2 K 4,13-5,1

Dominik Opatrný

 
O desáté neděli v mezidobí budeme opět pokračovat ve čtení Druhého listu Korinťanům. Tentokrát se dostáváme k tématu vzkříšení. Bylo by ale škoda číst tuto část Pavlova dopisu bez všech souvislostí. Zaměříme se proto i na situaci, ve které byl text napsán, a na jeho vztah k okolním částem dopisu.
Tento úryvek téměř bezprostředně navazuje na text, který jsme četli minulou neděli. Pavel v něm obhajoval svou způsobilost hlásat evangelium proti svým protivníkům, kteří se zdáli úspěšnější a důvěryhodnější než on. Nechtěl s nimi soupeřit v získávání vážnosti u lidí, poukazoval ale na to, že jeho slabost dokazuje, že nezvěstuje sebe, ale něco mnohem vzácnějšího – novou smlouvu. Časté neúspěchy a pronásledování, které podle některých činily Pavlovo hlásání nedůvěryhodným, jsou podle něj naopak důkazem pravosti jeho zvěsti.
Pavel se navíc v tomto svém utrpení připodobňuje Kristu, který také trpěl, a proto má naději, že s ním bude i vzkříšen. Úryvek z minulé neděle je spojen s tím dnešním větou, která bohužel nezazní ani jednou. Pavel se v ní obrací na Korinťany a srovnává své postavení s nimi: „A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život“ (2 Kor 4,12). Utrpení Pavla a ostatních pravých misionářů jim nejen dává naději na život, ale přináší život i do místních církví.
Je dobré mít tuto Pavlovu obhajobu na mysli, když budeme nyní číst jeho list dál:
Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: „Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil“, věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě. A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně. Víme totiž, až bude stržen stan, ve kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.
Pavel trvá na tom, že přes své ubývající síly má právo hlásat novou smlouvu. Uvádí pro to dva důvody. V předchozím textu to byla vznešenost nové smlouvy, kterou hlásá, jež ho opravňovala mluvit ke korintským křesťanům. Nyní připojuje ještě důvod týkající se jeho osoby: uvěřil, že svým utrpením s Kristem směřuje i k životu s Kristem a k účasti na jeho slávě.
Víra dává sílu a odvahu. Dává dokonce i sílu přiznat se ke své slabosti. Pavel cituje sto šestnáctý žalm, který tuto myšlenku vyjadřuje: „Uvěřil jsem a proto mluvím: byl jsem velmi pokořený“ (Ž 116,10). Má odvahu mluvit o svém pokoření, protože věří, že Ježíš Kristus opravdu vstal z mrtvých a pozvedne k životu i jej.
Po tomto vzkříšení očekává Pavel, že bude postaven před Boha vedle Korinťanů. Mohlo by se zdát, že myslí na svou brzkou smrt a na to, že se na rozdíl od Korinťanů nedožije Kristova druhého příchodu. Odpovídalo by to ujištěním v Prvním listu Soluňanům, že ti křesťané, kteří už zemřeli, nebudou o druhý Kristův příchod ochuzeni, protože vstanou k životu: „Nechceme vás však, bratří, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem Bůh přivede k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví“ (1 Sol 4,13-15).
Není ale pravděpodobné, že by Pavel již v této době pomýšlel na brzkou tělesnou smrt. Spíše zde míní své vyčerpání, ztrátu sil i svého postavení pro Krista. Místo náhlé smrti z vyčerpání nebo následkem nehody na cestách tu mluví o neustálém umírání sobě, vzdávání se svých tužeb, materiálního zajištění, postavení, rozvoje své osobnosti. Tato smrt vede k životu křesťanských obcí, k jejich rozvoji. Pavel proto doufá, že Pán při svém příchodu obnoví jeho tělo, jeho síly a vnitřní zdroje, aby mohl stát vedle plodu své práce, korintských křesťanů.
Kvůli nim to Pavel všechno dělá, pracuje do únavy, vydává se v nebezpečí na cestách i při hlásání evangelia. V posledku to všechno ale směřuje k Bohu, který si Pavla povolal. On má být oslavován za to, co na Pavlovi a skrze Pavla udělal.
Vědomí tohoto smyslu vší námahy a utrpení dává Pavlovi sílu neklesat na mysli. Proto může snášet trápení, aniž by se soužil, může se vyvarovat zoufalství, i když si neví rady, může věřit v blízkost Boží i lidí, i když je pronásledován a při pádu na zem může vědět, že není poražen a zničen.
Pavel dokonce říká, že chátrání těla je provázeno omlazováním duše. Zatímco navenek pracuje smrt, zevnitř už je patrný Kristův život. I my se někdy můžeme v životě setkat s lidmi, kteří prožívají něco podobného. Navenek jim došly síly a tělo už je neposlouchá, ale uvnitř jsou plní života.
Doslova se tu mluví o vnitřním a vnějším člověku. Vnitřní člověk je nové stvoření v nás, dar od Boha stvořitele, který rozehnal v našem srdci temnoty hříchu a sobectví. Je to člověk, který je již spojen s vyvýšeným Kristem. Vedle něj stojí vnější člověk, který stále dělá to, co nechceme, jak to známe z vlastního života. Ve službě Bohu tento vnější člověk našeho sobectví umírá, zato ten vnitřní, spojený s Kristem, roste. Tím se každý křesťan zevnitř přetváří.
Současné břemeno utrpení je v tomto textu nazváno lehkým. Je otázka, jak to někdo může vyslovit o lidském břemenu obecně. Všichni přeci známe lidi, jejichž úděl je nesmírně těžký. Ještě tak o svém životě to člověk může říct, ale o druhých?
Můžeme si všimnout, že tu Pavel srovnává. Přitom naráží na židovské chápání pojmu sláva. Ta se v hebrejštině vyjadřuje slovem tíha. Je to podobné jako u českého slova vážnost. Tomu, co řekne nebo udělá vážený člověk, přikládají ostatní váhu. V porovnání s touto tíhou Boží slávy je podle Pavla naše utrpení lehké, nebo lépe řečeno, může se stát lehkým.
Věci viditelné, věci tohoto světa, mohou zatěžovat naše srdce. Ale věci neviditelné, věci Boží, je vyvažují slávou, kterou má Bůh a jeho svatí. A pokud nás někdy děsí, co všechno dokáže lidstvo ve světě zničit, ujišťuje nás Pavel, že jsou to jen věci viditelné. Ty neviditelné, věci Boží, trvají a Bůh si je dokáže prosadit.
Nedělní úryvek je zakončen metaforou o stanu. Ačkoliv se přirovnání lidského života ke stanu objevuje již ve Starém zákoně, pro Pavla to byl obraz obzvlášť blízký. Výroba stanů byla totiž jeho řemeslem. Ne že by se jí živil celý život, ale podle zvyku farizeů se kromě rabínského vzdělání vyučil i jednomu manuálnímu řemeslu, aby se o sebe v případě potřeby dokázal postarat. V Pavlových listech čteme, že na misiích pracoval, aby nebyl na obtíž místní církvi. Podle skutků apoštolů právě v Korintě pomáhal u křesťanských manželů Priscily a Aquily, protože měl stejné řemeslo jako oni – výrobu stanů. Můžeme soudit, že tato práce spočívala hlavně ve vydělávání kůží a jejich další úpravě pro použití při stavbě stanu.
Pavel možná navázal na to, že byl s tímto řemeslem v Korintu znám a přirovnává smrt ke stržení stanu lidského života. Jak již bylo řečeno, tento obraz má původ ve Starém zákoně. V knize Izaiáš je zachyceno, jak král Chizkiáš popisuje svou nemoc: „Můj příbytek je stržen, je ode mě odnesen jako stan pastýřů“ (Iz 38,12). Kniha Moudrosti považuje tělo, které nazývá také pozemským stanem, za břemeno pro člověka: „Neboť pomíjivé tělo zatěžuje duši a pozemský stan je břemenem pro mysl naplněnou starostmi“ (Moudr 9,15). K této větě je ale potřeba poznamenat, že by nás neměla vést k pohrdání tělem, ale k poznání vlastní slabosti.
Pavel tedy očekává, že po stržení stanu, jak nazývá smrt těla, dostaneme obydlí lepší, pevné, které nebylo vytvořeno lidskýma rukama.
Jako naše současné obydlí se míní naše tělo. Protože jsme na cestě do nebeské vlasti, nejedná se ještě o dům, ale o kočovnický stan. Při vzkříšení očekáváme tělo nové. Nemusí se ale jednat jen o tělo, žijeme také v dnešním světě, který bude při Kristově druhém příchodu obnoven, takže se skutečně stane naším domovem.
Mohlo by se zdát, že Pavel v tomto úryvku pohrdá současným životem a všechno své očekávání přesouvá až za smrt. Bylo by to ale nesprávné. Pavlovi jde o současnost, a právě proto se tolik namáhá. Pracuje pro své bratry, i když má přitom oči upnuté k věčnosti. Ta není ale jen otázkou budoucnosti. Stejně jako již teď s Kristem umírá, tak také už teď se na něm začíná projevovat Kristův život.
Tento svůj postoj Pavel hájí před nepřáteli, kteří ho zpochybňovali, přitom ho ale nevnucuje všem. Naopak, s radostí vidí, jak se korintským křesťanům daří rozvíjet se, dělat pokroky a nabírat ve světě na vážnosti. Sám doufá, že až přijde Kristus, dostane také on opět sílu a bude postaven vedle nich.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1