Charismata v Bibli

Michael Špilar

 

Slovo charisma nepatří mezi obvyklá slova v dnešní češtině. Proto by bylo dobré nejdříve říci, co termín charisma označuje, abychom věděli, co v Písmu hledáme a o čem se bavíme. Charisma je milostivý dar či dar milosti. Mohli bychom také jednoduše říci: charisma je „milost“. Všechny neodvolatelné Boží dary (Řím 11,29), které se nám dostávají skrze Krista (Řím 5,15) jsou tedy charismatem. Pro Pavla je charisma především dar zdarma daný. To znamená nezasloužený, dá se i říci: dar bez protislužby. Obdarovaný dostal na základě kvality či rozhodnutí dárce, nikoliv na základě své zásluhy. V biblickém kontextu je to tedy dar ze svrchovaného Božího rozhodnutí, na něž není přiměřenou odpovědí obdarovaného povýšenost: „já jsem teď ten mocný“, ale vděčnost. Charisma je terminus technicus teologie prvokřesťanské doby. V tomto smyslu bude charisma zvláštní dar Ducha, kterým je někdo vybaven od Boha. Charisma v prvokřesťanské teologii zůstává podstatně vázáno na přítomnost Božího Ducha, který se projevuje množstvím nezasloužených darů (1Kor 12,4).

Všude, kde v Bibli nalezneme osobu vybavenou Božím Duchem, který se projevuje mimořádným způsobem ať tak či onak, můžeme, a vlastně musíme mluvit o přítomnosti charismatu. Všichni proroci, Samson, apoštolové, Pavel, Ježíš, jsou v tomto smyslu osoby vybavené Božím Duchem a tedy charismatici. Na mnoha místech v Bibli nalezneme popisy mocných Božích činů skrze člověka (zázraky Mojžíše, apoštolů), svědectví o přítomnosti Božího Ducha v člověku (proroci, vylití Ducha ve Skutcích apoštolů), výčty darů Ducha (nejznámější v Iz 11,1-3, Pavlovy listy), přísliby Ducha či v návaznosti na jeho přítomnost příslib charismat (příslib prorokování v Jl 3,1-2, příslib Ducha přímluvce v Jan 15,26-27).

Zaměřme se teď na text z Prvního listu Korinťanům dvanácté až čtrnácté kapitoly. Pokusíme se na něm ukázat několik rozměrů charismat.

Pavel reaguje na stav křesťanské obce v Korintu, která se přes všechno dobré zmítá v mnoha problémech. Tuto skutečnost musíme podržet v paměti, neboť je základním klíčem těchto textů. Tudíž znovu a znovu si budeme klást otázku, na co Pavel reaguje. 1Kor 12,1 je úvodem k úryvku o charismatech či Duchovních darech.

První důležité pravidlo zní: „žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: ‚Ježíš buď proklet‘, a nikdo nemůže říci: ‚Ježíš je Pán‘, leč v Duchu svatém“ (1Kor 12,3). To je rozpoznávací znamení, co je z Božího Ducha a co ne. Korinťané měli totiž bohatou zkušenost s pohanstvím a tím pádem i s mnohou magickou či okultní praktikou, kdy se děly též velké věci, ale nikoliv z Boží moci. Toto vyjádření je zápasem proti korintskému pohanství. Jsou přípustné jedině projevy Ducha Božího. Pavel pak jmenuje ty projevy, které vedou k vyznání Ježíše Krista jako Pána. Zdá se, jako kdyby Korinťanům říkal: „Existují možná různé projevy moci, ale jen ty, které vedou k vyznání Ježíše jako Pána, jsou z Božího Ducha. Je samozřejmé, že Pavlem uvedené pravidlo muselo zároveň korespondovat s celkovým životním nasazením toho, kdo takto vyznává ústy. Způsob takové argumentace není nepodobný rozlišování pravého proroka podle Dt 13,2-6. Zápas o vyznávání pravého Boha je jak vidno přítomen ne jenom ve Starém zákoně, jak se nám někdy zdá, ale odehrával se v době Ježíšově, v době prvotní církve, odehrává se znovu a znovu.

Druhé poučení navazující na základní kriterium rozlišení je trojiční vyznání ve verších 4-6. „Různá obdarování, ale jeden Duch, rozdílné služby, ale jeden Pán, různá působení moci, ale jeden Bůh.“ Ve skutečnosti se opět jedná o vyznání, že vše, co je v lidském životě konáno pro jeho království, je sice velmi rozmanité, ale vždy závislé na Bohu. Všechna ta mnohost znovu odkazuje na Jedinost.

Třetí důležité téma je mnohost projevů Ducha a přitom jednota těla Kristova – církve. Pavel jakoby čelí dojmu, že někteří obdarováni jsou a jiní ne: „každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, někomu dar vykládat, co to znamená (1Kor 12,7-10). Pro Pavla je každý úd cenný, obdarovaný a důležitý, každému bylo dáno, a to k prospěchu všech. Výčet ve verších 8-10 si nedělá nárok být autoritativním seznamem možných charismat, je to jakoby mimochodem uvedený aktuální výčet projevů Ducha, se kterými se Pavel a Korinťané běžně setkávali. Pavlovská teologie vnímá velmi silně přítomnost charismat v celku církve, a to k jejímu užitku. Skoro se zdá, že pro Pavla církev bez charismat neexistuje. Jedno neuskutečněné obdarování či uskutečněné nepravým způsobem (tedy zneužitím pro svoji prestiž, či překrouceným způsobem, který by nevedl k vyznání) činí všechny údy trpícími. Tím, jak zdůrazňuje, že jednotlivá charismata jsou projevem jednoho a téhož Ducha, dává jim stejnou hodnotu a nedovoluje, aby se jeden obdarovaný stavěl nad druhého, neboť jsou všechny projevy stejně důležité. Jednoduše řečeno, Korinťané byli v nebezpečí, nebo se dokonce již dohadovali, kdo má větší obdarování, a „handrkovali“ se o moc, místo toho, aby sloužili svými dary křesťanské obci tak, jak bylo každému z nich dáno. Pavel tímto poučováním boří zcestné představy o působení Ducha. Přijaté charisma je úkolem pro obdarovaného a není vlastnictvím svévolně zneužitelným. Charisma je darem služebným, není zasloužené, tedy není odměnou za dokonalost ani důvodem k povyšování, ale je důvodem ke službě Božímu království.

Ve třinácté kapitole se zdá, jako by Pavel zapomněl na to, co řekl v předcházející, kde tolik hájil rovnost charismat. Musíme pochopit, že je to vlastně vsuvka do textu mezi 12 a 14 kapitolu, které by jinak mohly na sebe přímo dosednout. Pavel však zasadí najednou téma nejvyššího daru Lásky, Agapé, protože nauka o charismatech by bez lásky byla nesmyslná, ba co víc, přímo zcestná. Nejde tedy o vsuvku v pravém slova smyslu jako cizorodé těleso, ale ve smyslu nesmírně důležitého doplňku, který je přímo zásadní.

Užitý obraz prvního verše je přesný: „kdybych mluvil jazyky lidskými či andělskými a lásku (agape) neměl, jsem jen zvučící kov.“ V pohanských chrámech se používal velký kovový gong, který zval k obětem. Pavel znovu zápasí o pravdu o Krista. Charismata bez Krista se stávají zvrhlostí, jsou pak zaměřena sama do sebe, kdežto láska je obrací pravým směrem. Láska – Agape je v Pavlově teologii předně Boží láska k člověku, kterou nám daroval zcela nezaslouženě a jejímž nejvyšším projevem je, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho uvěří, měl život věčný. (Srv. Jan 3,16) Všechny uvedené dary: proroctví, jazyky, víra hory přenášející a jakékoli jiné by byly člověku zcela k ničemu, kdyby mu Bůh nedal agapé – lásku, která ho zachránila. Kdyby sám sebe Pavel rozdal, ba i zemřel, ale nepoznal by lásku Boží, která se k němu sklonila v Kristu, který za něj zemřel, bylo by veškeré rozdání se k ničemu. Veškerá charismata, veškeré projevy Božího Ducha, mají smysl jenom v perspektivě Božího sebe-darování – Boží lásky. V Pavlově logice mají smysl jedině charismata používaná v následování Krista a jeho lásky, v připodobňování se mu. Charismata nejsou, nemohou a nemají být vyhnutím se každodennímu autentickému následování Krista v lásce. Proto mají být žita, jakoby na podhoubí Lásky, která se projevuje činy. Pavel v dalším textu popíše, jak vypadá praktická láska.

Čtrnáctá kapitola Prvního listu Korinťanům by se dala nazvat velmi prostě kapitolou pořádku v používání charismat modlitby v jazyku, mluvení jazyky a proroctví při bohoslužbě. Pavlova priorita je jasná, nechť z užití charismat má prospěch celé společenství a proto nechť jsou charismata používána ve smyslu 4. verše: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.“ Upřednostnění daru proroctví ve verši není vedeno velikostí daru či vznešeností, ale právě užitečností pro celé společenství. Přesto neopomene Pavel několikrát povzbudit, aby stále o dary Ducha usilovali a přes všechna upozornění na konci kapitoly připomíná, aby Daru Jazyků nebránili. Tento pohled na charismata brání touze po charismatech z ryze sobeckých důvodů a zároveň jim dává pravé místo i ve shromáždění věřících.

Ve verších 8-9 se zdá, jakoby byla tak nádherná charismata znehodnocena: „Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno“. To je ale jen zdánlivé, použijeme-li trochu netradiční, však možný překlad jednotlivých slov z řečtiny, dojdeme ke znění trošku jinému. Proroctví nikoli pominou, budou neúčinná. Jazyky nikoli ustanou, ale utichnou. Poznání nikoli bude překonáno, ale bude zbaveno sil. A to všechno ve vztahu k plnosti, která má přijít a je očekávána. Tyto dary jsou tedy darovány v čase a budou a mají přinášet plody v čase pozemského života. Pavlem tak opěvovaná charismata nejsou tedy znehodnocena, ale je jim dáno pravé místo v dějinách spásy. Jsou obdarováním pro růst života věřící obce. Jsou výbavou, skrze kterou je společenství věřících obhospodařováno, dokud Kristus nepřijde ve slávě. Jediný správný postoj k jejich realizaci je láska, protože láska Boží – Agape je jejich základem, jsou z lásky a pro lásku darovány. Bez Boží lásky – Agypé by nic nebylo a proto je největší mezi vírou nadějí a láskou právě láska.

Pavlova teologie charismat, jak jsme nad ní uvažovali především v souvislosti tří kapitol prvního listu Korintským, se dá shrnout do několika krátkých bodů:

  • Jsou to dary zdarma dané Božím rozhodnutím
  • Jsou vázány na Božího Ducha
  • Jsou stálá a neodvolatelná
  • Byla určena pro službu společenství
  • Mají svůj řád užívání, jímž je především láska
  • K církvi patří tak samozřejmě jako k „velbloudovi hrby“
  • Protože byl každý z nás od Boha štědře obdarován, je teď na nás, abychom tyto dary rozvíjeli ve prospěch společenství církve.
 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4