Apoštol Pavel

Petr Mareček

 

Neexistuje nikdo jiný, kdo by mohl zprostředkovat tak autentický pohled do prvotního křesťanství, jako to poskytuje apoštol Pavel. Náležel k druhé generaci křesťanů. Byl povolán samotným vzkříšeným Kristem, ale nepatřil do kruhu dvanácti apoštolů. Jeho listy zprostředkovávají náhled do prvních pohanokřesťanských církevních obcí, do jejich struktury a organizace, do jejich problémů a potřeb, avšak rovněž i do střetů, které vyvstaly při volném přijímání pohanů do církve, která ještě platila za část židovského společenství. Apoštol Pavel náležel do dvou kultur: židovské a řecké. Na jedné straně je viděn jako jeden ze zakladatelů křesťanství, na druhé straně jako apostata – odpadlík náboženství svých otců. Sám se však pokládal za „služebníka Ježíše Krista a povolaného za apoštola“ (Řím 1,1).

Pavel z Tarsu se v období svého života netěšil velké pozornosti ve světě. Na rozdíl od Ježíše, jehož jméno uvádí např. Suetonius ve svém díle Vita Claudii, apoštol Pavel není nikde zmiňován v řecko-římské literatuře. Sám Pavel se staví do protikladu vůči horní vrstvě obyvatelstva, moci a vzdělání (srov. 1 Kor 1,20-29). Pokud jde o židovskou literaturu, i ta se nezmiňuje o Pavlovi. Pavlovo jméno chybí jak ve spisech talmudu a midraše, tak také v knihách historika Josepha Flavia.

V dějinách křesťanství byl Pavel přijat jedinečným způsobem. O jeho osobě a díle vzniklo nespočetné množství knih. Toto platí především o komentářích k jeho listům. Zájem o apoštola Pavla však nebyl stejný ve všech obdobích církve. Největšího zájmu se Pavlovi dostalo v době protestantské Reformace.

Z 21 listů Nového zákona je 13 tradičně připisováno apoštolu Pavlovi. Všeobecně se tyto listy rozdělují následujícím způsobem: velké listy, napsané během Pavlova apoštolského působení (Řím, 1-2 Kor, Gal a 1-2 Sol); listy napsané z vězení (Flp, Kol, Flm a Ef); pastorální listy (1-2 Tim a Tit). Z těchto listů, které jsou rozdílné svojí dobou vzniku a hodnotou, není snadné sestavit apoštolův životopis. Skutky apoštolů sice popisují podrobně Pavlovo působení, avšak neudávají, kdy a kde Pavel své listy napsal. Pokud si mezi sebou odporují informace Pavlových listů se Skutky apoštolů, pak se dává přednost listům.

Apoštol sám sebe ve svých listech nazývá římským jménem Pavel (latinskyPaulus [tj. malý, nepatrný]; např. 1 Sol 1,1; 2,18; Řím 1,1; 1 Kor 1,1). Autor Sk ho označuje jménem Šavel /řecky: saulos; hebrejsky šaūl [tj. vyžádaný]/ do Sk 13,9, kdy se setkal s místodržitelem Sergiem Paulem. Od toho okamžiku je už stále nazýván jménem Pavel. Možná, že chtěl autor Skutků zařadit Pavla do židovského prostředí prostřednictvím jména prvního izraelského krále Saula z kmene Benjamínova. Avšak v židovských kruzích v diaspoře bylo v té době běžné užívání dvojího jména, semitského a řeckého. Ve Skutcích apoštolů tak vystupuje Josef Barsabáš Justus (Sk 1,23), Šimon Petr (Sk 10,18), Jan Marek (Sk 12,25) a Šimon Niger (Sk 13,1). V každém případě, autor Skutků si byl dobře vědom skutečnosti, že Šavel – Pavel náležel dvojí kultuře: semitské a řecké.

Apoštol Pavel byl Židem od narození (Gal 2,15). V Flp 3,5 se prohlašuje za „obřezaného osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o Zákon – farizeus“. Rozpoznávacím znamením pro skutečnost, že se Pavel označuje jako „Hebrej z Hebrejů“ mohl být původ rodiny z Palestiny a uchovávání aramejského jazyka. Jeho židovský původ v něm probouzel horlivost pro Zákon; patřil ke skupině farizejů (srov. Sk 23,6). Podle tradice sv. Jeronýma (†420) De viris illustribus pocházeli jeho rodiče z Palestiny, z Giskaly (dnes: Gusch Halav) v Galileji, odkud se přestěhovali do Tarsu po obsazení Galileje Římany.

Když vycházíme z toho, že Pavlova rodina, coby židovská, byla úzce spojena s mateřskou zemí, je možné uvažovat o tom, že příležitostně putovala do Jeruzaléma na poutní svátky. Spojení s mateřskou zemí se zdá být hodnověrné podle Sk 23,16, kde se mluví o Pavlově sestře, která byla provdaná v Jeruzalémě. Jedná se o jediný záznam, který se dochoval o členech Pavlovy rodiny.

Pavel se tedy narodil již v diaspoře. Jeho narození v Tarsu, hlavním městě Kilikie, je nepopíratelné. O této informaci se dovídáme ze Skutků apoštolů v souvislosti s jeho obrácením a pak později ve spojitosti s jeho zatčením (Sk 9,11; 21,39; 22,3). Pavel však sám nikde nezmiňuje místo svého narození, což by mohlo být způsobeno tím, že se nenarodil v Palestině. Z časového hlediska je možné zařadit Pavlovo narození do prvního desetiletí po Kristu.

Během dětství a mládí prožitého v Tarsu, obchodní metropoli, se Pavel setkal s lidmi nejrůznějších národností a kultur. Není náhodou že pozdější velký misionář nepochází z Palestiny, ale z diaspory – ze Židů žijících mimo Palestinu. Prostředí, ve kterém Pavel vyrůstal, ho velmi ovlivnilo. Snad nejlépe je to zřejmé v jeho mluvě, která se jasně odlišuje od Ježíšova způsobu vyjadřování. Něco na způsob Ježíšových podobenství u Pavla nenajdeme. Ježíš vyrostl ve venkovském prostředí. Pavel byl v Tarsu ovlivněn dvěma kulturami. Na jedné straně židovskou kulturou ve svém rodném domě, na druhé straně pak řeckou kulturou, která zastávala rozhodující roli ve městě a které se nemohl vyhnout. Pavel byl a zůstal putujícím člověkem mezi těmito dvěma světy.

Podle Sk 22,3 získal Pavel své vzdělání v Jeruzalémě u farizeje Gamaliela I nástupce Hillela, který působil v Jeruzalémě jako vážený učitel Zákona v létech 25-50 po Kr. Proti důvěryhodnosti tohoto tvrzení se někdy namítá, že Pavel sám nezmiňuje své vzdělání v Jeruzalémě a že text Gal 1,22 vylučuje Pavlův pobyt v tomto městě. Farizejské školy však nejsou dokazatelné mimo Jeruzalém před rokem 70 po Kr., a tak je zřejmé, že obsáhlé studium Zákona (Tory) pro učeného farizeje bylo možné absolvovat jenom v Jeruzalémě. Někteří biblisté zastávají Pavlovo vzdělání v Jeruzalémě, které by z něho učinilo rabína a nebo dokonce podle Sk 26,10 člena Synedria. Na druhé straně jsou i jiní, kteří vidí původ a vzdělání Pavlovo čistě ovlivněné helénismem, tedy řeckou kulturou. Tato diskuze není důležitá; ukazuje jen, jak se každá z obou stran snaží v osobě Pavla a jeho myšlení upřednostnit ať už vliv židovský nebo řecký.

Na konci svého vzdělání, často ve věku 18 let, se každý učitel Zákona obvykle oženil. V textu 1 Kor 7,7-8, se Pavel představuje jako „svobodný“. Z této skutečnosti je možné vyvodit „Pavlův celibát“. Na druhé straně však není možné vyloučit situaci Pavla jako „vdovce“ nebo že se nacházel v nějaké formě „odloučení od své manželky“, ať už po svém obrácení nebo pro svoji křesťanskou misii. Pavlova výtka Korintským křesťanům „Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr? To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?“ (1 Kor 9,5-6) upřednostňuje poslední domněnku. Problém však zůstává otevřený.

Ve Skutcích apoštolů se třikrát setkáváme s líčením Pavlova obrácení. Nejpodrobnější zpráva se objevuje v Sk 9,1-31. Pavel se později vrací k této události ve dvou svých proslovech: v řeči adresované židovskému lidu v jeruzalémském chrámě po svém zatčení (Sk 22,3-21) a v řeči před králem Agripou II, jeho sestrou Berenike, římským prefektem Festem, chiliarchy a předními muži města během svého zatčení (Sk 26,2-23).

Líčení Skutků apoštolů je možné shrnout takto: Pavel byl vybaven dopisem velekněze a měl s veškerou rázností zasáhnout proti židokřesťanům v Damašku. Když se blížil k městu, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Je nápadné, že zde není bezprostředně řeč o nějakém vidění Krista. Pavel padl na zem a teprve skrze hlas, se mu dal Kristus poznat. Pán mu nařídil, aby šel do města, kde se doví, co má dělat. Hodná povšimnutí je skutečnost, že nedostává žádné bezprostřední pověření o povolání. Kvůli tomuto světlu Pavel na tři dny oslepl. Během tohoto času nic nejedl a nepil. Toto líčení není ve skutečnosti žádným příběhem povolání, avšak obrácení.

V Pavlových listech sice nenajdeme žádnou zprávu o události u Damašku, nicméně apoštol na ni stále znovu dělá narážky. Zřejmě předpokládá u svých křesťanských společenství znalost toho, co se mu přihodilo. Míní tím událost u Damašku, když mluví o svém povolání za apoštola a nazývá se: „povolaný za apoštola“ (Řím 1,1), „z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše“ (1 Kor 1,1; 2 Kor 1,1), „apoštol pohanů“ (Řím 11,13) nebo ve zostřeném vyjádření „apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“ (Gal 1,1). Již z těchto výpovědí je jasné, že to, co se mu přihodilo, nebylo pouze obrácení, nýbrž, že on sám to pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly vědomí, že za svou apoštolskou existenci vděčí výlučně Boží milosti. V četných souvislostech se Pavel zmiňuje o této milosti. Nejkrásnější formulace se asi objevuje v 1 Kor 15,10: „Milostí Boží jsem to, co jsem.“.

Apoštol Pavel nebyl k udržení. Absolvoval více než 20 tisíc km, aby zvěstoval poselství Ježíše Krista, kterého nikdy neviděl a ani neslyšel během jeho po­zem­ského působení. Na základě Skutků apoštolů se misijní činnost Pavla dělí na tzv. misijní cesty, které sice přesně nevystihují apoštolskou činnost Pavla (ta byla mnohem rozmanitější), avšak podávají v podstatě správný obraz o misijní čin­nosti v hlavním období jeho apoštolského působení.

O konci života apoštola Pavla nám Nový zákon neposkytuje žádné informace. Jsme odkázáni na pozdější svědectví církevní tradice. Od Eusebia se dovídáme o mučednické smrti za vlády císaře Nerona. Eusebius pak ještě cituje Dionysia z Korintu (asi 170) a uvádí, že Petr a Pavel „byli umučeni v téže době“. Mučednické smrti obou apoštolů je možné zařadit do období Neronova pronásledování, které začalo v létě 64 a trvalo až do jeho smrti (9. červen 68). Další informace o Pavlově mučednické smrti poskytuje Tertulián, který ji přirovnává ke smrti Jana Křtitele, hovoří tedy o stětí.

Novozákonní kniha Skutků apoštolů, která nám zprostředkovává poslední informace o životě apoštola Pavla, je dílem neukončeným. Jedná se o spis, jehož závěr není koncem. Je zde představen apoštol Pavel, který je sice vězněn v Římě (Sk 28,16), avšak bez bázně a překážek zvěstuje Boží království a učí všemu o Pánu Ježíši Kristu (Sk 28,31). Takovéto představení apoštola, který je vězněn, ale zároveň neohroženě káže, je obrazem stálého napětí v církvi, které je pro ni požehnáním.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2