Da 12,1-3

Dominik Opatrný

 

Liturgický rok se chýlí ke svému závěru. Nadcházející neděle je poslední před slavností Krista Krále, která ukončuje mezidobí. Po ní už následuje advent.

S koncem liturgického roku nás nedělní texty vybízejí k zamyšlení obecně nad koncem, nebo lépe řečeno naplněním, ke kterému směřuje svět. Jako evangelium se bude číst Ježíšova apokalyptická řeč, jak ji zachytil evangelista Marek. K tomu byl coby první čtení vybrán úryvek z knihy Daniel, které se právem říká starozákonní apokalypsa.

Křesťané Daniela řadí mezi proroky, židé ne. Kniha Daniel totiž vznikla poměrně pozdě, někdy ve 2. století před Kristem za Antiocha IV. Epifana, a zachycuje příběhy legendární postavy Daniela z doby babylonských králů Nabúkadnesara a Belšasara. V této pozdní době už vznikaly spíše jen spisy – po Zákonu a prorocích poslední část židovské Bible. Daniel navíc v knize, která nese jeho jméno, ani není jako prorok označen.

Na druhou stranu má přiřazení mezi proroky také svůj smysl. Jak už bylo řečeno, kniha je nejvýznamnějším zástupcem apokalyptické literatury ve Starém zákoně. Pro tuto literaturu je typické, že zachycuje vidění, které dostala nějaká postava z nebe, a k tomuto vidění je připojen i výklad od nějakého prostředníka. Popisy takovýchto zjevení najdeme už u biblických proroků. V Novém zákoně pak apokalyptický žánr vrcholí Zjevením svatého Jana. Ten píše apokalypsu, ale přitom se neustále odvolává na proroky a sám sebe za proroka považuje. Tak spojuje tyto dva proudy opět do jednoho. Vidíme tedy, že apokalyptická a prorocká tradice mají k sobě velmi blízko, neboť biblická apokalyptika z proroků vychází a navazuje na ně.

V hebrejsko-aramejské verzi knihy Daniel zabírají první polovinu příběhy moudrého Daniela. Druhá polovina obsahuje Danielova vidění doplněná o příslušný výklad, je tedy výrazně apokalyptická. Řecké verze mají ještě na začátku knihy příběh o ctnostné Zuzaně a na konci o Bélovi a drakovi.

Nedělní úryvek je z apokalyptické části. Ta obsahuje několik vidění s příslušným výkladem, ve kterých jsou symbolicky znázorněny politické události od Danielovy doby až po vládu Antiocha IV. Epifana. Úryvek, který bezprostředně následuje před naším nedělním čtením, už historickou situaci nepopisuje. Je nadepsán „v době konce“. To je doba, v níž žil autor knihy Daniel. Psal v době velikého útisku a násilného potlačování židovské víry. Situaci ale viděl tak, že se rodí něco nového. Že tato utrpení jsou vlastně porodními bolestmi, za kterými bude následovat nový svět.

Poté co autor vylíčil boje ve světě, pokračuje takto:

Povstane Michael, velký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do této doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize. Probudí se mnozí z těch, kteří spí v zemi prachu, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy (Dan 12,1-3).

Archanděl Michael vystupuje v celé Bibli pouze pětkrát: třikrát v knize Daniel a jednou v listu Judově a Zjevení Janově. Jeho jméno je vyznavačské – znamená „kdo jako Bůh?“. Odpověď na tuto otázku je jasná: nikdo. Michaelovo jméno ale znamená víc: jestliže si někdo z lidí nebo jejich bohů myslí, že je jako Bůh Hospodin, ať se ukáže! Michael, posel Boží, s ním bude bojovat a uvidí se, kdo má skutečnou moc a kdo se jen naparuje.

Mnoho lidí v době, kdy byla kniha Daniel napsána, nevědělo, jak mají rozumět své situaci a událostem ve světě. Proč se děje tolik podivných věcí? Proč to vypadá, že nepřátelé vítězí a ctitelé Hospodina jsou poráženi? Autor se události snaží vysvětlit: celá situace má hlubší smysl. Nebojují mezi sebou jen národy, ale i mocnosti, které za nimi stojí. Staré pojetí, podle kterého je vítězství a porážka národa spojena s vítězstvím a porážkou jeho bohů, se tu objevuje v nové podobě. Bůh je jen jeden, ale každý národ má svého knížete, vojevůdce, obhájce. A ten mu pomáhá v boji. Konec babylonského zajetí je znázorněn jako příchod Michaela, ochránce izraelského národa. A totéž autor očekává ve své době. Je to doba velikého soužení, podobně jako babylonské zajetí. Židé jsou nuceni odříci se svého náboženství a přejímat řecké zvyky. Antiochos IV. Epifanes vyplenil Jeruzalémský chrám. Proto autor knihy Daniel toužebně očekává, že přijde obhájce Michael a kolaboranti i nepřátelé poznají, že nikdo se nemůže rovnat Bohu. Pro spravedlivé skončí soužení. Všichni, kdo jsou zapsáni v knize, budou vysvobozeni.

V Izraeli se dělaly soupisy lidu, aby se vědělo, kdo patří do Božího lidu a do kterého kmene. V apokalyptické literatuře se ale často mluví o knize, ve které jsou napsána jména spravedlivých, tedy těch, kteří mají být zachráněni. V soupisech je každý zapsán svým jménem, nikdo se nemusí bát, že by se na něj zapomnělo.

Ke zdůraznění toho, že nynější události jsou přelomové a rodí se při nich nové uspořádání světa, jsou líčeny zvláštní úkazy. Na tomto místě je to probuzení mrtvých. Může nám to připomenout obtížný text z Matoušova evangelia popisující události po Kristově smrti: „V tom se chrámová opona roztrhla vedví odshora až dolů, země se třásla, skály se trhaly, hroby se otvíraly a mnoho těl zesnulých svatých vstalo. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem“ (Mt 27,51-53). Matouš chápe Ježíšovu smrt jako začátek nového věku a používá proto ještě více apokalyptických obrazů, než kniha Daniel.

V našem úryvku je ale na rozdíl od Matouše toto probuzení z mrtvých provázeno rovnou soudem. Jedny čeká věčný život, druhé věčná potupa a hanba. Tato víra ve vzkříšení ve Starém zákoně dlouho zrála. Nejjasněji byla vyslovena až v textech právě z doby útisku Antiochem IV. Epifanem, a to v knize Daniel a knihách Makabejských. Lidé v té době neumírají staří a sytí dnů, ale v bojích. Společně umírá zbožný i odpadlík. Vyhrocená situace posilňuje očekávání, že to tak nemůže jít dál, že se mučedníkům musí dostat spravedlnosti. Na to je odpovědí právě víra ve vzkříšení.

Může nás děsit fatálnost konečného stavu – jedni budou žít navěky v radosti, druhé čeká věčná potupa a hanba. Úděl už se nedá změnit. Toto ostré rozdělení je ale velice důležité. Autor chce přesvědčit nerozhodné posluchače, že už je nejvyšší doba, aby se rozhodli. Už není čas hrát na obě strany, je třeba se rozhodnout pro Hospodina nebo pro řecké kulty. Přitom tyto možnosti nejsou rovnocenné. Představa věčného života a věčné hanby má posluchače pohnout, aby si vybrali život, tedy Hospodina.

K tomu autor připojuje vylíčení slavného údělu některých zbožných. Jedná se o paralelní výpověď a tudíž je snad myšlena jen jedna skupina. Kdo to jsou ti, kteří byli poučeni a kteří mnohým dopomohli ke spravedlnosti?

O poučených či prozíravých se v knize Daniel již mluvilo. U konce výčtu historických událostí, který předcházel našemu úryvku, se říká: „Prozíraví v lidu budou poučovat mnohé, ale budou po nějaký čas klesat pod mečem a plamenem, zajetím a loupeží. Když budou klesat, naleznou trochu pomoci, ale mnozí se k nim připojí úskočně. Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času“ (Dan 11,33-35).

Jak již bylo řečeno, tyto předpovědi historických událostí mluví o tom, co se událo do doby sepsání celé knihy. Utrpení prozíravých a váhavou pomoc ostatních autor patrně zažil. Z jeho pohledu se ale není čemu divit, vždyť už to bylo dávno předpovězeno jako znamení konce tohoto věku a začátku nového.

Zdá se tedy, že tento název „prozíraví“ označuje jakousi skupinu lidí, kterým velmi záleželo na věrnosti Hospodinu a kteří připomínali ostatním, aby nedělali kompromisy s pohanstvím. Kvůli tomu byli také pronásledováni. Autor knihy mezi ně patrně sám patřil. Očekával, že budou na konci času zvlášť odměněni. Jejich zoufalé počínání ve světě plném modloslužby připomíná záři hvězd ve tmě. Ty už na jednu stranu patří do nebeského světa, na druhou stranu jsou ale jen nepatrným světýlkem v porovnání se září, kterou dává Bůh.

První nedělní čtení tedy mluví o soužení, ale také o Boží pomoci a o slávě těch, kteří vytrvají a přitom ještě pomohou těm ostatním. Je jisté, že je toto slovo psané pro ty, kteří nějaké soužení zažívají a že by se v těchto souvislostech mělo i číst. Na druhou stranu je potřeba dávat si veliký pozor, aby výklad těchto textů nesklouzl k blouznění.

Co si z něj tedy můžeme odnést my do svého života a svého snažení o vlastní svatost a spravedlnost ve světě? Je to jistě odvaha, se kterou máme vzdorovat těm, kteří nám v tomto úsilí hážou klacky pod nohy. Měli bychom počítat s překážkami, protože ty vždy doprovázejí zrod něčeho nového a krásného. Dále můžeme s autorem knihy Daniel věřit, že nám Bůh pomůže, že nám někoho pošle na pomoc. Potom také dokážeme věřit, že snažit se o dobro má smysl i proti všem beznadějným vyhlídkám.

A jestliže čteme, že prozíraví budou zářit jako nebeské hvězdy, pak stojí také za to někdy se zamyslet, kolik takovýchto lidí kolem sebe máme. Jsou to lidé, kteří nenápadně, ale vytrvale září. To je jistě důvod k naději a k oslavě Boží.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2