Ef 2,4-10

Alžběta Dvořáková

 

Ve druhém čtení 4. postní neděle uslyšíme úryvek z Listu Efezanům, druhé kapitoly, verše 4-10. Tématem tohoto úryvku je zejména Boží milosrdenství, probuzení se k životu spolu s Ježíšem a dokonce uvedení křesťanů již nyní na nebeský trůn spolu s Ježíšem Kristem.

Středem celého listu je Kristus a jeho vztah k církvi. V úvodu se setkáváme s hymnem díkůvzdání, oslavujícím Krista, který dokonal spásné dílo určené Otcem. Tak ti, kdo jsou s ním spojeni, mohou být před Bohem „svatí a neposkvrnění“ a mohou být „přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“. Hlavním tématem hymnu je zjevení tajemství, které od věků spočívá ve spásné Boží vůli. Věčným plánem Boha je sjednotit všechno v Kristu jako hlavě; v něm všechno stvoření nakonec dosáhne své plnosti. Sjednocení všeho a všech v Kristu má pro autora mimořádnou důležitost: obrat „všichni jsme v Kristu“ se v Listu Efezanům vyskytuje pětatřicetkrát.

Bůh přibírá církev do stejného spásného dění, jaké vykonal v Kristu. Další hymnus ukazuje, že veliká Boží moc působící v církvi má svůj pramen v Ježíšově vzkříšení. Bůh Ježíše vzkřísil a posadil po své pravici v nebesích, takže se nachází vysoko nade všemi knížaty, mocnostmi, silami a panstvy. Nyní je Pánem veškerého stvoření a svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem.

Po dvou velkolepých úvodních hymnech se blížíme k začátku našeho dnešního úryvku. Pozornost autora se obrací k posluchačům, většinou křesťanům pohanského původu. Boží jednání popsané v předchozích verších přebírá a používá jako vzor pro osobní dějiny každého z posluchačů. O jejich pohanské minulosti se mluví jako o stavu smrti, který člověka nutně staví pod Boží soud. Ten byl sice očekáván s důvěrou v Boží spravedlnost, ale také s bázní, jako den, kdy všechny lidské hříchy budou potrestány. Úryvek pro nadcházející neděli však vnáší do této zoufalé situace utěšující naději, pro kterou autor položil základ již v obou předchozích věroučných hymnech. Čteme v něm:

Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Ježíše Krista. Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě (Ef 2,4-10).

Posluchače tohoto textu zřejmě nejvíc zasáhlo opakované ujišťování o Boží dobrotě. Vždyť na pouhých šesti verších slyšíme výrazy: nekonečně milosrdný Bůh, jeho veliká láska, Boží dobrota, nesmírné bohatství Boží milostivé dobroty, Boží dobrota, Boží dar.

Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou. Hned v první větě našeho textu se ukazuje, že veliká láska Boha je nadějí v jakékoli situaci hříchu, protože Bůh je „nekonečně milosrdný“. Do tohoto podtónu, který určuje atmosféru celého úryvku, jsou vetkána další důležitá sdělení.

Autor v tuto chvíli mění perspektivu svého pohledu. Znovu krátce připomíná pohanskou minulost posluchačů, a poté přechází od minulosti k jejich křesťanské přítomnosti, do prostoru Kristova vzkříšení: A když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Noví křesťané jsou nyní zachráněni, dalo by se přeložit i jako „spaseni“, Boží milostí. Právě Boží milost a přítomný okamžik spásy, který vytrhl křesťany z jejich mrtvé minulosti, chce autor velmi zdůraznit. Spása křesťanů jakoby byla již v tuto chvíli dokonána, protože je dokonáno Ježíšovo dílo. Novost křesťanského života je vyjádřena jako hladký přechod z temnoty hříchu do přítomného světla a vykoupení Ježíšem. Autor nezmiňuje spolu s novým životem v Kristu také nutnost s Kristem zemřít.

To nás může udivit, vzpomeneme-li si na to, jak mluví o křtu Pavel v listu Římanům (6,3): „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, jsme tím křtem byli ponořeni do jeho smrti?“ Tímto ponořením se myslí ukřižování starého člověka v nás spolu s Kristem, abychom už neotročili hříchu. Připodobnění křtu ke smrti a k ukřižování je velmi drastické. Dává nám najevo, že v blízkosti Krista nemůžeme žít, aniž bychom se neustále neproměňovali k jeho podobě. To v sobě zahrnuje skutečně bolestné opouštění všeho v nás, co bylo dosud pouze součástí naší lidské přirozenosti. Přirovnání ke smrti má však také vyjádřit novost křesťanského života: narozdíl od Listu Efezanům zde změna není vyjádřena hladkým přejitím ze tmy do světla. Mezi tmou a světlem leží hranice, kterou nelze obejít. Rozdíl mezi starým a novým životem je tak výrazný, že předěl mezi nimi se rovná smrti. Pavel v Listu Římanům pokračuje: „Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme pevně přesvědčeni, že budeme mít také účast v jeho životě.“ Toto odumírání sobě samým, které je zpečetěno křtem, tedy není ještě zárukou spásy. Člověk může chovat přesvědčení, že jednou bude žít stejně nesmrtelný život jako nyní žije Kristus. Na rozdíl od Listu Efezanům je spása věcí budoucnosti, nikoli přítomnosti. Oba listy se ale shodují v tom, že spása není zaručena ničím jiným, než Boží milostí.

V následujícím verši našeho dnešního úryvku autor znovu zdůrazňuje těsnou propojenost křesťanů s Kristem těmito slovy: Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Provázanost s Kristem v řeckém originále vynikne ještě více, protože sounáležitost je vždy vyjádřena jediným slovesem. Česky by to znělo asi tak, že Bůh nás s Kristem „spolu-pozdvihl“ a „spolu-posadil“ v nebesích.

Kdo přijal křest, přijal do sebe okamžitě Kristovo vzkříšení, o smrti zde není ani zmínka. A jakoby to nestačilo, autor zachází ještě dál: kdo je s Kristem spojený prostřednictvím víry, má již teď vykázané místo v nebi! Na první pohled se zdá, že posluchači Listu Efezanům docházeli spásy mnohem snadněji než Římané, protože spolu se křtem dostali automaticky ubytování v nebesích, kdežto ubozí Římané museli nejen umírat sami sobě, ale ještě k tomu s pevnou nadějí, ale bez záruky, čekat na spásu kdesi v budoucím čase. Setkává se tu původnější nauka o křtu z Listu Římanům s pozdějším pojetím, které vypracoval autor Listu Efezanům. Tato dvě pojetí si na první pohled protiřečí.

Když se však na věc zadíváme důkladněji, všimneme si, že Bůh vykázal Efezanům místo v nebi jen a pouze na základě toho, že jsou spojeni s Kristem. A ke spojení s Kristem neodmyslitelně patří také spojení s jeho křížem, tedy umírání sobě samým – přestože zde autor nepoužívá dramatického připodobnění ke smrti. Ostatně celá poslední třetina Listu Efezanům v podstatě obsahuje podrobné návody k tomuto umírání. Posluchači jsou mimo jiné nabádáni, aby „se zbavili dřívějších způsobů života a přestali být člověkem starým“ (4,22), „aby se nenechali strhnout ke hříchu ani když se rozhněvají“ (4,26), aby „žili v lásce, jako i Kristus je miloval a vydal se za nás zcela v oběť“ (5,2). Je snad možné žít tímto způsobem, pokud nejsme ochotní vzdát se svých přirozených sklonů? Z těchto pobídek lze usoudit, že ke konečnému naplnění již přítomné spásy měli posluchači Listu Efezanům – stejně jako Římané a stejně jako my – ještě dlouhou cestu.

V obou pojetích křtu leží důraz na něčem jiném, protože každá skupina posluchačů potřebovala slyšet něco jiného. Pavel v Listu Římanům vysvětluje výkupnou moc Ježíše Krista v dějinách, ve kterých předcházel Adamův pád a ustanovení Zákona na Sinaji. Pavel tvrdí, že hříšnost, způsobená pádem Adama, se ještě rozmnožila ve chvíli, kdy přišel Zákon, protože pak byla uchopitelná. Na druhou stranu Pavel říká, že kde narostl hřích, rozmnožila se i milost v mnohem štědřejší míře tím, že na svět přišel Kristus. Posluchači by si však nyní mohli myslet, že mají hřešit, aby byli zahrnuti ještě větší milostí. Proto přichází Pavel s tím, že přirovnává křest ke smrti. Pokud Kristus otevírá cestu ke spáse i pohanům, aniž by přitom museli přijmout Zákon, neznamená to, že mohu setrvat ve svém hříšném životním stylu jako doposud. Mírou přiblížení se k Bohu pro ně není Zákon, ale vnitřní připodobnění se Kristu včetně poddání vlastní vůle vůli Boží. Oproti tomu autor dnešního úryvku chtěl zdůraznit, že to, co přinesl Kristus, je dostatečnou zárukou spásy pro ty, kdo jsou s ním spojeni vírou a důvěrou.

V sedmém verši autor Listu Efezanům stáčí pozornost k budoucnosti. Všechny ty veliké věci pro nás Bůh udělal proto, že chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.Dobrota, kterou křesťané ve křtu přijali a teď ji zrcadlí, zviditelňuje Boží působení i pro nadcházející věky, pro další generace. Církev má být v dějinách znamením Boží spásné milosti. Křesťané se nenarodili nově jen pro sebe a nebyli do nové existence „přesazeni“ jen pro sebe samé, ale mají být v budoucích dobách znamením životodárného Boha.

Z celého textu můžeme vycítit ostrý kontrast mezi lidskou slabostí a mocným působením Boží milosti v těch, kdo věří. Poslední verše našeho úryvku odhalují tento kontrast bezprostředně: křesťané nedocházejí záchrany či spasení vlastní zásluhou. Je to Boží dar, který nedostávají proto, že by snad něco vykonali. Nikdo se tedy nemá nijak chlubit.

Náš úryvek je zhuštěnou ozvěnou Pavlovy nauky o ospravedlnění z víry, kterou bychom mohli zhustit ještě víc do jediného, osmého verše: Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru.Jinými slovy: Milostí jste spaseni skrze víru. Opakující se vazba v Kristu Ježíši připomíná, že víra se jakožto důvěra vztahuje k Ježíši, o jehož povelikonoční přítomnosti vydává autor svědectví. Ani tato víra ovšem není nějakým samostatným výkonem; i ona je darem z milosti, vlitým poznáním, že život a smysl života nepocházejí z nás samých, ale od Boha. Spásná přítomnost Boha, kterou má církev zobrazovat – a to i v budoucím čase – se nesmí stát důvodem k sebechvále.

V posledním verši se před námi otevírá nový rozměr křesťanské zkušenosti víry: ti, kdo jsou „spolu-vzkříšeni“ s Kristem, jsou Božím dílem, uschopněni ke konání dobrých skutků, které Bůh předem připravil. Nejde o skutky konané jako prostředek k získání věčnosti, protože tu křesťané získali jako dar a mají na ní již podíl. Jsou to skutky, které jsou projevem Boží moci. Bůh je již předem připravil, jsou tedy jeho dílem. A i my sami jsme jeho dílem, v jistém smyslu jsme již byli „spolu-pozdviženi“ s Kristem do nebes. Proto by základním postojem křesťana neměla být úzkostlivá snaha potěšit Boha svými činy, ale spíš úžas nad jeho nekonečným milosrdenstvím. Budeme-li s důvěrou otevření Božímu milosrdenství a necháme-li se pohledem na ně uchvátit, budeme se sami divit, jak veliké věci s námi činí ten, který je mocný.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1