2 K 3,1-6

Josef Kaše

 

Apoštol Pavel Korinťany miloval, velice mu na nich záleželo. To ale neznamená, že zavíral oči před problémy a nedostatky v této církevní obci jen proto, aby si to u nich „nerozházel“. Po napsání Prvního listu Korintským došlo k novým událostem. To vysvítá z náznaků ve Druhém listu Korintským.

Zprávy, které přinesl zpět do Efezu Timoteus, doručitel prvního listu, Pavla plně neuspokojily. Proto se sám odebral do Korintu, aby se osobně přesvědčil o situaci a zjednal nápravu. S opatrnou zdrženlivostí vzpomíná ve 2 Kor na tuto návštěvu plnou zármutku. Nepodařilo se mu plně prosadit svou autoritu a získat si opět celou obec. Někdo ho dokonce veřejně pohaněl. Proto po svém návratu napsal Pavel „s mnohými slzami“ do Korintu velmi energický dopis (který bohužel nemáme) a poslal s ním zřejmě svého spolupracovníka Tita.

Dopisem „v slzách“ Pavel v podstatě dosáhl cíle: Korinťané uznali, že se vůči němu provinili a hlásili se k Pavlovi opět jako ke svému apoštolu. Ale Pavlova mise se dostávala stále více do „konkurenčního prostředí“ jiných kazatelů. Do Korintu přišli asi noví kazatelé židovského původu, kteří Pavla pomlouvali a snižovali jeho apoštolskou autoritu. Proto Pavel považoval za nutné dokonat usmíření s Korintskými a zároveň výslovně obhájit svůj apoštolát. Napsal tedy další list tj. tento náš 2 Kor, asi v létě r. 57. Protože by svého cíle nedosáhl jen věcným pojednáním, poslal Korinťanům lidsky upřímný dopis, v němž jim odhaluje celé své srdce. Když předtím v slzách káral nemilosrdně všechno špatné v obci, nyní se uchází o lásku svých dětí. Když chce umlčet své protivníky, musí vysvětlit, co znamená opravdu patřit Kristu. Pavlova obhajoba nespočívá na autoritě nějakého dalšího člověka, ale na jeho vztahu ke Korintským a na ovoci tohoto vztahu.

Abychom správně pochopili Nový zákon, musíme jej pozorovat ze správného zorného úhlu – z pohledu „nové smlouvy“. Je to přechod a vývoj od starého k novému, od zákona k milosti, od litery k Duchu. PolemickýDruhý list Korinťanům, v němž se svatý Pavel musí bránit proti falešným obviněním a nesprávným interpretacím svého učení a apoštolského působení, nás seznamuje s Pavlovou reakcí na kritiku jeho služby ze strany korintského společenství křesťanů.

Pavel proto poukazuje na to, že jeho apoštolskou prací, důkazem věrohodnosti jeho působení i nádherným ovocem, které tato práce přinesla, je samo korintské společenství: „Důkazem mé opravdovosti jste vy sami. Je-li křesťanské společenství oživováno Duchem svatým, zůstává-li ve společenství s Bohem, pak to znamená, že moje služba nepřináší plody smrti, ale života.“

Pavel si dobře uvědomuje své hranice a slabé stránky. V tom, co se podařilo, vidí působení Boha, který dopřál setbě potřebnou vláhu a jej samotného ustanovil služebníkem nové smlouvy. V tomto novém řádu nemá hlavní slovo Zákon nebo psané příkazy, nýbrž Boží Duch. Apoštol to vysvětluje těmito slovy: „Litera zabíjí, ale duch oživuje“ (v. 6). To, co je na křesťanství nové, je popsáno jako niterný kvas, kterým je Kristův Duch, Kristovo tvůrčí slovo a jeho evangelium. Když Pavel říká o Korinťanech, že jsou „jeho listem“, poskytuje tím veliké povzbuzení všem křesťanským společenstvím i jednotlivým věřícím. Duchovní život křesťanského společenství se nemá psát „na deskách kamenných“, ale v živých tlukoucích srdcích jeho členů, kteří obdrželi milost víry a přinášejí plody života.

Teď si můžeme celý náš úryvek projít ještě podrobněji po jednotlivých verších:

Zase už začínáme „sami sebe doporučovat“? Či snad potřebujeme – jako jistí lidé – doporučujících listů na vás nebo od vás?(v. 1)

Pavel se zde formou řečnické otázky zabývá námitkou, kterou mohli odpůrci vyvodit z toho, co bylo řečeno předtím, a kterou už možná proti němu vznesli dříve: že doporučuje sám sebe. Další řečnická otázka se zabývá výtkou, že si jako jiní (tedy jeho protivníci) získává autoritu doporučujícími listy. Takovéto doporučující listy obci nebo od obce byly tehdy rozšířeny, jak mezi židy (srov. Sk 9,2; 22,5), tak mezi křesťany (Sk 18,27; Řím 16,1n; Flm).

Náš list jste vy! Máme ho vepsaný do srdce, všichni lidé ho znají a mohou číst (v. 2).

Tedy Pavel odkazuje na jiný druh doporučujícího listu: samotnou korintskou obec. Tím, že tento list je napsán takříkajíc v jeho srdci, vyjadřuje jeho úzké spojení s Korinťany. Protože je touto stylistickou figurou porušena představa doporučujícího listu, který si mohou druzí přečíst, čteme místo toho v několika rukopisech „ve vašich srdcích“. Cenu tohoto „listu“ podtrhuje apoštol slovy, která se vymykají z rámce obrazu i historické situace: Celý svět zná tento list a tím jeho působení v Korintu.

Je to očividné, že jste Kristův list, který jsme my napsali. Není však napsán inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na deskách kamenných, ale na jiných deskách, v lidském srdci (v. 3).

Pavel dále volně rozvíjí tento obraz. V následujícím odstavci 3,4nn předjímá protiklad Staré smlouvy ze Sinaje a Nové smlouvy, když prohlašuje: Autorem tohoto listu je nakonec sám Kristus a Pavel je jen jeho písařem; napsán byl tento list Duchem (dechem života) Božím, ale ne jako na Sinaji na kamenné desky (Ex 31,18), ale na desky srdcí z masa(srov. Jer 31,33), podle prorockého zaslíbení nového srdce z masa (místo srdce kamenného, Ez 36,26). Obraz, že obec je list psaný Božím Duchem, dokázali první čtenáři docela snadno pochopit, protože věděli o účincích, které uprostřed nich mělo přijetí Ducha.

Těmito Pavlovými slovy Bůh ukazuje i nám, dnešním čtenářům, na význam každé obce jako doporučujícího listu svého pastýře a jako „listu Kristova“ všem lidem. Poznávacím znamením tohoto listu však nejsou vnější úspěchy, ale „ovoce Ducha“, jak nám je Pavel předkládá k zamyšlení v Gal 5,22nn. Úkolem všech, kdo zastávají nějaký úřad, je proto formovat obec nejen vnějšími aktivitami a poučeními, ale utvářet srdce v síle Božího životního dechu; tzn. vést k naplnění Božího zákona, napsaného všem do srdce podle prorockého zaslíbení skrze Božího Ducha, kterého nám zprostředkoval Kristus, takže lidé sami poznají – jako ti, které vyučil sám Bůh – co je Boží vůlí.

Svou apoštolskou způsobilost popíranou protivníky Pavel odůvodňuje poukazem na povolání za služebníka Nové smlouvy, jehož se mu dostalo od Boha a Krista. Charakteristickým rysem Nové smlouvy je zprostředkování životodárného Ducha.

Že si tak troufáme mluvit, má základ v Bohu skrze Krista (v. 4).

Apoštol nyní přímo odpovídá na otázku „Kdo je k takovému poslání způsobilý?“ položenou ve verši 2,16, přičemž navazuje na předchozí výrok o Korinťanech jako doporučujícím listu. Může vznášet nárok, že píše Kristův dopis Božím Duchem, protože k tomu byl povolán Kristem. To platí i před Bohem, protože povolání Kristem má nakonec základ v Bohu, jak Pavel dále prohlašuje.

Ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako by to pocházelo od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha (v. 5).

V kontrastu s každým svévolným nárokováním autority (míněni jsou patrně protivníci) zdůrazňuje výslovně, že jeho způsobilost pochází od Boha (2,16-17) a že sám ze sebe nemůže nic.

Bůh nám taky dal schopnost sloužit nové smlouvě. Je to smlouva, která má základ ne v liteře, ale v duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch dává život (v. 6).

Bůh ho uschopnil, aby byl „služebníkem“. „Ministerium“ – služba, úřad – vyžaduje zvláštní zmocnění, pověření. Označení „ministerium“ (služba) ještě jasně ukazuje původní blízkost myšlence sloužení. Ta je posílena zaměřením na „Novou smlouvu“. Pojem „smlouvy“ označuje ve Starém zákoně různé způsoby Božího zaslíbení: Noemovi, Abrahamovi a Mojžíšovi na Sinaji. „Nová smlouva“ byla zaslíbena u Jeremiáše. Prvotní církev již před Pavlem vykládala Ježíšovu smrt jako uzavření „nové smlouvy“ a viděla v ní jedinečné naplnění prorockého zaslíbení. V duchu tohoto pohledu mluví Pavel o „dvou smlouvách“.

Apoštol blíže charakterizuje „novou smlouvu“ protikladem, který zazněl už ve v. 3 a který zde upřesňuje protikladem „litera“ a „Duch“. Literou se přitom míní lpění na slovním znění Zákona shrnutého na kamenných deskách, jak se tehdy mezi farizeji běžně provozoval výklad. Duch naproti tomu znamená účast na Božském dechu života, zprostředkovaná Kristem. Literární, doslovná interpretace tohoto textu (litera zabíjí, ale Duch dává život), nebo některého přikázání, se někdy stavěla proti duchovnímu (alegorickému) výkladu podle smyslu. Pavel chce spíše s ohledem na své protivníky zdůvodnit převahu Nové smlouvy: Omezení na literu Mojžíšova zákona nevede k životu, ale ke smrti, protože zákon usvědčuje člověka z hříchu, ba teprve dovádí hřích do plných důsledků (Řím 7,7; 1 Kor 15,56). Naproti tomu pravý život dokáže zprostředkovat pouze Boží Duch.

Dnešnímu čtenáři tato slova připomínají, že Pavel (stejně jako ostatní apoštolové) nejedná pouze ze svého osobního přesvědčení, ale je skutečně „služebníkem“ povolaným Bohem v nové epoše světových dějin, která začala Kristovou smrtí a vzkříšením. Křesťané nemohou nikdy dosti žasnout nad tím, že smějí žít v této době zvláštního působení Božího Ducha. Z celkové biblické perspektivy působil Duch Boží už předtím ve Starém zákoně (např. v prorocích) a v celém lidstvu (srov. Mdr 1,7), ale ne způsobem zažívaným tak jedinečně jako od Ježíšova vzkříšení. Slova „litera zabíjí, Duch oživuje“, která Pavel formuloval polemicky, je dnes možno chápat pouze jako výraz vznešenosti Nové smlouvy, jež tuto smlouvu odlišuje od historicky podmíněné formy židovství; nikoli však v tom smyslu, jako by Mojžíšova tóra měla pouze moc zabíjet, ne však dávat život. Pro judaisty, kteří nedojdou k víře v Krista – často vinou křesťanů – zůstává Mojžíšův Zákon i dnes cestou k životu, jakkoli se s tím křesťané nesmějí spokojit, nechtějí-li se vzdát své víry.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6