2 K 4,1-7

Marie Zouharová

 

Pro Slavnost svatých Cyrila a Metoděje byl jako druhé čtení vybrán úryvek ze čtvrté kapitoly Druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Než se však zaměříme na tento text, připomeňme si základní údaje o obou misionářích.
Svatí Cyril a Metoděj pocházeli ze Soluně, na Moravu byli pozváni knížetem Rostislavem a jejich příchod se datuje do roku 863. Jejich svátek se slavil u slovanských národů už od 14. století dne 9. března, v roce 1863 byl přeložen na 5. července a roku 1880 rozšířen na celou církev. Papež Jan Pavel II. prohlásil svaté Cyrila a Metoděje v roce 1980 za spolupatrony Evropy.
Ve vybrané části svého dopisu připomíná apoštol Pavel korintským křesťanům důsledky, které vyplývají z jeho služby a které brání nečestnému vykonávání úřadu. Byl sice falešně obviněn, poukazuje však na kořeny svého kázání a na trvalé osvícení, kterého se mu dostalo. Text se věnuje osobnosti apoštola. Pavel vidí vše v souvislosti se svou vlastní situací.

Bratři! Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá.

Již ve třetí kapitole tohoto listu čteme: „On nás taky učinil způsobilými, abychom byli služebníky nové úmluvy“ (2 K 3,6). Bůh tedy uschopňuje lidi, aby dokázali být „služebníky“ jeho nového působení v Ježíši Kristu. Když se zamyslíme nad novozákonní službou, můžeme ji  podle těchto apoštolových výroků, které nám jsou svěřeny jako Boží slovo, vztáhnout na každého pokřtěného. Nemusí malomyslnět nebo snad sahat k falešným prostředkům, když se denně setkává s mnoha těžkostmi. Pravda, upřímnost a čestnost musí být poznávacím znamením křesťanského hlásání. Jestliže není Boží jednání přijímáno, nemůže za to jistě evangelium, ale často chování těch, kteří evangelium hlásají. Máme se tedy soustředit na zvěstování Krista a být zde pro druhé jako jejich služebníci.

Nepoužíváme nečestných úskoků, počínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. Ale hlásáme pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem.

Zde se Pavel opět hájí proti vzneseným obviněním. Ta se nakonec obracejí proti jeho protivníkům. Slovní spojení „falšovat Boží slovo“ patří k Pavlově polemice – podobně jako slovo „čachrovat“, které čteme v druhé kapitole tohoto dopisu: „My jistě nepatříme k oněm lidem,  – a je jich mnoho -, co s Božím slovem čachrují…“ (2 K 2,17). Pavel zde naráží na to, že bludaři, kteří pronikli do obce, se pokoušeli nabízet Korinťanům  evangelium jakoby stravitelnější. Oslabovali je a za své podřadné duchovní zboží dostávali zřejmě dobře zaplaceno. Apoštol proto zdůrazňuje ryzost a otevřenost svého hlásání. Ta ho ospravedlní před každým lidským úsudkem i „před Božím zrakem“(2 K 2,17).

A je-li přesto naše evangelium nesrozumitelné, je to u těch, kteří jdou k záhubě. Nevěří, protože bůh tohoto světa je zaslepil, takže nevidí jasně světlo evangelia o božské slávě Krista, věrného Božího obrazu.

Při porozumění evangeliu záleží také na tom, kdo a jak naslouchá. Pavel jakoby předpokládal námitku, že všichni nemusí souhlasit s jeho hlásáním. Chce zdůraznit, že to nezpůsobuje hlásaná pravda, ale postoj posluchačů. Už v Prvním listě Korinťanům píše, jakým způsobem hlásá pravdu o Kristu: „Moje  mluvení a kázání záleželo ne v přemlouvavých slovech moudrosti, nýbrž přesvědčoval jsem projevováním Ducha a moci“. „Moudrost, které učíme, ta je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil, abychom mohli dojít slávy“(1 K 2,4.7). Pavel se neopírá o umění přemlouvat, o triky řečnické propagandy, které byly v jeho prostředí samozřejmé a známé. Důvěřuje vnitřní přesvědčivosti toho, co káže. Nebyl skvělý řečník. Ale navzdory tomu, že se vědomě vyhýbal řečnickým chytristikám, prokazovalo jeho zvěstování Ukřižovaného moc, protože mu Duch Boží propůjčoval věrohodnost. Víra se tedy neopírá o lidskou moudrost, ale o moc Boží. K víře nevede řečnické umění nebo lidské poznání a moudrost – zde působí sám Bůh.
Ti, kdo odmítají jeho kázání, „zůstali však tupí, protože až dodneška u nich trvá stejná rouška,  když se čte Starý zákon, a zůstává jim skryto, že přestává jen v křesťanství. Ano, dodnes jim taková rouška leží na srdci, když se předčítá Mojžíš“ (2 K 3,14n.). Mojžíšův „závoj“ ukazuje obrazně na „závoj“ na srdcích Izraelitů, kteří jsou zatvrzelí, a proto nemohou správně vidět. Závojem se podle židovského zvyku zahaluje v synagoze při bohoslužbě tóra před čtením a po něm. Tento závoj, případně zatvrzelost srdce, kterou symbolizuje, brání některým Židům poznat, že stará smlouva se dovršuje v nové – v osobě a díle Ježíše Krista. Jim zůstává radostná zvěst zahalená a kázání jim nepřináší nový život.

Nevěří, protože bůh tohoto světa je zaslepil, takže nevidí jasně světlo evangelia o božské slávě Krista, věrného Božího obrazu.

Tuto „zaslepenost“ připisuje Pavel odpůrci, kterého v jazyce apokalyptiky nazývá „bohem tohoto světa“. Ten zaslepuje mysl, zatvrzuje srdce těch, kdo nedocházejí víry v evangelium, a tak nepoznávají Krista jako toho, kdo má jako Syn účast na Boží slávě.
Připojená charakteristika „Krista jako věrného Božího obrazu“ vysvětluje, že Kristus činí Boží slávu viditelnou. Hymnus na Krista v listu Kolosanům praví, že Kristus byl v Bohu dříve, než existovalo cokoli jiného: „On je věrný obraz neviditelného Boha, zrozený dříve než kdokoli z tvorů“ (Kol 1, 15). Kristus zpřítomňuje Boha ve světě, a tak ho sbližuje se světem. V Kristu je Bůh přítomen ve světě. Bůh je výslovně zmíněn jako neviditelný. Kristus je pak prostředníkem Boha nepřístupného a „zcela jiného“, ale zároveň působícího ve světě a poznatelného. V Kristu získává tvorstvo svůj smysl, k němu je zaměřeno. Bůh je přitom chápán jako Stvořitel: všechno v nebi i na zemi, veškerá skutečnost je stvořena Bohem v Kristu.

Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši.

Tímto výrokem Pavel ukazuje, že obsahem jeho kázání není on, jeho názory, jeho vážnost, jeho uznání, ale právě Kristus ukřižovaný a vzkříšený – pravý Pán s božskou autoritou – na rozdíl od „boha tohoto světa“. Také v Prvním listu Korinťanům označuje Pavel zcela promyšleně ukřižovaného Krista za střed své zvěsti: „Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného“ (1 K 2,2).
Pavel káže, protože je služebníkem Korinťanů: „Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal větší počet lidí“ (1 K 9, 19).
Bezvýhradný vztah k evangeliu otevírá Pavlovi svobodu. Protože je svobodný, nemusí mít žádné ohledy a může se stát služebníkem všech, může se věnovat lidem s veškerým osobním nasazením. Rád by „získal“ pro evangelium co nejvíce lidí.

Neboť Bůh, který řekl: „Ať ze tmy zazáří světlo!“, zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.

Pavlovo povolání za hlasatele Krista pochází od Stvořitele světla, který svou stvořitelskou mocí učinil jasno v apoštolově nitru. Tato formulace může mít dvojí smysl. Pavel byl osvícen a uschopněn poznat božskou vznešenost Krista jako Božího obrazu a Syna. Tak se to stalo při jeho povolání, jak píše v listu Galaťanům: „Bůh však už před narozením si mě vybral a svou milostí povolal. A on rozhodl, že mi zjeví tajemství o svém Synu, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům“ (Gal 1,15n.). Něco podobného se odehrává při každém obrácení ke Kristu. Dále byl Pavel uschopněn, aby jeho kázání vyzařovalo božskou slávu Kristovu. Jeho povolání něco takového předpokládá a nyní se to projevuje v jeho působení. Zde píše Pavel o svém povolání zcela jinými slovy než na jiných místech. Například v Prvním listu Korinťanům: „Což se mi nedostalo vidění Pána Ježíše?“  (1 K 9,1). „A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já“ (1 K 15,8). Je to způsobeno tím, že takové povolání přesahuje obvyklé zkušenosti a pojmy našeho světa, a proto je lze vždy popsat jen přibližně.
Dále se v úryvku dozvídáme, že svěřená služba je pro Pavla drahocenným pokladem.

Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.

Poklad ovšem máme v „nádobě hliněné“, která se může velmi snadno rozbít. Proč to Pavel zdůrazňuje? Aby opět připomenul velký nepoměr mezi vznešeností služby a svou činností, která je poznamenaná slabostí: „aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám“. Chce, aby pozitivní ohlas jeho služby byl považován za Boží dílo, nikoli za jeho vlastní úspěch.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1