Bůh Otec

Marie Klašková

 

Milí posluchači, blíží se slavnost narození Božího syna. Vede nás k úvahám o Bohu Otci. Než se dostaneme k starozákonním představám o Bohu na základě biblických textů, musíme si uvědomit obtíže, které představuje jakákoli představa o Bohu. Obrazy užité o Bohu, nám sice přibližují tajemství, kterým je, avšak nezobrazují ho. Obrazy nám pomáhají Boha pojmenovat, ale nespoutávají ho do jednoho konkrétního pojmu. Přibližují Boha lidské představivosti, aniž by ho vázaly na obraz; inspirují představivost i myšlení a mluvení, abychom dokázali vyslovit, jaký Bůh je. Výstižně, a přece nedokonale, se nazývá králem, milujícím i milovaným, soudcem, pastýřem, stvořitelem, pomocníkem, vysvoboditelem, otcem a matkou, vychovatelem, mstitelem, zachráncem. Boha si nemůžeme představit jako nějaký předmět, neboť přesahuje veškeré naše představy.

Feministická teologie se obvykle vyjadřuje kriticky k obrazu otce. Pečlivé studie však ukazují, že znázornění Boha jako otce není ve Starém zákoně jednostranně mužsky zabarveno a nezdůrazňuje jednostranně Boží všemohoucnost. Bůh není ani muž ani žena, může však být přirovnán k otci i k matce.

Nejdříve se, milí posluchači, zaměřme na vnímání Boha jako otce v jinýchstarověkých náboženstvích. Jako první se k srovnání nabízejí staroorientální texty z okolí Izraele.

Společný původ představy o Bohu jako otci je projevem především osobní zbožnosti. Svědčí o tom vlastní jména obsahující prvek „otec“ a četné modlitby, ke kterým se ještě vrátíme. Zřetelnou odlišností naproti tomu je skepse izraelského náboženství vůči představě o fyzickém otcovství Boha.

Nejprve se zaměříme na Egypt. Postava otce charakterizuje egyptskou kulturu tak silně, že lze hovořit „kultuře otce.“ K obrazu otce patří snad ve všech kulturách tři aspekty: zploditel, živitel a vychovatel. Zvláštnost egyptského náboženství spočívá v uctívání zemřelých. Egypťané věřili ve spojení zemřelého otce na onom světě se synem žijícím na tomto světě. Toto spojení se uskutečňovalo v postavě faraóna. Král-farao je vtělením Hóra na tomto světě. Egyptský bůh otec měl podobu býka, jak to známe z množství egyptských obrazů, proto býval farao znázorněn jako lidská postava s hlavou býka.

Mezi další staroorientální náboženství patřila náboženství Mezopotámie. Sumerský bůh Enlil byl nazýván „otcem všech bohů“ a „otcem země“, to znamená zploditelem, stvořitelem světa. V akadských textech se výrazu otec užívá o bohu stvořiteli, vystihuje se jím moc a autorita. Vztah mezi bohem a člověkem je popsán jako vztah mezi otcem a dítětem. Bůh odpouští jako otec, slitovává se jako otec. Bůh ochránce je oslovován „můj otče“.

Kanánský bůh Bál míval také podobu plodného býka. Byl uctíván pro svou plodivou sílu, která oplodňuje pole, zvířata i lidi. Proto byly v Kaananu běžné rituální orgie na Bálovu počest.

Všeobecně užívané slovo pro označení boha je „El“. Je to termín, který najdeme také v Bibli. Mohli bychom ho přeložit jako bůh s malým „b“.

Když jsme si nastínili, jak viděly boha otce ostatní národy, bude nám nyní jasnější, proč je Bible tak opatrná v označování Hospodina za Otce. U všech okolních národů vynikal bůh jako otec svou plodivou silou. Proto byl znázorňován jako plodný býček nebo jiné plodné zvíře. Z jeho fyzického spojení s přírodou, zvířaty, člověkem vznikal veškerý život. Hospodin se však fyzicky nespojuje ani se zemí, ani se zvířaty, ani s lidmi, proto v Izraeli neexistovali polobohové. Ani král nebyl polobůh. Král býval označován Boží syn, ale spíš ve smyslu adoptivním, ne ve smyslu pokrevním. Vztah mezi Hospodinem a králem je popisován jako vztah mezi otcem a synem: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem“ (2 S 7,14). „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7). Izraelský Bůh není fyzický, není zachytitelný. Je nade vším, žehná zemi, zvířatům i lidem, ale neprojevuje se plozením jako v ostatních náboženstvích.

Izraelité však chtěli čas od času přebírat od okolních národů chápání Boha jako fyzického ploditele. Prorok Jeremiáš kárá Izraele za odpad od Hospodina a příklon k obrazům bohů a kananejským kultům: „Dřevu říkají:Ty jsi můj otec, a kameni: Ty jsi mě zplodil, a ke mně se obracejí zády, nikoli tváří. Ve zlý čas volají: Povstaň a zachraň nás!“ (Jr 2,27). Bible však zásadně neodmítá představu o Bohu jako otci, což dokazuje pokračování textu: „Což ani teď ke mně nezvoláš: „Můj Otče, tys byl vůdce mého mládí?“ (Jr 3,4). Starý zákon je však velmi opatrný v používání termínu Bůh Otec.

Bůh Otec je představován jako stvořitel. V Mojžíšově písni se zpívá:„Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil“ (Dt 32,6). Podobně oslavuje Hospodina také Izaiáš: „Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou“ (Iz 64,7).

Na mnoha místech je v Bibli celý izraelský národ označován jako Boží syn, Boží dítě. Přijetí za syna, adopce, se nejvíce projevilo při vysvobození z Egypta. V Druhé knize Mojžíšově čteme: „Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil“ (Ex 4,22n). Nádherný text najdeme v knize proroka Ozeáše: „Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. Čím víc jsem volal, tím víc se ode mne odvracel. Obětovali bálům, pálili kadidlo tesaným modlám. Ačkoli jsem sám naučil Efraima chodit, bral jsem ho na své rámě. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej“ (Oz 11,1-4).

Ve většině úryvků se setkáváme s označením člověka jako syna. Můžeme předpokládat, že Bůh je Otcem. Výraz otec najdeme u proroka Jeremiáše v souvislosti se zklamanou Boží otcovskou láskou: „Řekl jsem: Já tě mám připojit k synům a dát ti tu přežádoucí zemi, skvostné dědictví zástupů národů? Domníval jsem se, že mě budeš nazývat Otcem a nebudeš se ode mne odvracet“ (Jr 3,19). Hospodin očekává, že ho Izrael osloví „otče“. Hospodin zdůrazňuje své otcovství a slibuje vyhnancům návrat, slibuje nové vysvobození„Hle, přivedu je ze země severní, shromáždím je z nejodlehlejších koutů země. Bude mezi nimi slepý a kulhavý, těhotná i ta, jež právě porodila. Vrátí se sem veliké shromáždění. Přijdou s pláčem a s prosbami o smilování, já je povedu. Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou. Budu Izraeli otcem, Efraim bude můj prvorozený“ (Jr 31,9).

Bůh se projevuje jako otec plný slitování„Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí“ (Ž 103,13). Motiv otcovské výchovy se objevuje také v souvislosti s putováním pouští: „I v poušti, kde jsi viděl, jak tě Hospodin, tvůj Bůh, nesl, jako nosí muž svého syna, po celé cestě, kterou jste prošli, až jste došli k tomuto místu“ (Dt 1,31).

Hospodin se projevuje také jako zastánce, jako otec těch nejchudších. Je pomocníkem těch, kteří nemají žádného zastánceOtec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém“ (Ž 68,6). „I kdyby mě opustil můj otec,moje matka, Hospodin se mě ujme“ (Ž 27,10).

Novozákonní oslovování Boha Otce při modlitbě není zcela nové. Najdeme ho už ve Starém zákoně u Sirachovce: „Hospodine, Otče a vládce mého života, Hospodine, Otče a Bože mého života“ (Sir 23,1.4). Ježíš pak myšlenku na Boží otcovství rozvíjí. Když učí své učedníky modlit se říká: „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. … vždyť vášOtec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se modlete takto: Otče náš,jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno“ (Mt 6,6-9).

V desáté kapitole Janova evangelia najdeme dlouhé zamyšlení nadvztahem Syna k Otci, Ježíše k Bohu. Čteme: „Tak jako mě zná Otec a já znám Otce… Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal…Můj Otec, který mi ovce dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat zOtcovy ruky. Já a Otec jsme jedno“ (J 10,15-30).

Ježíš vypráví mnoho podobenství, ve kterých je Bůh představován jako Otec všech lidí. Připomeňme si podobenství o milosrdném otci nebo spravedlivém vinaři. Ježíš podobně jako celý Starý zákon představuje Boha jako Otce, který člověka stvořil, vychovává ho, stará se o něj: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“ (Lk 11,11-13).

V Novém zákoně najdeme i několik velmi známých Ježíšových výroků o Bohu Otci: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec (Lk 6,36). Nebo v Matoušově verzi: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec(Mt 5,48).

Ve Skutcích apoštolů čteme o Ježíši Kristu: „Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte“ (Sk 2,33). Také novozákonní listy pokračují v teologii Boha Otce. Tak se postupně vyvíjí víra v Boží trojici – v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Už v první církvi se stejně jako dnes křtilo „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Dočetli jsme se, že Bůh vystupuje ve Starém zákoně jako milující a vychovávající Otec. Podobně je tomu i v novozákonních listech. V listu Židům čteme: „A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti“ (Žid 12,10).

 
  • Kalendář akcí
    << Říj 2017 >>
    púsčpsn
    25 26 27 28 29 30 1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31 1 2 3 4 5