Dále se říká, že byl hlásán pohanům. Paralelně k nebeskému ohlášení Kristovy moci je hlásán i na zemi. Může se zde jistě myslet i na apoštola Pavla, který byl poslán k pohanům. Vlastním původcem veškeré misie je ale Bůh.

Toto hlásání má na zemi za následek, že Kristus „došel víry ve světě“. Světem se myslí lidé, neboť jen oni mají možnost dojít spásy skrze víru v Ježíše Krista. Zajímavé je, že je situace popsána, jako by již bylo hlásání hotové. To má dva důvody. Jednak zde křesťan, který se modlí hymnus, již chválí Boha za celé jeho spásné dílo, o jehož výsledku nemá pochyby. Zároveň nám ale autor hymnu jasně říká, že v církvi již došel Kristus víry. Ona je tím místem, kde v něho uvěřili , kde je přítomná jeho pravda. A proto je církev pro ostatní lidi dobře viditelným sloupem a pevnou oporou.

Konečně poslední verš hymnu říká, že Kristus „byl vzat do slávy“. Rozumí se tím účast na Boží vládě a moci jako naprosté potvrzení toho, co Bůh skrze Krista vykonal.

Vidíme tedy, že hymnus se pohybuje střídavě v rovině pozemské a nebeské, které jsou prolnuty v umném vzoru. Napřed se mluví o prosazení Krista na zemi a v nebi, potom o předstoupení před anděly v nebi a hlásání na zemi a nakonec o uvěření na zemi a příchodu do slávy v nebi.

Co je tedy hlavním poselstvím celého hymnu? Jsou to dvě výpovědi, jedna o církvi a druhá o Kristu. Církev je pro svět sloup a opora díky pravdě, která v ní přebývá. Zjevuje tak světu Boží záměr spásy a umožňuje poznání pravdy. Tak je Božím chrámem ve světě. Ale podle toho se musí i její členové chovat!

Druhá výpověď je o Kristu a je vlastně předpokladem výpovědi o církvi. Kristus je dokonalým prostředníkem, spojuje zemi s nebem. To, co dělá na zemi, má oporu v jeho činnosti v nebi a je tím pádem naprosto pevné a jasné. A jeho spásonosná činnost je nám známa. Zjevil se v lidství, když žil na zemi, hlásal a konal veliké skutky. Bůh pak zvěst o tomto jeho zjevení rozšířil prostřednictvím misie do všech končin země. A Kristovo vítězství je už přítomno v tom, že misie nezůstala bez užitku, ale vytvořila církev věřících v Krista, která je vyvýšeným znamením a pevnou oporou pro celý svět.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3