Ef 1,3-14

Angelo Scarano

 

List Efesanům začíná nezvyklým způsobem, literárním druhem „eulogie“ neboli „dobrořečení“ (doslova „požehnání“). Je sice pravda, že i jiné dopisy obsahují na začátku stejný literární druh, ale jedná se pouze o krátkou formuli (2 Kor 1,3 a 1 Pt 1,3: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista“), zatímco v případě nedělního druhého čtení je to delší hymnus.

Celá pasáž je jedním mimořádně dlouhým a členitým souvětím, bez obdoby v řecké literatuře. To vše propůjčuje textu jistou „těžkopádnost“, podtrženou opakováním klíčových slov (např. vůle, rozhodnutí, úradek). Tím náš text nabývá určitého slavnostního a oslavného charakteru.

Hymnus se dá rozdělit na úvod (v. 3) a dvě části (v. 4-10 a v. 11-14)

úvod, v. 3

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.

Liturgický překlad stírá velmi důležitou slovní hříčku v řeckém textu: „buď požehnán Bůh…, který nás požehnal…“. Bůh jako první vylil své dobré dary (tj. své požehnání), a proto jako odpověď člověka zní „dobrořečení, děkování“ (v našem textu „buď požehnán“), které je zároveň vyznáním víry: „Bůh je ten požehnaný, čili dobrý“. A že toto děkování je zároveň vyznáním se potvrzuje i pokračováním: „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista“. Tím se vyznává jednak otcovský vztah Boha vůči Ježíši, jednak fakt, že tento Ježíš je Pánem neboli tím, který má veškerou moc. Za zmínku stojí to, že titul Pán se ve SZ přisuzoval výhradně Hospodinu.

Bůh je tedy ten, který rozdal dobré dary – jakým způsobem? A které to jsou dary? O tom pojednává druhá část třetího verše, který uvádíme ve vlastním doslovnějším překladu: „který nás požehnal vším duchovním požehnáním v nebesích v Kristu“. Je nápadné, že Boží požehnání je všeho druhu, tedy rozmanité a zároveň úplné. A toto požehnání je duchovní čili od Ducha, v souladu s pavlovským chápáním tohoto slova. Nejedná se tudíž o požehnání duchovní v protikladu k pozemskému (slíbenému ve SZ), ale o požehnání od samotného Ducha Božího, pocházející tedy od Boha a přivádějící k Bohu. Proto je takové obdarování v nebesích, na samotném místě Božího přebývání! Člověk „stvořený ze země“ a odsouzený k návratu do země překonává zakletou propast mezi sebou a Bohem, mezi nebem a zemí – a dostává se na samotné místo Božího přebývání! Když toto víme, pak nás nepřekvapí to, že toto požehnání je v Kristu, s ním a skrze něj, skrze jeho vykupitelské dílo.

Verše 4-6a pojednávají o vyvolení křesťanů „před stvořením světa“:

Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti

„V něm si nás vyvolil“: opět se zdůrazňuje, že v Kristu Bůh požehnal, zde konkrétněji vyvolil. Zvratné sloveso „si vyvolil“ vyjadřuje oddělení, a to pro sebe. A cíl tohoto vyvolení? „Být svatí a neposkvrnění před ním“ – tím se charakterizuje celé morální jednání křesťana, celý život věřícího před ním – před Boží tváří, v jeho blízkosti. Tento svatý život spočívá v lásce (tak podle jiné možnosti překladu) neboli v nezištném dávání a přijímání. Je třeba upřesnit, že toto vyvolení nerozděluje lidi na „zachráněné“ a „zavržené“ – autor zde mluví pouze o vyvolení ke křesťanskému stavu v současnosti. A tento stav je blíže charakterizován jako adoptivní synovství skrze Krista. Adoptivní čili nepřirozené, nabízené dodatečně jako čirý Boží dar, daný opět v Kristu, skrze jeho přítomnost a činy spásy. Dar vyvolává jako odpověď (skoro ozvěnu) chválu. Pochopitelně, vždyť Boží dar je dokonce „sláva jeho milosti“. Jedná se tedy o milost spojenou se slávou, která je dle starozákonního chápání samotným vyzařováním osoby – je to tedy milost zářící, s božskou mocí a autoritou.

Verše 6b-7 mají za obsah vykoupení skrze krev Milovaného:

Neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost

Bůh nás obdařil milostí, podobně jako Marii. Použité řecké sloveso „charitó“ nevyjadřuje pouze dávání, ale také proměnění! Boží milost nás přetváří v „Bohu-milé“ lidi! Tato milost je daná kvůli Synu, díky jeho krvi, tj. smrti. A projevem této milosti je vykoupení – tak jako otroci bývali vykupováni, i nyní je člověk „vykupován“ z otroctví zla a smrti. Všimněme si, že není řečeno, že by Bůh „dával někomu výkupné“ – opět se v Bibli používá analogie mírně pokulhávající. Toto vykoupení je také „odpuštěním dluhů, hříchů“ (stále zůstáváme u analogie s vykupováním otroků, kteří se někdy dostávali do takového neblahého stavu kvůli dluhům).

Verše 8-10 pojednávají o tajemství Boží vůle sjednotit vše pod Kristovou mocí:

Tu milost nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi.

Boží plán spásy mohl být poznán pouze skrze dary moudrosti a rozumnosti. Tyto dva dary se doplňují: moudrost označuje trvalou intelektuální schopnost, rozumnost dočasný vhled do tajemství. Díky těmto darům je možné poznat plán spásy, tajemství Boží vůle, která zde není chápána jako moralizující kodex, ale plán záchrany člověka.

Tato spásná Boží vůle je blíže charakterizována jako „sjednocení všeho v Kristu“, lépe „sjednocení pod Kristovou hlavou, pod jeho mocí“. Ježíš je skutečně pantokrator, vševládce, kterému je podřízeno úplně všechno, bez výjimek: před ním se musí sklonit každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí (Fil 2,10-11). Je nutné dodat, že tato vláda se projevuje už teď, ale ještě ne v plnosti. Svědectví o této Ježíšově vládě není prokázané „kosmem“ (jako v mytologiích), ale novostí života křesťanů.

Ve verších 11-14 se rozvíjí druhá část „eulogie“ (požehnání), pojednávající o důsledcích požehnání v životě křesťanů. Nejprve se mluví o vyvolenížidokřesťanů:

A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my totiž, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.

Opět tu zaznívá ryze biblická myšlenka o „oddělení“ pro Boha. Toto oddělení se nejprve týkalo židů (to je smysl věty „už dříve jsme kladli své naděje do Mesiáše“) a patrně v tomto časovém významu je třeba chápat i výrok „k tomu jsme byli předem určeni“ (nejedná se tedy o vyvolení „před stvořením světa“, ale projevující se v čase před příchodem Krista). A posláním Izraele se stává logicky posláním židokřesťanů (potažmo všech křesťanů): sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti. Jak? Slovy a životem.

Pak se mluví o pohanokřesťanech, o tom, jak oni dospěli ke spáse

Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili.

Prvním krokem k přijetí spásy je slyšení slova pravdy – výraz slovo pravdy jednak odkazuje na pravdivost evangelia (v kontrastu k jiným falešným naukám), jednak odkazuje na jeho božský původ. Další krok je uvěření jakoplod slyšení: víra je totiž ze slyšení, jak tvrdí Řím 10,17. A víra je „potvrzená“ pečetí Ducha. Liturgický překlad vypouští podstatné jméno „pečeť“, která vyjadřuje vlastnictví a zároveň ochranný vztah toho, který dává pečeť. V našem případě se jedná o pečeť duchovní, vnitřní, v srdci věřícího. A není bez významu, že tato pečeť „přichází“ skrze něho, tj. Krista – i Duch-pečeť je tedy Duchem Kristovým, Duchem, který vede ke Kristu.

A nakonec přichází eschatologická perspektiva

Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.

Duch je zárukou a prvotinou dědictví – tak jako lid Izraele očekával dědictví země zaslíbené, tak věřící očekává dědictví (neboli dar) Božího království, čili Boha samotného!

Závěrem můžeme říci, že tento hymnus nemá pouze oslavný a poučnýcharakter (význam křtu, odmítnutí gnostických myšlenek, hlásání jednoty církve ze židů i pohanů), ale také pragmatický ráz: posílení radikálního křesťanského vědomí a, potažmo, misijního ducha.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4