Biblická moudrost

Pavel Zahradníček

 

„Kdo jinému jámu kope, sám do ní spadne!“ Možná většina z vás by toto rčení považovala za jedno z typických českých přísloví a mnozí snad ani netušíte, že jde o citaci ze starozákonní knihy Přísloví (Př 26,27):

Kdo kope jámu, padne do ní, a kdo valí balvan, na toho se zvrátí.

S tímto příslovím se setkáváme rovněž ve starozákonní knize Kazatel (Kaz 10,8), jeho odraz nacházíme také v padesátém sedmém žalmu (Ž 57,7). V žalmu třináctém (Ž 7,13-17) jej nacházíme v této podobě:

Což si znovu člověk nebrousí svůj meč? Napíná svůj luk a míří,
smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje.
Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy.
Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.
To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne.

Jde tedy o součást bohatství moudrosti starozákonního izraelského lidu. A právě biblická moudrost bude tématem dnešního biblického komentáře. Je k tomu vhodná příležitost, neboť první čtení liturgie této neděle bude vybráno právě ze starozákonní knihy Moudrosti.

S tématem moudrosti se ve Starém zákoně setkáváme zejména v pětici takzvaných mudroslovných neboli sapienciálních knih: v knize Přísloví, Job, Kazatel, v knize Sírachovce a v knize Moudrosti. úryvky, které mají sapienciální neboli mudroslovný charakter, však nalézáme i na jiných místech Starého zákona. Záměr vychovávat k moudrosti mají zcela jistě i některé kapitoly z knihy Tobiáš, ve kterých dává nejdříve starý Tóbit svému synu Tobiáši rady jak dobře a moudře žít (4,3-21), a později sám archanděl Rafael připojuje svá naučení, určená mladému Tobiáši a jeho ženě Sáře (12,6-11). Můžeme se zaposlouchat do veršů 6-10 z dvanácté kapitoly knihy Tobiáš. Zde je totiž ve zhuštěné podobě obsaženo to, oč jde v celé starozákonní sapienciální literatuře, která si dává za cíl vychovávat k pravé moudrosti:

Tu je anděl oba vzal stranou a řekl jim: „Dobrořečte Bohu a vdávejte mu chválu přede všemi živými za dobro, které vám prokázal, dobrořečte a pějte chválu jeho jménu. Slova Boží uvádějte ve známost s úctou všem lidem. Neváhejte mu vzdávat chválu. Je dobré zachovávat královo tajemství, ale Boži skutky je třeba odhalovat a s úctou vzdávat chválu. Konejte dobro, a zlo vás nepostihne. Dobrá je modlitba v pravdě a milosrdenství se spravedlností je lepší než bohatství s bezprávím. Je lépe prokazovat milosrdenství než shromažďovat zlato. Milosrdenství vytrhuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu. Ti, kdo prokazují milosrdenství, budou nasyceni životem. Ti, kdo páchají hřích a nespravedlnost, jsou nepřátelé vlastní duše.

Moudrý je tedy především ten, kdo žije s Bohem, chválí ho, koná dobro, jedná spravedlivě, prokazuje milosrdenství a vyhýbá se zlému, protože konání zla je to, co člověku nejvíce škodí.

Ne vždy je však ve starozákonních sapienciálních knihách moudrost vyjádřena takto výslovně a bez obalu. Někdy je cílem vést čtenáře nejprve k hlubšímu zamyšlení. Díky tomu potom může pochopit, co je pravá moudrost, a sám se učit rozhodovat, co v dané situaci je dobré a moudré a co nikoliv. Proto se například v knize Přísloví setkáváme někdy i se vzájemně si odporujícími výroky, vedoucími čtenáře k hlubšímu uvažování nad správným a nesprávným jednáním.

Kniha přísloví tvoří zřejmě nejstarší jádro izraelské moudrosti. Podle tradice je základ této moudrosti vyjádřené v krátkých příslovích připisován synu krále Davida, králi šalomounovi, který vládl v desátém století před Kristem. V 1. Knize královské (1Kr 5,12) se dočítáme, že král šalomoun vyslovil celkem tři tisíce přísloví. I když dnes již není možno rozlišit, která z přísloví jsou skutečně od krále šalomouna, je jisté, že nejstarší částí knihy Přísloví byly skutečně kratičké výroky, které byly sbírány nebo přímo vznikaly na královském dvoře. Pak byly zapisovány a uspořádávány do sbírek výroků, které se postupně rozvíjely a doplňovaly. Tak je možné, že u dvojřádkových přísloví je první řádek podstatně starší než druhý. Ten byl často přidán až v průběhu další redakční práce, která probíhala rovněž na královských dvorech jak v Jeruzalémě tak i v severním Izraelském království. Jako příklad takovýchto původně jednořádkových a později rozšířených rčení mohou posloužit následující přísloví:

 

Pro nerozvážné vedení padá lid,
kdežto v množství rádců je záchrana (Př 11,14)
Muž bude chválen pro svá prozíravá ústa,
kdežto ten, kdo má zvrácené srdce, upadne v pohrdání. (Př 12,8)
Kdo miluje napomenutí, miluje poznání,
kdežto kdo domluvy nenávidí, je tupec. (Př 12,1)

Moudrost je v těchto starých příslovích vyslovena s nápadnou strohostí a syrovostí, která může být někdy až šokující, jako třeba v tomto případě:

Zlatý kroužek na rypáku vepře je žena krásná, ale svéhlavá a rozmarná. (Př 11,22)ř 11,22)

Povaha novějších vrstev v knize Přísloví a sapienciálních knih, jejichž původ je mnohem mladší, je však již daleko uhlazenější. Používá se v nich podstatně rozvitějších forem a delších kompozic než jen pouhý kratičký výrok, jako tomu bylo v nejstarších dobách. Jako příklad zde můžeme uvést úryvek z pozdější vrstvy knihy Přísloví (Př 23,29-32), věnovaný nadměrnému vysedávání u vína:

 

Komu zbude „Ach“ a komu „Běda“?
Komu sváry? Komu plané řeči?
Komu zbytečné modřiny? Komu zkalený zrak?
Těm, kdo se zdržují u vína, kdo chodí okoušet kořeněný nápoj.
Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru.
Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had
a štípne jako zmije.

Jak jste si mohli již všimnout, pro značnou část izraelské moudrosti je příznačné, že ač je obsažena v posvátných biblických knihách, často nemluví přímo o Bohu. Obsahuje jakoby přirozená naučení. Některá jsou pravděpodobně dokonce přejata od jiných, pohanských národů. Tak je tomu s jistotou například v části knihy Přísloví (Př 22,17-24,22). V roce 1923 byl publikován egyptský text, takzvaná Napomenutí Amenemopeho, který pochází přibližně z roku 1200 před Kristem. Obsahuje třicet kapitol a nepochybně byl použit při vzniku 22 až 24 kapitoly knihy Přísloví. Podobné – mohli bychom říci pohanské – vlivy můžeme vytušit i na jiných místech. Přesto byla tato místa začleněna do posvátných knih. Je tak vyjádřena hluboká myšlenka, že totiž každá skutečná moudrost nakonec nějak přivádí k Bohu, neboť veškerá moudrost má v Bohu svůj původ a existovala již tehdy když Bůh povolával svět k bytí.

Můžeme mluvit o určité univerzalitě moudrosti. To, že moudrost Boží působila při stvoření světa, má za důsledek, že se ve stvořeném světě odráží. Proto její stopy a projevy můžeme nalézti ve všech národech, neboť i ony vyšly z Boží ruky. To je také důvod, proč si sapienciální knihy Starého zákona více všímají Božího působení při stvoření a téměř opomíjejí dějiny spásy. Pokud se v nich dočteme o působení Boha v dějinách spásy, pak je to jen zcela výjimečně – je to výjimka, která potvrzuje pravidlo. Tím, že vycházejí z řádu stvoření, který zasahuje všechny lidi, je dána i velká pestrost nositelů této moudrosti, kteří nemusí být vůbec Izraelité: kromě částí ovlivněných sbírkou Egypťana Amenemopeho obsahuje kniha Přísloví i slova neizraelského krále Lemúela. Hlavním hrdinou jedné ze sapienciálních knih Starého zákona je Job, moudrý a bohabojný muž, žijící v daleké zemi Uz, který také určitě nebyl Izraelitou. itou.

Skutečnost, že moudrost byla přítomna již na počátku, když Bůh vše tvořil, dávno předtím než existoval izraelský národ, je vyjádřena například v 8. kapitole knihy Přísloví:

Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna.Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země.

Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány.
Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila…
…když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů, když vymezoval základy země,
byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne
a radostně si před ním hrála v každý čas. (Př 8,22-25 a 29-30)

Pozdější starozákonní sapienciální literatura zachází ještě dále: Boží moudrost zosobňuje. Moudrost již není jen něco, ale je popisována jako někdo. S touto personifikací, zosobněním moudrosti, se setkáváme na četných místech pozdější sapienciální literatury, například ve 24. kapitole v knize Moudrosti:

Moudrost bude chválit sama sebe a uprostřed svého lidu dojde oslavy.
Ve shromáždění Nejvyššího otevře svá ústa a promluví před jeho zástupy:
„Vyšla jsem z úst Nejvyššího a jako mlha jsem zahalila zemi.
Na výsostech jsem přebývala, můj trůn je na sloupu oblakovém… (Moudr 24,1-4)

Tato místa starozákonních textů jsou zamýšlena jako obrazné vyjádření. Samy o sobě nemají ještě na mysli nestvořenounou Boží moudrost, druhou Boží osobu, jak je patrné i ze slov, kterými tento právě citovaný text pokračuje: „Před počátkem věků mě (Bůh) stvořil… (Moudr 24,9).

Je jimi však připravováno novozákonní poznání, že Moudrost je i skutečnou osobou, druhou osobou Boží, která se v Ježíši Kristu mimořádným způsobem přiblížila člověku, když se vtělila, když se sama stala člověkem. Tato místa můžeme chápat jako určitý předobraz, naznačení skutečnosti nestvořené Boží moudrosti, se kterou se jednou lidstvo má setkat v osobě Syna. Svatý Pavel to vyjadřuje v první kapitole Prvního listu Korinťanům slovy:

 

…my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to považují za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. (2 Kor 1,23n.)

V těchto slovech je vyjádřeno, jak mnohá tisíciletí trvající úsilí lidstva, hledajícího moudrost, dospělo konečně ke svému vrcholu a cíli. K poznání, že kdo našel Krista, našel skutečnou, pravou, Boží moudrost. Našel ji, ať už je Židem nebo pohanem. Jsou různé cesty, které k ní vedou, ale moudrost je nakonec jen jedna, protože je jen jediný Kristus. Hledejme tuto moudrost, radujme se z této moudrosti a žijme z ní.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1